James Rollins

James Rollins

Sangvinisté 02. Nevinná krev

James:

Carolyn McCrayové za její inspiraci, podporu

a bezmezné přátelství

Rebecca:

mému manželovi a synovi a kocouru Twinkleovi

Pohleď, Bůh přijal tvou oběť z rukou kněze –

to jest služebníka omylu.

PROLOG

slunovrat 1099

Jeruzalém

Jak výkřiky umírajících stoupaly k pouštnímu slunci, Bernard prsty bílými jako kosti sevřel kříž, který mu visel na krku. Dotek posvěceného stříbra mu sežehl dlaň zmozolnatělou od vládnutí mečem a vpálil se mu do prokletého masa. Nevšímal si zápachu škvařící se kůže, jen zesílil sevření. Přijal bolest.

Neboť tato bolest měla smysl – sloužit Bohu.

Okolo něj pěšáci i rytíři proudili do Jeruzaléma na krvavé vlně. Za poslední měsíce si křižáci probojovali cestu přes nepřátelské země. Devět z deseti mužů bylo ztraceno, než vůbec dosáhli Svatého města: padli v bitvách, stali se obětí nemilosrdné pouště a pohanských nemocí. Když ti, kdo přežili, spatřili poprvé Jeruzalém, nepokrytě plakali. Ale všechna ta krev nebyla prolita nadarmo, protože nyní se město znovu vrátí křesťanům a hořké vítězství bude posvěceno smrtí tisíců nevěřících.

Za tyto povražděné Bernard zašeptal rychlou modlitbu.

Na víc už neměl čas.

Jak se kryl za vozem taženým koňmi, stáhl si hrubou kápi kutny víc do očí, aby schoval bílé vlasy a bledou tvář hlouběji do stínu. Pak uchopil opratě a pohladil teplý krk zvířete, tlukot jeho srdce slyšel i cítil konečky prstů. V krvi hřebce kolovala hrůza a prýštila mu spolu s potem ze slabin.

Nicméně pod Bernardovým pevným vedením zvíře vykročilo a rozjelo dřevěný vůz přes krví zbrocenou dlažbu. Na voze stála železná klec dost velká, aby pojala uvězněného muže. Klec obalovala vrstva silné kůže a skrývala, co je uvnitř. Bernard to ale věděl. A kůň také. Natáčel uši úzkostně dozadu. Zcuchaná černá hříva se mu škubala.

Před ním si Bernardovi temní bratři – rytíři řádu sangvinistů – sražení do pevné falangy probojovávali cestu vpřed. Tato mise byla důležitější než jejich existence. Bojovali se silou a rozhodností, jimž se nemohl postavit žádný člověk. Jeden z jeho bratří vyskočil vysoko do vzduchu, v každé ruce svíral meč a odhalil svou nelidskou podstatu jak rychle vířícími čepelemi, tak i vyceněnými ostrými zuby. Všichni bývali prokletými netvory jako ten ukrývající se v kleci, zbavení duší a odsouzení k zavržení – dokud jim Kristus nenabídl cestu zpět ke spáse. Každý z nich uzavřel temnou smlouvu, že nebude hasit žízeň lidskou krví, ale výhradně posvěcenou krví Kristovou, toto požehnání jim dovolovalo pohybovat se napůl ve stínu a napůl za slunečního světla, balancovat na hraně mezi milostí a zatracením.

Nyní přísahali církvi, že budou sloužit Bohu jako válečníci a současně kněží.

A právě tyto povinnosti přivedly Bernarda a ostatní k branám Jeruzaléma.

Přes křik a krveprolití dřevěný vůz jel vpřed stálým tempem. Bernard si přál, aby se kola otáčela rychleji, jak ho zachvacovala hrůza.

Musíme si pospíšit…

Stejně naléhavě ho však poháněla i další potřeba. Jak šel, ze zdí kolem něj stékala krev a měnila se pod nohama v rudou řeku. Hlavu mu naplňoval slaný kovový pach, vznášel se všude ve vzduchu a zažehával hluboko uložený hlad. Olízl si vyschlé rty, jako by se snažil ochutnat to, co je mu zapovězeno.

A netrpěl sám.

Ze zakryté klece zavyl netvor, ucítil krveprolití. Jeho řev souzněl se stejným netvorem v Bernardovi – toho však nezadržovaly železné mříže, ale přísaha a požehnání. Přesto však zareagoval na čirý hlad – Bernardovy zuby se prodloužily a zašpičatěly, touha v něm narůstala.

Jeho bratří také zaslechli řev a vrhli se vpřed s novou silou, jako by prchali před tím, čím bývali.

Totéž ale neplatilo pro koně.

Když netvor zavyl, hřebec strnul na místě.

Přesně jak měl.

Bernard zajal svého vězně před deseti měsíci v opuštěné dřevěné stáji ve francouzském Avignonu. Tyto prokleté stvůry dostaly během staletí mnoho jmen. Bývaly kdysi lidmi, nyní však vyhledávaly temná strašidelná místa a živily se krví lidí i zvířat.

Jakmile Bernard uzavřel protivníka do klece, zakryl jeho nové vězení vrstvami silné kůže, aby dovnitř nepronikl ani paprsek světla. Chránilo to netvora před spalujícím denním světlem, ale taková ochrana nebyla zadarmo. Bernard ho udržoval hladového, dával mu jen tolik krve, aby zůstal naživu, ale nikdy ne dost, aby ho nasytil.

A jeho hlad dnes poslouží Bohu.

Když měl nyní Bernard tento cíl tak mučivě na dosah, pokusil se přimět koně, aby šel dál. Konejšivě ho pohladil po nozdrách zvlhlých potem, ale zvíře se nedalo uklidnit. Škublo sebou na jednu stranu, pak na druhou a pokusilo se osvobodit z postroje.

Sangvinisté kolem něj vířili v důvěrně známém bitevním tanci. Křik umírajících se odrážel od lhostejných kamenných zdí. Netvor v kleci bušil do napnuté kůže jako do bubnu a řval; toužil se připojit k masakru a ochutnat krev.

Kůň zaržál a v hrůze pohodil hlavou.

Z přilehlých ulic a uliček se vyřinul kouř. Do nosu ho udeřil zápach spálené vlny a masa. Křižáci začali vypalovat městské čtvrti. Bernard se bál, že mohou zasáhnout i tu část Jeruzaléma, kam se potřebují dostat – místo, kde mohou nalézt svatou zbraň.

Když Bernard zjistil, že mu kůň už k ničemu nebude, tasil meč. Několika obratným ranami uvolnil kožený postroj. Jakmile se kůň ocitl na svobodě, nepotřeboval další pobídku. Rychle se vytrhl z postraňků, srazil jednoho ze sangvinistů a rozběhl se krvavou lázní pryč.

Bůh s tebou, popřál mu Bernard.

Pak přešel k zadní části vozu, věděl, že žádný z jeho bratří nemůže být v bitvě postrádán. Poslední kroky musí podniknout sám.

Stejně jako Kristus se svým těžkým křížem.

Zastrčil meč do pochvy a opřel se ramenem do vozu.

Zbývající kus cesty ho musí dotlačit. V předchozím životě, když mu ještě bilo srdce, byl silný a energický muž. Nyní měl větší sílu než kterýkoli ze smrtelníků.

S vůní krve přicházející z provlhlého vzduchu se rozechvěle nadechl. Okraje zorného pole mu rudě zastřela touha. Zatoužil napít se z každého muže, ženy i dítěte ve městě. Lačnost ho naplnila téměř k prasknutí.

Místo toho uchopil svůj spalující kříž a dovolil svaté bolesti, aby ho zklidnila.

Udělal pomalý krok, přinutil kola vozu otočit se jednou, pak dvakrát. Každý krok ho přiváděl blíž k cíli.

Ale každým krokem také sílil stravující strach.

Co jestli jsem přišel pozdě?

Když slunce zapadlo za obzor, Bernard konečně dospěl k cíli. Třásl se vyčerpáním, i svou ohromnou sílu vynaložil téměř beze zbytku.

Na konci ulice za linií, kde zuřivě bojovali poslední obránci města, se k lhostejně modré obloze tyčila masivní budova mešity. Bílou fasádu narušovaly temně rudé krvavé skvrny. Dokonce i z této vzdálenosti slyšel zděšený tlukot srdcí mužů, žen a dětí ukrývajících se za jejími silnými zdmi.

Když se opřel o vůz, dolehly k němu modlitby a prosby o milost k jejich cizímu bohu. Od netvora na voze se žádné milosti nedočkají.

Ani od něj.

Jejich malé životy nejsou ničím proti tomu, co hledá – zbraň, která má očistit celý svět od zla.

Tato vyhlídka ho na okamžik zaslepila, takže nezastavil vůz včas a kolo zapadlo do hluboké pukliny mezi dlažebními kameny a uvázlo. Vůz se prudce zastavil.

Jako kdyby si nevěřící všimli výhody, prolomili obrannou falangu kolem vozu. Hubený muž s divoce rozcuchanými černými vlasy se vrhl k Bernardovi, slunce se odrazilo od zakřiveného meče, jak se pokoušel ochránit svou mešitu a rodinu i za cenu vlastního života.

Bernard přijal tuto cenu a zabil ho jediným bleskurychlým švihem meče.

Na Bernardovu sutanu vyšplíchla horká krev. I když to bylo až na případy krajní nouze přísně zakázáno, namočil si v krvi prst a zvedl ho ke rtům. Olízl ze špičky červenou kapku. Jen krev mu dá dost síly, aby pokračoval dál. Později podstoupí trest, třeba i sto let, když to bude nutné.

Z jazyka se mu do celého těla rozšířil oheň, vlil mu do údů novou sílu a zaostřil mu vidění. Opřel se ramenem do vozu a rázným záběrem ho znovu rozjel.

Přes rty mu přešla modlitba – prosba, aby mu síly vydržely, a za odpuštění spáchaného hříchu.

Roztlačil vůz vpřed a jeho bratří mu vyklízeli cestu.

Dveře do mešity byly přímo před ním, poslední obránci umírali na jejich prahu. Bernard pustil vůz, přešel pár posledních kroků k mešitě a rozkopl zatarasené dveře silou, jakou nemá žádný člověk.

Uvnitř se od zdobených zdí odrazily zděšené výkřiky. Srdce se společně rozbušila hrůzou – příliš mnoho a příliš rychle, než aby dokázal rozeznat jedno od druhého. Slily se v jediný zvuk připomínající mořský příboj. Z temnoty chrámu na něj zasvítily vyděšené oči.

Stanul ve dveřích, takže ho viděli ozářeného plameny stravujícími jejich město. Museli poznat jeho kněžské roucho a stříbrný kříž, aby pochopili, že je porazili křesťané.

A co je ještě důležitější, museli si uvědomit, že pro ně není úniku.

Dorazili k němu ostatní sangvinisté, zastavili se rameno vedle ramena za ním ve vchodu do mešity. Nikdo uvnitř se nezachrání. Obrovský prostor od dlážděné podlahy až k mohutné klenbě nad hlavami naplnil pach děsu.

Bernard se jedním skokem vrátil k vozu. Sundal z něj klec a vytáhl ji po schodech ke dveřím za skřípotu železného dna, které zanechalo na kamenných stupních černé rýhy. Stěna sangvinistů se před ním otevřela a za ním opět zavřela.

Vytlačil klec vzhůru a dovnitř na dlažbu z leštěného mramoru. Pak jediným úderem urazil zámek. Ustoupil a otevřel zrezivělé dveře klece. Jejich zaskřípění zmrazilo srdce i dech těch uvnitř.

Netvor postoupil vpřed, poprvé po mnoha měsících opět volný. Dlouhýma rukama zatápal ve vzduchu, jako by hledal důvěrně známé mříže.

Bernard by sotva mohl tvrdit, že tato bytost kdysi bývala člověkem – kůži měla bledou jako mrtvola, zlaté vlasy vyrostly a splývaly jí rozcuchané po zádech, údy měla tenké jako pavouk.

Dav při pohledu na ni zděšeně ustoupil a lidé se tiskli ke vzdáleným stěnám, v děsu a panice se schovávali jedni za druhé. Zavanul od nich vábivý pach krve a strachu.

Bernard pozvedl meč a čekal, jestli se netvor obrátí proti němu. Stvůra nesmí uniknout do ulic. Její práce je zde. Musí na toto posvátné místo přinést zlo a rouhání. Musí zničit veškerou jeho posvátnost, jež se tu mohla zachovat. Jedině pak lze tento prostor znovu vysvětit pro Bernardova Boha.

Jako kdyby netvor Bernardovi četl myšlenky, zvedl k němu zkřivenou tvář. Oči měl mléčně bílé. Již dlouho nespatřily slunce, a když se přeměnil, byl už starý.

Vpředu zanaříkalo dítě.

Takovému pokušení nedokázala stvůra odolat.

Se zábleskem kostnatých rukou a nohou se odvrátila a vrhla se na kořist.

Bernard nechal meč klesnout, už nepotřeboval držet netvora na uzdě. Prozatím ho příslib krve a bolesti spolehlivě uvězní v těchto zdech.

Vykročil vpřed za vraždící bestií. Když se dostal pod chrámovou kupoli, obrnil sluch proti nářku a modlitbám. Odvracel zrak od kusů masa a těl, která překračoval. Potlačoval nutkání podlehnout volání krve naplňující prostor svou vůní.

Přesto však netvora v sobě, čerstvě povzbuzeného několika kapkami rudé tekutiny, nedokázal zcela ignorovat. Toužil se připojit ke svému vězni, začít se sytit a rozplynout se v čirém nutkavém hladu.

Poprvé za mnoho let se nasytit, skutečně nasytit.

Bernard zrychlil krok, aby přešel mešitu, bál se, že ztratí nad sebou kontrolu a touze podlehne – a konečně dospěl ke schodům na protější straně.

Tam ho zastavilo náhlé ticho.

Tlukot všech srdcí za jeho zády umlkl. Náhlý klid ho zarazil na místě, nedokázal se pohnout, zaplavil ho pocit viny.

Pak se chrámem rozlehl nelidský výkřik, když sangvinisté konečně zabili netvora, jenž splnil svůj úkol.

Bože, odpusť mi…

Bernard, vysvobozený ze strnulosti ticha, se rozběhl po schodišti dolů a zamířil klikatými chodbami pod mešitu. Cesta ho vedla hlouběji do nitra města. Pronásledoval ho neodbytný pach vraždění jako přízrak sledující ho ve stínech.

Pak ucítil něco nového.

Vodu.

Klesl na všechny čtyři a vlezl do úzkého tunelu, vpředu spatřil mihotavé světlo. Přitahovalo ho jako můru. Na konci tunelu se otevřela jeskyně dost vysoká, aby se mohl postavit.

Vyhrabal se na nohy. Pochodeň z rákosu čněla ze zdi a vrhala pablesky na tůň černé vody. Strop pokrýval věkovitý nános sazí.

Vykročil vpřed, když se zpoza balvanu vztyčila žena. Zářivě černé vlasy jí spadaly na ramena prosté bílé řízy a tmavě hnědá bezchybná pleť jí jen svítila. Kolem štíhlého krku měla tenký zlatý řetízek a na něm visel kus kovu velký jako její dlaň. Spočíval v prohlubni mezi dokonale tvarovanými ňadry nadouvajícími těsný lněný živůtek.

Už dlouho byl knězem, ale jeho tělo i tak zareagovalo na její krásu. S velkým úsilím se přinutil pohlédnout jí do očí. Její jasný zrak se střetl s jeho.

„Kdo jsi?“ zeptal se. Neslyšel tlukot jejího srdce, ale intuitivně věděl, že ona není jako netvor v kleci, a dokonce ani jako on. I na dálku cítil, jak jí z těla vyzařuje teplo. „Jsi Strážkyně Studny?“

Toto označení našel v jednom starém papyru spolu s mapou toho, co leží dole.

Jeho otázky nechala bez povšimnutí. „Nejsi připravený na to, co hledáš,“ oznámila mu prostě. Mluvila latinsky, ale přízvuk zněl ještě starobyleji než jeho.

„Hledám jen moudrost,“ odpověděl.

„Moudrost?“ Jediné slovo zaznělo truchlivě jako žalozpěv. „Zde ale najdeš pouze zklamání.“

Musela však poznat, že je pevně rozhodnutý pokračovat. Ustoupila a pokynula k tůni tmavou rukou, prsty měla dlouhé a ladné. Předloktí jí obepínal tenký zlatý pásek.

Prošel kolem, ramenem se o ni téměř otřel. V teplém vzduchu kolem ní se vznášela vůně lotosových květů.

„Zanech svůj oděv zde,“ vyzvala ho. „Musíš jít pod vodu tak nahý, jak jsi z ní vyšel.“

Na břehu zápolil se svým oděvem a s nemravnými myšlenkami, které zaplavily jeho mysl.

Neuhnula od něj pohledem. „Přinesl jsi na toto svaté místo příliš mnoho smrti, knězi Kříže.“

„Bude očištěno,“ namítl ve snaze si ji usmířit. „Zasvětíme ho jedinému Bohu.“

„Pouze jedinému?“ V hlubokých očích jí zasvitl smutek. „Jsi si tím tak jistý?“

„Jsem.“

Pokrčila rameny. Drobným gestem uvolnila tenkou látku ze svých ramen, která se zašustěním spadla na hrubou kamennou podlahu. Světlo pochodně odhalilo tělo tak dokonalé, že Bernard zapomněl na řeholní sliby a jen němě zíral, zrakem přejížděl křivky plných prsů, břicha a dlouhá svalnatá stehna.

Otočila se a ponořila do tmavé vody, sotva ji při tom rozvlnila.

Bernard zůstal na břehu sám, rychle si rozepjal opasek, zul si zakrvácené boty a svlékl kutnu. Nahý skočil po hlavě do vody a ponořil se do hloubky. Ledová voda mu smyla z těla krev a očistila ho do nevinnosti.

Vydechl vzduch z plic, protože ho jako sangvinista nepotřeboval. Rychle klesal a plaval za ní. Hluboko pod sebou zahlédl záblesk nahých nohou – pak zabočila do strany, rychlá jako ryba, a zmizela.

Prudkými tempy nohou se dostal ještě níž, ale ona byla pryč. Dotkl se kříže a pomodlil se o radu. Má po ní pátrat, anebo pokračovat ve své misi?

Odpověď byla jednoduchá.

Otočil se a zamířil kupředu, klikatými tunely sledoval mapu z pradávného papyru, kterou měl uloženou v hlavě, vedoucí k tajemství ukrytému hluboko pod Jeruzalémem.

Plaval tak rychle, jak se jen odvážil, v naprosté temnotě spletitými tunely. Smrtelník by se již mnohokrát utopil. Jednou rukou se dotýkal stěn, počítal odbočky. Dvakrát se ocitl ve slepé chodbě a musel se vrátit. Přemáhal paniku a opakoval si, že si mapu jen špatně zapamatoval a že místo, které hledá, skutečně existuje.

Začal podléhat zoufalství – když vtom kolem něj proplulo nějaké tělo, ucítil, jak se voda zavlnila; mířilo směrem, odkud připlaval. Polekaně hmátl po meči, ale pak si vzpomněl, že ho nechal položený na hromádce svých šatů.

Sáhl po ženě, ale věděl, že je dávno pryč.

Otočil se zpět směrem, kterým připlavala, a s novými silami pokračoval v tempech. Potlačil vzmáhající se hrůzu, že v této temnotě zůstane už navždy a nikdy nenajde, co hledá.

Konečně dospěl do velké sluje a stěny se rozestoupily na obě strany.

I když nic neviděl, věděl, že našel správné místo. Voda zde byla teplejší, žhnula svatostí, která mu spalovala kůži. Doplaval ke stěně, pozvedl roztřesené ruce a ohmatal ji.

Pod dlaněmi ucítil, že je do kamene něco vytesáno.

Konečně…

Prsty přejížděl po povrchu a pokoušel se rozeznat tvar obrazce.

Obrazce, který je může spasit.

Obrazce, který ho může dovést k posvátné zbrani.

Pod prsty ucítil tvar kříže a našel na něm ukřižovanou postavu – a nad ní téhož muže s pozvednutým obličejem a rukama vzepjatýma k nebesům. Těla spojoval provaz, jenž svazoval stoupající duši s ukřižovaným tělem.

Jak sledoval vytesané linie, špičky prstů mu spaloval oheň, což ho varovalo, že drát je vyroben z nejčistšího stříbra. Od kříže vedla tato ohnivá linka po zakřivené stěně sluje k dalšímu vytesanému obrazu. Zde nalezl hlouček mužů s meči, kteří přišli zajmout Krista. Spasitel se dotýkal rukou jednoho z mužů na spánku.

Bernard věděl, co představuje.

Uzdravení Malchosovo.

Šlo o poslední zázrak, který Kristus vykonal před svým zmrtvýchvstáním.

Bernard plaval dál podél stěny, sledoval stříbrnou linii vedoucí přes mnohé zázraky, které Ježíš během života vykonal: nasycení hladových, vzkříšení mrtvého, uzdravení malomocných. Každý z nich se mu vybavil v mysli, jako by reliéfy skutečně viděl. Posilovaly jeho naději a probouzely v něm euforii.

Nakonec doplaval k reliéfu svatby v Káni, kdy Kristus proměnil vodu ve víno. Byl to Spasitelův první zaznamenaný zázrak.

Ale stříbrná linie pokračovala od Káně dál a vedla ho temnotou.

Ale kam? Odhalí snad dosud neznámé zázraky?

Bernard postupoval podle ní dál – jen aby objevil pod prsty široký pás rozdrolené skály. Zoufale zatápal dlaněmi po stěně ve stále širších kruzích. Kousky zkrouceného stříbra zasazeného do kamene mu palčivě sežehávaly kůži. Bolest ho přivedla zpět ke smyslům a přinutila ho čelit tomu, čeho se nejvíc obával.

Tato část obrazů je zničená.

Rozpažil ruce co nejvíc a tápal po stěně, jestli nenarazí na pokračování. Podle dávného papyru měla historie Kristových zázraků odhalit tajné místo s nejposvátnější zbraní ze všech – takovou, jež může zničit i nejmocnější zatracenou duši jediným dotykem.

Pak ve vodě znehybněl, když mu došla pravda.

Tajemství bylo zničeno.

A věděl kým.

Její slova mu ještě zněla v hlavě.

Moudrost? Zde ale najdeš pouze zklamání.

Shledala ho nehodným, musela připlavat rovnou sem a zničit posvátný obraz, než ho stačil najít. Jeho slzy se smísily se studenou vodou – ne pro to, co je ztraceno, ale kvůli ještě krutější pravdě.

Selhal jsem.

Všichni, kdo dnes zemřeli, zemřeli zbytečně.

ČÁST PRVNÍ

„Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev!“

Ale oni mu odpověděli: „Co je nám po tom?“

Matouš 27:4

KAPITOLA 1

18. prosince, 9.58 tichomořského standardního času

Palo Alto, Kalifornie

Byla napjatá a na pokraji paniky.

Když doktorka Erin Grangerová vstoupila do přednáškového sálu Stanfordovy univerzity, pozorně se rozhlédla, aby se ujistila, že je tam sama. Dokonce se skrčila a nahlédla pod prázdné lavice, jestli se tam někdo neukrývá. Ruku při tom držela na pistoli Glock 19 v pouzdru na kotníku.

Bylo nádherné zimní ráno, slunce zářilo na ostře modré obloze neposkvrněné mraky. Jeho jasné světlo pronikalo vysokými okny, takže se nebála děsivých stvůr, které ji pronásledovaly v nočních můrách.

A po tom všem, co se jí přihodilo, věděla, že i jeden z jejích blízkých je schopen zla.

Opět se napřímila a došla ke katedře v čele sálu, potichu vydechla úlevou. Uvědomovala si, že její obavy jsou nelogické, ale nezabránilo jí to, aby pokaždé, než do učebny přišli studenti, ji pečlivě neprohlédla. I když vysokoškoláci dokážou být pořádně otravní, položila by i svůj život, jen aby je až do posledního z nich ochránila.

Už nikdy své studenty znovu nezklame.

Erininy prsty křečovitě sevřely odřenou koženou aktovku, kterou nesla. Přinutila se povolit stisk a položila ji na katedru. Pak aktovku otevřela, očima stále propátrávala sál, a vytáhla z ní poznámky k přednášce. Obvykle si je pamatovala nazpaměť, ale tento kurz převzala po profesorce, která odešla na mateřskou dovolenou. Věnovala se zajímavému tématu, jež ji odvádělo od událostí, které jí tak převrátily život a začaly před několika měsíci v Izraeli smrtí dvou postgraduálních studentů.

Heinricha a Amy.

Německý student zemřel na následky zranění při zemětřesení. Amyina smrt přišla později, zavraždili ji, protože Erin nevědomky poslala jinému studentovi tajnou informaci, která pak stála mladou ženu život.

Promnula si dlaně, jako by z nich chtěla setřít krev a odpovědnost. Učebna jí náhle přišla chladnější. Venku nemohlo být víc než deset stupňů a v sále nebylo o mnoho tepleji. Avšak třas, který ji zachvátil, když si připravovala poznámky, nesouvisel s nedostatečným vytápěním místnosti.

Je zpět na Stanfordu, měla by se tu cítit jako doma, obklopená známým prostředím a v každodenní rutině akademického roku spějícího k vánočním prázdninám.

Ale nebylo tomu tak.

Protože nic už není stejné.

Když se napřímila a rovnala si poznámky pro ranní přednášku, začali se po jednom či dvou trousit studenti; pár jich sešlo dolů po schodech do předních lavic, ale většina zůstala vzadu a zaplňovala místa počínaje poslední řadou.

„Profesorko Grangerová?“

Erin pohlédla doleva a spatřila, jak k ní míří mladík s pěti stříbrnými kroužky v obočí. Tvářil se odhodlaně, došel až k ní a zastavil se. Přes rameno mu visel fotoaparát s teleobjektivem.

„Ano?“ Ani se nesnažila zakrýt podrážděný tón.

Položil na dřevěnou desku katedry složený kousek papíru a posunul ho k ní.

Ostatní studenti v sále se tvářili nevšímavě, ale byli špatní herci. Věděla, že ji napjatě sledují a čekají, jak zareaguje. Nemusela papírek ani rozevřít, věděla, že je na něm mladíkovo telefonní číslo.

„Jsem ze Stanfordského deníku.“ Pohladil si jeden z kroužků v obočí. „Mohu vás požádat o krátký rozhovor pro školní noviny?“

Přistrčila mu papírek zpět. „Ne, děkuji.“

Od návratu z Říma odmítala všechny žádosti o rozhovor. A neporuší mlčení ani teď, zvlášť když vše, co smí říct, je lež.

Aby se utajila pravda o tragických událostech, které vedly ke smrti dvou jejích studentů, vymysleli krycí historku, že zůstala tři dny uvězněná v izraelské poušti pohřbená pod troskami Masady, kterou postihlo zemětřesení. Podle této vymyšlené verze ji nalezli živou spolu s armádním seržantem Jordanem Stonem a posledním přeživším postgraduantem Natem Highsmithem.

Pochopila, že krycí historku potřebuje, aby vysvětlila čas strávený prací pro Vatikán, lest, kterou podporovalo několik čelních vládních činitelů, kteří také znali pravdu. Veřejnost není připravena na příběhy o nočních netvorech, o temných pilířích podepírajících celý svět.

A ať to bylo nutné nebo ne, neměla v úmyslu tuto připravenou lež šířit dál.

Student s piercingy v obočí se však nedal odradit. „Nechal bych vás článek před zveřejněním autorizovat. Kdyby se vám cokoliv nelíbilo, můžeme to předělat, dokud nebudete spokojená.“

„Oceňuji vaši vytrvalost a snahu, ale odpověď zní stále ne.“ Pokynula k napůl zaplněnému auditoriu. „Prosím, posaďte se.“

Student zaváhal a chystal se na ni naléhat dál.

Napřímila se do plné výšky a upřela na něj svůj nejpřísnější pohled. Měřila jen sto sedmdesát tři centimetrů a s blond vlasy staženými dozadu do nedbalého koňského ohonu nevypadala bůhvíjak hrozivě.

Rozhodující je však postoj.

To, co spatřil v jejích očích, ho donutilo k rychlému návratu mezi shromážděné studenty, kde se chvatně posadil na své místo a sklopil hlavu.

Když Erin tuto záležitost vyřídila, rázně poklepala poznámkami, až z nich byl úhledný svazek, a posluchárna ztichla. „Děkuji vám, že jste přišli na poslední přednášku kurzu: Biblické dějiny božství zbavené. Dnes probereme nejčastější mylné představy o náboženském svátku, který je za dveřmi, totiž o Vánocích.“

Zvuky nabíhajících notebooků nahradily dříve tak typické šustění papírů, jak se studenti připravovali zapisovat si poznámky.

„Co vlastně slavíme pětadvacátého prosince?“ Přelétla pohledem studenty – někteří měli piercingy, pár z nich tetování a několik zřejmě kocovinu. „Pětadvacátý prosinec! Nikdo? No tak, určitě to víte.“

Dívka v první řadě v mikině s vyšívaným andělem zvedla ruku. „Narození Krista?“

„Přesně tak. Ale kdy se Kristus skutečně narodil?“

Nikdo neodpovídal.

Usmála se; jak se vpravila zpět do role učitelky, zapomněla na svůj strach. „Cením si toho, že se nikdo z vás nenechal nachytat.“ Několik studentů se zahihňalo. „O datum Kristova narození se totiž odedávna vedou spory. Kléméns Alexandrijský řekl…“

Pokračovala ve výkladu. Před rokem by prohlásila, že nikdo z žijících lidí nezná skutečné datum, kdy se Kristus narodil. Teď už to tvrdit nemohla, protože při svých dobrodružstvích v Izraeli, Rusku a Římě potkala někoho, kdo ho znal, kdo byl naživu, když se Kristus narodil. Tehdy si jasně uvědomila, kolik z přijímané historie je chybné – ať už zamaskováno nevědomostí, anebo zamlženo úmyslnými pokusy zakrýt temnější skutečnost.

Jako archeoložku, jež pátrá po historii ukryté pod pískem a kameny, ji takové odhalení zastihlo nepřipravenou a bezbrannou. Po návratu do pohodlného akademického světa zjistila, že už nemůže prezentovat ani nejjednodušší přednášku bez pečlivého rozvážení. Říkat studentům pravdu, i když ne celou pravdu, jí přišlo téměř nemožné. Každá z přednášek jí připadala jako lež.

Jak mohu takhle pokračovat dál, lhát těm, které mám učit pravdu?

Měla však na výběr? Poté, co se jí nakrátko otevřely dveře a odhalily skrytou podstatu světa, se před ní s hlasitým prásknutím opět nekompromisně zavřely.

Ne zavřely. Zabouchly přímo před nosem.

A oddělená od pravdy skryté za těmi dveřmi zůstala venku a musela se jen dohadovat, co je skutečné, a co vylhané.

Přednáška konečně dospěla k závěru. Rychle začala mazat tabuli, jako by se pokoušela odstranit lži i polopravdy, které tam napsala. Konečně je po všem. Poblahopřála si, že zvládla i poslední přednášku v semestru. Nyní jí zbývalo jen ohodnotit závěrečné studentské práce – a pak bude volná, aby mohla čelit výzvě vánočních prázdnin.

S výhledem na řadu volných dnů si představila modré oči a ostré rysy drsné tváře, plné rty, které se tak snadno usmívají, jemné obočí pod krátkým zástřihem světlých vlasů. Bude dobré opět vidět seržanta Jordana Stonea. Uplynulo už několik týdnů od chvíle, kdy se s ním naposledy osobně setkala – i když spolu často mluvili po telefonu. Nebyla si jistá, kam se jejich vztah může dlouhodobě vyvinout, ale rozhodně to toužila zjistit.

Pochopitelně to znamená vybrat dokonalý vánoční dárek vyjadřující její city. Při tom pomyšlení se usmála.

Když začala smazávat poslední řádek na tabuli připravená propustit studenty, slunce zastřel mrak a v posluchárně se setmělo. Ruka jí strnula nad deskou. Náhle se jí zmocnila závrať a pak cítila, jak padá do…

Naprosté tmy.

Ramena jí stlačovaly kamenné stěny. Pokoušela se posadit. Hlavou udeřila do kamene a se šplouchnutím klesla zpět. Rukama horečně zatápala v černém světě.

Všude okolo jen kámen – nahoře, dole i na všech stranách. Ne hrubý a drsný kámen, jako kdyby zůstala pohřbená pod horou. Ale hladký. Vyleštěný jako sklo.

Horní hranu sarkofágu zdobil lem vyrobený ze stříbra. Spaloval jí špičky prstů.

Zkusila se nadechnout a víno jí naplnilo ústa. Dost, aby se utopila.

Víno?

Dveře vzadu se s prásknutím zavřely a vrátily ji zpět do posluchárny. Hleděla na stěrku, kterou křečovitě svírala a tiskla na bílou tabuli, až jí zbělely klouby na prstech.

Jak dlouho tu už takhle stojím? A přede všemi?

Odhadla to nanejvýš na několik vteřin. Za několik posledních týdnů už měla podobných záchvatů několik, ale nikdy ne na veřejnosti. Přičítala to posttraumatickému šoku a doufala, že samy zmizí, tento poslední byl však ze všech nejživější.

Zhluboka se nadechla a otočila ke studentům. Zdálo se, že jí nikdo nevěnuje pozornost, takže nemohla být mimo příliš dlouho. Musí se to naučit zvládat, než se stane něco ještě horšího.

Podívala se ke dveřím, které tak bouchly.

Na konci posluchárny stála vítaná postava. Když si Nate Highsmith všiml, že se na něj Erin dívá, zvedl velkou obálku a zamával jí. Omluvně se usmál a pak k ní zamířil přes posluchárnu ve svých kovbojských botách, mírné pokulhávání bylo připomínkou mučení, kterému byl na podzim podroben.

Erin sevřela rty. Měla ho lépe ochránit. I Heinricha. A zejména Amy. Kdyby dívku nevystavila nebezpečí, mohla být dnes stále naživu. A Amyini rodiče by nemuseli trávit první Vánoce bez dcery. Nikdy si nepřáli, aby se z Amy stala archeoložka. Byla to Erin, kdo je nakonec přesvědčil, aby ji pustili do Izraele na vykopávky. A jakožto řídící terénní výzkumnice je ujistila, že jejich dcera bude v pořádku.

Ale v tom se strašlivě a děsivě zmýlila.

Ohnula nohu v kotníku, aby ucítila uklidňující tlak pouzdra se zbraní. Už se znovu nedá nachytat nepřipravená. V její přítomnosti nezahynou další nevinní.

Odkašlala si a obrátila pozornost zpět k posluchačům. „A tím končíme, vážení. Jste všichni volní. Užijte si zimní prázdniny.“

Zatímco se místnost vyprazdňovala, přinutila se podívat oknem na jasnou oblohu ve snaze zahnat temnotu, jež ji před chvílí tak pohltila.

Nate konečně došel až k ní a zůstali v posluchárně sami. „Paní profesorko.“ Hlas mu zněl ustaraně. „Mám pro vás zprávu.“

„A jakou?“

„Vlastně jsou dvě. První od izraelských úřadů. Konečně nám předají data z naleziště v Caesareji.“

„No to je skvělé.“ Pokusila se o nadšený tón, ale neúspěšně. Když už nic, alespoň se Amy s Heinrichem dostane ocenění za jejich poslední práci, bude to nekrolog za jejich krátkými životy. „A ta druhá zpráva?“

„Je od kardinála Bernarda.“

Překvapeně se otočila k Nateovi. Už týdny se snažila spojit s kardinálem, hlavou sangvinistického řádu v Římě. Dokonce uvažovala, že zaletí do Itálie a vpadne do jeho komnat ve Vatikánu.

„Nejvyšší čas, že mi odpověděl,“ zamumlala.

„Chtěl, abyste mu hned zatelefonovala,“ dodal Nate. „Přišlo mi to jako volání o pomoc.“

Erin si podrážděně povzdychla. Bernard ji dva měsíce ignoroval, ale teď od ní něco potřebuje. Měla na něj tisíc otázek – obavy a myšlenky, které se v ní vršily poslední týdny od návratu z Říma. Pohlédla na tabuli s napůl smazanou větou. Chtěla se zeptat také na své vize.

Dochází k takovým epizodám následkem posttraumatického stresu? Uvolňuje se tak chvíle, které strávila uvězněná pod Masadou?

A pokud ano, proč stále ochutnávám to víno?

Potřásla hlavou, aby si ji vyčistila, a ukázala na jeho ruku. „Co je v té obálce?“

„Stojí na ní vaše jméno.“ Podal ji Erin.

Byla příliš těžká, než aby byl uvnitř jen dopis. Erin se podívala na adresu odesílatele.

Izrael.

Když ji pomocí pera rozlepovala, trochu se jí třásly ruce.

Nate si všiml jejího rozechvění a zatvářil se ustaraně. Věděla, že mluvil s psychologem o své vlastní posttraumatické stresové poruše. Oba byli psychicky narušení přeživší a znali tajemství, která se nesměla vyslovit nahlas.

Zatřásla obálkou a vytáhla z ní list strojopisu a předmět o velikosti a tvaru křepelčího vejce. Když poznala, o co jde, málem se jí zastavilo srdce.

Dokonce i Nate zalapal po dechu a o krok ucouvl.

Ona si takový luxus nemohla dovolit. Rychle si přečetla přiložený vzkaz. Byl od izraelské zpravodajské služby. Rozhodli, že přibalený artefakt již není důležitý pro uzavřené vyšetřování jejich případu, a doufají, že ho předá právoplatnému majiteli.

Potěžkala vyleštěný kousek jantaru na dlani, jako by se jednalo o nejvzácnější předmět na světě. V mrtvém a studeném světle zářivek vypadal jen jako lesklý hnědý oblázek, ale na dotek byl teplý. Světlo se odráželo od jeho povrchu a v samém středu tkvělo drobné tmavé pírko, zachované po tisíciletí a navždy zamrzlé v čase do jantaru.

„Amyin amulet pro štěstí,“ zamumlal Nate a ztěžka polkl. Byl u toho, když Amy zavraždili. Odvrátil se od drobného jantarového vejce.

Erin mu konejšivě položila ruku na loket. Talisman byl ve skutečnosti víc než jen Amyin amulet pro štěstí. Jednou během vykopávek Amy vysvětlila Erin, že ho jako holčička našla na pláži a uchvátilo ji pírko uzavřené uvnitř, lámala si hlavu, odkud se tam vzalo, a představovala si, z jakého křídla mohlo asi odpadnout. A sám jantar upoutal její představivost stejně jako pírko. Právě to zažehlo Amyinu touhu studovat archeologii.

Erin hleděla na jantar na dlani a uvědomila si, že tento drobný předmět dovedl Amy nejen ke studijní specializaci – ale také ke smrti.

Pevně sevřela prsty kolem hladkého kamínku a jen ji to posílilo v rozhodnutí přísahat sama sobě.

Už nikdy víc…

KAPITOLA 2

18. prosince, 11.12 východního standardního času

Arlington, Virginie

Seržant Jordan Stone si připadal jako podvodník, když si vykračoval v modré uniformě. Dnes měl pohřbít posledního člena své bývalé jednotky – mladého desátníka Sandersona. Stejně jako u ostatních spolubojovníků ani Sandersonovo tělo nebylo nikdy nalezeno.

Po několika měsících pátrání pod tunami sutin, jež kdysi bývaly horou Masada, to armáda vzdala. Sandersonova prázdná rakev tlačila Jordana do boku, když ji nesl spolu s ostatními muži.

Prosincová bouře pokryla arlingtonský Národní hřbitov sněhem, který navála přes zahnědlou trávu a navršila na větve bezlistých stromů. Sníh překrýval zaoblené vrcholky mramorových pomníků, kterých bylo víc, než Jordan dokázal spočítat. Každý z nich nesl číslo, většina i jména a všichni vojáci zde odpočívali se ctí a důstojně.

Jedním z nich byla i jeho manželka Karen, která padla před rokem v boji. Nezbylo z ní dost, aby to stálo za pohřbení, jen její identifikační známky. Její rakev byla prázdná stejně jako Sandersonova. Někdy Jordan nedokázal uvěřit, že je mrtvá, že už jí nikdy nepřinese květiny a nedostane dlouhý a pomalý polibek jako poděkování. Namísto toho jediné květiny, které jí kdy dá, budou jen ty na jejím hrobě. Dnes jí přinesl rudé růže, než se vydal na Sandersonův pohřeb.

Vybavil si Sandersonův pihovatý obličej. Mladý spolubojovník dychtil po jeho uznání, bral svou práci vážně a snažil se ji odvádět co nejlépe. A odměnou mu byla jen smrt daleko od všech na izraelské hoře. Jordan sevřel pevněji studené držadlo rakve a přál si, aby celá jejich mise tehdy skončila jinak.

Několik dalších kroků kolem holých stromů a dospěl se svými společníky s rakví do promrzlé kaple. V těchto prostých bílých zdech se cítil víc doma než v okázalých evropských chrámech. Sandersonovi by také bylo mnohem příjemněji zde.

Uvnitř na ně již čekala Sandersonova matka se sestrou. Oblékly si téměř stejné černé šaty a přes sníh a mráz i tenké boty do společnosti. Obě měly Sandersonovu světlou pleť, a dokonce i v zimě jim obličeje pokrývaly hnědé pihy. Nosy a oči měly zarudlé.

Truchlily pro něj.

Jordan si přál, aby nemusely.

Vedle nich stál v pozoru jeho velící důstojník kapitán Stanley. Při všech pohřbech stál kapitán vlevo od Jordana, a když rakve klesaly pod zem, měl rty stažené do tenké čárky. Bývali to dobří vojáci. Do jednoho.

Byl přímo předpisovým typem velitele a Jordanovo hlášení si vyslechl dokonale korektně. Jordan naopak udělal vše, co bylo v jeho silách, aby se držel lži, kterou pro něj připravil Vatikán: hora se propadla při zemětřesení a všichni zemřeli. On s Erin se nacházeli v rohu, který se nezřítil, a po třech dnech je nalezl vatikánský záchranný tým.

Jak prosté.

Avšak nepravdivé. Bohužel byl špatný lhář a jeho velící důstojník měl podezření, že mu neřekl vše, co se stalo v Masadě a po jejich záchraně.

Jordana postavili mimo aktivní službu a nařídili mu terapii u psychiatra. Někdo ho při tom celou dobu sledoval a čekal, jestli se z toho všeho nezblázní. On však ze všeho nejvíc toužil po návratu do pole a ke své práci. Jako člen Spojenecké polní forenzní laboratoře působil v Afghánistánu, analyzoval místa činu, kde byl spáchán nějaký vojenský zločin. Byl v tom dobrý a chtěl pokračovat v práci.

V čemkoli, co by ho zaměstnalo a udržovalo v pohybu.

Místo toho teď stál v pozoru vedle další rakve a do chodidel mu prostupoval chlad mramorové podlahy. Vedle něj se třásla Sandersonova sestra. Přál si, aby jí mohl dát své sako od uniformy.

Naslouchal spíše tklivému tónu kaplanovy řeči než slovům. Knězi trvalo jen dvacet minut projít celým obřadem. V Arlingtonu se každý den konalo mnoho pohřbů a jejich rozpis se striktně dodržoval.

Jordan se brzy ocitl před kaplí na hřbitově. Tuto cestu vykonal již tolikrát, že ho nohy nesly samy a nemusel na ni zvlášť myslet. Sandersonova rakev spočinula na sněhem poprášené hnědé zemi vedle vykopané jámy.

Přes sníh se honil chladný vítr a zdvihal v poryvech vločky jako malé cirry, výšková oblaka běžná v poušti, kde Sanderson zahynul. Jordan vyčkal do konce obřadu, poslechl si salvu ze tří pušek, trubače, který zahrál večerku, a podíval se, jak kaplan předává složenou vlajku Sandersonově matce.

Stejnou scénu zažil u každého z padlých druhů.

Ani opakování však pro něj nebyla snadnější.

Na konci potřásl Sandersonově matce rukou. Měla ji studenou a křehkou, až dostal strach, aby jí nezlomil některou z kostí. „Nejhlubší soustrast s vaší ztrátou. Desátník Sanderson byl dobrý voják a dobrý člověk.“

„Měl vás rád,“ usmála se na něj smutně matka. „Řekl, že jste chytrý a statečný.“

Jordan stáhl zmrzlou tvář do úsměvu. „To rád slyším, paní. I on byl chytrý a statečný.“

Zamrkala, aby setřásla z řas slzy, a odvrátila se. Udělal krok za ní, i když nevěděl, co by jí měl říct, ale než mohl pokračovat, kaplan mu položil ruku na rameno.

„Myslím, že si musíme promluvit, seržante.“

Jordan se otočil a zadíval se na mladého kaplana. Muž měl na sobě modrou uniformu podobnou té jeho až na to, že měl na klopách našité kříže. Když si ho Jordan prohlédl pozorněji, všiml si, že má pleť až příliš bílou dokonce i na zimní počasí a hnědé vlasy trochu moc dlouhé a nepohyboval se jako voják. Kaplan jeho pohled opětoval, zelené oči ani nemrkly.

Jordanovi se na šíji zježily chloupky.

I skrz rukavici mu pronikl chlad kaplanovy ruky. Nebyla jako ruka, která příliš dlouho zůstala na chladném dni. Spíš jako ruka, která už roky nebyla teplá.

Jordan potkal mnoho takových jako on. Před ním stál nemrtvý predátor, upírské stvoření nazývané strigoi. Ale tento se mohl pohybovat za denního světla, takže musí jít o sangvinistu – strigoi, který složil slib nepít lidskou krev, sloužit katolické církvi a živit se pouze krví Kristovou – anebo přesněji vínem posvěceným na Jeho krev.

Taková přísaha učinila stvoření méně nebezpečným.

Ale ne o moc.

„Nejsem si jistý, že máme o čem mluvit,“ namítl Jordan.

Odvrátil se od kaplana a zamířil pryč připravený bojovat, bude-li potřeba. Viděl, jak sangvinisté umí bojovat. Nepochyboval, že by ho tento drobný kaplan přemohl, ale to neznamená, že by se vzdal bez boje.

Kapitán Stanley vstoupil mezi ně a odkašlal si. „Je to příkaz z nejvyšších míst, seržante Stone.“

„A co, pane?“

„On vám všechno vysvětlí,“ odpověděl kapitán a pokynul ke kaplanovi. „Běžte s ním.“

„A co když odmítnu?“ Jordan zadržel dech v naději na příznivou odpověď.

„Je to rozkaz, seržante.“ Zabodl do Jordana velitelský pohled. „Tohle zcela přesahuje mé kompetence.“

Jordan potlačil sten. „Omlouvám se, pane.“

Kapitán Stanley povytáhl koutek úst, což odpovídalo hlasitému smíchu žoviálnější osoby. „O tom nepochybuji, seržante.“

Jordan zasalutoval a napadlo ho, jestli to není naposledy. Pak se vydal za kaplanem k černé limuzíně parkující u chodníku. Zdálo se, že mu sangvinisté už opět zasáhli do života a pošlapávají nesmrtelnýma nohama jeho kariéru.

Kaplan mu otevřel dveře a podržel je a Jordan nastoupil. V autě se vznášela vůně kůže, brandy a drahých doutníků. Něco takového v autě kněze rozhodně nečekal.

Jordan vklouzl na sedadlo. Skleněná přepážka byla vytažená a z řidiče viděl jen svalnatou šíji, krátké světlé vlasy a čepici patřící k uniformě.

Kaplan si vykasal kalhoty, aby si při nastupování nezmačkal nohavice. Pak jednou rukou rázně zabouchl dveře a uzavřel se s Jordanem uvnitř.

„Přitopte, prosím, našemu hostu,“ zavolal kaplan na řidiče. Pak si rozepnul sako modré uniformy a opřel se dozadu.

„Můj velitel řekl, že mi všechno vysvětlíte.“ Jordan zkřížil ruce na hrudi. „Tak spusťte.“

„Jde o rozkaz shora.“ Mladý kaplan nalil brandy. Zvedl sklenici k nosu a zhluboka se nadechl. Pak ji s povzdechem nechal klesnout a nabídl ji Jordanovi. „Je to celkem dobrá značka.“

„Tak se napijte.“

Kaplan zakroužil sklenicí a upřel oči na hnědou tekutinu. „Myslím, že víte, že nemohu, i kdybych sebevíc chtěl.“

„A co to vysvětlení?“ přitlačil Jordan.

Kaplan zvedl ruku a vůz se rozjel. „Omlouvám se za to melodrama pláště a dýky. Anebo by bylo výstižnější sutany a kříže?“

Znovu přičichl k brandy a lítostivě se usmál.

Jordan se nad způsoby toho muže zamračil. Rozhodně mu připadal méně kožený a formální než kterýkoli jiný sangvinista, se kterým se kdy setkal.

Kaplan si stáhl bílou rukavici a napřáhl k němu ruku. „Jmenuji se Christian.“

Jordan nabídnutou ruku ignoroval.

Když si to kaplan uvědomil, zvedl ji a pročísl si husté vlasy. „Ano. Chápu tu ironii. Sangvinista jménem Christian – křesťan. Jako kdyby to má matka naplánovala.“

Posměšně si odfrkl.

Jordan si nebyl jistý, co si má o tomto sangvinistovi myslet.

„Mám dojem, že jsme se málem setkali už v ettalském opatství,“ prohlásil kaplan. „Ale Rhun si vybral Nadiu a Emmanuela, aby vytvořili trojici v Německu.“

Jordan si vybavil Nadiinu ponurou tvář a Emmanuelovu ještě ponuřejší povahu.

Christian potřásl hlavou. „Ani mě to nepřekvapilo.“

„Pročpak?“

Druhý muž povytáhl obočí. „Myslím, že podle otce Rhuna Korzy si nesypu dost popel na hlavu.“

Jordan s námahou potlačil úšklebek. „Dokážu si představit, jak ho to muselo štvát.“

Christian odložil brandy na tác u dveří a předklonil se, zelené oči mu zvážněly. „Vlastně jsem tu právě kvůli otci Korzovi.“

„Poslal vás?“

Jordan si to nějak nedokázal představit. Pochyboval, že by Rhun s ním chtěl ještě někdy spolupracovat. Nerozešli se v dobrém.

„Ne přesně.“ Christian si položil kostnaté lokty na kolena. „Kardinál Bernard se to snaží ututlat, ale Rhun bez jediného slova vysvětlení zmizel.“

Představil si to… ten muž skutečně nebyl příliš sdílný.

„Spojil se s vámi od chvíle, kdy jste v říjnu odjel z Říma?“ zeptal se Christian.

„Proč by se měl se mnou spojit?“

Kaplan naklonil hlavu na stranu. „A proč ne?“

„Nenávidím ho.“ Jordan neviděl důvod, proč by měl lhát. „A on to ví.“

„Rhuna je těžké mít rád,“ připustil Christian, „ale co provedl, že ho nenávidíte?“

„Kromě toho, že skoro zabil Erin?“

Christian svraštil překvapeně obočí. „Myslel jsem, že jí spíš zachránil život… a vám také.“

Jordan zaťal zuby. Vzpomněl si, jak Erin ležela na zemi bílá jako smrt a vlasy měla nasáklé krví.

„Rhun ji kousl,“ vysvětlil chraptivě. „Málem ji vysál a nechal ji umírat v katakombách pod Římem. Kdybychom ji s bratrem Leopoldem nenašli včas, byla by mrtvá.“

„Otec Korza pil krev Erin?“ Christian se zaklonil a v obličeji se mu zračil úžas. Několik vteřin mlčky pozoroval Jordana zjevně šokovaný odhalením takového hříchu. „Jste si jistý? Možná jen…“

„Oba to přiznali. Erin i Rhun.“ Jordan zkřížil ruce na prsou. „Já nejsem ten, kdo tu lže.“

Christian pozvedl ruce ve smířlivém gestu. „Promiňte. Nechtěl jsem zpochybňovat vaše slova. Já jen, že je to… nezvyklé.“

„Ne, pro Rhuna není.“ Položil si ruce na kolena. „Váš zlatý hoch uklouzl už dřív.“

„Jen jednou. To s Alžbětou Báthoryovou se stalo už před staletími.“ Christian zvedl sklenku brandy a začal si ji prohlížet. „Takže říkáte, že bratr Leopold o tom všem věděl?“

„Rozhodně ano.“

Leopold musel nepochybně Rhuna krýt. Jordan pocítil zklamání, ale nepřekvapilo ho to. Sangvinisté drží spolu.

„Pil její krev…“ Christian zíral na sklenici, jako by v ní mohl najít odpověď. „To znamená, že je Rhun plný její krve.“

Jordan se otřásl, to pomyšlení ho zneklidňovalo.

„Tím se všechno mění. Musíme za ní. Hned.“ Christian se předklonil a zabušil na skleněnou přepážku, aby upoutal řidičovu pozornost. „Odvez nás na letiště! Okamžitě!“

Řidič ho ihned poslechl, šlápl na plyn, až se podvozek auta se zaskřípěním otřel o zem, jak přejeli terénní vlnu a zamířili pryč ze hřbitova.

Christian pohlédl na Jordana. „Na letišti se rozejdeme. Dokážete se odtamtud dostat domů sám, ano?“

„To jistě,“ přikývl. „Ale jestli je do toho nějak zatažená Erin, poletím s vámi.“

Christian se dlouze nadechl a opět vydechl. Vytáhl z kapsy mobil a navolil číslo. „Kardinál Bernard vám nepochybně při posledním setkání obšírně vysvětlil, že váš život i duše budou v ohrožení, jestli se zapletete do našich záležitostí, ne?“

„Ano.“

„Tak si ušetřeme čas a předstírejme, že jsem to udělal znovu.“ Christian zvedl mobil k uchu. „Teď si musím pronajmout letadlo do Kalifornie.“

„Takže nemáte nic proti tomu, když poletím s vámi?“

„Milujete Erin a chcete ji chránit. Kdo jsem, abych se vám stavěl do cesty?“

Na někoho, kdo je mrtvý, se Christian projevil velmi vstřícně.

Nicméně když limuzína uháněla napříč zasněženým městem, Jordan cítil, jak v něm s každým ujetým kilometrem narůstá úzkost.

Erin je v nebezpečí.

Znovu.

A nejspíš za to mohou činy Rhuna Korzy.

Možná by bylo lepší, kdyby se ten parchant vůbec nenašel.

KAPITOLA 3

18. prosince, 18.06 SEČ

Vatikán

Kardinál Bernard přerovnal na naleštěné stolní desce noviny, jako by jejich seřazení do úhledných hromádek mohlo změnit slova, která obsahují. Ze stránek na něj křičely děsivé titulky:

Sériový vrah se pohybuje v Římě Sadistický zabiják masakruje mladé ženy Policii šokuje jeho brutalita

Světlo svíce se odráželo od drahokamy vykládaného glóbu vedle psacího stolu. Pomalu otáčel prastarou koulí a toužil být kdekoli, jen ne tady. Zadíval se na staré tisky, svitky, na meč z doby křížových výprav visící na zdi – na předměty, které nashromáždil za staletí služby církvi.

Sloužil jsem jí dlouho, ale sloužil jsem dobře?

Pach tiskařské barvy přitáhl jeho pozornost zpět ke zprávám. Podrobnosti ho znepokojily. Každá z žen měla roztržené hrdlo a žádnou krev v těle. Všechny byly mladé a krásné s černými vlasy a modrýma očima. Pocházely z různého prostředí, ale všechny zemřely v nejstarších částech Říma a v nejtemnější hodinu mezi západem a východem slunce.

Podle novin jich bylo celkem dvacet.

Ale Bernardovi se podařilo utajit mnohem víc úmrtí. Od konce října se téměř každý den objevila nová oběť.

Nemohl ignorovat načasování.

Od konce října.

Úmrtí se začala objevovat hned po bitvě v kryptách pod bazilikou svatého Petra, po boji o Krvavé evangelium. Sangvinisté v bitvě porazili Belial, spojené síly lidí a strigoi, kterým velel neznámý vůdce, jenž dál pokračoval v sužování Bernardova řádu.

Krátce po bitvě zmizel otec Rhun Korza.

Kde je? Co udělal?

Bernard takovou myšlenku rychle zaplašil.

Pohlédl na stoh papírů. Unikl snad z té bitvy některý ze strigoi a teď loví v římských ulicích mladé dívky? V tunelech byla spousta netvorů. Jeden mohl sítí sangvinistů proklouznout.

Přál si, aby tomu tak bylo.

Neodvažoval se ani pomyslet na druhou možnost. A tento strach ho udržoval v očekávání a nejistotě, zatímco umíraly další nevinné dívky.

Ozvalo se zaklepání na dveře. „Kardinále?“

Poznal hlas a mdlý tlukot srdce, který k němu patřil.

„Pojď dál, otče Ambroži.“

Kněz-člověk otevřel jednou rukou dřevěné dveře, druhou měl chabě sevřenou v pěst. „Omlouvám se, že vás ruším.“

Jeho asistent ale moc omluvně nepůsobil. Vlastně mu z hlasu zaznívala špatně skrývaná škodolibost. Přestože Ambrož Bernarda nezakrytě zbožňoval a sloužil kardinálskému úřadu horlivě, zachoval si nepříjemný rys – až perverzně ho těšilo neštěstí druhých.

Bernard potlačil povzdech. „Ano?“

Ambrož vešel dovnitř. Jeho zavalité tělo se předklonilo jako ohař, který zachytil stopu. Rozhlédl se po místnosti ozářené svící, nejspíš se chtěl ujistit, že je Bernard sám. Ambrož miloval tajemství. A možná to byl důvod, proč tak miloval i Bernarda. Tomu totiž po tolika staletích v žilách teklo tolik tajemství jako černé krve.

Konečně se kardinálův asistent uspokojil a sklonil uctivě hlavu. „Na místě poslední vraždy našli naši lidé tohle.“

Ambrož přistoupil ke stolu a natáhl ruku. Pomalu otočil pěst a rozevřel ji.

Na dlani mu ležela dýka. Zakřivená čepel připomínala tygří spár. Ostrý hák na konci se stáčel do prstence, kterým mohl bojovník prostrčit prst, což mu umožňovalo švihat tisíci smrtelných výpadů. Byla to prastará zbraň nazývaná karambit, která se zřejmě začala používat před staletími. A z patiny pokrývající povrch bylo jasné, že tato zbraň je i velice stará – nešlo však o muzejní kousek. Byla zjizvená mnoha bitvami a značně opotřebovaná.

Bernard ji vzal z Ambrožovy dlaně. Žár, který z ní sálal, potvrdil jeho největší obavy. Čepel byla pokrytá stříbrem, šlo o zbraň sangvinisty.

Představil si obličeje zavražděných dívek a hrdla proříznutá od ucha k uchu.

Prsty obemkl pálící stříbro.

Z celého jejich řádu nosil takovou zbraň jediný sangvinista, ten, který zmizel, když začala série vražd.

Rhun Korza.

KAPITOLA 4

18. prosince, 16.06 tichomořského standardního času

okres Santa Clara, Kalifornie

Erin seděla obkročmo na svém oblíbeném koni a cválala přes louku, kterou suchá kalifornská zima proměnila ve zlatavě hnědé pole.

Hodný kluk, Blackjacku.

Koně nechávala ve stájích za Palo Altem. Jezdila na něm, kdykoliv se jí naskytla příležitost, věděla, že zvíře potřebuje pohyb, ale hlavně to dělala z čisté radosti, kterou cítila, když se na svalnatém hřebci vznášela po polích a loukách. Blackjack strávil několik dní jen ve svém stání a teď sršel energií.

Ohlédla se přes rameno. Nate jel kousek za ní na šedé klisně Gunsmoke. Vyrostl v Texasu, takže byl zkušený jezdec a očividně zkoušel, co jeho kůň dokáže.

Erin nechala Blackjacka běžet podle jeho temperamentu a snažila se soustředit na vítr omývající jí obličej, opojný koňský pach a souznění vládnoucí mezi ní a zvířetem. Zbožňovala jízdu již odmala. Pomáhala jí přemýšlet. Dnes se soustředila na své vize a uvažovala, jak se k nim postavit. Věděla, že nejde o pouhý posttraumatický šok. Znamenaly něco víc.

Před ní se okraj slunce dotkl vrcholků zvlněných kopců.

„Brzo se už musíme vrátit!“ zavolal na ni Nate. „Za půl hodiny zapadne slunce!“

Zaslechla z jeho hlasu úzkost. Tehdy v Římě strávil Nate v temnotě několik dní a mučili ho. Noc v něm stále vzbuzovala děs.

To vše si nyní uvědomila a došlo jí, že ho neměla brát s sebou. Ale když se odpoledne nedovolala kardinálu Bernardovi, musela ven z pracovny, aby nějak zaplašila úzkost. Nate se jí zeptal, kam jde, a ona mu pošetile dovolila, aby ji doprovázel.

V posledních měsících měla problém mu něco odmítnout. Po tragických událostech v Izraeli a Římě se s tím vším zkoušel vyrovnat, dokonce usilovněji než ona, i když o tom skoro nemluvil. Snažila se mu být oporou, pomáhat mu snášet vzpomínky, které na něj dorážely. Bylo to to nejmenší, co pro něj mohla udělat.

V minulosti byl jejich vztah kamarádský – dokud se tvářila, že si neuvědomuje, jak ho přitahuje. Ale když se zamilovala do Jordana, Nate se stáhl a jednal s ní čistě profesionálně. Ale dělal to kvůli zraněným citům, ze vzteku, nebo z jiného důvodu?

Ale po dnešní noci na tom už nejspíš bohužel nesejde.

V duchu si povzdychla. Možná je nakonec dobře, že ji Nate na vyjížďce doprovodil. Alespoň má dokonalou příležitost promluvit si s ním v soukromí.

Přitáhla Blackjackovi mírně uzdu a zpomalila. Nate na Gunsmoke ji dojel a srovnal s ní krok. Usmál se na ni, až ji zabolelo u srdce. Ale musela mu to říct. A raději teď před vánočními prázdninami, aby mu poskytla čas se s tím vyrovnat.

Zhluboka se nadechla. „Nate, chtěla bych si s tebou o něčem promluvit.“

Nate si pošoupl slaměný stetson a vrhl na ni kradmý pohled. Jejich koně teď klusali na široké cestě bok po boku. „O co jde?“

„Dnes ráno jsem mluvila s děkanem. Navrhla jsem mu jména jiných profesorů, se kterými bys mohl spolupracovat.“

Obočí mu překvapeně vylétlo vzhůru. „Udělal jsem něco špatně? Co jsme se vrátili, není to lehké, ale…“

„Vždycky jsi odváděl skvělou práci. Nejde o tebe.“

„Připadá mi, že ano, protože se mě to týká.“

Erin dál upřeně hleděla mezi hebké černé uši svého koně. „Po tom, co se stalo v Izraeli… si nejsem jistá, že jsem pro tebe ta nejlepší volba.“

Natáhl se po Blackjackově uzdě a zastavil oba koně. „O čem to mluvíte?“

Erin na něj pohlédla. Vypadal zaraženě a současně i naštvaně. „Podívej, Nate. Univerzita není nadšená, že jsem přišla o dva postgraduanty.“

„Ale to nebyla vaše chyba.“

Přerušila ho. „Děkan si myslí, že bude lepší, když si vezmu vědeckou dovolenou, abych si pročistila hlavu.“

„Tak počkám.“ Nate položil ruce na hrušku svého sedla. „To není problém.“

„Stále to nechápeš.“ Hrála si s uzdou, toužila jí trhnout a ujet před tímto rozhovorem pryč na koňském hřbetě, ale hořká pravda ji zdržela na místě. „Nate, myslím, že jde o první krok, jak se mě chce univerzita zbavit.“

Údivem mu klesla čelist.

Teď mluvila rychle, chtěla všechno ze sebe dostat. „Nepotřebuješ dizertaci pod profesorkou, kterou chtějí vyhodit. Jsi skvělý vědec, Nate, a určitě ti dokážeme najít lepšího vedoucího – někoho, kdo ti otevře dveře, které já už nemohu.“

„Ale…“

„Vážím si tvojí loajality,“ prohlásila. „Ale nezasloužím si ji.“

Vzplanul v něm hněv. „Houby nezasloužíte!“

„Nate, jestli zůstaneš, nijak mi tím nepomůžeš. To, co se má stát s mou kariérou, se také stane.“

„Ale já si vás vybral jako vedoucí proto, že jste v oboru nejlepší.“ Hněv se z něj vytratil, celý se v sedle nahrbil. „Úplně nejlepší. A na tom se nic nezměnilo.“

„Kdo ví? Může se to časem změnit.“

Erin ve skutečnosti doufala, že ne, a v nitru si nebyla ani jistá, jestli si to přeje. Dříve jí v kariéře akademická půda poskytovala přístav racionality po přísné náboženské výchově, jíž prošla, ale teď už cítila, že to nestačí. Připomněla si, jaké měla v posledním semestru problémy se svými kurzy. Nemohla už dál učit lži.

A také vůči Nateovi nemohla být méně upřímná.

„A i kdyby se to změnilo,“ dodala, „přijdeš mezitím o drahocenné příležitosti. A to nedovolím.“

Nate vypadal, že se chce hádat a protestovat. Klisna zřejmě vycítila jeho stres, pohodila hlavou a zatančila předníma nohama.

„Tak to nedělej ještě těžší, než to je,“ dokončila Erin.

Nate si promnul horní ret, nedokázal na ni pohlédnout. Nakonec jen potřásl hlavou, otočil Gunsmoke a beze slova odcválal směrem ke stájím.

Blackjack zaržál, ale Erin ho držela pevně, věděla, že Nate potřebuje být chvíli sám. Dala jim velký náskok, než dovolila Blackjackovi, aby se pomalu vydal za nimi.

Poslední paprsky dne se nakonec skryly za horu, ale zůstalo dost světla, aby kůň nešlápl do syslí nory. Nejistě se zavrtěla v sedle. Ucítila v přední kapse kalhot Amyin amulet pro štěstí. Zapomněla, že si ho tam dala, stále nejistá, co si s ním má počít. Uvažovala, že ho vrátí Amyiným rodičům, ale udělalo by jim to radost? Ten kousek jantaru by pro ně byl navždy připomínkou, že si jejich dcera vybrala profesi, která vedla k jejímu zavraždění a prolití její krve na cizí vzdálené půdě.

Erin jim to nemohla udělat – a také si nechtěla talisman ponechat jako tíživý symbol podílu, který měla na Amyině smrti.

Stále nevěděla, co si s ním počít, a tak se v myšlenkách vrátila zpět k Nateovi. Tehdy v Římě mu zachránila život a nyní byla ochotná udělat vše, aby mu zachránila i kariéru, i kdyby se na ni měl zlobit sebevíc. Doufala, že než dojede ke stájím, Nate bude s jejím návrhem daleko smířenější. Tak jako tak mu později večer pošle e-mail se seznamem vybraných jmen. Šlo o solidní archeology a její doporučení by u nich mohlo mít svou váhu.

O Natea bude dobře postaráno.

A čím se od ní dostane dál, tím lépe pro něj.

Rezignovaná a odhodlaná poplácala Blackjacka po šíji. „Teď dostaneš oves a hezky tě vyhřebelcují. Co na to říkáš?“

Blackjack stáhl uši dozadu. Náhle se pod ní celý napjal.

Bez rozmýšlení stiskla kolena.

Blackjack si odfrkl a zatančil do strany, divoce zakoulel očima.

Něco ho vyděsilo.

Erin rychle přelétla pohledem travnatou pláň. Napravo se táhl stinný pás dubů s větvemi obrostlými chomáči stříbřitého jmelí. Mohlo se tam skrývat cokoli.

Od linie stromů k ní dolehlo zapraskání, jak se v tichém večeru zlomila větev.

Vytáhla z pouzdra na kotníku pistoli a odjistila ji, pátrala mezi duby po terči. Ale byla příliš velká tma, než aby něco viděla. Se srdcem bušícím jí až v uších pohlédla ke vzdáleným stájím.

Nate už tam nejspíš dojel.

Blackjack náhle ucouvl a málem ji shodil ze sedla. Nepokusila se ho zpomalit ani zastavit.

Strach jí zúžil zorné pole, když se pokoušela pátrat všemi směry. Ucítila na jazyku krev, jak si prokousla ret.

Pak jí nos naplnil pach vína.

Ne, ne, ne…

Snažila se udržet v sedle, cítila, že se blíží další útok. V panice pevně sevřela Blackjackovu uzdu. Jestli nad ním teď ztratí kontrolu, skončí na zemi.

A pak přišla ještě horší hrůza.

Nocí k ní dolehlo hluboké vrčení, přiburácelo k ní od kopců. Hrdelní řev nevycházel z přirozeného hrdla, ale vydávalo ho něco děsivého…

…a bylo to blízko.

KAPITOLA 5

19. prosince, 2.02 SEČ

katakomby pod Vatikánem

Rhun se vymrštil vzhůru, pryč. Narazil hlavou na hladký kámen. Náraz mu způsobil na hlavě tržnou ránu a srazil ho s hlasitým šplouchnutím zpět do palčivé lázně vína. Takto už procitl mnohokrát uvězněný v kamenném sarkofágu, napůl ponořený do vína – vína, jež bylo posvěcené a proměněné v krev Kristovu.

Jeho prokleté tělo tato svatost spalovala, vznášel se v moři rudé bolesti. Jedna jeho část s ní chtěla bojovat, ale druhá věděla, že si ji zaslouží. Před staletími zhřešil a nyní došel spravedlivého trestu.

Ale kolik času již uplynulo?

Hodiny, dny, roky?

Bolest odmítala ustoupit. Hodně hřešil, proto musí hodně trpět. Pak dojde klidu. Jeho tělo toužilo po klidu – po konci bolesti a po očištění od hříchu.

Přesto, jak cítil, že klouže zpět, se tomu vzpíral a věděl, že se nesmí poddat. Má úkol.

Ale jaký?

Přinutil se nechat oči otevřené, aby nahlédl do temnoty, kterou nemohl proniknout ani jeho nadpřirozeně ostrý zrak. Agonie dál stravovala jeho oslabené tělo, ale bojoval s ní svou vírou.

Zatápal po těžkém stříbrném kříži, který vždy nosil na hrudi – ale nahmatal jen vlhkou látku. Pak si vzpomněl. Někdo mu krucifix ukradl stejně jako růženec, všechny důkazy jeho víry. Avšak aby dosáhl nebe, nepotřebuje je. Zašeptal do ticha další modlitbu a začal uvažovat o svém osudu.

Kde jsem? Kdy…

Měl za sebou mnoho let, víc, než je dopřáno smrtelníkům.

Celé životy hříchu a služby.

Jak se tak vznášel ve spalujícím moři, začaly na něj dotírat vzpomínky. Poddal se jim.

…kočár uvízl v bahně. Zasouvá pod dřevěná kola kůru a sestra se mu směje, dlouhé kadeře jí povlávají ze strany na stranu.

…náhrobní kámen s vytesaným ženským jménem. Opět smějící se sestra. Tentokrát však on má na sobě kněžskou sutanu.

…sbírá na poli levanduli a hovoří o dvorských intrikách. Jemné bílé ruce ukládají purpurové snítky do ručně pleteného košíku.

…vlaky, automobily, letadla. Cestuje po celém světě stále rychleji, ale vidí z něj čím dál méně.

…žena se zlatými vlasy a jantarovýma očima, které vidí to, co on nemůže.

Vytrhl se ze sevření takových vzpomínek.

Důležitá je pouze tato chvíle.

Jen toto místo.

Musí se držet své bolesti, svého těla.

Zatápal kolem sebe, ponořil ruce do chladné tekutiny, která pálila, jako kdyby vřela. Byl Kristovým rytířem od chvíle, kdy za měsíčné noci navštívil sestřin hrob. A zatímco ho Kristova krev celá dlouhá staletí udržovala při životě, totéž posvěcené víno ho vždy spalovalo, jeho svatost bojovala se zlem ve Rhunově nitru.

Zhluboka se nadechl a ucítil kámen a vlastní krev. Roztáhl ruce a přejel dlaněmi po hladkých stěnách kolem sebe. Nahmatal mramor – kluzký jako sklo. Na okrajích stropu jeho vězení špičky prstů narazily na vložený pás stříbra. Sežehl je.

Přesto dlaněmi silně zatlačil a vzepřel se proti kamennému víku sarkofágu. Mlhavě si uvědomil, že totéž udělal už mnohokrát předtím – a stejně jako při předchozích pokusech opět selhal. Takovou tíhu nadzvednout nedokázal.

I tato nevelká námaha ho tak vysílila, že bezmocně klesl zpět do vína.

Nabral vřelou a hořkou tekutinu do dlaní a zvedl je ke rtům. Krev Kristova mu propůjčí sílu, ale také ho přinutí vzpomenout si na jeho nejtěžší hříchy. Připravil se na pokání, které musí přijít, a napil se. Jak mu hrdlo sežehl oheň, sepjal ruce k modlitbě.

Kterým z jeho hříchů ho víno bude mučit tentokrát?

A když se do něj propadal, uvědomil si, že pokání odhalilo hřích starý staletí.

Služebnictvo čachtického hradu se vyhrnulo za ocelové dveře věžní komnaty bez oken. Uvnitř zůstala uvězněná jejich bývalá paní, obviněná ze smrti stovek mladých dívek. Jako příslušnice uherské šlechty hraběnka nemohla být popravena, pouze za své zločiny musela být odloučena od světa, aby její touha po krvi zůstala uzavřena za kamennými zdmi a ocelí.

Rhun sem přišel z jediného důvodu: aby svět zbavil této stvůry a odčinil roli, kterou sehrál při její proměně ze ženy s laskavou duší a ovládající léčitelství v netvora, který sužoval okolní zemi a připravoval mladé dívky o život.

Nyní stál před hraběnkou, uzavřený v komnatě spolu s ní. Mlčení služebnictva si koupil zlatem a sliby, že budou svobodní. Chtěli, aby zmizela z hradu stejně jako on.

Také věděli, co je zač, a krčili se venku.

I Rhun dorazil s dárkem pro hraběnku, s něčím, co žádala, aby si získal její důvěru. Aby si ji příznivě naklonil, našel v nedalekém sirotčinci mladou dívku zachvácenou horečkou, která již brzy umře, a předhodil ji tomu netvorovi.

Rhun stál vedle vězeňské pryčny a naslouchal, jak se dívčino srdce zděšeně rozbušilo a pak zpomalilo. Neudělal nic, aby ji zachránil. Nemohl. Musí počkat. Nenáviděl se za to, ale zůstal bez hnutí.

Konečně slabé srdce dotlouklo.

Budeš poslední, koho zabila, slíbil jí v duchu.

Hraběnka, sama na pokraji smrti z dlouhého hladovění v této cele, zvedla hlavu od dívčina hrdla. Z bílé brady jí skapávaly perly krve. Stříbrné oči získaly zasněný a nasycený výraz, vzpomněl si, že ho u ní už viděl. Ale nevzpomínal na to rád. Modlil se, ať je ona natolik duchem jinde, aby to dokázal ukončit, a ať je on dost silný k tomu, co má vykonat.

Nesmí selhat podruhé.

Sklonil se k pryčně a odtáhl jí tenké ruce od mrtvé dívky. Pak něžně uchopil hraběnčino studené tělo do náruče a zvedl ji z potřísněného lůžka.

Přitiskla tvář k jeho a rty se mu téměř dotýkala ucha. „Je příjemné, že mě zase objímáš,“ zašeptala a on jí věřil. Stříbrné oči na něj zazářily. „Porušíš znovu svůj slib?“

Obdařila ho pomalým ospalým úsměvem, byla až hypnoticky krásná. Na okamžik ho její kouzlo ovládlo a poddal se.

Vzpomněl si na svou lásku k ní, jak v záchvatu arogance sám sebe přesvědčil, že dokáže zlomit svůj slib sangvinisty, že s ní může sdílet lože jako každý obyčejný muž. Ale ve chvíli vášně, když s ní byl spojen, byl uvnitř ní, ztratil nad sebou kontrolu a dovolil démonovi v nitru, aby rozlomil svá pouta. Zaťal jí tesáky do měkkého hrdla a zhluboka pil a pil, dokud pramen skoro nevyschl a žena pod ním se neocitla na prahu smrti. Aby ji zachránil, změnil ji v netvora, nasytil ji vlastní krví, aby zůstala s ním, modlil se, aby složila stejný slib jako on a vstoupila po jeho boku do řádu sangvinistů.

Neudělala to.

Šelest za masivními dveřmi ho vrátil zpět od vzpomínek do místnosti k mrtvé dívce na posteli a k mnoha jiným, které sdílely její osud.

Kopl špičkou boty do dveří a sluhové je odemkli. Otevřel je ramenem, zatímco oni prchali dolů po temném schodišti věže.

Zanechali tu hned za dveřmi na podlaze pokryté slámou mramorový sarkofág. Už předtím jej naplnil svěceným vínem a nechal otevřený.

Když spatřila, co ji čeká, zvedla hlavu opilá touhou po krvi. „Rhune?“

„Spasí tě,“ ujistil ji. „I tvou duši.“

„Netoužím spasit svou duši,“ namítla a pevně ho sevřela prsty.

Než se mu však stačila vzepřít, zvedl ji přes okraj sarkofágu a ponořil do vína. Když se svěcené víno poprvé dotklo její kůže, vykřikla. Zaťal zuby, věděl, jak ji to musí bolet, dokonce i teď zatoužil ušetřit ji té agonie a ponechat si ji jen pro sebe.

Zazmítala se mu pod rukama, ale zesláblá proti jeho síle nic nezmohla. Víno vyšplíchlo přes okraje. Přitiskl ji ke kamennému dnu a nevšímal si bolesti, jak ho víno spalovalo. Byl rád, že jí neviděl do obličeje ponořeného pod rudou hladinu.

Držel ji tam – dokud konečně neznehybněla.

Nyní tu bude spát tak dlouho, dokud se mu nepodaří nalézt způsob, jak zvrátit, co učinil, jak jí vdechnout život zpět do mrtvého srdce.

Se slzami v očích uzavřel a usadil kamenné víko a zajistil ho stříbrnými pásky. Když skončil, položil studené dlaně na mramor a pomodlil se za její duši.

A za svou vlastní.

Rhun se pomalu probral. Nyní se úplně rozvzpomenul, jak se ocitl zde, uvězněný do stejného sarkofágu, do kterého před staletími uvěznil hraběnku. Vzpomněl si, jak se vrátil k sarkofágu, který pohřbil v zazděném výklenku hluboko pod Vatikánem, aby skryl své tajemství před veškerými zraky.

Přišel sem kvůli slovům Proroctví.

Zdálo se, že hraběnka má v tomto světě stále ještě sehrát nějakou roli.

Po bitvě o Krvavé evangelium se sám vydal na místo, kam pohřbil svůj největší hřích. Rozbořil cihlovou zeď, zlomil pečetě sarkofágu a vyzvedl ji z lázně prastarého vína. Představil si, jak se její stříbrné oči poprvé po staletích otevírají a hledí do jeho. Na tento krátký okamžik polevil v ostražitosti, vrátil se v myšlenkách zpět k dávným letním dnům, k době, kdy bláhově uvěřil, že by mohl být něčím víc, než čím je, že by někdo jako on mohl milovat bez toho, aniž by to přinášelo zkázu.

Během oné chvilky přehlédl kus cihly, který svírala v dlani. A byl příliš pomalý, když ho udeřila s nenávistí, která se v ní hromadila staletí – anebo možná jen věděl, že si to zaslouží.

Potom se probudil zde a nyní konečně zná celou pravdu.

Uvrhla mě do stejného vězení.

A zatímco jedna část jeho mysli věděla, že si svůj osud zaslouží, ta druhá věděla, že odtud musí uniknout.

Už proto, že znovu vypustil do nic netušícího světa nelítostného netvora.

A přesto si ji vybavoval takovou, jakou ji kdysi znával – plnou života a stále ozářenou sluncem. Vždy ji oslovoval Elisabeto, ale dějiny jí nyní daly jiné jméno a temnější přídomek.

Alžběta Báthoryová – Krvavá hraběnka.

2.22 SEČ

Řím, Itálie

Byt, který si Elisabeta vybrala, byl luxusní, jak odpovídalo jejímu vznešenému stavu. Silné rudé sametové závěsy zakrývaly vysoká klenutá okna. Dubová podlaha pod jejíma studenýma nohama zářila matně zlatě a vydechovala teplo. Elisabeta se posadila do křesla potaženého jemně vydělanou kůží a vdechovala uklidňující vůni dávno mrtvého zvířete překrytou chemickým pachem.

Na mahagonovém stolku před ní poblikávala bílá svíce a téměř už dohořívala. Podržela nad skomírajícím plaménkem novou. Jakmile knot vzplál, vmáčkla ji do změklého vosku její předchůdkyně. Sklonila se blíž k plaménku, dávala přednost světlu ohně před hrubou září osvětlující moderní Řím.

Těchto místností se zmocnila poté, když zabila předchozí majitele. Pak prohledala všechny zásuvky plné neznámých předmětů a pokusila se pochopit toto podivné století a dohnat ztracený čas prozkoumáním jeho artefaktů.

Avšak klíč k současnosti se nedal najít v zásuvkách.

Naproti stolu mihotavý plamének svíčky zatančil na různě vysokých kupkách předmětů, každá z nich obsahovala věci z kapes a těl některé z jejích nedávných obětí. Soustředila se na hromádku se stříbrným křížkem. Natáhla k němu ruku, ale prsty se nedotkla spalujícího kovu a požehnání, které v sobě nesl.

Pak křížek pohladila jen jedním prstem. Spálil jí kůži, ale nevšímala si toho – kdysi ztratila jeden takový a přineslo jí to mnohem víc bolesti a utrpení.

Usmála se, bolest jí přivolala vzpomínky.

Silné ruce ji vyzvedly z rakve plné vína a z dřímoty, probudily ji. Jako každé ohrožené zvíře zůstala bezvládná, věděla, že nenápadnost je její největší výhoda.

Když otevřela oči, poznala svého dobrodince podle bílého katolického kolárku stejně jako podle tmavých očí a tvrdě řezané tváře.

Otec Rhun Korza.

Tentýž, který ji zrádně uvrhl do této rakve.

Ale jak je to už dlouho?

Jak ji zdvihal, nechala ruku klesnout na zem. Dlaň jí spočinula na uvolněném kameni.

Usmála se na něj. Opětoval úsměv a v jiskrných očích se mu zračila láska.

S nadpřirozenou rychlostí ho udeřila kamenem do spánku. Druhou rukou mu vklouzla do rukávu, kde vždy nosil stříbrný nůž. Popadla ho dřív, než ji stačil upustit. Další rána a padl k zemi.

Rychle se překulila na něj, zatápala zuby po chladné kůži jeho bílého krku. Jakmile je do něj zaťala, byl jí vydán na milost a nemilost. Musela napnout všechny síly, aby přestala pít dřív, než ho zabila, a potřebovala trpělivost, aby vylila polovinu vína z rakve, než ho do ní uložila a uvěznila uvnitř. Ale musela to udělat. Kdyby byl ve víně ponořený celý, pouze by usnul, dokud by ho někdo nezachránil, jako se to stalo jí.

Místo toho mu vína nechala jen trochu – věděla, že kněz tak brzy ve své osamělé kobce procitne a pomalu začne umírat hlady, jako se to stalo jí, když byla uvězněná ve věži svého hradu.

Zvedla prst z křížku, který mu ukradla, a dopřála si okamžik chladného zadostiučinění. Jak pohnula rukou, prsty jí přejely po svršku ošlapané boty na vrchu další kupky.

Malý kousek kůže představoval její první oběť v tomto novém věku.

Tu chvíli si vychutnala.

Když prchala temnými katakombami – netušila, kde je ani kdy –, ostré kameny jí rozdíraly tenkou kůži na podrážkách bot a pořezaly jí chodidla. Nevšímala si toho. K útěku měla jen tuto jedinou příležitost.

Nevěděla, kam má utíkat, ale poznala, že stojí na posvátné půdě. Oslabovalo ji to a zpomalovalo její kroky. I tak se ale cítila silnější než kdykoli předtím. Čas strávený ve víně ji zocelil – nakolik, si troufala jen hádat.

Pak ji zastavil zvuk tepajícího srdce přímo před ní v temných tunelech.

Člověk.

Srdce mu bilo pravidelně a klidně. Ještě nevycítil její přítomnost. Oslabená hladem opřela se zády o stěnu tunelu. Olízla si rty a ochutnala sangvinistovu hořkou krev. Zatoužila nasytit se něčeho sladšího.

Temnotu narušilo mihotání vzdálené svíčky. Zaslechla zvuk blížících se kroků.

Pak někdo zavolal jméno. „Rhune?“

Přitiskla se k chladnému kameni. Takže někdo hledá toho kněze.

Vyplížila se kupředu a spatřila, jak se zpoza vzdáleného rohu vynořila nejasná postava. Ve zdvižené ruce nesla v držáku svíci, na sobě měla hnědou mnišskou kutnu.

Muž ji neviděl, dál kráčel vpřed a netušil, že mu hrozí nebezpečí.

Jakmile se dostatečně přiblížil, Elisabeta se na něj vrhla a porazila jeho teplé tělo na zem. Než se stačil byť jen nadechnout, její zuby našly šťavnaté hrdlo. Vlnu za vlnou do ní proudila krev a ještě víc ji posilovala. Vychutnávala si každý doušek stejně jako všechny od úplně prvního. Chtělo se jí smát štěstím.

A Rhun by ji o tuto opojnou moc připravil kvůli palčivému vínu, kvůli životu otroka pod nadvládou jeho církve.

Nikdy.

Ukojená pustila lidskou skořápku, zvědavě přejela prsty po látce kutny. Nebylo to plátno. Ucítila hebkost jako u hedvábí, ale nešlo o hedvábí.

Začala v ní hlodat nejistota.

Svíčka zhasla, když ji muž upustil, ale konec knotu stále slabě rudě zářil. Opatrně na něj foukala, až se barva změnila na nevýrazně oranžovou.

V matném přísvitu ohledala chladnoucí tělo a znovu ji zarazila látka tak hladká na omak. Objevila stříbrný krucifix na mužově hrudi, ale vyhnula se doteku.

Sjela rukama po noze oběti a stáhla z bezvládného chodidla botu. I ta jí připadala divná. Zvedla ji blíž ke světlu. Svršek měla kožený, odřený a ničím pozoruhodný, ale podrážka byla vyrobena ze silné houbovité hmoty. Nikdy nic podobného neviděla. Stiskla materiál mezi ukazováčkem a palcem. Poddal se a pak zase vrátil do původního tvaru jako mladý stromek.

Sedla si na zem a zamyslela se. Takový zvláštní materiál neexistoval, když ji Rhun vlákal do rakve s vínem, ale teď musí být zcela běžný, když ho nosil i tento řádový mnich.

Náhle se jí chtělo křičet, pocítila šířku propasti, která ji oddělila od její minulosti. Došlo jí, že nespala dny, týdny ani měsíce.

Ale roky, desetiletí, možná i staletí.

Přijala krutou pravdu a uvědomila si další.

V tomto podivném novém světě musí být obzvlášť opatrná.

A byla. Odložila botu a zvedla ze stolu bílý míček s červenou hvězdou. Povrch připomínal lidskou kůži, ale jemnější. Odpuzoval ji, ale přinutila se ho chvíli podržet, vyhodit do vzduchu a znovu chytit.

Když opouštěla katakomby, byla vyděšená.

Ale brzy se ostatní začali bát jí.

Kradla se pomalu chodbami a čekala na další mnichy. Žádného však nepotkala a pokračovala za ševelením vzdálených srdcí stále výš.

Konečně dorazila k silným dřevěným dveřím a snadno je vylomila – a ocitla se na čerstvém vzduchu. Omýval jí tělo, vysušoval víno z šatů a přinášel důvěrně známé pachy lidí, parfémů, kamene a řeky. Ale i takové, které nikdy předtím necítila – štiplavý zápach, o kterém si myslela, že se vyskytuje pouze v dílnách alchymistů. Přímo ji přirazil zpět na dveře, až málem upadla přes práh do temného útočiště chodeb.

Ta cizost ji děsila.

Ale hraběnka nikdy neustupovala a neukazovala strach. Narovnala se a vykročila vpřed, jak se čeká od dámy, ruce spojené v klíně, oči a uši pátrající po nebezpečí.

Jak trochu poodešla ode dveří, ihned poznala sloupy po obou stranách, masivní dóm tyčící se po levici, a dokonce i obelisk na náměstí vpředu. Egyptskou kamennou jehlu vztyčili na piazze ve stejný rok, kdy se jí narodila dcera Anna.

Když všechno to spatřila, uvolnila se, protože už věděla, kde je.

Na Svatopetrském náměstí.

Na tváři se jí objevil cynický úsměv.

Rhun ji ukryl pod svatým městem.

Zůstala na okraji piazzy. Na náměstí bylo sousoší Narození Páně v životní velikosti osvětleno příliš jasně, drsně a neúprosně, zářilo nadpřirozeným plamenem. To světlo jí zraňovalo oči, až si je musela zakrývat a držet se pod kolonádou, která obtáčela náměstí.

I tak jí však pohled dovoloval určit alespoň měsíc, když ne rok, kdy se probudila.

Prosinec, blíží se Vánoce.

Kolem ní prošel pár.

Nervózně se ukryla za mramorový sloup. Žena měla na sobě kalhoty jako muž. Krátké vlasy jí spadaly sotva na ramena, její partner ji držel za ruku a rozmlouvali spolu.

Ještě nikdy neviděla tak vysokou ženu.

Zpoza sloupu sledovala i další lidi procházející se po náměstí. Všichni byli pestře oblečení, zahalení do teplých kabátů, které vypadaly elegantně. Ve vedlejší ulici projížděly podivné vozy, které netáhla žádná zvířata, a vrhaly vpřed kužele nepřirozeného světla.

Rozechvěle se opřela o sloup. Tento nový svět hrozil, že ji pohltí, zmrazí na místě. Sklopila hlavu a přinutila se dýchat. Musí tohle všechno vytěsnit, upnout se na nějaký jednoduchý úkol… a ten úkol splnit.

Do nosu ji udeřil pach vína. Dotkla se promočených šatů. Takhle to nepůjde. Znovu vyhlédla na náměstí, na ženy v tom podivném oblečení. Aby odtud unikla, musí se stát vlkem v rouše beránčím. Kdyby zjistili, co je zač, čekala by ji smrt.

Bez ohledu na to, kolik let uběhlo, se tato jistota nezměnila.

Zaťala nehty hluboko do dlaní. Nechtěla opustit známé prostředí. Cítila, že ať leží za tímto náměstím cokoli, bude to pro ni ještě víc cizí než to, co je zde.

Ale musí tam jít.

Hraběnka nikdy necouvla před svými povinnostmi.

A její povinností je přežít.

Cítila, že od úsvitu ji dělí ještě několik hodin, a tak se skrčila ve stínu kolonády. Seděla tam, nedýchala a nehýbala se podobná soše, naslouchala chaotickému tlukotu lidských srdcí, slovům z mnoha úst a častému smíchu.

Tito lidé se tolik lišili od mužů a žen z její doby.

Byli vyšší, hlasitější, silnější a dobře živení.

Nejvíc ji fascinovaly ženy. Nosily mužské oblečení: kalhoty a košile. Pohybovaly se beze strachu. Mluvily s muži ostře bez ostychu a chovaly se, jako kdyby jim byly rovny – ne tím promyšleným způsobem, ke kterému byly nuceny v její době, ale se samozřejmostí, jako by šlo o běžný a všeobecně přijímaný zvyk.

Tato éra je slibná.

Bezstarostně se k ní blížila mladá matka vedoucí malé dítě. Na sobě měla karmínový vlněný plášť a vysoké jezdecké boty, i když podle pachu se nikdy nedotkly koně. Na ženu ze současnosti byla malá, velikostí se blížila Elisabetě.

Dítě upustilo bílý míček s červenou hvězdou, odkutálel se do stínu a zastavil na šířku paže od Elisabetiných rozedraných bot. Míček byl cítit jako podrážky knězových bot. Dítě si odmítlo pro hračku dojít, jako kdyby cítilo, že ve tmě číhá dravec.

Matka ho přemlouvala podivně znějící italštinou a ukazovala k lesu sloupů. Malá holčička však umíněně vrtěla hlavou.

Elisabeta přejela jazykem přes ostré zuby, toužila, aby si matka přišla pro hračku sama. Mohla by si vzít její život, okrást ji a zmizet dřív, než by osiřelé dítě stačilo zavolat o pomoc.

Ze stínu si vychutnávala zděšený tlukot srdce dítěte a naslouchala, jak matka mluví stále podrážděnějším tónem.

Číhala v této podivné době na vhodnou chvíli.

A pak vyrazila.

Elisabeta odložila míček na stůl, povzdychla si a ztratila o trofeje zájem.

Vstala, přešla k obrovské skříni v ložnici přecpané hedvábnými, sametovými a kožešinovými šaty, všechny ukradla v posledních týdnech svým obětem. Každou noc se parádila před dokonalými stříbrnými zrcadly a vybírala, co si vezme na sebe. Některé z oděvů byly téměř známé, jiné tak exotické jako minstrelův úbor.

Pro dnešní noc si vybrala hebké modré kalhoty, hedvábnou košili, která ladila s jejíma stříbrnýma očima, a pár tenkých kožených bot. Projela kartáčem husté černé vlasy. Zkrátila si je na ramena, aby se střih podobal tomu, jejž měla žena, kterou zabila pod mostem.

Nyní vypadala úplně jinak. Co by řekli Anna, Katalin a Pál, kdyby ji teď viděli? Vlastní děti by ji nepoznaly.

Ale přesto, připomněla si, jsem hraběnka Elisabeta de Ecsed.

Přimhouřila oči.

Ne.

„Alžběta…“ zašeptala svému obrazu a připomněla si, že je nová doba, a aby v ní přežila, musí se jí přizpůsobit. Proto by měla přijmout modernější podobu jména a nosit ho, jako nosí nové vlasy a oblečení. Takovou by se teď měla stát. Co ji jako jedenáctiletou zaslíbili Ferencovi, hrála už mnoho rolí – vznětlivou dívku, osamělou ženu, učitelku jazyků, zkušenou léčitelku, oddanou matku – víc rolí, než dokázala spočítat. Tohle bude jen další z nich.

Pootočila se, aby posoudila v zrcadle své nové já. S krátkými vlasy a v kalhotách vypadala jako muž. Ale nebyla muž a také již nezáviděla mužům jejich sílu a moc.

Měla svou vlastní.

Přešla k balkonovým dveřím a roztáhla jemné záclony. Pohlédla na záři nádherných, lidmi vytvořených světel nového Říma. Ta cizost ji stále děsila, ale ovládla ji natolik, aby se najedla, odpočala si a učila se.

Sílu čerpala z jednoho rysu města, z jeho rytmu, který beze změny přežil všechna staletí. Zavřela oči a zaposlouchala se do tisíců tlukotů srdcí bušících jako tisíce hodinek, díky kterým věděla, že nakonec na běhu času zase tolik nezáleží.

Věděla, jaký čas nastal, jaký je vždy čas pro predátora jako ona.

Otevřela balkonové dveře vstříc noci.

Je čas lovit.

KAPITOLA 6

18. prosince, 17.34 tichomořského standardního času

okres Santa Clara, Kalifornie

Jak se na vrchy a louky snášel soumrak, Erin kvapně zdolávala poslední úsek cesty ke stájím. Blackjack bez pobízení uháněl plným tryskem k zadnímu výběhu.

Jednou rukou svírala uzdu a v druhé držela pistoli. Když její hřebec prudce zabrzdil a potácivě se zastavil na prašném dvoře, otočila se v sedle. Zamířila zbraň k černým kopcům.

Když se hnala sem, ani nezahlédla tvora, který tak vyděsil jejího koně, ale slyšela ho. Zvuky praskajících větví a dusot v křoví je provázely celou cestu z kopců. Nedokázala se zbavit pocitu, že si s nimi záhadný lovec jen pohrává a čeká, až se rozhostí temná noc, a pak zaútočí.

Nehodlala mu k tomu dát šanci.

Pobídla Blackjacka, aby proběhl kolem Land Roveru, a objevila nové auto – černou limuzínu Lincoln –, které parkovalo kus za ním. Na cestě ke stájím se k němu přiblížila a všimla si známého znaku na dveřích: dvou zkřížených klíčů a tiáry.

Papežský znak.

Strach, který ji svíral, tím v ní jen narostl.

Co tu pohledává někdo z Vatikánu?

Rozhlédla se, nikoho však neviděla, a popohnala Blackjacka dál ke stájím. Jakmile projela k posuvným vratům stáje, přitáhla koni uzdu. Rozkašlala se ze zvířeného prachu, sklouzla ze sedla a pevně sevřela Blackjackovu uzdu a svou pistoli. Hledala odpovědi stejně jako úkryt, vrhla se k vratům a sáhla po držadle.

Než se ho stačila dotknout, vrata se sama odsunula. Objevila se ruka, popadla ji železným stiskem za zápěstí a vtáhla dovnitř. Překvapením pustila Blackjackovu uzdu a zavrávorala, aby se udržela na nohou.

Útočník ji odvlekl do temnoty stáje a přirazil za ní dveře, kůň zůstal venku. Když znovu získala rovnováhu, natočila se bokem a tvrdě vykopla, botou zasáhla něco měkkého.

„Au. V klidu, Erin.“

Okamžitě ten hlas poznala, i když to vůbec nedávalo smysl. „Jordane?“

Ruce ji pustily.

Cvakla baterka a bílé světlo ozářilo Jordanův obličej. Za seržantovým ramenem zahlédla Natea, byl v pořádku, ale zdál se bledý a oči měl vytřeštěné.

Jordan si promnul břicho a věnoval jí jeden ze svých ironických úšklebků, který jí okamžitě projel až do morku kostí. Stál tam v civilních kalhotách, bílé košili rozepnuté u krku a s vyhrnutými rukávy odhalujícími svalnatá a opálená předloktí.

Přiskočila k němu a vší silou ho objala. Sálalo z něj teplo, působil příjemně a přirozeně; líbilo se jí, jak snadné je vrátit se do jeho náruče.

Zamumlala mu do hrudi: „Nemůžu uvěřit, že jsi to ty.“

„Osobně… i když po tvém kopanci možná trochu bolavější.“

Poodstoupila, aby si ho pořádně prohlédla. Hranatou bradu mu pokrývalo jednodenní strniště, modré oči se na ni smály a vlasy měl delší. Prohrábla mu slámově žlutou kštici a přitáhla si jeho hlavu, aby ho mohla políbit.

Netoužila po ničem víc, než polibek prodlužovat dál a dál, spočinout v jeho náruči a možná mu i ukázat prázdný seník nahoře, ale odstoupila, protože ji trápilo něco důležitějšího.

„Blackjack,“ vyhrkla. „Můj kůň. Musíme ho dostat dovnitř. Něco tam v kopcích je.“

Otočila se k vratům – právě když vzduch prořízl koňský výkřik, zazněl nocí a rychle utichl. Než se někdo z nich stačil pohnout, nejbližší zeď se otřásla, jak do ní narazil nějaký těžký předmět. Uskočili hlouběji do stáje, kde postávali ostatní koně ve svých kójích. Erin pohlédla ke vratům.

Ne, prosím, to ne…

Vybavila si svého velkého hřebce, jeho důvěřivý pohled, měkké nozdry, způsob, jak podupával, když byl spokojený, a jeho něžné otírání, kterým ji vítával, kdykoli za ním přišla do stáje.

Jordan si připravil černý Heckler & Koch MP7, nebezpečně vyhlížející automatickou zbraň na průbojnou munici.

Zvedla svůj malý Glock 19 a uvědomila si, v čem je problém. „Potřebuju něco většího.“

Jordan podal baterku Nateovi a sáhl k pasu. Vytáhl svůj Colt 1911 a podal jí ho; stejnou zbraň jí často půjčoval i dřív. Pevně sevřela rukojeť a hned se cítila bezpečněji.

Otočila se, aby nabídla svůj glock Nateovi, měl by mít také něco na ochranu – když se za ním ze stínů vynořil cizinec a polekal ji. Muž měl na sobě vycházkovou tmavě modrou uniformu se zlatými kříži na klopách.

Kaplan?

„Nerad vám narušuji šťastné shledání,“ prohlásil. „Ale je čas myslet na odjezd. Prohlédl jsem ostatní únikové cesty, hlavní brána je stále nejrozumnější možnost.“

„To je Christian,“ představil je Jordan. „Rhunův přítel, jestli mi rozumíš.“

Jinými slovy sangvinista.

Nate se rozechvěle zeptal: „Profesorčino auto je zaparkované asi padesát metrů odtud. Dostaneme se tak daleko?“

V odpověď prořízlo noc nepřirozené zavřeštění.

Koně v okolních kójích začali neklidně podupávat a narážet do vrátek stání, úzkostně ržáli. I oni věděli, že jedinou nadějí je útěk.

„Co na nás tam venku číhá?“ zeptal se Jordan a mířil na vrata.

„Podle pachu a zvuků myslím, že je to puma,“ prohlásil Christian. „Ale přeměněná.“

Přeměněná?

Erin zamrazilo. „Mluvíte o blasfemaře.“

Kaplan souhlasně přikývl.

Blasfemary byla zvířata změněná krví strigoi, otrávená tak, že se z nich stala monstrózní vtělení jejich původní přirozenosti s tak tuhou kůží, že si z ní sangvinisté vyráběli brnění.

Nate se rychle nadechl. Dotkla se ho a ucítila, jak se chvěje. Nevyčítala mu to. Už předtím ho vlčí blasfemara pořádně zřídila.

Musí Natea odtud dostat.

Zleva zazněl drápavý a tříštivý zvuk. Nate otočil kužel baterky tím směrem. Čtyři zahnuté drápy pronikly silnou stěnou ze sekvojového dřeva. Nate na ně v panice vypálil z glocku.

Drápy zmizely, následovalo další zavytí a znělo ještě vztekleji.

„Myslím, že jsi ho naštval,“ prohodil Jordan.

„Pardon,“ odpověděl Nate.

„Jen klid. Kdybys nestřílel ty, tak bych to byl já.“

Šelma narazila do stejné stěny, až se trámy otřásly, jako kdyby se pokoušela dostat dovnitř.

„Je čas jít,“ nadhodil Christian a ukázal na vstupní vrata. „Půjdu první a pokusím se ji odlákat, napočítejte do deseti a vyběhněte za mnou. Utíkejte přímo k Erininu Land Roveru a rozjeďte se.“

„A co vy?“ zeptal se Jordan.

„Když budu mít štěstí, naložíte mě. Když ne, nechte mě tu.“

Než mohl někdo z nich něco namítnout, Christian bleskurychle přeběhl k vratům. Popadl držadlo a prudce je rozevřel. Před ním se rozkládala prašná krajina porostlá trávou. Opodál stál Erinin otlučený Land Rover a naleštěná limuzína Lincoln. Oba vozy vypadaly, že jsou mnohem dál, než když kolem nich před chvílí projela na Blackjackovi.

Christian vykročil do noci, osvětlený lampou nade dveřmi. Záblesk stříbra prozradil, že vytasil dýku, pak se ztratil nalevo.

Jordan dál držel svou pistoli v pohotovosti a zjevně začal v duchu odpočítávat čas.

Erin se odvrátila, vzpomněla si na Blackjacka. Pospíšila si k řadě šesti kójí a začala uvolňovat závory a otevírat stání. Nechtěla tu nechat koně uvězněné, aby zahynuli jako Blackjack. Zasloužili si šanci na útěk.

Koně již tak dost poděšení vyrazili z kójí a prohnali se kolem Jordana a Natea. Poslední Gunsmoke. Nate se prsty dotkl klisnina zpěněného boku, když ho míjela, jako by ji chtěl následovat. Koně doběhli k vratům a vyrazili do noci.

„Napočítal jsem do deseti,“ oznámil Jordan a mávl rukou k rozevřeným vratům.

Všichni tři se vrhli vpřed, následovali stopu v prachu, kterou po sobě zanechali na dvoře koně. Jordan se držel na levé straně a mířil zbraní ve směru, kterým zmizel Christian.

Jak Erin s Natem sprintovala k Land Roveru, přilákal její pozornost pohyb vzadu u stájí. Zpoza rohu vylétl na dvůr Christian a přistál na všech čtyřech.

Pak se zpoza stejného rohu vynořil děsivý netvor.

Erin při pohledu na něj jen zalapala po dechu.

Nate zakopl a upadl na koleno.

Puma se vyplížila na dvůr, šlehala ocasem sem a tam. Měřila dva a tři čtvrtě metru a představovala okolo sto padesáti kilogramů svalů, drápů a zubů. Uši se jí chvěly a zachycovaly každý zvuk. V temnotě zářily rudozlaté oči. Ale nejděsivější na ní byla přízračně šedá kožešina, jako by ožila sama mlha.

„Běž,“ pobídl Erin Jordan, když spatřil, jak se snaží postavit Natea zpět na nohy. „Já mu pomůžu.“

Ale kdo pomůže tobě?

Zůstala s nimi a namířila kolt.

Na opačné straně dvora netvor zavrčel na Christiana, odhalil dlouhé tesáky – a pak se vrhl k němu. Ale šlo o předstíraný útok. Jen oběhl sangvinistického kaplana a zamířil přímo k nim.

Jordan už pomohl Nateovi vstát, ale ani jeden z nich nemohl včas utéct do bezpečí. Postavila se před ně a vypálila. Kulka zasáhla zvíře do čela, to ale jen potřáslo hlavou a blížilo se k nim.

Jak postupovalo, pokračovala Erin v palbě.

Nemohla utéct, ne, dokud Nate nebude v bezpečí.

Tiskla znovu a znovu spoušť – až kolt cvakl naprázdno. Náboje došly.

Kočka přikrčila zadní nohy a skokem překonala zbývající vzdálenost.

Vatikán

Rhun ztuhl hrůzou.

Hrozí jí nebezpečí…

Vybavil si její světlé vlasy a jantarové oči. Nos mu naplnila vůně levandule. Bolest stále překrývala její jméno, nechávala mu jen potřebu a touhu.

Musí ji najít…

Jak mu tělem prošlehávala panika, přetočil se ve spalujícím víně na břicho, přemáhal agonii a snažil se myslet, udržet v hlavě alespoň jedinou myšlenku.

Nesmí ji nechat zemřít.

Vzepřel se o ruce a nohy a zatlačil zády na kamenné víko sarkofágu. Soustředil svou víru, síly a strach a vzepřel se proti mramorové desce.

Zaskřípal kámen o kámen, jak se víko nadzvedlo. Sice jen na šířku prstu, ale pohnulo se.

Zaťal zuby a zatlačil znovu ze všech sil, až si roztrhl sutanu. Stříbrné obložení mramorového víka se mu přitisklo na obnažená záda. Do nosu ho udeřil pach pálící se kůže a ucítil, jak mu teče krev.

Dál však napínal každý sval v těle, kosti a vůli.

Jeho existence se stala jedinou mučivou vášnivou touhou.

Zachránit ji.

okres Santa Clara, Kalifornie

Jordan skočil k Erin a povalil ji na zem.

Jak dopadla na záda, kočkovitá blasfemara přes ně přelétla. Zadní tlapa dopadla vedle Jordanovy hlavy a zvířila prach. Puma se otočila a zklamaně zaprskala.

Jordan se v lehu překulil na bok, namířil na ni automat Heckler & Koch a vypálil plnou automatickou dávku. Zasáhl ji po celé délce slabin, jak se obracela, kulky vytrhávaly chomáče srsti, vytryskla krev, ale ne moc.

Během necelých tří vteřin do ní vyprázdnil celý zásobník na čtyřicet nábojů.

Docílil jen toho, že se šelma rozzuřila.

Puma se postavila proti nim, přikrčila se a drápy zaryla hluboko do ztvrdlé půdy. Vrčela a syčela jako přehřátý parní stroj.

Jordan si v ruce přehodil prázdnou zbraň, připravený použít ji po způsobu jeskynních lidí jako kyj.

Pak spatřili modrý záblesk a na hlavě netvora přistála drobná postava. Stříbrný nůž mu zarazila do ucha. Vytryskla temná krev. Šelma zavřeštěla, překulila se, otáčela hlavou a snažila se dosáhnout na Christiana. Sangvinista však byl rychlý, seskočil jí ze hřbetu a uskočil před jejím ocasem.

„Utečte do roveru!“ zaječel Christian a sehnul se, když po něm sekla zadní tlapa a proťala vzduch drápy ostrými jako břitva.

Jordan trhnutím zvedl Erin na nohy a rozběhli se k Land Roveru.

Nate před nimi se už dostal k SUV a otevřel jak dveře řidiče, tak zadní – sám naskočil na zadní sedadlo.

Dobrá práce.

Jordan se hnal Erin po boku. Jakmile doběhli k roveru, skočil za volant a ona dozadu k Nateovi. Oboje dveře se zabouchly současně.

Erin protáhla ruku dopředu mezi sedadly a vložila Jordanovi do otevřené dlaně klíčky od auta.

Divoce se na ni zašklebil. Tvořili dobrý tým – a nyní se musí postarat o to, aby jeho členové zůstali naživu. Zasunul klíčky do zapalování, nastartoval, zařadil zpátečku a smykem zacouval.

Když se obracel, přední reflektory našly pumu. Její přízračně šedá srst ve světle zazářila. Šelma se obrátila k autu jako vířící bouřkový mrak a mhouřila v oslepujícím světle rudozlaté oči.

Christian stál několik kroků za ní.

Puma zavrčela a vrhla se k Land Roveru přilákaná jeho zvukem a pohybem.

Typická kočka…

Jordan zacouval a snažil se jí reflektory dál svítit do očí.

Christian, na okamžik volný, se rozeběhl ke svému černému sedanu.

Šelma vyrazila k nim plnou rychlostí. Jordan se obával, že je na zdejších polních cestách dokáže snadno dohnat. Bestie to vzápětí dokázala, skočila a dopadla přední částí těla na kapotu. Drápy rozervaly kov. Masivní tlapa udeřila do čelního skla. Ihned se potáhlo sítí prasklin.

Další podobná rána a budou ji mít na předním sedadle.

Pak se nečekaně ozvalo ohlušující zatroubení.

Puma na náhlý zvuk zareagovala zavytím a seskočila z kapoty jako vyděšená kočka. Přistála na zemi a otočila se k novému soupeři, uši vztekle přitažené k hlavě.

Za netvorovým tělem Jordan zahlédl Christiana. Sangvinista se krčil na zadním sedadle své limuzíny. Předkláněl se na přední sedadlo, ruku položenou na volant a tiskl opakovaně klakson.

Všechna okna vozu stáhl.

Co to provádí?

Šelma vyrazila ke zdroji zvuku.

Jordan drsně zabrzdil, přeřadil vpřed a rozjel se zpět na dvůr. Zamířil co nejrychleji k pumě, snažil se jí držet. Věděl, že bestii nedokáže předjet, ale chtěl co nejdřív přispěchat Christianovi na pomoc.

Puma narazila do boku limuzíny, pořádně ho prohnula a posunula vůz o několik decimetrů stranou. Christian sklouzl zpět na zadní sedadlo. Ohlušující troubení okamžitě umlklo, nyní zaznívalo jen chraplavé syčení nestvůrné kočkovité šelmy.

Puma si všimla oběti lapené v autě a protlačila hlavu a tlapy oknem dovnitř, jak se chtěla dostat za knězem.

Jordan sešlápl plyn k podlaze. Pokud to bude nutné, hodlal do bestie narazit zezadu.

Zmiz odtamtud, kamaráde!

Šelma se zasvíjela a napjala zadní nohy, začala se celá protlačovat zadním oknem do auta. Byl to pro ni těsný otvor, ale vypadala pevně rozhodnutá.

Vtom z druhé strany vylezl Christian protějším oknem ven.

„Támhle je!“ vykřikla Erin, která si ho také všimla.

Jordan strhl volant a rover smykem minul zadní nárazník sedanu.

Christian odklopýtal od limuzíny a namířil na ni dálkové ovládání. Stiskl knoflík – a všechna okna se zavřela a vůz dvakrát zapípal.

Jordan potlačil spokojený úsměv nad Christianovou úžasnou odvahou.

Kněz uvěznil pumu v autě.

Bestie zavrčela a zuřivě se uvnitř zazmítala, vůz se rozhoupal.

Jordan zajel ke Christianovi. „Nechcete svézt?“

Christian otevřel přední dveře a vlezl k nim. „Jeďte. A rychle. Nevím, jak dlouho má past vydrží.“

Jordan mu rozuměl. Přidal plyn a vyrazil s Land Roverem ze dvora jako o závod; vůz poskakoval po prašné cestě mířící na dálnici. Potřeboval mezi ně a rozzuřenou šelmu dostat co největší vzdálenost.

Christian vytáhl z kapsy mobil a začal do něj vyštěkávat latinské rozkazy.

„Co to říká?“ zeptal se Jordan Erin.

„Volá pro posily,“ oznámila. „Aby někdo zlikvidoval tu pumu.“

Christian ukončil hovor a pak se ohlédl zpět ke stájím. „Doufám, že ta bestie nebude mít v autě dost místa, aby se mohla rozmáchnout a vyrazit bezpečnostní sklo.“

Erin si odkašlala. „Ale proč tam vůbec byla? Proč šla po mně?“

Jordan pohlédl na Christiana.

„Omlouvám se,“ prohlásil kněz sklíčeně. „Ale podle mě se někdo musel dozvědět, že s Jordanem hledáme vaši pomoc. A zpráva se dostala ke špatným uším. Jak víte, řád má podezření, že se mezi námi skrývají zrádci pracující pro Belial. Bojím se, že jsem asi nebyl dost opatrný.“

Belial…

Představila si tu sílu strigoi a lidí sjednocených pod tajemným vůdcem. Ani sevřené řady sangvinistů nebyly imunní proti jejímu vlivu a infiltraci.

„Možná nejde o vás,“ namítla Erin, předklonila se a stiskla mu rameno. „Dnes ráno mi zavolal i kardinál Bernard. Možná unikla informace jemu. Tak jako tak to teď nechme být, než dostaneme Natea do bezpečí.“

„Já k tomu nemám co říct?“ ozval se dotčeně Nate.

„Ne, nemáte,“ odpověděl mu Christian. „Mám jasné a konkrétní rozkazy. Vzít Erin a Jordana zpět do Říma. Nic víc.“

Jordan zauvažoval, jestli to je pravda, anebo se kněz jen snaží na Erin zatlačit.

„Proč do Říma?“ zeptala se Erin.

Christian se k ní otočil. „Zdá se, že jsme vám při všem tom zmatku zapomněli říct, že otec Rhun Korza zmizel. Ztratil se krátce po té krvavé bitvě v římském podzemí.“

Jordan pohlédl do zpětného zrcátka a všiml si ustaraného pohledu, kterým Erin na zprávu zareagovala, a toho, jak si mimovolně sáhla na hrdlo. Stále měla jizvy od Rhunova kousnutí, když z ní kněz pil krev. Ale podle jejího výrazu měla prostě o sangvinistu strach.

„A jak to souvisí se mnou?“ zajímala se.

Christian se na ni usmál. „Protože, doktorko Grangerová, jste jediná, kdo ho může najít.“

Jordanovi bylo jedno, že je Rhun Korza nezvěstný. Pokud se jeho týkalo, klidně to tak mohlo i zůstat. Zůstávala jen jedna záhada, kterou chtěl odhalit.

Kdo na ně poslal tu zatracenou pumu?

KAPITOLA 7

19. prosince, 4.34 SEČ

Řím, Itálie

Vůdce Belialu se skláněl nad pracovním stolem s hodinářskou pinzetou v ruce. Přiložil si k oku lupu. S mimořádnou opatrností pomalu vložil drobnou mosaznou pružinku do středu mechanismu velkého jako nehet.

Pružinka se pevně uchytila a napnula.

Spokojeně se usmál a zavřel obě poloviny mechanismu, vznikla kovová figurka hmyzu se šesti nohama a hlavou bez očí. Končila stříbrným sosákem ostrým jako jehla a korunovala ji jemná dvojice mosazných antének rozeklaných jako pápěří.

Díky klidným rukám se přesunul k jinému rohu pracovního stolu a z podložky potažené bílým hedvábím zvedl pinzetou oddělené přední křídlo můry. Přiblížil duhový lupínek k záři halogenové lampy. Šupinky křídla zasvítily kovově zeleně, poodhalily jemnou krajkovinu vnitřní struktury tvořící krásný vzorek Actias luna, martináče měsíčitého. S rozpětím křídel přes deset centimetrů šlo o jednu z největších můr na světě.

Trpělivými a zručnými pohyby připojil křehké křídlo k drobným západkám lemujícím mosazný a stříbrný trup mechanického výtvoru. Totéž zopakoval i s druhým předním křídlem a dvěma zadními. Mechanismus v těle obsahoval stovky páček, koleček a pružinek čekajících, až vdechnou zpět život nádherným organickým křídlům.

Když skončil, pozorně si vše kousek po kousku prohlédl. Miloval přesnost svých výtvorů, způsob, jakým do sebe vše zapadá a spojuje se ve výsledný tvar. Roky vyráběl hodinky, potřeboval vidět, jak ubíhá čas, když ho nezaznamenávalo jeho vlastní tělo. Pak věnoval svůj zájem a dovednosti vytváření těchto drobných automatonů – napůl strojků a napůl živých bytostí –, které ho navěky slepě poslouchaly.

Běžně nacházel v této složité práci uklidnění, přinášela mu soustředění. Ale té noci se dokonalý klid nedostavoval. Dokonce ani tiché šumění nedaleké fontány ho neuklidňovalo. Jeho plán připravovaný staletí – stejně složitý a jemně vyladěný jako kterýkoli z jeho mechanismů – byl v ohrožení.

Jak prováděl poslední úpravy nejnovějšího výtvoru, konec pinzety se zachvěl a natrhl jemné přední křídlo, na bílé hedvábí se rozsypaly lesklé zelené šupinky. Zamumlal kletbu, kterou nikdo neslyšel od časů antického Říma, a odhodil pinzetu na skleněnou desku.

Zhluboka se nadechl a pokusil se znovu najít klid.

Ale ten mu unikal.

Jako na povel se mu na stole rozezvonil telefon.

Promnul si dlouhými prsty spánky, zkusil zklidnit hlavu zvenčí. „Si, Renate?“

„Dolů do haly přijel otec Leopold, pane,“ zazněl z reproduktoru znuděný hlas jeho krásné recepční. Zachránil ji v tureckých ulicích před životem sexuální otrokyně a ona se mu odvděčovala věrnými, leč netečně vykonávanými službami. Za roky, co ji znal, ani jednou neprojevila údiv. Svým způsobem si toho vážil.

„Pošli ho nahoru.“

Vstal, protáhl se a přešel k řadě oken za stolem. Jeho společnost – Argentum Corporation – vlastnila nejvyšší mrakodrap v Římě a kancelář se nacházela v posledním patře. Apartmán shlížel na věčné město zdmi tvořenými okny z neprůstřelného skla. Podlaha byla z leštěného rudofialového císařského porfyru, který byl tak vzácný, že se těžil na jediném místě na světě, v egyptské hoře, kterou Římané pojmenovali Mons Porphyrites. Objevili ji v Kristově době a stala se zdrojem mramoru pro krále, císaře a bohy.

Před padesáti lety navrhl a postavil tuto budovu s jedním světově proslulým architektem. Ten byl nyní už pochopitelně mrtvý. Ale on zůstal beze změny.

Pohlédl na svůj obraz v okně. Během přirozeného života mu tvář hyzdily jizvy z těžkého dětství, ale všechny nedokonalosti se vyhladily, když ho dostihla kletba nesmrtelnosti. Nyní už si ani nemohl vzpomenout, kde jizvy měl. Viděl jen hladkou neporušenou kůži, soubor drobných vrásek kolem stříbrošedých očí, které se už nikdy neprohloubí, ostře řezaný hranatý obličej a záplavu hustých šedých vlasů.

Přepadly ho hořké myšlenky. Tento obličej už dostal za staletí mnoho jmen a nesl mnoho totožností. Ale po dvou tisíciletích se vrátil k tomu, které mu dala matka.

Jidáš Iškariotský.

I když se toto jméno stalo synonymem zrady, prošel celý kruh od popření až k přijetí této pravdy – zejména když objevil způsob, jak může dosáhnout spásy. Před staletími konečně zjistil, proč ho Kristus proklel nesmrtelností.

Aby mohl udělat to, co je třeba v nastávajících dnech.

Vzal na svá bedra tuto zodpovědnost, opřel čelo o chladné sklo. Kdysi měl manažera, který cítil takovou hrůzu, že spadne, že se nedokázal přiblížit k oknům víc než na dva metry.

Jidáš takový strach z pádu neměl. Už zažil mnoho pádů, které měly skončit smrtí.

Pohlédl skrz sklo na město dole, na zářící ulice proslulé dekadencí už před Kristovou dobou. Řím byl vždy v noci osvětlený, i když už dávno ostře bílé světlo elektřiny nahradilo teplý žlutý svit pochodní a svíček.

Jestli jeho plán vyjde, všechna ta světla nakonec zhasnou.

Světlo a oheň jsou charakteristiky, které moderní lidé pokládají typicky za své, ale lidé osvětlovali svět svou vůlí i dávno předtím. Někdy kvůli pokroku a někdy prostě jen tak.

Jak tam stál, vzpomněl si na zářivé plesy, kterých se účastnil již staletí, všichni si na nich byli jistí, že dosáhli vrcholu slávy. Při svém vzhledu a bohatství neměl nikdy nouzi o pozvání ani o ženskou společnost, jenže jeho společníci a společnice často vyžadovali víc, než jim mohl dát.

Sledoval příliš mnoho milenek stárnout a umírat, vzdávat se naděje na věčnou lásku.

Nakonec to nikdy za tu cenu nestálo.

Jen jednou.

Přišel na ples ve středověkých Benátkách, kde jedna žena polapila jeho věčné srdce a ukázala mu, že láska stojí za jakoukoli cenu. Hleděl dolů na barevná světla města, až mu splynula dohromady a odnesla ho vstříc vzpomínkám.

Jidáš se zastavil na okraji benátského sálu a nechal barvy vířit před sebou. Purpurově červená, nejzářivější zlatá, indigová soupeřící s večerním mořem, černá pohlcující světlo a perlová záře odhalených ramen. Nikde se ženy neoblékaly tak pestře a neodhalovaly tolik kůže jako v Benátkách.

Ples vypadal stejně jako jeho předchůdci před sto lety. Jedinou změnou byly tři nové olejomalby visící na majestátních zdech. Zobrazovaly strohé nebo spokojeně se tvářící členy této benátské rodiny, každého z nich oblečeného do svých nejlepších šatů. Nyní byli už všichni dlouho mrtví. Po pravé straně visela podobizna Giuseppeho, který zemřel před třiceti lety, olejové barvy a talent dávno mrtvého malíře zachytily jeho obličej ve čtyřicítce. Giuseppeho hnědé oči, vždy připravené na nějakou taškařici, se neshodovaly s přísným obočím a nedbalým postojem. Jidáš ho znával dobře, či alespoň tak dobře, jak se dá někdo poznat během deseti let.

Jen tak dlouho si totiž Jidáš dovolil zůstávat na jednom místě. Poté by se lidé mohli začít divit, proč nestárne. Ten, komu nepřibývají vrásky a neumírá, by mohl být nařčen z čarodějnictví nebo něčeho ještě horšího. A tak cestoval ze severu na jih, z východu na západ v kruzích, které se rozšiřovaly, jak se posouvaly hranice civilizace. V některých městech hrál roli poustevníka, v jiných herce, v dalších tuláka. Měnil role jako šaty. A každá z nich se mu obnosila.

Jeho módní boty z černé kůže přešly po dřevěné podlaze s nacvičenou lehkostí. Znal tu každé vrzající prkno, každý sebeskrytější kout. Objevil se maskovaný sluha s podnosem plným sklenic vína. Jidáš si jednu vzal, připomněl si dobře zásobený sklep svého dávno mrtvého hostitele. Usrkl a nechal chuť, aby se rozložila na jazyku – Giuseppeho sklepy naštěstí nezanikly se svým majitelem. Jidáš sklenici vyprázdnil a vzal si další.

V druhé ruce, kterou měl skrytou za zády, pevně svíral úzký černý předmět.

Přišel sem za důležitějším cílem, než je ples.

Přišel sem truchlit.

Proklouzl mezi maskovanými tanečníky k oknu. Dlouhý nos jeho masky visel dolů jako havraní zobák. Pach dobře vydělané kůže, ze které byl vyrobený, mu naplňoval čich. Kolem něj prošustila žena, její těžká vůně zůstala viset ve vzduchu ještě dlouho poté, co se svým partnerem odtančila pryč.

Jidáš znal tyto tance a nespočet dalších. Později, až vypije víc vína, se k nim připojí. Vybere si mladou dvořanku, možná další Maurku, jestli ji dokáže najít. A pokusí se co nejúplněji ztratit ve známých tanečních krocích.

Před padesáti lety při posledním pobytu v Benátkách potkal nejpřitažlivější ženu, kterou kdy za svůj dlouhý život viděl. Byla to Maurka – s tmavou pletí, zářivýma tmavě hnědýma očima a černými vlasy, které jí spadaly přes odhalená ramena až ke štíhlému pasu. Na sobě měla smaragdově zelené šaty se zlatým lemováním, podle tehdejší módy stažené v pase, a mezi prsy jí visel na jemném zlatém řetízku kousek zářivého stříbra jako střep zrcadla – neobvyklý šperk. Kolem ní se vznášela vůně lotosových květů, se kterou se od poslední cesty do Orientu nesetkal.

Tančil se záhadnou ženou celé hodiny, nepotřebovali jiné partnery. Když promluvila, měla zvláštní přízvuk, který nedokázal určit. Brzy na něj však zapomněl a naslouchal jen jejím slovům. Znala toho víc než kdokoli, koho kdy potkal – historii, filozofii a záhady lidského srdce. V její štíhlé postavě se skrývala vyrovnanost a moudrost a on chtěl sdílet její klid a mír. A možná kvůli ní i najít způsob, jak se znovu vrátit k prostým radostem a strastem smrtelníků.

Po tanci právě u tohoto okna sňala masku, aby viděl i zbytek její tváře, a on sejmul svou. Mlčky na ni chvíli hleděl v okamžiku intimnějším, než jaký kdy sdílel s kýmkoli jiným. Pak mu podala masku, omluvila se a zmizela v davu hostů.

Teprve potom si uvědomil, že ani nezná její jméno.

Už nikdy se nevrátila. Déle než rok po ní v Benátkách pátral a platil přemrštěné sumy za nesprávné informace. Je vnučkou dóžete. Je otrokyní z Orientu. Je židovská dívka, která v noci uprchla z ghetta. Není nic z toho.

Se zlomeným srdcem uprchl z města masek a pokoušel se na ni zapomenout v náruči stovek jiných žen – některých tmavých jako Maurky, jiných světlých jako sníh. Vyslechl si od nich tisíc příběhů, některým pomohl, jiné zatratil. Žádná se nedotkla jeho srdce a všechny je opustil dřív, než musel čelit jejich stárnutí a smrti.

Ale nyní se vrátil do Benátek, aby ji vytěsnil ze vzpomínek, padesát let poté, co spolu tančili na tomto parketu. Věděl, že je už nejspíš mrtvá nebo se z ní stala seschlá slepá stařena, která dávno zapomněla na jejich magickou noc. Jediné, co mu po ní zůstalo, jsou vzpomínky a její stará kožená maska.

Obrátil masku v rukách. Černý a lesklý pruh silné kůže, který jí kryl oči, s delikátním drahokamem zářícím v koutku každého oka. Odvážný vzor, který vynikal jednoduchostí nad přezdobenými škraboškami žen té doby.

Ani nepotřebovala žádné další zkrášlení.

Vrátil se do zářivých sálů, aby dnes v noci odhodil tu temnou masku do vodního kanálu a uvrhl její přízrak do archivu své minulosti. Zmačkal starou kůži a vyhlédl otevřeným oknem. Dole gondoliér odpichoval dlouhým bidlem svou úzkou loďku po temné hladině a vlnky v měsíčním světle stříbřitě pableskovaly.

Na březích kanálů pospíchaly postavy po kamenných dlaždicích a přes mosty. Lidé se svými záhadnými cíli. Lidé v každodenním shonu. Neznal je a nestaral se o ně. Jako vše ostatní i oni ho nudili. Na chvíli uvěřil, že by s nimi mohl najít spojení, ale pak naděje pohasla.

Nyní však zaváhal, když se měl masky zbavit, pohladil ji ukazováčkem. Roky spočívala na dně jeho kufru zabalená do nejjemnějšího hedvábí. Nejprve z ní dokázal cítit vůni lotosových květů, ale i ta vyprchala. Nyní si ji přiložil k nosu a začichal – naposledy – a čekal, že ucítí starou kůži a cedr kafru.

Ale místo toho jej zaplavila vůně lotosových květů.

Otočil hlavu, ale bál se podívat, dělal to pomalu, že by nepolekal ani bázlivé ptáče. Srdce mu bušilo v uších tak hlasitě, až dostal strach, že jeho zvuk k němu přiláká zraky všech přítomných.

Stála před ním, bez masky a nezměněná se stejným vyrovnaným úsměvem jako před půlstoletím. Maska mu vyklouzla z prstů na zem. Dech se mu zadrhl v hrdle. Okolo něj vířili tanečníci, ale on se ani nepohnul.

To nemohla být pravda.

Nejde snad o dceru té ženy?

Zavrhl tu možnost.

Nemohla se jí podobat tak přesně.

Napadla ho daleko temnější možnost. Věděl o zavržených netvorech, kteří sdíleli jeho dlouhověkost, byli nesmrtelní jako on, ale posedlí touhou po krvi a šílenstvím.

I tuto variantu vzápětí zavrhl.

Nemohl zapomenout na žár jejího těla, který vnímal i přes sametovou róbu, když s ní tančil.

Tak co je zač? Je prokletá jako on? Je nesmrtelná?

V mysli se mu vynořily tisíce otázek, nakonec je nahradila jediná, jež byla skutečně důležitá, otázka, kterou jí nepoložil už před padesáti lety.

„Jak se jmenuješ?“ zašeptal v obavě, aby tuto chvíli neroztříštil na střepy, jako byl ten, který jí visel kolem štíhlého krku.

„Tento večer Anna.“ V hlase jí zazněl stejný podivný přízvuk.

„Ale to není tvé skutečné jméno. Podělíš se o ně se mnou?“

„Jestli chceš.“

Její zářící hnědé oči se vpily do jeho dlouhým pohledem, neflirtovala s ním, spíše ho odhadovala. Pomalu přikývl na souhlas a doufal, že ho ocení jako důvěryhodného.

„Arella,“ prozradila mu tlumeně.

Zopakoval její jméno a přesně napodobil slabiku po slabice. „Arella.“

Usmála se. Nejspíš neslyšela vyslovit nahlas své jméno už po mnoho lidských životů. Pohlédla mu do očí a mlčky žádala, aby dodržel slíbenou odměnu za to, že zjistil její pravé jméno.

Poprvé za tisíc let vyslovil nahlas to své.

„Jidáš.“

„Prokletý syn Šimona Iškariotského,“ dopověděla bez známky překvapení, jen se mírně pousmála.

Napřáhla k němu ruku. „Nechceš si zatančit?“

Odhalením tajemství začal jejich vztah.

Ale jejich tajemství jen zakrývala jiná, hlubší a temnější.

Tajemství bez konce, odpovídající jejich věčným životům.

Přehnaně velké dveře za ním se otevřely, spatřil to v odrazu v okně, vrátilo ho to zpět z dávných Benátek do moderního Říma. Jidáš poklepal prsty na chladnou skleněnou kouli a pomyslel si, co by z ní asi vyrobili středověcí benátští skláři.

V odrazu sledoval Renatu, jak se zastavila ve dveřích. Měla na sobě strohý kostým a hedvábný hnědý top. I když se v jeho službách změnila z mladé dívky v ženu středního věku, stále ji pokládal za atraktivní. Náhle si uvědomil, že hlavně proto, že mu Renata připomíná Arellu. Jeho recepční měla stejně snědou pleť a černé oči a vyzařoval z ní stejný klid.

Jak to, že jsem si toho nevšiml dřív?

Za ní vstoupil do místnosti světlovlasý mnich, vypadal mnohem mladší než na svůj věk. Sangvinista si nervózně třel okraj malých brýlí. Kulatou tvář měl staženou do ustaraných vrásek, což vypadalo na někoho tak mladého nemístně, ale hladká pokožka jen ukrývala desítky let navíc.

Renata odešla a neslyšně za sebou zavřela.

Jidáš muži pokynul. „Pojďte blíž, bratře Leopolde.“

Mnich si olízl rty, upravil si záhyby prosté hnědé kutny s kápí a poslechl ho. Prošel kolem fontány a zastavil se před masivním psacím stolem. Už věděl, že si nemá sedat bez vyzvání.

„Jak jste poručil, sedl jsem do prvního vlaku z Německa, Damnate.“

Leopold sklonil hlavu a použil prastarý titul označující Jidášovu minulost. Latinský výraz se zhruba překládal jako zavržený, bídný nebo prokletý. Zatímco ostatní ho mohli chápat jako urážku, Jidáš ho nosil hrdě.

Dal mu ho sám Kristus.

Jidáš se zvedl ze židle za psacím stolem, vrátil se k pracovnímu stolu a sedl si k němu. Nechal mnicha čekat a soustředil se na předchozí dílo. Zručně a zkušeně odepnul přední křídlo, které předtím natrhl, a hodil ho na podlahu. Otevřel zásuvku se vzorky a vytáhl dalšího mrtvého martináče. Oddělil přední křídlo a nahradil jím poškozené, vrátil tak svému výtvoru bezchybnou dokonalost.

Nyní musí opravit něco dalšího, co se polámalo.

„Mám pro vás nové poslání, bratře Leopolde.“

Mnich před ním stál tiše, tak nehybně, jak to dokážou jen sangvinisté. „Ano?“

„Dozvěděl jsem se, že váš řád si je jistý, že otec Korza je Rytířem Kristovým z proroctví a že ten americký voják Jordan Stone je Válečníkem. Ale vládnou pochybnosti ohledně třetí postavy zmíněné v proroctví Krvavého evangelia. Ohledně Vědmy. Mám tomu rozumět tak, že to není profesorka Erin Grangerová, jak jste původně předpokládali při pátrání po Kristovu ztraceném evangeliu?“

Leopold omluvně kývl. „Slyšel jsem takové pochybnosti a myslím, že mohou být opodstatněné.“

„Pokud ano, pak musíme najít skutečnou Vědmu.“

„Stane se.“

Jidáš vytáhl z jiné zásuvky stříbrnou břitvu a rozřízl si špičku prstu. Podržel ji nad můrou, kterou sestavil z kovu a pavučinových křídel. Na záda výtvoru dopadla jediná zářivá kapka, vsákla se otvory podél hrudního krunýře a zmizela v trupu.

Mnich ustoupil.

„Děsíte se mojí krve.“

Jako všichni strigoi.

Jidáš před staletími zjistil, že i jediná kapka jeho krve je pro všechny tyto zavržené bytosti smrtící, dokonce i pro ty, které konvertovaly ke službě církvi coby sangvinisté.

„Krev v sobě skrývá velkou moc, že, bratře Leopolde?“

„To ano.“ Mnich zatěkal pohledem sem a tam. Muselo ho znepokojovat, že se ocitl tak blízko něčemu, co mohlo ukončit jeho nesmrtelný život.

Jidáš mu ten strach záviděl. Jeho k nesmrtelnosti proklel Kristus a obětoval by téměř vše, aby měl možnost zemřít.

„Tak proč jste mi neřekl, že je ta trojice nyní svázána krevním poutem?“

Jidáš opatrně podebral prsty svůj výtvor. Zachvěl se mu na dlani a procitl k životu vyvolanému jeho krví. Droboučký mechanismus se rozeběhl, v šumění fontány téměř neslyšně. Křídla se pohnula a složila na zádech, pak se opět rozepjala.

Mnich se roztřásl.

„Takový nádherný noční tvor, a přitom jen obyčejná můra,“ poznamenal Jidáš.

Automaton zamával křídly a vznesl se z dlaně. Pomalu zakroužil nad stolem, křídla zachycovala světelné paprsky a každým mávnutím je odrážela jako pablesky.

Leopold ho sledoval pohledem, očividně toužil vzít nohy na ramena, ale ovládl se.

Jidáš zvedl ruku a můra mu lehce přistála na špičce nataženého prstu. Kovové nožky svítily na pozadí jeho kůže jako hedvábí pavučiny.

„Tak jemný a křehký, a přesto má tak ohromnou moc.“

Mnich upřeně hleděl na zářivá křídla a odpověděl třesoucím se hlasem. „Omlouvám se. Ale netušil jsem, že záleží na tom, jestli se Rhun napil krve té archeoložky. Já… já myslel, že není skutečná Vědma.“

„A přesto její krev koluje v žilách Rhuna Korzy a kvůli vaší špatně načasované transfuzi teď krev seržanta Stonea koluje v ní. Nemyslíte, že je taková souhra náhod podivná? Možná dokonce symbolická?“

Můra, poslušná jeho vůle, se znovu vznesla z Jidášova prstu a začala poletovat po místnosti. Tančila ve vzdušných proudech stejně tak, jako Jidáš kdysi tancoval v sálech celého světa.

Mnich potlačil strach.

„Možná,“ připustil Jidáš. „Možná ta archeoložka nakonec skutečně je Vědma.“

„Mrzí mě, jestli…“

Můra se snesla a přistála mnichovi na levém rameni, drobnýma nožkama se pevně zachytila hrubé látky jeho kutny.

„Zkusil jsem ji dnes v noci zabít.“ Jidáš si pohrával s jemným náčiním na stole. „Prostřednictvím pumy blasfemary. A představte si, že ta obyčejná žena dokázala takovému netvoru uniknout.“

„Nechápu jak.“

„Já také ne.“

Při sebemenší provokaci by můra bodla mnicha ostrým sosákem, vstříkla mu jedinou kapičku krve a okamžitě ho zabila.

„A přesto přežila,“ řekl Jidáš. „Nyní je znovu s Válečníkem, ale ještě ne s Rytířem. Nevíte, proč nejsou i s otcem Rhunem Korzou?“

„Ne.“ Mnich sklopil oči k růženci. Jestli zemře teď v hříchu místo ve svaté válce, jeho duše bude navěky zatracena. Musel na to stále myslet.

Jidáš mu dal ještě chvíli na přemýšlení a pak vysvětlil: „Protože Rhun Korza zmizel.“

„Zmizel?“ Mnich poprvé vypadal překvapeně.

„Pár dní poté, co se Korza napil její krve, zmizel církvi z očí. I všem ostatním.“ Křídla můry se zachvěla v proudu vzduchu. „Teď v ulicích Říma leží mrtvá těla, protože se nějaký netvor odvažuje lovit v samotném svatém městě. A není to strigoi pod mou kontrolou ani pod jejich. Bojí se, že se jejich drahý Rhun Korza mohl vrátit do stadia dravce.“

Bratr Leopold mu pohlédl do očí. „A co chcete, abych udělal? Zabil ho?“

„Jako kdybyste to dokázal. Ne, drahý bratře, ten úkol dostane někdo jiný. Vaším úkolem je pozorovat a informovat. A už nikdy si nenechávat nic pro sebe.“ Pozvedl ruku a můra odlétla z mnichova ramene a vrátila se na nataženou dlaň svého stvořitele. „Jestli mě zklamete, zklamete i Krista.“

Bratr Leopold na něj hleděl, v očích se mu zračila úleva i nadšení. „Už nikdy vás nezklamu.“

KAPITOLA 8

18. prosince, 19.45 tichomořského standardního času

San Francisco, Kalifornie

Alespoň že je restaurace prázdná.

Erin si s úlevou vydechla, když se posadili s Christianem a Jordanem do malého, časem poznamenaného boxu podniku ve čtvrti Haight-Ashbury. Vysadili Natea u jeho koleje na Stanfordu a pak se ponořili do anonymity San Franciska a oklikami se nakonec dostali do malé restaurace.

Vzala si jídelní lístek – ne že by měla hlad, jen potřebovala nějak zaměstnat ruce. V pouzdru u kotníku opět cítila glock. V hluboké kapse zimní bundy navíc měla Jordanův kolt. Společná váha obou zbraní jí dodávala klid.

Prohlédla si odrbaný jídelníček s černobílými obrázky lebek a květin. Jedinou známkou Vánoc byly umělohmotné pryšce na každém stole.

Jordan jí levicí stiskl pravou ruku. Dokonce i v ostrém a stálém světle vypadal stále dobře. Na jedné tváři měl šmouhu od prachu. Vzala kapesník a setřela ji, přitom mu chvíli spočinula prsty na čelisti.

Pohled mu zjihl a povzbudivě se na ni usmál.

Christian sedící naproti nim si odkašlal.

Jordan se narovnal, ale ruku jí nepustil. „Vybral jste moc hezké místo,“ prohodil k němu a rozhlédl se po batikovaných duhách zdobících zadní stěnu. „Byl jste v minulém životě fanoušek Grateful Dead, anebo jen máte rád šedesátá léta?“

Erin skryla úsměv za jídelní lístek – nabízel jen veganskou stravu.

Jordan bude jistě nadšený.

„Tohle místo je teď mnohem hezčí, než bývalo v šedesátých letech,“ prozradil Christian něco ze své minulosti a předchozího života ve zdejším městě. „Tehdy se tu nedalo dýchat kvůli kouři z trávy a vůni pačuli. Ale co se nezměnilo, je odmítání jakékoli autority. Vsadím život na to, že tu nikde v budově nemají sledovací kamery ani elektronické odposlechy. Čím méně zvědavých očí a uší, tím lépe.“

Erin ocenila sangvinistovu paranoidní podezřívavost, zvlášť po předchozím útoku.

„Vážně vám dělá takovou starost udavač ve vlastních řadách?“ zajímal se Jordan.

„Někdo věděl, že je Erin na ranči sama. Prozatím bude nejlepší držet se z dosahu radarů. Alespoň dokud nedorazíme do Říma.“

„To mi zní dobře,“ připustila Erin. „Jak jste to myslel, že jsem jediná, kdo dokáže Rhuna najít?“

Během jízdy do restaurace Christian odmítal mluvit. I nyní se nejdřív pozorně rozhlédl po lokálu a pak se k nim naklonil blíž. „Slyšel jsem od seržanta Stonea, že se z vás Rhun během bitvy pod Svatopetrským chrámem napil. Je to pravda?“

Pustila Jordanovu ruku a začala si prohlížet kapesník v klíně, aby neviděl, jak se tváří, když se jí vybavila intimita, kterou tehdy s Rhunem sdílela. Záblesk ostrých zubů, které se jí zaryly do masa, její balancování mezi bolestí a slastí, jak jí jeho rty spalovaly kůži a jazykem jí vnikal do ran, aby je rozšířil a mohl pít víc.

„Udělal to,“ zamumlala. „Ale musel. Nebyl jiný způsob, jak dostihnout vlkoběsa a Báthory Darabontovou. A bez nás by Krvavé evangelium bylo ztraceno.“

Jordan ji objal kolem ramen, ale ona jeho ruku setřásla. Zatvářil se překvapeně. Nechtěla ho zranit, ale také si nepřála, aby se jí teď někdo dotýkal.

„Nehodlám Rhuna soudit,“ prohlásil Christian. „Šlo o výjimečnou situaci. Nemusíte mi nic vysvětlovat. Víc mě zajímá, co se vám stalo potom.“

„Jak to myslíte?“

„Měla jste vize? Pocity, které nedokážete vysvětlit?“

Zavřela oči. Zaplavila ji vlna úlevy. Takže pro její stavy možná existuje vysvětlení.

Nakonec jsem tedy nezešílela.

Christian si musel všimnout její reakce. „Měla jste vize. Díky Bohu.“

„Vysvětlete mi to někdo,“ ozval se Jordan.

Zpětně by mu o svých stavech řekla. Ale doteď na ně nechtěla myslet, natož je s někým sdílet.

Christian se pustil do vysvětlování pro oba. „Když se strigoi z někoho napije a oběť přežije – což se stává jen zřídka –, krev mezi nimi vytvoří pouto. To trvá, dokud se strigoi nenapije znovu a pouto nezruší porcí nové krve.“

Jordan vypadal, že se mu zvedl žaludek.

V tu chvíli k nim přišel mladý číšník s blonďatými vlasy s dredy, s blokem v ruce a tužkou za uchem. Objednali si černou kávu a rychle se ho zbavili.

Erin počkala, dokud nebyl z doslechu, a pak navázala. „Ale to, co jsem prožívala, nedávalo žádný smysl. Byla tma. Naprostá. Měla jsem silný klaustrofobní pocit, že jsem uvězněná. Jako kdybych byla zavřená v sarkofágu nebo v rakvi.“

„Jako tehdy v Masadě?“ zeptal se Jordan.

Vzala ho znovu za ruku a ocenila teplo jeho dlaně, částečně se mu tak omlouvala i za to, jak ho před chvílí odmítla. „To jsem měla na mysli. Pokládala jsem to za panický záchvat. Myslela jsem, že jde o potlačené vzpomínky na chvíle, kdy jsme byli uvěznění v té kryptě. Ale některé podrobnosti z vizí mi přišly divné. Byla tam zima, ale měla jsem pocit, že ležím v kyselině. Prosákla mi skrz šaty a spalovala mi kůži. A ještě divnější bylo, že jsem tam všude cítila víno.“

„Víno?“ vyhrkl Christian a napřímil se.

Přikývla.

„Jestli jste se během těch vizí napojila na Rhuna, tak ponoření do posvěceného vína by ho pálilo.“ Christian na ni upřel pronikavý pohled zelených očí. „Nemáte představu, kde ten sarkofág může být? Neslyšela jste nic?“

Pomalu zavrtěla hlavou, snažila se vybavit si nějaké podrobnosti, ale marně. „Je mi líto.“

Vzpomínala si jen na bolest a uvědomovala si, že to, co cítila, musel být jen nepatrný zlomek toho, co musel zakoušet Rhun. Jak dlouho tam byl uvězněný? Christian řekl, že Rhun zmizel krátce po bitvě. To bylo přede dvěma měsíci. Nemohla ho zanechat napospas takovému osudu.

Při další vzpomínce ji zamrazilo ještě víc. „Christiane, při každé další vizi jsem se cítila slabší, stále otupělejší. Nakonec jsem sotva dokázala zvednout ruce.“

Christianův výraz potvrdil její nejhorší obavy.

Zřejmě to znamenalo, že Rhun umírá.

Christian natáhl ruku a položil jí dlaň na paži v uklidňujícím gestu. „Nejlepší bude vyrazit do Říma. Kardinál Bernard ví o krevním poutu víc než já. V rané církvi bylo mnohem běžnější.“

Přišla jim zpráva, že jejich zvláštní letadlo startuje za dvě hodiny.

„Jestli Rhuna najdeme,“ zeptala se Erin, „co uděláme potom?“

Bála se, že ji jako předtím opět odstaví na vedlejší kolej.

„Pak se všichni vydáme hledat Prvního anděla,“ prohlásil Christian.

První anděl.

Dobře již znala proroctví promlouvající o této mystické postavě. Vybavila si slova na první straně Krvavého evangelia, slova napsaná Kristem, předpovídající vypuknutí války – a způsob, jak ji odvrátit.

„Blíží se velká válka na nebesích. Aby zvítězily síly dobra, musí být z tohoto evangelia sepsaného mou vlastní krví vykována zbraň. Trojice z proroctví musí přinést knihu Prvnímu andělovi, aby ji posvětil. Jedině tak mohou zajistit spásu světa.“

„Čas čekání vypršel,“ přitlačil Christian. „Zvlášť poté, když na vás někdo zaútočil, Erin. Jasně vědí, jak jste cenná.“

„Cenná?“ Neubránila se pronést to hořce s nádechem pohrdání.

„Proroctví říká, že trojice musí zanést Knihu Prvnímu andělovi. Rytíř Kristův, Válečník a Vědma. Vy a Jordan jste ti poslední dva. Rhun pak ten první.“

„Ale myslela jsem, že už je jasné, že nejsem Vědma.“ Přinutila se vyslovit následující slova klidně. „Jsem si jistá, že jsem ji zabila.“

Jordan jí stiskl ruku. Zastřelila Báthory Darabontovou v tunelech pod Římem. Nejenže vzala té ženě život, ale už dlouho se mělo za to, že rod Báthory je právě ten, ze kterého vzejde Vědma. Erinina kulka tuto rodovou linii ukončila, když zabila posledního žijícího potomka.

„Darabontová je skutečně mrtvá a s ní i ten prokletý rod.“ Christian si povzdychl a s pokrčením ramen se opřel dozadu. „Takže se zdá, že jste to nejlepší, co máme, doktorko Erin Grangerová. Tak proč to zpochybňovat?“

Konečně dorazila káva a měli chvíli na uspořádání myšlenek.

Jakmile číšník odešel, Jordan se napil, zašklebil se, když polykal horký nápoj, a kývl na Christiana. „Souhlasím s ním. Tak jo, najdeme toho anděla.“

Jako kdyby to bylo tak snadné.

Nikdo neměl nejmenší tušení, kdo může První anděl být.

KAPITOLA 9

19. prosince, 6.32

Severní ledový oceán

Tommyho Bolara z té zimy rozbolely zuby. Nevěděl, že je to možné. Stál u lodního zábradlí ve tmě brzkého arktického rána a ostrý vítr mu spaloval odhalené části obličeje. Až k obzoru se táhl bílý led. Za lodí rozpraskaná stopa modrého ledu a černé vody označovala, kudy se ledoborec probíjel zmrzlou krajinou.

Zoufale se rozhlížel. Neměl tušení, kde je.

A vlastně ani, co teď je.

Věděl jediné – že už není ten čtrnáctiletý chlapec, který se díval, jak mu na vrcholu Masady v náruči umírají rodiče, oběti jedovatého plynu, který je zabil, ale jeho vyléčil. Pohlédl na proužek čisté holé kůže mezi jelenicovými rukavicemi a rukávy své hypermoderní bundy. Kdysi mu bledé zápěstí hyzdila hnědá skvrna melanomu a prozrazovala, že je smrtelně nemocný – nyní však byla pryč spolu se zbytkem rakoviny. Dokonce i vlasy, o které přišel při chemoterapii, mu začaly dorůstat.

Je vyléčený.

Anebo prokletý. Záleží na úhlu pohledu.

Toužil zemřít s rodiči na té hoře. Místo toho jej unesli z izraelské vojenské nemocnice k maskovaným doktorům, kteří se snažili pochopit, proč tak zázračně přežil. Jeho současní věznitelé tvrdí, že nejen přežil tragédii v Masadě, ale trvají na tom, že jde o víc než o vyléčení jeho rakoviny.

Řekli mu, že nikdy neumře.

A co je nejhorší, začal jim to věřit.

Po tváři se mu skutálela slza a zanechala na promrzlé kůži horkou stopu.

Otřel ji rukávem, vzteklý a frustrovaný, chtěl do zdejšího nekonečného prostoru křičet a křičet – ne o pomoc, ale aby byl volný a znovu mohl vidět matku a otce.

Přede dvěma měsíci ho někdo omámil a probudil se zde, na obrovském ledoborci uprostřed zamrzlého oceánu. Loď byla čerstvě natřená, většinou černě, kabiny se tísnily nahoře jako červené kostky lega. Napočítal sotva stovku členů posádky, zapamatoval si jejich obličeje a poznával rutinu na lodi.

Prozatím byl útěk nemožný – ale vědění je moc.

To byl jeden z důvodů, proč strávil tolik času v lodní knihovně, zkoumal těch několik svazků v angličtině a snažil se z nich naučit co nejvíc.

Ostatní pátrání vyšlo naprázdno. Posádka hovořila rusky a nikdo z ní s ním nechtěl nic mít. Na palubě ledoborce s ním promluvili pouze dva lidé – a těch se děsil, i když se to snažil co nejlépe skrývat.

Jako kdyby ho v duchu přivolal, připojil se k němu u zábradlí Aljoša. Nesl dva rapíry a jeden z nich mu podal. Ruský hoch vypadal, že je stejně starý jako Tommy, ale vzhled mýlil. Aljoša byl mnohem starší, o celá desetiletí. Jako důkaz toho, že není pouhý člověk, měl na sobě Aljoša jen šedé flanelové kalhoty a dokonale vyžehlenou bílou košili rozepnutou u krku, odhaloval holé hrdlo ledovému větru, který se proháněl přes tento prázdný kout zmrzlé paluby. Skutečný člověk by tu v takovém oblečení rychle zmrzl.

Tommy si vzal rapír, věděl, že když se dotkne Aljošovy holé ruky, ucítí, že je studená stejně jako led pokrývající zábradlí.

Aljoša byl nesmrtelné stvoření nazývané strigoi.

Věčný jako Tommy, ale také hodně odlišný.

Krátce po Tommyho únosu Aljoša přitiskl Tommyho ruku ke své chladné hrudi a odhalil, že mu netluče srdce. Ukázal Tommymu tesáky a jak dokáže své dravčí zuby podle přání vysouvat a zasouvat do dásní. Ale největší rozdíl mezi nimi spočíval v tom, že se Aljoša živil lidskou krví.

Tommy nebyl jako on.

Stále jedl normální jídlo, tlouklo mu srdce a zůstaly mu stejné zuby.

Tak co jsem zač?

Zdálo se, že ani jeho věznitel – Aljošův mistr – to neví. Alespoň mu to nikdy neprozradil.

Aljoša ho udeřil do hlavy jílcem rapíru, aby si získal jeho pozornost. „Poslouchej, co ti říkám. Musíme trénovat.“

Tommy ho následoval na provizorní planš na palubě a postavil se do střehu.

„Ne!“ okřikl ho jeho soupeř. „Širší postoj! A zvedni rapír výš, aby ses kryl.“

Aljoša se na obří lodi zjevně nudil, a tak ho učil způsobům ruské šlechty. Kromě lekcí šermu to bylo mnoho informací o koních, jezdecké výstroji a formacích kavalerie.

Tommy chápal jeho posedlost. Znal Aljošovo skutečné jméno: Alexej Nikolajevič Romanov. V knihovně si našel knihu o ruských dějinách a zjistil víc o tomto „chlapci“. Před sto lety byl synem cara Mikuláše II. a následníkem trůnu ruské říše. Aljoša jako dítě trpěl hemofilií a podle knihy mu od bolestivých záchvatů vnitřního krvácení dokázal pomoci jediný člověk, tentýž, který se nakonec stal jeho mistrem a změnil prince v netvora.

Vybavil si Aljošova mistra s jeho hustým plnovousem a zachmuřeným obličejem, jak se skrývá někde na lodi jako černý pavouk uprostřed sítě. Na počátku dvacátého století byl známý jako šílený ruský mnich, ale jeho skutečné jméno znělo Grigorij Jefimovič Rasputin. Historické texty podrobně líčily, jak se mnich spřátelil s Romanovci a stal se carovým neocenitelným rádcem. Ale dále popisovaly Rasputinovy sexuální výstřednosti a politické intriky, což nakonec vedlo skupinu šlechticů k pokusu o atentát na něj.

Mnicha otrávili, střelili do hlavy, utloukli kyjem a utopili v zamrzlé řece – ale on s prskáním a kašláním vylezl živý opět na led. Knihy uváděly, že se nakonec v té řece přece jen utopil, ale Tommy znal pravdu.

Netvora není snadné zabít.

Rasputin byl stejně jako mladý princ strigoi.

Aljoša se bleskurychle jako útočící kobra vrhl přes planš, naznačil útok zprava, pak bodl zleva tak rychle, že to zrak téměř ani nestačil zaregistrovat. Špička rapíru skončila uprostřed Tommyho hrudi, hrot pronikl bundou a probodl mu kůži. Nepoužívali cvičné zbraně s tupým koncem. Tommy věděl, že kdyby Aljoša chtěl, klidně mu mohl vrazit čepel až do srdce.

Ne že by ho to zabilo.

Bolelo by to, nejspíš by si den dva poležel v posteli a sbíral síly, ale uzdravil by se, protože byl stejně jako na vrcholu Masady prokletý věčným životem.

Aljoša se usmál a ustoupil, švihl rapírem v triumfálním gestu. Byl vysoký skoro jako Tommy a měl hubené ruce a nohy. Ale byl mnohem silnější a rychlejší.

Tommymu prokletí neposkytovalo takové výhody, jako jsou síla a rychlost.

Přesto se snažil ze všech sil a několik příštích útoků odrazil. Tančili po planši sem a tam. Tommy se však rychle unavil a promrzl.

Když odpočívali, aby nabrali dech, přilákalo Tommyho pozornost hlasité zapraskání na boku lodi. Paluba se naklonila. Příď se mírně zvedla a pak znovu dopadla na tlustou vrstvu ledu. Ohromné motory hnaly ledoborec dál vpřed na pomalé plavbě Severním ledovým oceánem.

Tommy sledoval, jak se led rozlamuje na velké kry, které skřípou o bok lodi, a napadlo ho, co by se stalo, kdyby skočil přes palubu.

Zemřel bych?

Strach mu nedovolil to vyzkoušet. I když by třeba nezemřel, mohl by trpět. Počká si na lepší příležitost.

Aljoša se vrhl vpřed a švihl ho přes tvář čepelí rapíru.

Šrám mu připomněl, že život je bolest.

„Tak dost!“ poručil Aljoša. „Do střehu, příteli!“

Příteli…

Tommy měl sto chutí ohradit se proti takovému označení, ale mlčel. Věděl, že mladý princ je svým způsobem osamělý, těší ho společnost „vrstevníka“, dalšího kluka, i když nedobrovolná.

Přesto se Tommy nenechal zmást.

Aljoša není kluk.

A tak opět zaujal střeh na svém konci planše. Zatím jinou možnost nemá. Bude vyčkávat, učit se co nejvíc a udržovat se ve formě.

Dokud se nenaskytne šance k útěku.

KAPITOLA 10

19. prosince, 7.13 SEČ

Řím, Itálie

Z lovce se stala kořist.

Alžběta cítila, že ji úzkými uličkami a průchody sleduje smečka a stále se rozrůstá. Prozatím se drželi zpátky, možná čekali na další posily. Nešlo o lidskou zvěř, žádní banditi nebo zloději pokládající osamělou ženu v nočních ulicích za snadnou kořist. Byli to strigoi jako ona.

Narušila jim snad jejich loviště? Nedodržela některé z pravidel týkajících se krmení? Nová doba pro ni představovala spoustu nástrah.

Pohlédla k východu, cítila, že zimní slunce už každou chvíli vyjde. Začal se jí zmocňovat strach. Toužila vrátit se do svého podkroví, uniknout spalujícímu dni, ale netroufala si přivést smečku až ke svému prahu.

Proto se stále se blížícím úsvitem pokračovala dál uličkou, rameny se téměř dotýkala štukové zdi, pod měkkými podrážkami bot cítila nerovnou prastarou dlažbu.

Hodiny před úsvitem se v tomto moderním městě staly jejími oblíbenými. V tuto brzkou dobu uvrčené automobily většinou odpočívaly a jejich dech neotravoval vzduch. Pozorně po nocích studovala muže i ženy a zjistila, že se od jejího století změnili v mnoha ohledech jen málo, snadno poznala prostitutky, hráče propadlé hazardu a zloděje.

Rozuměla noci – a myslela si, že patří jen jí.

Až do dnešního rána.

Koutkem oka zahlédla, jak se stínové přízraky pohybují k ní. Bylo jich víc než tucet, o těch věděla, ale netušila, kolik se tam skrývá dalších. Bez tlukotu srdce nebo dechu to nedokázala určit, dokud nebudou přímo u ní.

Což nepotrvá dlouho.

Bestie začaly kroužit a zatahovaly svou síť stále těsněji.

Zřejmě měly za to, že si jich ještě nevšimla. Nehodlala jim to vyvrátit. Stále ještě ji může zachránit úskok stejně jako už tolikrát v minulosti. Vyláká je za sebou, aby si mohla zvolit místo střetnutí.

Nacházelo se ještě daleko. Bála se, že by nemrtví mohli zaútočit dřív, než se k němu dostane, proto zrychlila, ale jen nepatrně; nechtěla, aby se dozvěděli, že si jejich přítomnosti všimla.

Potřebovala otevřený prostor. Dokud je uvězněná v úzkých uličkách, představuje pro smečku snadnou kořist, kdyby se na ni sesypali, přemohli by ji.

Konečně ji kroky zavedly k Pantheonu na Piazza della Rotonda. Náměstí bylo nejbližším volným prostorem. Šedavý přísvit brzkého východu slunce smazával stíny na oblém dómu Pantheonu. Otevřené oko ocula na vrcholku čekalo na nový den, osleplé v zatím vládnoucí tmě.

Ne jako ona. Ne jako oni.

Pantheon kdysi býval domovem mnoha bohů, ale nyní byl jakožto katolický chrám zasvěcený pouze jedinému. Této svatyni se vyhnula. Svatá půda uvnitř by ji oslabila – stejně jako ty, kdo ji pronásledovali –, ale poté, co se opět zrodila s novou silou, se jí odmítala vzdát.

Namísto toho zůstala na otevřeném prostranství před vchodem do chrámu.

Na jedné straně řada prázdných krámků čekala na denní světlo, kdy se promění v rušné vánoční tržiště. Sváteční zlatá světla byla vypnutá a velké bílé plátěné deštníky pokryté jinovatkou stínily prázdné pulty. Všudypřítomné restaurace se zataženými roletami byly temné, jejich návštěvníci už dávno spali.

Za jejími zády stíny dorazily na okraj náměstí.

Báthory věděla, že se jí čas krátí, proto pospíšila k fontáně uprostřed náměstí. Položila dlaně na šedý kámen okraje nádrže. Vedle ruky kamenná ryba chrlila vodu do nádrže pod sebou. Uprostřed se tyčil tenký obelisk. Jeho rudá žula byla vytěžena pod nemilosrdným egyptským sluncem, jen aby ji sem převezli dobyvatelé. Všechny čtyři stěny pokrývaly hieroglyfy až ke kónické špičce: měsíce, ptáci, sedící lidské postavy. Jazyk byla stará hatmatilka, pro ni stejně nesmyslná jako moderní svět. Ale tvary vytesané dávno mrtvými kameníky ji tuto noc mohly zachránit.

Zvedla oči až k samotnému vrcholu, kam církev umístila kříž, aby potvrdila svou moc nad dávnými bohy.

Za ní se ozvalo zavrzání kůže, zašustění látky o látku, tichý pád vlasu při otočení hlavy.

Smečka se konečně začala přibližovat.

Než se k ní stačili ti nejrychlejší dostat, skočila přes okraj nádrže na obelisk a chytila se ho jako kočka. Silnými prsty našla prohlubně prastarých hieroglyfů: palmu, měsíc, pero, sokola. Šplhala vzhůru, ale jak se jehlan zužoval, lezení bylo stále obtížnější. Strach ji však hnal až na samotný vrchol.

Když se tam dostala, obrnila se proti spalující bolesti a popadla jednou rukou kříž. Riskla rychlý pohled dolů.

Stíny stoupaly vzhůru po obelisku jako mravenci, znesvěcovaly každý centimetr žuly. Na sobě měly jen cáry, údy vychrtlé na kost, vlasy rozcuchané a slepené. Jeden z netvorů spadl se šplouchnutím zpět do fontány, ale ostatní hned zaplnili uprázdněné místo.

Odvrátila se, pohlédla na nejbližší dům na kraji náměstí a shromáždila veškerou sílu kolem sebe jako plášť.

Pak skočila.

7.18

Hluboko pod Svatopetrskou bazilikou Rhun lezl po všech čtyřech temným tunelem, hlavu měl tak skloněnou, že se občas otřel nosem o kamennou podlahu.

Přesto šeptal děkovné modlitby.

Erin byla v bezpečí.

Naléhavé nutkání, které ho vysvobodilo z mučivého vězení, již opadlo. Nyní ho poháněla jen čirá vůle, aby znovu zvedl krvácející ruku, udělal další tempo rozedřeným kolenem. Krok za krokem zdolával chodbu a hledal světlo.

Na okamžik si odpočinul, opřel se ramenem o kamennou stěnu. Dotkl se krku, vzpomněl si na zranění, nyní už zahojené. Elisabeta ho připravila o příliš mnoho krve. Záměrně ho nechala bezmocného, ale živého.

Aby trpěl.

Agonie se pro ni stala novým uměním. Vybavoval si tváře mnoha mladých dívek, které při jejích pokusech zemřely. Toto temné vtělení jeho světlé Elisabety se naučilo obrábět bolest jako jiní mramor. A všechny ty děsivé vraždy měl na svědomí on.

Kolik dalších smrtí musí přidat ke svému břemenu, jestli Elisabeta začne lovit v ulicích Říma?

Když byl ještě pohřbený v sarkofágu, zachytil ozvěnu jejího nadšení, euforii z krmení. Pila z něj, odnesla si jeho krev ve svých žilách a tím je spojila.

Věděl, že toto spojení vytvořila záměrně.

Chtěla ho zatáhnout do svých lovů, přinutit ho, aby se stal svědkem jejích zvráceností a vraždění. Naštěstí jak se krmila, mísila novou krev se starou a pouto mezi nimi sláblo, doléhaly k němu už jen nejsilnější z jejích emocí.

Jako kdyby to svými myšlenkami přivolal, Rhun ucítil, jak se mu zorné pole zužuje a kalí panickým strachem – ne jeho, ale cizím. Pouto již bylo natolik slabé, že by dokázal jejímu tlaku odolat, ale takový boj by ho jen připravil o další rezervy už tak vyčerpaných sil.

A tak se jí nechal odvést.

Jednak aby šetřil silami, ale i z jiného důvodu.

Kde jsi, Elisabeto?

Zamýšlel použít tohoto drásavého spojení k tomu, aby ji našel a zastavil její běsnění, jen co se dostane opět na světlo. Prozatím dobrovolně padl do sdílené temnoty.

Stoupal k němu příval černých netvorů. Bílé tesáky svítily ze tmy, stvůry toužily po krvi, připravovaly se na hostinu. Skočil vpřed a plachtil vzduchem.

Obloha na východě zjasněla příslibem nového dne.

Musí se skrýt, než den nastane, zastínit se před spalujícím sluncem.

Přistál na střeše. Terakotové tašky se pod jeho botami a dlaněmi prolomily. Střepy sklouzly přes okraj střechy a roztříštily se o dlažbu náměstí pod ním.

Rozeběhl se jistými skoky po střeše. Za ním se jeden z lovců pokusil jeho skok zopakovat, selhal a s odporným žuchnutím dopadl na zem.

Ostatní ho napodobili.

Mnozí spadli, ale několik jich to dokázalo.

Dosáhl opačné strany střechy – a vrhl se na další. Chladný noční vzduch mu omýval tváře. Kdyby zapomněl na pronásledovatele, mohl by si tu krásu užívat – romantický běh po střechách Říma.

Ale nesměl na ně zapomenout, a tak prchal dál.

Stále na západ.

Jeho cíl se tyčil vysoko na rozednívajícím se nebi.

Rhun se vrátil zpět do svého těla, zhrouceného v tunelu. Vztyčil se na všechny čtyři, ale věděl, že to nestačí. Sebral poslední zbytky ubývajících sil a postavil se. Opíral se dlaní o zeď a potácivě se vydal vpřed.

Musí varovat ostatní.

Elisabeta vede smečku strigoi přímo do Vatikánu.

7.32

Když prchala přes střechy, vydávala ze sebe všechno, mířila na západ a utíkala před vycházejícím sluncem a vzteklou smečkou. Moment překvapení, když vyšplhala na obelisk, jí získal drahocenné vteřiny náskoku.

Jestli ji chytí, zemře.

Skákala ze střechy na střechu, prolamovala střešní tašky, ohýbala okapy. Ještě nikdy ve svém přirozeném ani nepřirozeném životě takhle neutíkala. Zdálo se, že staletí strávená vězněním v sarkofágu jí dodala sílu a rychlost.

Zaplavovala ji euforie a překrývala hlodající strach.

Rozepjala ruce jako křídla, slastně si užívala prudce proudící vzduch rozvířený rychlostí běhu. Jestli přežije, musí to dělat každou noc. Vycítila, že je starší než její pronásledovatelé, rychlejší – určitě ne natolik, aby jim definitivně utekla, ale možná dost, aby si udržela náskok, než dosáhne cíle.

Přeskočila na další střechu a tvrdě přistála. Vyděsila hejno holubů, kteří vzlétli a obklopili ji. Jejich peří bylo náhle všude kolem ní jako oblak, oslepilo ji. Na okamžik ztratila soustředění a zachytila se botou v puklině mezi taškami střechy. Musela zastavit, aby se osvobodila, kůže boty se jí roztrhla.

Rychlé ohlédnutí jí prozradilo, že její náskok je ten tam.

Smečka ji dostihla a byla jí v patách.

Znovu se rozeběhla, z kotníku jí vystřelovala bolest. Noha už ji dlouho neudrží. Proklela svou slabost, nyní spíš poskakovala, než běžela, odrážela se zdravou nohou a dopadala na poraněnou, jako by ji trestala za to, že ji teď zradila.

Na východě zesvětlala obloha do stejné šedé, jako měla holubí křídla kolem ní.

Jestli ji nezlikvidují strigoi, udělá to slunce.

Dál se hnala nejvyšší rychlostí vpřed. Nevzdá se a nedovolí, aby ji pronásledovatelé dostali. Takoví netvoři nesmějí ukončit její život.

Soustředila se na svůj cíl.

Už jen pár ulic ji dělilo od zdí Vatikánu.

Sangvinisté nikdy nedovolí, aby do jejich svatého města pronikla tak velká smečka strigoi. Zkosili by je jako zralé obilí. I jí hrozil stejný konec a v nehybném srdci chovala jedinou naději.

Přinášela jim tajemství, kde leží pohřbený Rhun.

Ale bude to stačit, aby jí hned neproťali hrdlo?

Tím si nebyla jistá.

KAPITOLA 11

19. prosince, 7.34 SEČ

Vatikán

„Pomozte nám!“ zaznělo u jeho dveří.

Kardinál Bernard zaslechl v hlase strach a naléhavost, vstal od stolu, rychle přešel místnost a tentokrát se neobtěžoval skrývat před otcem Ambrožem svou odlišnost. I když asistent věděl o kardinálově pravé podstatě, stejně se zatvářil šokovaně a uskočil dozadu.

Bernard ho ignoroval a rozrazil dveře, div je nevyrval z pantů.

Na prahu spatřil mladistvou postavu německého mnicha bratra Leopolda, který sem nově přibyl z Ettalského opatství. Po boku mu stál drobný novic Mario. Nesli mezi sebou bezvládného kněze, hlava mu visela dolů.

„Našel jsem ho, jak se vypotácel z nejhlubšího podzemí,“ řekl Mario.

Když Leopold s Mariem vstoupili i se svým břemenem dovnitř, z těla se vylinul octový pach starého vína a naplnil místnost. Rukávy promočené kutny odhalovaly voskovitá zápěstí, kůže těsně obepínala kosti.

Ten kněz trpěl dlouho a mnoho zkusil.

Bernard mu zvedl hlavu. Spatřil obličej stejně známý jako svůj vlastní – výrazné balkánské lícní kosti, ostře řezanou bradu a vysoké hladké čelo.

„Rhune?“

Při pohledu na zbědovaný stav svého přítele vystřídala prvotní šok vlna emocí; vztek na toho, kdo mu to způsobil; strach, že může být na jeho záchranu už pozdě; a velkou dávku úlevy. Protože se Rhun vrátil a protože má důkaz, že nemohl zavraždit a vysát všechny ty mrtvé a římské dívky, ne v tomto stavu.

Vše ještě není ztraceno.

Zmučené tmavé oči se otevřely a zvrátily v sloup.

„Rhune?“ zopakoval naléhavě Bernard. „Kdo ti to udělal?“

Rhun přes rozpraskané rty vyrazil: „Ona přichází. Už se blíží ke svatému městu.“

„Kdo přichází?“

„Vede je všechny k nám,“ zašeptal. „Mnoho strigoi. Míří sem.“

Když Rhun doručil zprávu, omdlel.

Leopold chytil Rhuna pod koleny a zvedl ho, jako by šlo o malé dítě. Jeho tělo mezi nimi leželo jako mrtvé. Bernard z něj v tomto stavu nemohl získat žádné další informace. Aby Rhuna probral a uzdravil, bude potřebovat něco víc než jen víno.

„Odnes ho na pohovku,“ poručil Bernard. „A pak mě s ním nechte o samotě.“

Mladý učenec poslechl a položil Rhuna na malou lenošku.

Bernard se otočil k Mariovi, který na něj jen valil modré oči. Byl v řádu nováčkem a zatím neviděl nic podobného. „Běž s bratrem Leopoldem a otcem Ambrožem. Vyhlaste poplach a uzavřete přístup do města.“

Jakmile ostatní odešli, Bernard otevřel malou ledničku ukrytou pod stolem. Byla plná nápojů pro lidské hosty, ale ty teď nepotřeboval. Sáhl za lahve po karafě uzavřené korkovou zátkou. Každý den obnovoval její obsah. Mít po ruce takové pokušení bylo zakázáno, ale Bernard věřil ve staré způsoby, když naléhavá potřeba ospravedlňovala hřích.

Vzal karafu k Rhunovi a otevřel ji. Místností se rozlila svůdná vůně, dokonce i Rhun se zachvěl.

Dobře.

Bernard mu zaklonil hlavu, rozevřel ústa a nalil mu do krku krev.

Rhun se roztřásl slastí, pohlcený šarlatovou záplavou kolující mu v černých žilách. Chtěl se vzepřít, rozpoznal pachuť hříchu. Ale vzpomínky měl zamlžené: rty na sametovém hrdle, poddajné maso pod jeho ostrými zuby. Krev a sny odnášely pryč bolest. Sténal rozkoší, vznášel se na vlnách extáze pulzující každou buňkou jeho těla.

Odpíral si tuto slast tak dlouho, jeho tělo se jí nechtělo vzdát.

Ale vytržení postupně opadlo a zanechalo po sobě prázdnotu jako studnu temné touhy. Rhun se pokoušel nadechnout, aby mohl promluvit, ale než to stihl, obklopila ho temnota. A jak ho polykala, pomodlil se, aby jeho tělo plné hříchu dokázalo snést pokání, které přijde.

Rhun prošel klášterní zahradou s léčivými bylinami, mířil na dopolední modlitby. Na chvíli se zastavil a nastavil obličej hřejivému slunci. Přejel prsty po rudých stoncích levandule lemující štěrkovou stezku, provázela ho její jemná vůně. Zvedl pylem pokryté prsty a vdechoval lahodné aroma.

Usmál se, připomnělo mu domov.

V jejich rodné chalupě si ho sestra často dobírala, že se pořád ochomýtá na zeleninové zahrádce, a smála se, když se omlouval. Sestra ho sice ráda trápila, ale pokaždé ho nakonec rozesmála. Možná se s ní v neděli uvidí, uvidí její kulaté břicho, jak se před ní dme, plné jejího prvního dítěte.

Tlustá žlutá včela lezla po temně rudém květu, další přistála na stejném stonku. Ohnul se pod jejich váhou a zakomíhal se ve větru, ale včely si toho nevšímaly. Horlivě pracovaly, jisté si svým místem v Božím plánu.

První nakonec vzlétla z květu a vydala se přes levandulové pole.

Rhun věděl, kam míří.

Sledoval její klikatou cestu a došel k lišejníkem porostlé zdi na konci zahrady. Včela zmizela v okrouhlém otvoru jednoho ze zlatožlutých kuželovitých úlů upletených z proutí, jež lemovaly kamennou zeď.

Rhun právě tento úl vyrobil koncem loňského léta. Miloval prosté splétání prutů do provazců, které stáčel do spirál a vytvářel z nich kónické úly. V této jednoduché činnosti nalézal klid a šla mu od ruky.

Bratr Tomáš si toho také všiml. „Máš hbité prsty jako stvořené pro tento druh práce.“

Zavřel oči a zhluboka se nadechl výrazné vůně medu. Obklopovalo ho melodické bzučení včel. Čekala ho jiná práce, které se měl věnovat, ale zůstal tam ještě dlouho spokojeně stát.

Když Rhun procitl zpět do přítomnosti, usmál se. Na tu chvíli již zapomněl. Šlo o kousek jiného života před staletími, než se z něj stal strigoi a ztratil duši.

Znovu ucítil sladkou a výraznou vůni medu s lehkým podtónem levandule. Vzpomněl si, jak ho slunce hřálo na kůži a ještě se s ním nespojovala bolest. Hlavně však myslel na svou smějící se sestru.

Toužil po takovém prostém životě – jen aby si uvědomil, že se už nikdy nevrátí.

A s tvrdým vystřízlivěním přišlo i další.

Otevřel oči, ucítil krev na jazyku a vyštěkl na Bernarda. „Cos to udělal… to je hřích.“

Kardinál ho poplácal po ruce. „Je to můj hřích, ne tvůj. Záměrně jsem přijal to břemeno, abych tě měl po boku v nastávající bitvě.“

Rhun zůstal ležet bez pohnutí, vstřebával Bernardova slova a chtěl jim uvěřit, ale věděl, že spáchali zlou věc. Posadil se a zjistil, že se mu do svalů i kostí vrátila síla. Také většina jeho ran se již zacelila. Zhluboka se nadechl, aby zklidnil rozjitřenou mysl.

Bernard k němu natáhl ruku a odhalil důvěrně známý zakřivený předmět ze zašlého stříbra.

Šlo o Rhunův karambit.

„Jestli ses už dost zotavil,“ prohodil Bernard, „možná se k nám připojíš v bitvě, co nás čeká. Můžeš se pomstít těm, kdo se k tobě tak krutě zachovali. Zmínil ses o nějaké ženě.“

Rhun si vzal zbraň a uhnul pohledem před pronikavýma kardinálovýma očima; i teď se styděl vyslovit její jméno. Zkusil prstem ostří čepele.

Ukradla mu ji Elisabeta.

Jak ji Bernard znovu našel?

Vyrušil je pronikavý zvuk zvonění na poplach.

Otázky budou muset počkat.

Bernardova purpurová sutana jen zavířila, jak přešel místnost a strhl ze zdi svůj starodávný meč. Rhun vstal a překvapilo ho, jak se po napití krve cítí lehce, jako by mohl vzlétnout. Pevně sevřel vlastní zbraň.

Kývl na Bernarda, aby potvrdil, že je dost silný pro boj, a společně vyběhli ven. Prohnali se naleštěnými dřevěnými komnatami papežské rezidence a pak se předními bronzovými dveřmi dostali na náměstí.

Aby se vyhnuli pohledům hrstky lidí bloumajících po otevřeném prostranství, Rhun následoval Bernarda do stinného útočiště Berniniho kolonády ohraničující areál piazzy. Masivní toskánské sloupy stojící ve čtyřnásobných řadách měly skrýt jejich nepřirozeně rychlý postup. Bernard se připojil k oddílu dalších sangvinistů, kteří tu na něj ve stínech čekali. Jako pevná jednotka rychle vyrazili kryti kolonádou ke vstupu do svatého města.

Jakmile dosáhli po pás vysokého zábradlí oddělujícího vatikánský městský stát od Říma, Rhun začal propátrávat nejbližší střechy. Vzpomněl si na vizi, kterou sdílel s Elisabetou, a na její skoky ze střechy na střechu.

Vzteklé zatroubení auta přivábilo jeho pohled dolů k dlážděné ulici.

Padesát metrů od nich drobná ženská postava běžela uprostřed Via della Conciliazione a napadala na levou nohu. I když měla kratší vlasy, Rhun bez obtíží poznal Elisabetu. Bílé auto prudce uhnulo, aby ji nesrazilo.

Nevěnovala mu pozornost, soustředila se jen na to, aby se dostala na Svatopetrské náměstí.

V patách se jí hnala dlouhými skoky smečka půltuctu strigoi.

Rhun zatoužil vyběhnout ze stínu kolonády a utíkat k ní, ale Bernard mu konejšivě položil ruku na rameno.

„Počkej,“ vyzval ho varovně, jako by mu četl myšlenky. „Na ulici a v okolních domech jsou lidé. Uvidí bitvu a zjistí pravdu. Musíme chránit své utajení, trvá už tisíce let. Ať nepřítel přijde až k nám.“

Jak se Rhun díval, všiml si, že Elisabeta zatíná bolestí rty a vyděšeně se ohlíží. Vzpomněl si, že stejnou paniku cítil, i když se díval skrz její oči.

Ona tu smečku nevede – prchá před ní.

Přes všechno, co provedla jemu i nevinným tohoto města, v něm planula reflexivní touha ji chránit. Bernard zesílil stisk na jeho rameni, možná ucítil, jak se Rhun předklání, připravený vrhnout se ženě na pomoc.

Elisabeta konečně doběhla na konec ulice. Strigoi už byli skoro u ní. Nezpomalila, vrhla se plavmo přes nízké zábradlí tvořící hranici Vatikánu a přistála saltem v podřepu; pak se otočila k vrčící smečce.

Ušklíbla se, vycenila zuby a výsměšně je vyzvala: „Pojďte si pro mě, jestli si troufáte.“

Smečka prudce brzdila, aby se stihla zastavit před zábradlím. Několik z nich udělalo váhavý krok blíž k ní, ale pak ucouvli, jak ucítili svatost půdy na druhé straně, která ochromovala jejich síly. Chtěli ji, ale odváží se kvůli tomu vstoupit do Vatikánu?

Posvátná půda však nebylo jediné, čeho se tu obávali.

Po boku Rhuna a Bernarda tu mezi sloupovím čekal oddíl sangvinistů nehybných jako sochy. Pokud by do města vkročili strigoi, netvory by vtáhli do stinného lesa sloupů a pobili by je.

Elisabeta se odvrátila od zábradlí – ale přenesla hodně váhy na zraněnou nohu, kotník jí definitivně vypověděl službu a upadla na chodník.

Známka slabosti byla pro strigoi příliš silné lákadlo, kterému nedokázali odolat. Jako lvi útočící na poraněnou gazelu se celá smečka vrhla vpřed.

Rhun se vytrhl z Bernardova sevření a vyrazil do otevřeného prostoru. Rozeběhl se k Elisabetě, nyní se řídil čistě instinkty stejně jako strigoi. Dostal se k ní ve stejnou chvíli, když vedoucí smečky, obrovská postava s provazci svalů a modročerným tetováním, přeskočil zábradlí a přistál s vyceněnými zuby na opačné straně od hraběnky.

Další strigoi následovali jeho příkladu a přeskakovali zábradlí.

Rhun ji popadl za ruku a začal ustupovat ke kolonádě, táhl ji za sebou s tím, že vyláká smečku do lesa sloupů.

Velitel vyštěkl rozkaz a nejhorlivější z bestií se nedočkavě vrhla vpřed.

Rhun švihl paží a mrštil Elisabetou jako hadrovou panenkou do stínu kolonády; druhou rukou, ve které svíral karambit, se prudce ohnal. Stříbrná čepel prořízla vzduch – a pak i maso. Mladý dychtivý netvor upadl naznak a držel se za krk, z proříznutého hrdla mu tryskala krev a bublala v rytmu jeho dechu.

Jak Rhun ustupoval, další strigoi vyrazili za ním – ale na okraji kolonády na ně čekal Bernard s ostatními sangvinisty.

Mezi sloupy se rozzuřila krátká bitva. Ale smečka byla zaskočena a oslabena posvátnou půdou, takže šlo spíš o jatka. Několik z nich se snažilo uniknout, přeskočili zábradlí a jako hmyz se pokusili poschovávat v ulicích a utéct před bojem stejně jako před sluncem.

Rhun se ocitl tváří v tvář svalnatému vůdci. Ten měl na obnažené hrudi vytetovaný obraz Hieronyma Bosche, pekelnou krajinu plnou smrti a muk. Celá ožila, když se mu napnuly svaly, jak pozvedl těžký meč.

Rhunova dýka vypadala ve srovnání s dlouhou ocelovou čepelí až směšně malá.

Jako kdyby to věděl, soupeři zlomyslně zasvítily tmavé oči a objevila se v nich triumfální zášť. Vrhl se na Rhuna a švihl mečem dolů přímo na jeho hlavu, připravený rozetnout ho vedví.

Ale svatost místa zpomalila útok strigoi a Rhun tak získal čas, aby se sehnul a pronikl krytem soupeře. Otočil hák karambitu vzhůru a zasekl ho protivníkovi do břicha. Pokračoval v úderu vzhůru a rozpáral netvora až ke krku, pak tělo odkopl.

Tělo s vyhřezlými vnitřnostmi se dopotácelo až k okraji sloupoví a jedna ruka se ocitla na světle – na slunečním světle. Okamžitě vzplála. Další sangvinista pomohl Rhunovi stáhnout tělo zpět do stínu a uhasit plameny, než oheň vzbudí nežádoucí pozornost.

Pár obličejů se otočilo jejich směrem, ale většina si vůbec nevšimla rychlé a smrtící bitvy uvnitř kolonády. Jak Rhun hleděl na sluneční světlo, které začínalo zalévat náměstí, zachvátil ho strach.

Elisabeta…

Otočil se a spatřil, jak se Bernard tyčí nad skrčenou ženou, obličej tiskla k zemi. Určitě zaznamenala záři nového dne a ucítila žár slunce. Nyní pro ni byla jediným bezpečným místem stinná záštita kolonády. Dostat se mimo ni by znamenalo jistou smrt.

Bernard ji popadl za rameno, zdálo se, že ji chce vystrčit na náměstí, kde ji čekal rozsudek nového dne. Obklopili je sangvinisté načichlí vínem a kadidlem. Pokud se kardinál rozhodne ji zabít, nikdo z nich ho nezastaví. Přivedla do nejsvatějšího města Evropy strigoi.

Bernard ji uchopil za krátké vlasy, zvrátil jí hlavu dozadu a k hebkému bílému hrdlu jí přiložil svůj meč.

„Ne!“ vykřikl Rhun, vrhl se vpřed a odstrkoval ostatní.

Ale nebyl to jeho výkřik, co zadrželo kardinálovu ruku.

7.52

Šok zmrazil Bernarda na místě – spolu s naprostým úžasem.

Hleděl na tvář té ženy, jako kdyby byla duch.

To přece nemůže být ona.

Musí jít o nějaký trik světla a stínu, mysl mu fantazíruje, jedná se jen o naprosto neslýchaně podobnou strigoi. A přesto poznával ty stříbřité oči, havraní barvu vlasů, dokonce i pohoršený a povýšenecký výraz, když jí ostří jeho meče spočinulo na měkkém hrdle, jako kdyby ho vyzývala, jen ať se opováží vzít jí život.

Hraběnka Alžběta Báthoryová de Ecsed.

Ale ta přece zahynula před mnoha staletími. Bernard viděl, jak ji uvěznili v jejím hradu. Dokonce ji tam jednou navštívil a litoval ji, vzdělanou šlechtičnu zničenou Rhunovou přízemní touhou.

Ale Bernard za tento zločin nesl také vinu. Před staletími odsoudil tuto ženu ke kruté životní cestě, když svedl hraběnku a Rhuna dohromady, když se pokusil vnutit božskému proroctví svou vůli. A potom Bernard sám prosil, aby jí mohl vlastnoručně vzít život a ušetřit takového činu Rhuna, věděl, jak moc ji miloval a o jak hluboký vztah se jedná. Avšak papež rozhodl, že ukončení jejího nepřirozeného života se stane součástí Rhunova trestu, že to on musí zabít netvora, kterého stvořil.

Bernard měl strach, když se Rhun vrátil z Uherska. Rhun však prohlásil, že skutek vykonal a že hraběnka odešla z tohoto světa. Bernard to pochopil tak, že je bezpochyby mrtvá, ne že ji odložil jako panenku do zásuvky. Pak Rhun jako dodatečné pokání roky hladověl, celá desetiletí se umrtvoval, uzavíral se před světem smrtelníků.

Jenže Rhun ji zjevně nezabil.

Cos to učinil, můj synu? Jaký hřích jsi znovu spáchal ve jménu lásky?

Když první hrůza opadla, uvědomil si něco dalšího, co představovalo příslib.

Tím, že Rhun Báthoryovou ušetřil, její rodová linie nezanikla – jak si Bernard zoufal poslední měsíce. Zamyslel se, co to znamená.

Mohlo by jít o Boží znamení?

Nepůsobila skrze Rhuna Boží vůle, aby se hraběnka zachovala pro tento nový úkol?

Poprvé od chvíle, kdy Krvavé evangelium odhalilo své poselství a zpochybnilo roli doktorky Erin Grangerové jako Vědmy, pocítil Bernard, jak se v něm zdvihá spásná vlna naděje.

Hraběnka Báthoryová by je všechny mohla ještě zachránit.

Bernard hleděl užasle na její krásnou tvář a stále nemohl uvěřit tomu zázraku, takovému náhlému zásahu štěstěny. Sevřel jí vlasy ještě pevněji, nehodlal o jejich jedinou naději přijít.

Nesmí jim utéct.

Vedle něj se vynořil Rhun, trochu se potácel, očividně se znovu začalo projevovat jeho celkové oslabení. Dokonce i tak krátká bitva rychle vyčerpala oheň, který v něm zažehla vypitá krev.

A přesto…

„Hlídejte ho,“ poručil Bernard ostatním v obavě, jak Rhun zareaguje. V téhle chvíli neměl tušení, co se ve Rhunově srdci odehrává. Bude ji chtít zabít, zachránit, nebo uprchnout s ní a žít v hanbě?

Já to prostě nevím.

Jediné, co věděl s jistotou, bylo, že musí tu ženu chránit veškerou silou a mocí, jež má k dispozici.

Potřebuje ji.

Svět ji potřebuje.

Hraběnka si musela tuto jistotu přečíst v jeho očích. Na dokonalých rtech se jí usadil úsměv, vychytralý i podlý zároveň.

Bůh nám pomáhej, jestli se mýlím.

ČÁST DRUHÁ

„Těm, kdo prolili krev svatých a proroků, dal jsi pít krev;

stalo se jim po zásluze!“

Zjevení 16:6

KAPITOLA 12

19. prosince, 10.11 SEČ

Řím, Itálie

Erin se dělila o zadní sedadlo v červeném fiatu s Jordanem. Christian seděl vpředu u řidiče. Sangvinista vystrčil hlavu z okna a mluvil se švýcarským gardistou v tmavě modré uniformě a čepici. Mladý muž měl přes rameno útočnou pušku a strážil Svatoanenskou bránu, jeden z bočních vstupů do Vatikánu.

Normálně gardisté nebývali viditelně ozbrojeni.

Tak proč zostřená bezpečnostní opatření?

Strážný kývl, ustoupil a mávnutím nechal jejich auto projet.

Christian cosi pošeptal řidiči a zamířili do svatého města klenutým železným průjezdem natřeným měděnkově zelenou barvou. Jakmile se rozjeli rychleji, Christian znovu přiložil k uchu mobil, měl ho tam jako přilepený už od chvíle, kdy jejich soukromé letadlo přistálo na malém římském letišti Ciampino. Tam na ně čekal řidič s nenápadným fiatem a během několika minut je dopravil k bráně do Vatikánu.

Jordan na zadním sedadle držel Erin za ruku a vyhlížel ven, jak vůz míjel vatikánskou banku, poštu a zajel zezadu k ohromné budově Svatopetrské baziliky.

Erin si prohlížela prastaré stavby a představovala si, jaká tajemství asi skrývají za světlými štukovými fasádami. Jako archeoložka odkrývala pravdu vrstvu po vrstvě, ale objev existence strigoi a sangvinistů ji naučil, že dějiny mají vrstvy ještě hlubší, než pokládala za možné.

Ale jedna otázka ji trápila nejvíc.

Jordan ji položil dřív. „Kam nás Christian veze?“

Byla zvědavá jako on. Myslela, že míří přímo do papežské rezidence, aby se setkali s kardinálem Bernardem v jeho pracovně, ale místo toho auto pokračovalo dál za baziliku.

Erin se předklonila a přerušila Christianův telefonát. Byla příliš unavená, než aby se chovala zdvořile, a podrážděná všemi nástrahami a úskoky, které je donutily přijet až sem.

„Kam jedeme?“ zeptala se a dotkla se sangvinistova ramene.

„Už jsme skoro tam.“

„Skoro kde?“ nedala se.

Christian ukázal mobilem dopředu.

Erin sklonila hlavu a spatřila, že se přibližují k budově z bílého italského mramoru s červenou střechou. Koleje za ní prozradily, jakému účelu slouží.

Byla to Stazione Vaticano, jediná vlaková zastávka vatikánské železnice. Postavili ji během pontifikátu papeže Pia XI. na počátku třicátých let. Dnes se využívala většinou pro nákladní dopravu, i když několik posledních papežů odtud podniklo příležitostné reprezentační jízdy papežským speciálem.

Erin teď spatřila na kolejích stát stejný vlak.

Za staromódní černou lokomotivou vydechující páru byly připojeny tři trávově zelené vagony. Jindy by ji takový pohled nadchl, ale nyní dokázala myslet jen na jediné: na Rhunův osud. Během cesty sem se už žádné další vize neobjevily, a děsila se toho, co to může pro Rhuna znamenat.

Fiat dojel přímo na nástupiště a zastavil. Christian otevřel dveře a nechal vystoupit i Jordana a Erin. Znovu s mobilem u ucha je vedl po nástupišti. Sangvinista se převlékl z rozedrané vycházkové uniformy do kněžské košile a černých džínsů. Slušely mu mnohem více.

Když došli k vlaku, Christian odložil mobil a ukázal s uličnickým úsměvem na prostřední vagon. „Všichni na palubu!“

Erin se ohlédla zpět k bazilice. „Nerozumím tomu. Hned odjíždíme? A co Rhun?“

Štíhlý sangvinista pokrčil rameny. „V téhle chvíli vím totéž co vy. Kardinál mě požádal, abych vás přivezl sem a posadil do vlaku. Ten má vyjet hned, jakmile do něj nastoupíme.“

Jordan objal Erin teplou rukou kolem pasu. Opřela se o ni, vděčná za důvěrně známý a tak pochopitelný dotek. „Cos čekala od Bernarda jiného?“ zeptal se. „Když se podíváš do slovníku na slovo vysvětlení, najdeš tam jeho usmívající se obličej. Má prostě rád svá tajemství.“

A kvůli tajemstvím umírají lidé.

Erin v kapse džínsů nahmátla valoun jantaru a vybavila si Amyin nesmělý úsměv v žáru pouštního slunce.

„Prozatím,“ navázal Jordan, „můžeme klidně udělat, co po nás kardinál žádá. Jestli se nám nebude líbit, co navrhne, ještě vždycky se můžeme vrátit.“

Přikývla. Na Jordana bylo spolehnutí, že vždy přijde s nejpraktičtějším řešením. Políbila ho na tvář, měl na ní už drsné strniště vousů, a přidala další polibek na hebké rty.

Christian přistoupil ke dveřím a otevřel je. „Aby se Vatikán vyhnul nežádoucí pozornosti, připravil krycí verzi, že vlak odjíždí k údržbě do depa mimo Řím. Ale čím dřív vyjedeme, tím budu radši.“

Erin neměla na výběr, a tak vystoupala po kovových schůdcích a Jordan za ní. Vešla do přepychového jídelního vozu. Zlaté sametové záclonky byly u každého z oken odhrnuté a svázané, celý interiér přímo zářil ve svitu ranního slunce – od máslově žlutého stropu až po bohatě zdobené dubové výplně. Vzduch voněl citronovým leštidlem a starým dřevem.

Jordan hvízdl. „Zdá se, že papež ví, jak cestovat. Jediné, co chybí k dokonalosti, jsou konvice s kouřící kávou na stolech.“

„S tím souhlasím,“ přidala se Erin.

„Posaďte se,“ vyzval je Christian a ukázal k prostřenému stolu. „Postarám se, aby se vaše přání vyplnilo.“

Když se vydal dopředu k dalšímu vagonu, Erin si našla místo koupající se ve slunečním světle a posadila se. Po událostech v chladném městě si užívala teplo. Prstem přejela po bílém plátně ubrusu. Bylo tam prostřeno pro čtyři stříbrnými příbory a krásným čínským porcelánem s papežským znakem.

Jordan si urovnal modrou uniformu, aby vypadal co nejúpravněji, a přešel k místu vedle ní. Přesto zachytila tvrdý pohled, který vrhl z okna, neustále byl ve střehu před další hrozbou, i když se snažil nedávat to najevo.

Nakonec se posadil. „Doufám, že tu mají lepší jídlo než v tom hippíckém podniku, kam nás Christian vzal v San Francisku. Veganská strava? To jako vážně? Jsem na maso a brambory. A osobně dávám z téhle dvojice přednost masu.“

„Tady jsme v Itálii. Něco mi říká, že ti zdejší jídlo bude chutnat.“

„Ale ovšem!“ ozval se za nimi nový hlas od spojovacích dveří k prvnímu vagonu.

Jordan polekaně napůl vyskočil a otočil se, ale již po prvních slovech poznal slabý německý přízvuk.

„Bratře Leopolde!“ vykřikla Erin potěšená, že vidí mnicha, který navíc nese tác s kávovou soupravou.

Neviděla německého mnicha ode dne, kdy jí zachránil život. Vypadal stejně – s brýlemi s drátěnými obroučkami, v prosté hnědé kutně a s chlapeckým úsměvem.

„Žádný strach, snídaně se bude podávat za okamžik.“ Leopold zvedl tác. „Ale Christian se zmínil, že byste po dlouhé cestě nejvíc ocenili menší kofeinovou bombu.“

„Jestli definujete bombu jako plnou konvici kávy, tak máte pravdu.“ Jordan se usmál. „Je dobré vás znovu vidět, Leopolde.“

„Nápodobně.“

Znovu se objevil i Christian a sedl si naproti Erin, výmluvně se zadíval na kouřící šálek, který držela v rukou.

Znala jeho zvyky, podala mu bílý šálek z čínského porcelánu. Zvedl ho k nosu, zavřel oči a zhluboka vdechl proužek páry. Na tváři se mu objevil spokojený výraz.

„Děkuji,“ řekl a šálek jí vrátil.

Jakožto ještě mladému sangvinistovi mu prosté lidské slasti nebyly cizí. A to se jí líbilo.

„Něco nového?“ zeptal se ho Jordan. „Třeba kam teď míříme?“

„Řekli mi, že jakmile vyjedeme z Říma, dozvíme se víc. A mezitím si užijme klidnou chvíli.“

„Něco jako klid před bouří?“ nadhodila Erin.

Christian se uchechtl. „Nejspíš.“

Jordan vypadal s odpovědí spokojený. Během předchozí cesty do Říma se s Christianem hodně spřátelili, což bylo překvapivé vzhledem k Jordanově odporu a nedůvěře k sangvinistům poté, co Rhun kousl Erin.

Jak se souprava zvolna rozjela, vlak zamířil k ocelovým vratům, která několik set metrů vpředu blokovaly koleje a byla zasazena do mohutných zdí obklopujících svaté město. Bránu zpevňovaly nýty a tlusté hřeby, vypadala, jako by měla chránit středověký hrad.

Lokomotiva pronikavě zahvízdala a brána se těžkopádně rozevřela, křídla zajela do cihlových zdí. Tato vrata tvořila hranici mezi Vatikánem a Římem.

Když vlak v oblacích páry projel klenutou bránou, nabral rychlost a rozjel se pryč z Říma. Projížděl městem jako každý jiný vlak – až na to, že jejich měl jen tři vagony: kuchyni v prvním, uprostřed jídelní vůz a na konci obytný vagon. Ten vypadal jako první dva, ale měl zatažené závěsy a od předchozích ho dělily pevné kovové dveře.

Když se na ně Erin teď dívala, musela potlačovat stále sílící strach, který jí začal hlodat v žaludku.

Co se skrývá vzadu?

„Á,“ zahlaholil bratr Leopold a přivábil tak její pozornost. „Jak jsem slíbil… snídaně.“

Z kuchyně se vynořila jiná postava, stejně povědomá jako Leopold, i když ne tak vítaná.

Otec Ambrož – pobočník kardinála Bernarda – vyšel z kuchyně s velkým tácem omelet, briošek, másla a džemu. V obličeji byl ještě brunátnější než obvykle a leskl se potem nebo možná párou v pojízdné kuchyni. Z role číšníka nevypadal moc nadšeně.

„Dobré ráno, otče Ambroži,“ přivítala ho Erin. „Je báječné vás znovu vidět.“

Vynasnažila se, aby to znělo upřímně.

Ambrož se neobtěžoval odpovědět. „Doktorko Grangerová, seržante Stone,“ utrousil formálně a téměř neznatelně jim pokývl.

Pak kněz naservíroval jídlo a vrátil se do kuchyňského vozu.

Zjevně nestál o další konverzaci.

Erin zauvažovala, jestli jeho přítomnost znamená, že s nimi jede i kardinál Bernard. Pohlédla opět na ocelové dveře vedoucí do sousedního vagonu.

Jordan vedle ní se prostě pustil do omelety, jako kdyby šlo o poslední jídlo na několik příštích dnů – což vzhledem k jejich zkušenostem se sangvinisty mohla být i pravda.

Následovala jeho příklad a rozpůlenou briošku si namazala džemem. Christian je celou dobu pozoroval a vypadal závistivě.

Když vyprázdnili talíře, vlak právě vyjížděl z Říma a zdálo se, že míří na jih.

Jordan znovu pod stolem stiskl Erin ruku. Přejela mu špičkami prstů po dlani a potěšil ji úsměv, kterým zareagoval. Představa vztahu ji sice děsila, ale s ním to byla ochotná risknout.

Nicméně stále mezi nimi zůstával jistý odstup. Ať se sebevíc snažila na to nemyslet, myšlenky jí často zalétaly k okamžiku, kdy ji Rhun kousl. Žádný smrtelník v ní ještě nikdy nevyvolal takový pocit. Přesto ten akt nic neznamenal, šlo o nutnost vyvolanou okolnostmi. Zajímalo ji, jestli ta slast prostupující až do morku kostí byla jen trik, kterým strigoi znehybňují své oběti, aby byly slabé a povolné.

Prsty jí mimovolně sklouzly k jizvám na krku.

Chtěla se na to někoho zeptat. Ale koho? Rozhodně ne Jordana. Uvažovala, že se otáže Christiana a zapátrá, jaké to bylo, když byl kousnutý poprvé. Když seděli v San Francisku v jídelně, zdálo se jí, že vnímá její myšlenky, ale váhala mluvit o takových erotických zkušenostech s mužem, natožpak s knězem.

Navíc její váhání nevyvolával jen pocit studu.

Věděla, že část její bytosti prostě nechce znát pravdu.

Co když pocit propojení, který zažívala, není jen mechanismus na utišení oběti? Co když jde ještě o něco jiného?

10.47

Rhun se probudil s pocitem děsu a paniky. Zatápal nahoru a do stran, očekával, že nahmatá kamenné stěny, které ho těsně obklopují.

Pak se mu však vrátily vzpomínky.

Je volný.

Jak poslouchal pravidelný cvakot oceli kol o ocel kolejí, vzpomněl si na bitvu na okraji svatého města. Utržil několik drobných zranění, ale nejhorší bylo, že ho boj připravil o poslední zbytky sil a vrátil ho do oslabeného stavu. Když čekali na příjezd Erin a Jordana, trval kardinál Bernard na tom, ať si odpočine.

I nyní slyšel tlukot lidských srdcí, tympány úderů důvěrně známé jeho ostrému sluchu jako obyčejná píseň. Přejel si dlaněmi po těle. Měl na sobě suché oblečení a pach starého vína zmizel. Postavil se, protáhl a otestoval každý obratel.

„Opatrně, můj synu,“ promluvil Bernard z temnoty vagonu. „Ještě ses úplně neuzdravil.“

Když Rhunovy oči přivykly na šero a zaostřil se mu zrak, poznal papežský lůžkový vůz vybavený dvojitou postelí, na které právě spal. Byl tam také stolek a dvojice hedvábím potažených židlí po stranách pohovky.

Pak si všiml povědomé postavy stojící u postele za Bernardem. Měla na sobě prošívanou koženou vestu a stříbrný řetězový opasek. Černé vlasy měla spletené do copánků stažených od ostrých rysů zachmuřené tváře.

„Nadio?“ zasípal Rhun.

Kdy mohla přijet?

„Vítej zpět mezi živé,“ prohlásila a ušklíbla se. „Anebo tak blízko životu, jak to je pro sangvinistu jen možné.“

Rhun si sáhl na čelo. „Jak dlouho…?“

Přerušila ho poslední osoba ve voze. Seděla na pohovce, jednu nohu měla nataženou a v dlaze. Vzpomněl si, jak kulhala při útěku po dlážděné ulici ke svatému městu.

„Helló, az én kedvesem,“ pozdravila ho Elisabeta maďarsky, každá slabika byla tak důvěrně známá, jako kdyby je naposledy slyšel teprve včera, a ne již před stovkami let.

Zdravím tě, můj milovaný.

Z jejích slov však nezaznívala vřelost, jen pohrdání.

Vzápětí Elisabeta přešla do italštiny, i když její dialekt byl také starobylý. „Doufám, že pro tebe nebyl krátký pobyt v mém vězení příliš náročný. Ale vzal jsi mi život, zničil jsi mou duši a pak jsi mi ukradl čtyři sta let.“ Její stříbřité oči na něj z temnoty zasvítily. „Takže pochybuji, že tvůj trest byl dostatečný.“

Každé její pravdivé slovo ho zasáhlo jako rána mečem. Všechno to jí skutečně udělal, ženě, kterou kdysi miloval – stále miloval, i když nejspíš jen jako vzpomínku na její bývalé já. Zatápal po krucifixu na hrudi, našel nový, jenž mu visel kolem krku, a pomodlil se za odpuštění za tyto hříchy.

„Seslal ti Kristus útěchu a klid za ty stovky let?“ zeptala se. „Nevypadáš o nic šťastněji než před staletími na mém hradě.“

„Je mou povinností Mu sloužit tak jako vždy.“

Koutek úst se jí stáhl do náznaku úsměvu. „Odpovídáš mi jako politik, otče Korzo, copak jsme si kdysi neslíbili, že si budeme říkat jen pravdu? Nedlužíš mi alespoň ji?“

Dlužil jí mnohem víc.

Nadia hleděla na Elisabetu s neskrývanou záští. „Nezapomeň, že tě nechala v rakvi, abys trpěl a zemřel. A ani na všechny ženy, které zabila v římských ulicích.“

„Je to teď její přirozenost,“ poznamenal.

A já ji takovou udělal.

Zprznil ji, z léčitelky se stala vražedkyní. Všechny její zločiny má na svědomí on – jak minulé, tak i současné.

„Dokážeme svou přirozenost ovládat,“ odsekla Nadia a dotkla se drobného stříbrného křížku na krku. „Já svou ovládám každý den. Tak jako ty. Je plně schopná dělat totéž, jenom nechce.“

„Nikdy se nezměním,“ konstatovala Elisabeta. „Měl jsi mě zabít hned na mém hradě.“

„Tak mi bylo i nařízeno,“ přiznal se jí. „Ukryl jsem tě jako projev milosrdenství.“

„Nevěřím ve tvé milosrdenství.“

Napřímila se na sedadle, zvedla sepjaté ruce, aby odhrnula pramen vlasů z čela, a pak je nechala opět klesnout do klína. Uviděl, že na nich má pouta.

„Dost,“ pokynul Bernard Nadie.

Přistoupila blíž k pohovce a nepříliš jemně zvedla Elisabetu na nohy. Nepřestala ji pevně držet. Nepodceňovala Elisabetu jako on, když ji vytahoval z vína.

Hraběnka se jen usmála a natáhla ruce s pouty k Rhunovi.

„Mám okovy jako zvíře,“ řekla. „Až sem mě přivedla tvoje láska.“

10.55

Leopold začal na jednom konci jídelního vozu a propracovával se na druhý. Dělal to, co mu nařídili: zatahoval všechny záclonky tak pevně, až dovnitř nepronikl ani paprsek slunečního světla.

Vagon potemněl, osvětlovaly ho jen žárovky u stropu. Zastavil se u dveří do sousedního vagonu.

Dvě lidská srdce bila hlasitěji. Cítil, jak z nich jako pára stoupá úzkost. Zadoutnala v něm jiskřička soucitu.

„Co to děláte?“ zeptala se Erin, ale nebyla hloupá. Z toho, jak se podívala od ocelových dveří k zataženým oknům, musela již vědět, že se sem chystají vpustit něco nebezpečného.

„Jste v naprostém bezpečí,“ ujistil ji Leopold.

„Houby v bezpečí, s tím jděte k čertu,“ zaklel Jordan.

Voják se přes Erin natáhl k nejbližším záclonkám a znovu je rozhrnul. Dovnitř proniklo světlo a obklopilo ji.

Leopold hleděl na Erin uprostřed slunečné tůně a rozhodoval se, jestli se má vrátit a záclonku opět zatáhnout. Ale Jordan se tvářil tak, že ji raději nechal rozhrnutou. Místo toho zabušil na tlusté ocelové dveře a dal znamení těm za nimi, že je vše připraveno.

Christian vstal, jako kdyby se chystal k bitvě, a postavil se mezi Erin a dveře, napůl ve stínu a napůl ve světle.

Dveře se otevřely a jako první vešel do vozu kardinál Bernard v oficiálním purpurovém ornátu. Střídavě se zahleděl na Erin a Jordana. „Zaprvé bych se rád omluvil za tato bezpečnostní opatření, ale po všem, co se stalo – tady i v Kalifornii –, jsem pokládal za moudřejší být opatrný.“

Ani jeden z lidí nevypadal, že ho takové vysvětlení uspokojilo, dál se tvářili podezřívavě, ale zdvořile mlčeli.

Trapné mlčení přerušilo klapnutí spojovacích dveří na opačné straně vagonu a objevil se otec Ambrož. Otíral si ruce utěrkou na nádobí a vešel dovnitř, i když ho nikdo nepozval. Musel zaslechnout Bernardův hlas a přišel nabídnout kardinálovi pomoc – a poslouchat, co se bude povídat.

Bernard přešel na druhou stranu vagonu. Vzal Erininy ruce do svých, pak totéž udělal i s Jordanovými. „Oba vypadáte dobře.“

„Vy také.“ Erin se pokusila usmát, ale Leopold jí z obličeje vyčetl znepokojení. „Už máte nějaké zprávy o Rhunovi?“

V hlase jí zaznívala naděje. Rozhodně jí na Rhunovi záleželo.

Leopold se obrnil proti stále sílícímu pocitu viny. Ty dva smrtelníky měl rád, obdivoval jejich vitalitu a inteligenci, ale už asi potisící si připomněl, že jeho zrada slouží vyššímu účelu. Ovšem ani toto vědomí mu zradu neulehčilo.

„Všechno vám ve vhodný čas vysvětlím,“ slíbil Bernard. Pak pohlédl na svého pomocníka v pozadí. „To je vše, otče Ambroži.“

Jeho asistent si rozmrzele povzdychl a vrátil se zpět do kuchyně, Leopold však nepochyboval, že intrikánský kněz bude dál poslouchat s uchem přitisknutým na dveře a chytat každé slovo. Rozhodně nechtěl tápat v temnu.

Stejně jako já.

Připomněl si slib daný Damnatovi a znovu ucítil dotek smrtící můry na rameni a pohlazení křídlem na krku.

Nesmím ho zklamat.

KAPITOLA 13

19. prosince, 11.04 SEČ

jižně od Říma, Itálie

Jakmile otec Ambrož odešel, kardinál Bernard pokynul stínům za otevřenými ocelovými dveřmi.

Erin se napjala a pevněji sevřela Jordanovu ruku. Náhle byla velice šťastná, že roztáhl záclonky. Přes pás slunečního světla, který na ni dopadal, ji zamrazilo.

Z temnoty vystoupil do osvětleného vagonu černě oděný kněz. Byl na kost vyhublý, vychrtlou rukou si přidržoval lem kápě před sluneční září. Pohyboval se nejistými kroky, ale zachoval si jistou eleganci a jeho pohyby byly povědomé.

Pak nechal ruku klesnout a odhalil tvář. Dlouhé černé vlasy mu spadaly až do temných zapadlých očí. Kůže se těsně napínala na širokých lícních kostech a rty vyhlížely tence a bezkrevně.

Vzpomněla si, jak dokázaly líbat, když byly plnější.

„Rhune…“

Šokovaně vstala. Vypadal, jako by zestárl o celé věky.

Jordan také vstal a postavil se jí po bok.

Rhun jim pokynul, ať se zase posadí. Pak s Bernardovou pomocí doklopýtal k prázdnému křeslu vedle Christiana a sesunul se do něj. Erin si všimla, že se vyhýbá nejprudšímu světlu. I když sangvinisté mohli snášet sluneční záři, oslabovala je a Rhun očividně neměl síly na rozdávání.

Přes stůl se na ni zahleděly známé oči. Četla v nich krajní vyčerpání a také velkou lítost.

Rhun tiše promluvil. „Od kardinála Bernarda jsem se dozvěděl, že spolu sdílíme krevní pouto. Omlouvám se za strádání, které jsem vám tím mohl způsobit.“

„To je v pořádku, Rhune,“ namítla. „Nic mi není. Ale vy…“

Jeho bledé rty se roztáhly do chabého pokusu o úsměv. „Už jsem se cítil mnohem lépe než teď, ale s Kristovou pomocí se mi brzy vrátí všechny síly.“

Jordan uchopil Erin přede všemi za ruku a jasně tím dal najevo, že je pod jeho ochranou. Pohlédl na Rhuna beze stopy sympatie. Pak se obrátil k Bernardovi, jenž stál vedle stolu.

„Kardinále, když jste věděl, že je Rhun už tolik týdnů nezvěstný, proč jste čekal tak dlouho, než jste nás kontaktoval? Mohl jste nám zavolat před tím, než jsme se dostali do téhle mizerné situace.“

Kardinál propletl prsty v rukavicích. „Teprve před několika hodinami jsem se dozvěděl o temném činu spáchaném na doktorce Grangerové v tunelech pod svatým Petrem. Nemohl jsem vědět o spojení mezi ním a Erin. Ale Rhunovy činy nabídly světu novou naději.“

Rhun sklopil zrak na stůl, vypadal pokořeně.

O čem to kardinál mluví?

Bernard zdvihl ruce v gestu zahrnujícím celý vlak. „S těmi, kdo se tu shromáždili – s trojicí z Proroctví –, teď můžeme začít hledat Prvního anděla.“

Jordan se rozhlédl kolem stolu. „Jinými slovy je celá banda zase pohromadě. Rytíř Kristův, Bojovník a Vědma.“

Když vyslovil přezdívku posledního z tria, stiskl Erin ruku.

Vymanila se mu. „Ne nezbytně,“ připomněla všem. Znovu v duchu zaslechla výstřel z pistole a vybavila si Báthory Darabontovou, jak klesá v tunelu k zemi. Zavraždila jsem poslední z Báthoryiny rodové linie.

Rhun na ni pohlédl. „Tři z nás už dokázali proklatě hodně.“

S tím Jordan, zdá se, souhlasil. „To teda jo!“

Mohou mít pravdu, ale byla to právě ta prokletá část, co ji trápilo.

11.15

Vlak zpomalil, odbočil na jinou kolej a pokračoval v cestě na jih.

Jordan vyhlédl z okna a pokusil se určit jejich cíl. Bernard jim ho stále ještě neprozradil. Místo toho kardinál opět zmizel v zadním voze, ponechal je jejich myšlenkám, aby strávili všechno, co se stalo.

A byla toho pořádná porce.

Cinkání kovu přitáhlo Jordanovu pozornost opět k temnému obdélníku kovových dveří. Objevil se Bernard a za ním dvě ženy.

První byla vysoká, tmavovlasá a černooká sangvinistka. Jordan ihned poznal Nadiu. Prohlédl si její koženou vestu a dlouhý stříbrný pás omotaný na několikrát kolem boků. Šlo o řetězový bič, zbraň, kterou uměla mimořádně zručně používat. U boku jí také visela dlouhá dýka.

Okamžitě ho napadla fráze vyparáděná na lov mužů.

Nadia dál upřeně sledovala druhou ženu.

To nevěstilo nic dobrého.

Cizinka byla menší než Erin, měla krátké kudrnaté ebenově černé vlasy. Na sobě měla džínsy a vysoké boty, pravá byla rozpáraná a odhalovala dlahu, očividně šlo o nedávné zranění. Přes sebe měla přehozený starodávný těžký plášť, který ji táhl k zemi. Drobné ruce jakoby ostýchavě nesla složené před tělem a Jordanovi chvíli trvalo, než si všiml, že má nasazená pouta.

Nadia v jedné ruce v rukavici držela masivní řetěz, který vedl k poutům.

Nechtěli s tou ženou ani trochu riskovat.

Proč je tak nebezpečná?

Když zajatkyně přikulhala blíž, Jordan spatřil její obličej. Údivem mu klesla čelist.

Stříbřité oči se střetly s jeho. Prohlédl si tvar dokonale zformovaných rtů, výrazné lícní kosti, kudrnatou záplavu vlasů. Kdyby si jejich barvu změnila na ohnivě rudou, byla by dokonalým obrazem Báthory Darabontové, ženy, kterou Erin zabila v chodbě pod Římem.

Erin vedle něj se celá napjala, také poznala zřetelnou rodinnou podobu.

„Našel jste další z rodové linie Báthory,“ poznamenala.

„Ano,“ přitakal kardinál.

Jordan v duchu zasténal. Jako kdyby s tou poslední nebylo dost problémů.

„A je strigoi,“ dodala Erin.

Jordan sebou překvapeně trhl, náhle pochopil, proč je tak přísně střežená a proč zde zatemnili. Měl si to uvědomit už dávno.

Žena probodla Erin chladným pohrdavým pohledem, pak se obrátila ke kardinálovi. Promluvila na něj latinsky, ale přízvuk měla jihoevropský, podobný Rhunovu, když se neovládal.

Jordan si nyní zajatkyni prohlédl s novým zájmem, posuzoval stupeň ohrožení a přemýšlel, jak postupovat, kdyby se netvor osvobodil od svých věznitelů.

Jakmile žena domluvila, Bernard řekl: „Raději mluvte anglicky. Všechno se tím výrazně zjednoduší.“

Pokrčila rameny, otočila se k Rhunovi a pronesla anglicky: „Už vypadáš mnohem lépe, můj milovaný.“

Můj milovaný? Co to má znamenat?

Rhun coby kněz nesměl mít milenky.

Krátce odfrkla směrem k Erin a Jordanovi, jako kdyby právě vylezli z nějaké stoky. „Zdá se, že ti teď vyhovuje taková plebejská společnost.“

Rhun nedal nijak najevo, že by ji slyšel.

Kardinál Bernard předstoupil a formálně je představil. „Toto je hraběnka Alžběta Báthoryová de Esced, vdova po hraběti Ferenci Nádasdym Báthory de Nádasd et Fogarasföld.“

Erin zalapala po dechu, až se po ní Jordan ohlédl, ona ale dál upřeně zírala na ženu.

Kardinál je pak představil hraběnce. Naštěstí jejich jména byla mnohem kratší. „Dovolte mi představit vám doktorku Erin Grangerovou a seržanta Jordana Stonea.“

Erin konečně dokázala opět promluvit. „Chcete říct, že tohle je ta Alžběta Báthoryová? Z konce šestnáctého století?“

Žena mírně sklonila hlavu jako na potvrzení pravdy.

Erin se v obličeji zračily emoce – směs úlevy a zklamání. Ona i Jordan věděli, jak pevně je církev přesvědčená, že Vědma vyjde z rodové linie Báthoryů.

„Nějak tomu nerozumím,“ ozval se Jordan. „Ta žena je sangvinistka?“

Hraběnka odpověděla: „Nehodlám figurovat v tom nudném řádu. Věřím jedině ve vášeň, ne v pokání.“

Rhun se pohnul. Jordan si vzpomněl, jak jim kněz vyprávěl příběh z doby, kdy byl v sangvinistickém řádu novicem. Na okamžik zakázané vášně, kdy Rhun zabil Alžbětu Báthoryovou a jediný způsob, jak ji zachránit, bylo přeměnit ji v strigoi. Ale kde byla posledních čtyři sta let? Církev měla za to, že rodová linie Báthoryů vymřela Darabontovou.

Jordan mohl odpověď jen hádat: Rhun ji musel někde ukrýt.

Zdálo se, že kněz si nechal pro sebe mnohem víc než jen to, že kousl Erin.

Promluvil Bernard: „Věřím, že ti, kdo se tu shromáždili, jsou naše nejlepší zbraně v nadcházející Válce nebes, bitvě předpovězené Krvavým evangeliem. Zde stojí jediná naděje světa.“

Hraběnka Báthoryová se rozesmála, částečně pobaveně a částečně hořce. „Ach, kardinále, se svou zálibou v dramatičnu jste se měl stát spíš hercem a řečnit z jeviště než z kazatelny.“

„Nicméně věřím, že je to pravda.“ Otočil se a čelil jejímu pohrdavému postoji. „Byla byste snad raději, hraběnko Báthoryová, kdyby nastal konec světa?“

„Copak můj svět už dávno nezanikl?“ Pohlédla na Rhuna.

Nadia vytáhla z pochvy na boku dýku. „Můžeme se postarat o trvalý konec. Po vraždách, co jste spáchala, bychom vás měli na místě popravit.“

Hraběnka se znovu rozesmála, melodicky zvonivý zvuk Jordanovi zježil chloupky na šíji. „Kdyby si kardinál opravdu přál moji smrt, byla by ze mě dávno hromádka popela na Svatopetrském náměstí. Přes všechny silácké řeči mě potřebujete.“

„To by stačilo,“ zvedl Bernard ruce v rudých rukavicích. „Hraběnka má před sebou úkol. Poslouží nám jako Vědma – jinak ji sám vystavím slunečnímu světlu.“

11.22

Erin se pokusila nedat najevo, jak to zranilo její hrdost.

Kardinál dal jasně najevo, že už jí nedůvěřuje.

Je si Bernard skutečně tak jistý, že jde o Báthoryovou, a ne o ni?

Ve svém rohu měla zastánce. Jordan ji objal kolem ramen. „To jsou kecy. Erin dokázala, že Vědmou je ona.“

„Opravdu?“ Hraběnka Báthoryová si růžovým jazykem olízla horní ret a odhalila ostré bílé tesáky. „Potom ovšem nepotřebujete mě.“

Erin zachovala kamennou tvář. Po staletí byly ženy z rodu Báthoryů vybírány po jedné za generaci a cvičeny jako Vědmy. Ona takový rodokmen nemá. I když byla součástí tria, které získalo Krvavé evangelium, tento pradávný spis ve skutečnosti otevřela na oltáři Svatopetrské baziliky Báthory Darabontová.

Ne já.

Bernard ukázal na hraběnku. „Jak můžete vysvětlit její přítomnost, když ne naplněním Proroctví? Ženu, kterou všichni pokládají za mrtvou, přivedl zpět k životu Rhun, nezpochybnitelný Rytíř Kristův.“

„A co třeba chybný úsudek?“ ozval se Christian a přešel do Erinina rohu. „A slepá náhoda? Ne každý hod probíhá mincí proroctví.“

Jordan rozhodně přikývl.

Promluvil i Rhun, hlas mu zněl chraptivě. „Elisabetu sem přivedl hřích, nikoli proroctví.“

„Anebo jen nedostatek zkušeností s hřešením,“ odsekla hraběnka se zlomyslným úsměvem. „Můžeme klidně strávit spoustu hodin spekulováním, proč jsem tady. Ale nic z toho nezpochybní fakt, že tu jsem. Tak co ode mě chcete a co získám za svou spolupráci?“

„Není dostatečná odměna zachránit pozemský svět?“ zeptala se Nadia.

„Proč mi má záležet na vašem pozemském světě?“ Hraběnka se vzdorně napřímila. „Byla jsem z něj proti své vůli vytržena, rozervána zuby jednoho z vás. Od té doby jsem strávila mnohem delší čas v zajetí než na svobodě. A odteď už neudělám nic, co pro mě nebude výhodné.“

„Nepotřebujeme ji,“ vyhrkl Jordan. „Máme Erin.“

Nadia s Christianem souhlasně přikývli a jejich důvěra ji naplnila vděčností.

„Ne,“ prohlásil pevně Bernard a neoblomně ukončil další diskuzi. „My tu ženu potřebujeme.“

Erin zaťala zuby. Znovu ji odstrčil stranou.

Hraběnka se upřeně zahleděla na Bernarda. „Tak mi vysvětlete, jaká je má role, kardinále. A pak uvidíme, jestli si můžete koupit mou pomoc.“

Zatímco jí Bernard vyprávěl o Proroctví a o nastávající Válce nebes, Erin pod stolem nahmatala Jordanovu teplou ruku a stiskla ji. Pootočil hlavu a pohlédl na ni, na chvíli se ztratila v jeho zářivě modrých očích. Očích Válečníka. Opětoval její stisk a myslel to jako nevyřčenou otázku. Ať se stane cokoli, ona a Jordan to budou zvládat spolu.

Kardinál skončil s vysvětlováním.

„Chápu,“ pronesla Báthoryová. „A jakou odměnu mohu čekat, jestli vám pomohu najít Prvního anděla?“

Bernard sklonil k hraběnce hlavu. „Služba našemu Pánovi nabízí mnoho odměn, hraběnko Báthoryová.“

„Mé odměny za službu církvi byly dosud velmi nedostatečné.“ Hraběnka zavrtěla hlavou. „Čest sloužit Bohu mě neuspokojuje.“

V tomto jediném bodu Erin souhlasila s Báthoryovou. Hraběnka skutečně zažila jen samé rány pod pás – proměnili ji ve strigoi, uvěznili nejprve na jejím vlastním hradě a pak na stovky let v rakvi plné vína.

Všichni, koho ta žena znala, byli dávno mrtví. Všichni, koho milovala, byli pryč.

Až na Rhuna.

„Má přání jsou velmi jednoduchá.“ Hraběnka zdvihla pánovitě jeden prst. „Za prvé, sangvinisté musí chránit mou osobu po zbytek mého nepřirozeného života. Jak před ostatními strigoi, tak před všetečnými lidmi.“

Zvedla druhý prst. „Za druhé, musíte mi dovolit lovit.“

Zvedla třetí prst. „A za třetí, navrátíte mi můj hrad.“

„Elisabeto,“ zašeptal Rhun, „prokážeš své duši špatnou službu, když…“

„Nemám žádnou duši,“ odsekla hlasitě. „Copak si nevzpomínáš na den, kdy jsi mě o ni připravil?“

Rhun si tiše povzdychl.

Erin těžce nesla, když ho viděla tak poníženého. A nenáviděla Báthoryovou za to, že se k němu tak chová.

„Můžeme se dohodnout na kompromisu,“ nadhodil kardinál. „Pokud se rozhodnete žít v sangvinistické enklávě, budete tam v bezpečí přede všemi, kdo by vám chtěli ublížit.“

„Nehodlám být zavřená v nějakém sangvinistickém klášteře,“ vyštěkla vztekle hraběnka. „Ne kvůli Kristu ani nikomu jinému.“

„Můžeme vám poskytnout rozsáhlé apartmá přímo ve Vatikánu,“ zakontroval Bernard. „A sangvinisté vás budou chránit pokaždé, když opustíte svaté město.“

„A strávit věčnost ve společnosti mnichů?“ odfrkla hraběnka. „Což si umíte představit, že bych se podřídila takovému hroznému osudu?“

Koutek Christianových úst se povytáhl k úsměvu, zato Nadia vypadala, že každou chvíli dostane amok.

„Církev má i jiná zařízení.“ Kardinál Bernard vypadal nevzrušeně. „I když žádné tak dobře chráněné.“

„A co mé lovení?“

Všichni mlčeli. Vlak na kolejích rachotil a vezl je na jih.

Bernard zavrtěl hlavou. „Nesmíte připravovat lidi o život. Když to uděláte, budeme vás muset zabít jako každé jiné nebezpečné zvíře.“

„A jak mám tedy přežít?“

„Máme přístup k lidské krvi,“ ujistil ji Bernard. „Můžeme vás zásobovat dostatečně, abyste ukojila své potřeby.¨

Hraběnka pohlédla na spoutané ruce. „Takže se mám stát hýčkaným vězněm stejně jako v předchozích staletích?“

Erin uvažovala, jak dlouhou dobu hraběnka strávila na svém hradě, než ji Rhun zavřel do rakve a propašoval do Říma. Určitě dost dlouhou, aby věděla, co znamená ztratit svobodu.

Kardinál se opřel dozadu. „Dokud nebudete zabíjet, můžete se toulat světem, žít si svůj život, víceméně jak budete chtít.“

„Připoutaná k církvi, která mě bude chránit.“ Zazvonila řetězy, které ji spoutávaly. „Navždy závislá na vás kvůli krvi, která udržuje mou bídnou existenci.“

„Máte snad lepší nabídku?“ vyštěkla Nadia. „Kardinál Bernard vám nabízí klidný život, i když si zasloužíte jen smrt.“

„A nedá se říct totéž i o všech sangvinistech, kteří jsou tady?“ Její stříbřité oči se zabodly do Nadiiných. „Anebo ani jeden z vás neokusil chuť hříchu?“

„Odvrátili jsme se od svých hříchů,“ řekla Nadia. „Stejně jako musíte i vy.“

„Musím?“

„Jestli nesouhlasíte,“ promluvil kardinál tónem, jenž nepřipouštěl další námitky, „vyhodíme vás z vlaku na sluneční světlo a prohlásíme, že šlo o Boží vůli.“

Hraběnka mlčky hleděla plnou minutu Bernardovi do očí.

Nikdo ve voze nepromluvil ani se nepohnul.

„Tak dobrá,“ přikývla konečně hraběnka. „Přijímám vaše velkorysé podmínky.“

„Jestli si mohla stanovit svoje podmínky,“ pronesl Jordan, „tak já taky.“

Všichni na něj zůstali jen nevěřícně zírat.

Jordan přitáhl Erin blíž k sobě. „Pokračujeme dál spolu.“

Bernard vypadal, že se chystá protestovat.

Christian se k němu obrátil. „I kdyby Erin nebyla Vědma, stále má hodně vědomostí. Můžeme ji potřebovat. Já rozhodně nepatřím do žádného z proroctví, ale to neznamená, že nemohu pomáhat.“

Erin si uvědomila, že kněz má pravdu. Skutečně nezáleží na tom, jestli je či není Vědmou z proroctví. Důležité je, že jestli může pomoci, udělá to. Tady přece nejde o osobní hrdost, jejich posláním je zachránit svět.

Podívala se na Bernarda. „Chci pokračovat.“

Jordan jí stiskl rameno a dál hleděl na kardinála. „Slyšel jste ji. Už o tom nebudeme dál diskutovat. Jinak končím. A nejsem alergický na sluneční světlo.“

Nadia kývla směrem k Erin. „Já jsem taky pro ni. Doktorka Grangerová už dokázala, že obstojí v bitvě i skutcích. Zatímco tahle“ – škubla za stříbrný řetěz, na kterém držela hraběnku – „dokázala pravý opak.“

Kardinál svraštil čelo. „Ale Proroctví hovoří jasně o tom, že…“

Rhun zvedl hlavu a podíval se na Bernarda. „Kdo jsi, že prohlašuješ, že znáš vůli Boží?“

Erin jen zamrkala, překvapená podporou kněze, který znovu oživil Alžbětu Báthoryovou, aby ji nahradila.

Kardinál zvedl ruce a roztáhl dlaně ve smířlivém gestu. „Tak dobrá, vzdávám se. Bylo by ode mě pošetilé, kdybych odmítl vědomosti a bystrou mysl doktorky Grangerové. Nepochybně může pomáhat hraběnce Báthoryové s jejím posláním Vědmy.“

Erin se nedokázala rozhodnout, jestli má cítit úlevu, nebo zděšení.

Nakonec se opřela o Jordana a usoudila, že nejspíš obojí.

KAPITOLA 14

19. prosince, 11.55 SEČ

jižně od Říma, Itálie

Vlak se rytmicky otřásal a pokračoval v jízdě na jih k neznámému cíli.

Jak za oknem míjely stromy a vršky, Jordan položil bradu Erin na temeno. Voněla jako levandule a káva. Ramenem a bokem se k němu přitiskla. Zalitoval, že jsou sedadla přišroubovaná k podlaze a nemůže se k ní přisunout blíž.

Čas strávený jen s ní bez kněží a proroctví by byl skvělý. Ale to se jim v dohledné době asi příliš často nepoštěstí.

Za ideálních podmínek by trval na tom, aby Erin zůstala co nejdál od toho všeho – od sangvinistických kněží a hraběnky strigoi. Ani tohle je však nečeká. Na poradě se za ni přimluvil, protože věděl, jak s nimi Erin touží jet. A navíc, kdyby ji Vatikán poslal domů, nedokázal by ji ochraňovat.

Ale zvládnu ji ochraňovat tady?

Poté co Karen zahynula při akci, se pro něj čas zastavil a začal opět ubíhat, až když potkal Erin. Nikdy nezapomene, že Karen zemřela sama stovky kilometrů od něj. A už nikdy nedovolí, aby se někomu, koho miluje, stalo totéž.

Někomu, koho miluje…

Nikdy to slovo nevyslovil nahlas, ale bylo tam, v jeho nitru.

Políbil Erin na temeno rozhodnutý zůstat v její blízkosti stůj co stůj.

Přitulila se k němu, ale viděl, že upřeně hledí na Rhuna. Kněz seděl s hlavou sklopenou v modlitbě, tenké ruce sepjaté. Jordanovi se nelíbilo, jak se Erin chová k Rhunovi od chvíle, kdy ji kousl. Když byl kněz nablízku, jen zřídka z něj spustila oči. Často se prsty dotýkala dvou jizviček na krku – ne s hrůzou, spíš s výrazem podobným nostalgii. Tehdy v tunelu se něco stalo, o čem zatím nedokázala promluvit nahlas. Jordan nevěděl, o co se jedná, ale cítil, že před ním skrývá víc tajemství než jen ty zatracené krvavé vidiny.

Nemohl však udělat nic, aby jí pomohl. Ať už procházela čímkoli, šlo zjevně o cosi osobního a chtěl jí dopřát volnost. Prozatím bylo nejlepší zdárně jejich misi ukončit – a pak dostat Erin od Rhuna, co nejdál to půjde.

A proto…

Jordan se zavrtěl, dál pevně držel Erin kolem ramen. „Nemáte někdo představu, kde můžeme toho Prvního anděla najít? Anebo alespoň kde začít hledat?“

Erin se napřímila. „Záleží na tom, kdo První anděl je.“

Hraběnka u sousedního stolu pozvedla ruce, až pouta zachřestila. „Neučí nás bible, že První anděl je ranní hvězda, první světlo dne, syn úsvitu?“

„Mluvíte o Luciferovi,“ poznamenala Erin. „Nesl tato jména a byl skutečně prvním padlým andělem. Ale bible zmiňuje mnoho jiných andělů již před ním. První anděl, o kterém se píše v Genesis, přišel k otrokyni Hagar a řekl jí, ať se vrátí ke své paní a porodí svému pánovi dítě.“

„Pravda.“ Hraběnka měla nejstudenější úsměv, jaký kdy Jordan viděl. „Jak ale můžeme doufat, že najdeme anděla, který nemá jméno?“

„To je dobrá poznámka,“ připustila Erin.

Báthoryová pokývla, jak přijala kompliment.

Jordan si všiml, že Rhun a Bernard pozorně sledují výměnu názorů obou žen. Christian věnoval Jordanovi výmluvný pohled, jako by říkal: Vidíte, povídal jsem, že jim spolupráce půjde.

Báthoryová sedící ve stínu zavřela stříbřité oči, jako by usilovně přemýšlela. Dlouhé černé řasy spočinuly na popelavých tvářích.

Erin hleděla z okna ven ke slunci, zatímco vlak rachotil kolem zimních polí tu a tam s ohromnými kulatými svazky slámy.

Hraběnka opět otevřela oči. „Možná bude lepší soustředit pátrání na anděly, kteří mají jména. První anděl, o kterém se bible zmiňuje jmenovitě, je Gabriel, hlavní posel Boží. Mohl by to být První anděl, kterého hledáme?“

Kněží u stolu se zatvářili nejistě. Erin zůstávala podivně tichá a dál hleděla z okna.

„Gabriel posel?“ Nadia povytáhla obočí, stála dál za Báthoryovou a držela její řetěz. „Ve válce by podle mě byl lepším spojencem archanděl Michael.“

Jordan přelétl pohledem vagon a náhle si uvědomil absurditu celé jejich diskuze. I kdyby se shodli na biblickém andělovi, jak by ho měli najít a přinést mu knihu?

„Nežijí andělé v nějaké jiné dimenzi nebo tak?“ zeptal se. „Tam, kam lidé nemohou vstoupit? Jak se tam máme za tím andělem dostat?“

„Andělé sídlí v nebi.“ Rhun se zadíval zpět na své sepjaté ruce. „A přesto mohou volně cestovat na zemi.“

„Asi nemáte něco jako andělský telefon, že?“ zeptal se Jordan jen napůl žertem. Po všem, co už zažil, když se dozvěděl o existenci strigoi a sangvinistů, kdo ví, jaká tajemství církev ještě střeží?

„Nazývá se modlitba,“ prohlásil kardinál Bernard a zamračil se nad jeho prostořekostí. „A strávil jsem mnoho hodin na kolenou, když jsem se modlil, aby se První anděl sám zjevil. Ale myslím, že to anděl nechce udělat. Ne mně. Zjeví se jedině trojici z Proroctví.“

„Jestli máte pravdu, můj drahý kardinále,“ namítla Báthoryová, „měli bychom se hned začít modlit k Luciferovi. Protože jedině padlý anděl by se zjevil někomu, jako je ta vaše pochybná trojice.“

Konečně se ozvala Erin, která stále vyhlížela z okna s nepřítomným pohledem prozrazujícím, že je hluboce ponořená do myšlenek. „Podle mě nehledáme Gabriela, Michaela ani Lucifera. Myslím, že hledáme prvního anděla ze Zjevení.“

Hraběnka se rozesmála a málem zatleskala. „Anděla, který zatroubí na polnici a zahájí konec světa. Ach, to je svůdná teorie!“

Erin zpaměti zacitovala. „Zatroubil první anděl: Nastalo krupobití a na zem začal padat oheň smíšený s krví. Třetina země, třetina stromoví a veškerá zeleň byla sežehnuta.“

Armagedon.

Tak toto je v sázce.

Jordan si zkusil představit krupobití a oheň smíšený s krví a povzdychl si. „Tak kde ho najdeme?“

Erin se otočila a pohlédla na ně. „Myslím, že odpověď se skrývá v předchozí části Zjevení, než se rozezněly polnice. Je tam verš, kde se píše: Jiný anděl předstoupil se zlatou kadidelnicí před oltář. A po pár verších pokračuje: A vystoupil dým kadidla spolu s modlitbami posvěcených z ruky anděla před Boží tvář. Tu vzal anděl kadidelnici, nahrnul do ní oheň z oltáře a vrhl ji dolů na zem; a nastalo burácení, hřímání, blesky a zemětřesení.“

Jordan se zakřenil. „No, aspoň tahle část se dá snadno vyložit.“

A myslel to vážně.

Potěšil ho překvapený výraz na tvářích sangvinistických kněží.

„Na výklad není třeba odborníka na bibli,“ pokračoval Jordan. „Kouř z andělovy ruky? Kadidlo? Hřmění? Zemětřesení?“

Ostatní na něj jen zmateně hleděli. Hraběnka vypadala jen pobaveně. Měl tu zastupovat pouze svaly, ne mozek.

Erin ho klepla po zápěstí, aby jim už konečně prozradil to, na co již přišla sama.

Stiskl jí prsty. „Zní to navlas stejně jako to, co se stalo v Masadě. Vzpomínáte si na chlapce, co přežil? Řekl, že ten kouř byl cítit jako kadidlo a skořice. A my jsme ve vzorcích plynu dokonce našli stopy skořice. A hoch se také zmínil, že se kouř dotkl jeho ruky, než všechny zabil plyn a zemětřesení.“

„A vystoupil dým kadidla spolu s modlitbami posvěcených z ruky anděla před Boží tvář,“ zopakoval Rhun s posvátnou úctou.

„Všichni na vrcholu hory tehdy zemřeli.“ Jordan nyní mluvil rychleji. „Jen něco nelidského, třeba jako anděl, mohlo ten jedovatý útok přežít.“

Erin mu věnovala úsměv, který ho zahřál až po špičky prstů. „Události odpovídají té biblické pasáži. A co je ještě důležitější, ukazují na někoho, koho bychom mohli dokázat najít.“

„Na toho chlapce,“ podotkl Rhun, stále však nevypadal přesvědčeně. „Mluvil jsem s ním ten den ještě na vrcholku hory. Připadal mi jako obyčejné dítě. V šoku, zdrcený smutkem ze smrti své matky a otce. A narodil se z masa a krve. Jak by to mohl být anděl?“

„Nezapomeň, že i Kristus se narodil z masa a krve,“ opáčil kardinál Bernard. „Ten hoch vypadá jako dobrý začátek pro naše pátrání.“

Jordan přikývl. „Tak kde je? Víte to někdo? Vzpomínám si, že ho naposledy evakuovali z vrcholku hory helikoptérou izraelské armády. Převezli ho do jedné z jejich nemocnic. Nemělo by být těžké ho odtamtud vystopovat.“

„Bude to těžší, než si myslíte,“ prohlásil Bernard a náhle vypadal velmi ustaraně.

To nikdy nevěstilo nic dobrého.

12.05

„Proč by to měl být problém?“ zeptala se Erin a věděla, že se jí odpověď nebude líbit.

Bernard si utrápeně povzdychl. „Protože už není v péči Izraelců.“

„Tak kde je?“ vyhrkla.

Kardinál se místo odpovědi otočil k bratru Leopoldovi. Německý mnich mlčky seděl u konce vagonu. „Leopolde, umíš to nejlépe s počítači. Mám v zavazadle svůj notebook. Otec Ambrož zná moje hesla. Potřebuji přístup ke svým souborům ve Vatikánu. Můžeš mi pomoci?“

Leopold přikývl. „Rozhodně se o to pokusím.“

Mnich odchvátal z jídelního vozu a zamířil do kuchyně.

Bernard se otočil zpět k ostatním. „Sledovali jsme chlapce dál a zůstali v kontaktu s Izraelci, kteří ho vyšetřovali ve vojenské nemocnici. Jmenuje se Thomas Bolar. Lékařský tým se pokoušel zjistit, jak mohl přežít jedovatý plyn. A pak…“

Leopold vběhl zpět do vagonu, vrátil se s prostým černým notebookem v rukou. Přešel k nim, postavil ho na stůl a zapnul. Nasadil si brýle s drátěnými obroučkami a začal psát rychlostí, které je schopen pouze sangvinista. Jeho prsty se na klávesnici ani nedaly sledovat; připojil se na internet, zadal hesla a dostal se na vatikánský server.

Bernard mu hleděl přes rameno, tu a tam mu něco poradil.

Erin přišlo podivné sledovat tyto dva muže z dávné minulosti a v kněžských sutanách, jak používají moderní technologii. Bylo by přirozenější, kdyby sangvinisté strašili v kostelech a na hřbitovech, ne brouzdali po internetu. Leopold však vypadal, že přesně ví, co dělá. Během několika málo minut měl otevřené okno se zrnitým černobílým videem.

Erin se přisunula blíž stejně jako ostatní, aby lépe viděla.

Jedině hraběnka se držela zpátky. Podle stísněného výrazu ji takové technologie musely znejisťovat. Na rozdíl od ostatních neprožila dlouhou řadu let postupným přivykáním na změny. Erin napadlo, jak pro ni musí být obtížné ocitnout se ze šestnáctého století náhle v jednadvacátém. Musela ji obdivovat. Pokud mohla soudit, zdálo se, že hraběnka vše zvládá za pochodu a prokazuje až překvapivou pružnost a houževnatost. Musí si to zapamatovat, až s ní v budoucnu bude mít co do činění.

Prozatím se však Erin plně soustředila na notebook.

„Jde o záběry bezpečnostní kamery z té izraelské vojenské nemocnice,“ vysvětlil Bernard. „Měli byste to nejdřív vidět, zbytek vysvětlím potom.“

Na displeji viděli hocha, jak sedí na nemocničním lůžku. Na sobě měl tenkou erární noční košili, která se zavazovala vzadu. Jak ho sledovali, hoch si otřel slzy z očí, vstal a přitáhl si stojan s infuzí k oknu. Přitiskl čelo na sklo a vyhlížel do noci.

Erin bylo chlapce líto – oba rodiče mu zemřeli v náruči a teď byl sám zavřený ve vojenské nemocnici. Potěšilo ji, že si Rhun našel čas a pár minut si s ním pohovořil a uklidňoval ho, než se všechno pokazilo.

Náhle se vedle chlapce u okna objevila další malá postava. Nově příchozí měl obličej odvrácený od kamery. Zdálo se, že se zjevil odnikud, jako kdyby někdo video šikovně sestříhal.

Cizinec měl na sobě tmavé sako a volné kalhoty. Thomas před ním ucouvl, očividně se ho bál. Pak se ve světle zableskl nůž tak rychle, že ho zrak nedokázal sledovat. Hoch se chytil za hrdlo, vytryskla krev a zmáčela mu noční košili.

Erin sebou trhla, ale nespustila z výjevu zrak. Jordan ji přitiskl k sobě, aby jí poskytl oporu. Musel být svědkem mnoha krveprolití a vražd dětí v Afghánistánu, a věděl, jak těžké je dívat se na něco tak krutého.

Thomas na displeji zavrávoral dozadu, pryč od cizince. Strhl si dráty připevněné k hrudi. Na přístrojích u lůžka se rozblikala světla. Poplach. Chlapec se snažil přivolat pomoc.

Chytré.

Do pokoje vběhli dva izraelští vojáci se zbraněmi připravenými ke střelbě.

Cizinec prohodil oknem židli, popadl Thomase a vystrčil chlapce ven dřív, než vojáci stačili zahájit palbu.

Podle rychlosti útočníka muselo jít o strigoi.

Cizinec se otočil k vojákům a konečně ukázal obličej. Zdálo se, že je také chlapec, ne víc než čtrnáctiletý. Rychle se vojákům uklonil a pak také vyskočil z okna.

„Jak je to vysoko?“ zeptal se Jordan a sledoval vojáky, kteří se vrhli k oknu a začali nezvučně střílet dolů.

„Čtyři patra,“ odpověděl kardinál.

„Takže Thomas musí být mrtvý,“ řekl Jordan. „Nemůže být První anděl.“

Erin si tím nebyla tak jistá. Podívala se na Bernarda, který něco šeptal Leopoldovi. Pokud by byl Thomas mrtvý, proč ztrácejí čas sledováním tohoto videa?

„Hoch pád přežil,“ vysvětlil kardinál a ukázal na displej.

Objevil se další záznam, tentokrát z kamery na parkovišti.

Thomas, zabíraný z jiného úhlu, padal dolů a krví prosáklá nemocniční košile kolem něj vlála jako křídla, než narazil střemhlav na černý asfalt. Střepy rozbitého okna kolem něj jiskřily a tančily.

Jak se dívali, hoch se otřásl, byl očividně živý.

O zlomek vteřiny později vedle něj přistál cizinec v obleku, doskočil na nohy.

Popadl Thomase za paži a rozběhl se s ním do pouště, rychle zmizeli z dohledu.

„Myslíme si, že únosce je strigoi, zřejmě ve službách Belialu,“ poznamenal kardinál. „Ale víme jistě, že hoch, který přežil Masadu, strigoi není. Může se pohybovat na slunečním světle. A izraelské lékařské přístroje zaznamenaly tlukot jeho srdce.“

„Také jsem ho slyšel,“ dodal Rhun. „Držel jsem ho za ruku. Měl ji teplou. Byl živý.“

„Ale takový pád přece nemůže žádný člověk přežít,“ namítl užasle Leopold, stále rychle psal, jako kdyby se snažil vypátrat odpovědi.

Erin zachytila, jak se otevřelo textové okno, zpráva o odeslání, a pak se znovu zavřelo. Vše proběhlo tak rychle, během necelých dvou vteřin, takže nerozeznala jediné slovo.

„Ale Thomas přežil,“ prohlásil Jordan. „Stejně jako v Masadě.“

„Jako kdyby byl pod nějakou božskou ochranou.“ Erin se dotkla Leopoldova ramena. „Ukažte mi znovu první video. Chci vidět obličej útočníka.“

Mnich ji poslechl.

Když se cizinec obrátil ke kameře, Leopold zastavil obraz a najel na obličej. Únosce měl přitažlivou oválnou tvář s tmavým obočím, jedno bylo výš než druhé. Měl světlé oči a krátké tmavé vlasy rozdělené pěšinkou.

Erin nepřišel povědomý, ale Rhun s Bernardem se překvapeně napřímili.

„To je Alexej Romanov,“ zasykl Bernard.

Erin šokovaně ztuhla.

Syn cara Mikuláše II.

Rhun zavřel oči, zjevně ho zasáhlo náhlé poznání. „Tak proto se Rasputin tehdy v Sant Petěrburgu tak snadno vzdal Krvavého evangelia. Už spřádal plány na únos toho chlapce. Hrál s námi úplně jinou hru a schovával si karty v rukávech. Měl jsem ho už tehdy podezírat.“

„Mluvíš o Romanovcích,“ přerušila ho hraběnka. „V mé době tato ruská královská rodina ztratila moc a žila v exilu daleko na severu. Vrátili se pak na trůn?“

„Vládli od roku šestnáct set dvanáct až do roku devatenáct set sedmnáct,“ vysvětlil Rhun.

„A co má rodina?“ Hraběnka se dychtivě předklonila. „Co se stalo s ní? Také jsme získali zpět moc?“

Rhun zavrtěl hlavou, zdálo se, že váhá říct víc.

Naproti tomu Nadia více než ochotně seznámila hraběnku s její rodovou linií, aby jí vyplnila mezeru v dějinách. „Vaše děti obvinili kvůli vašim zločinům z velezrady, připravili je o bohatství a vypověděli z Uherska. Ve vaší vlasti bylo zakázáno na sto let i jen vyslovit vaše jméno.“

Hraběnka o pár milimetrů pozvedla bradu, ale jinak nedala sebeméně najevo, že by se jí tato zpráva dotkla. Přesto když se pak odvrátila, v očích se jí mihlo něco, co dávalo tušit, že se pod její chladnou slupkou skrývá studna žalu, záblesk jejího ztraceného lidství.

Erin změnila téma. „Takže Rasputin hocha unesl. Ale proč? Co má v úmyslu?“

Nikdo jí neodpověděl a ani se nedivila, vzpomněla si na vlastní zkušenost s Rasputinem. Mnich byl vychytralý, potměšilý a naprosto sobecký. Vytušit zvrácené záměry šíleného ruského mnicha může jen někdo stejně šílený.

Anebo alespoň duševně spřízněný.

Hraběnka se otřásla a rozhlédla po vagonu. „Domnívám se, že to udělal proto, že vás všechny nenávidí.“

KAPITOLA 15

19. prosince, 12.22 SEČ

jižně od Říma, Itálie

Jak si rachotící souprava vagonů razila cestu jasným poledním světlem, Alžběta zaškubala za řetěz, který v posledním vagonu vedl od jejích pout ke stěně.

Ta odporná sangvinistka Nadia ji odvedla zpět do temnoty a pevně ji v tomto vagonu připoutala. Řetěz zajistila zámkem ve výši pasu, stříbrné řetězy zkrátila tak, že Alžběta musela stát, zatímco se vagon kolem ní kýval a otřásal.

Nadia stála pár kroků od ní, pozorovala ji stejně nehybně a trpělivě jako liška číhající u králičí nory.

Alžběta zkroutila ruce a pokusila se najít pohodlnější polohu. Stříbrná pouta pálila jako ohnivé kruhy kolem zápěstí, ale cítila se tu mnohem příjemněji než v jídelním voze, kde byla odhrnutá jedna ze záclonek, aby dovnitř mohlo proniknout sluneční světlo. Nedávala najevo, jak moc jí spaluje oči, kdykoliv se podívala na ženu a na vojáka, odmítala dát před těmi dvěma lidmi najevo slabost.

Jak se vlak kodrcal dál, rozkročila se ještě víc, aby získala stabilitu a nenarážela stále na stěnu vagonu. Přizpůsobí se. Moderní svět má mnoho mocných nástrojů a měla by se naučit je používat. Nedovolí, aby ji ovládl strach z nich.

S rukama přitisknutýma na stěnu slastně vstřebávala dlaněmi teplo ze sluncem rozpálené oceli. Představovala si, jak venku silně a jasně září slunce a putuje po modré obloze s jasně vyrýsovanými bílými mraky. Takový pohled jí byl už po staletí odepřen, sotva si vzpomínala, jak taková scenerie vypadá. Strigoi nemohli vyjít na slunce tak jako sangvinisté. Chyběl jí den se svým teplem, životem a rostlinami. Vzpomínala na své zahrady, zářivé květiny a léčivé byliny, které kdysi pěstovala.

Ale byla by ochotná vzdát se svobody coby strigoi, aby mohla opět spatřit oblohu, a konvertovat ke zbožnému životu sangvinistky?

Nikdy.

Zamnula nahřáté ruce o sebe a přitiskla si je na chladné líce. I kdyby se pokusila konvertovat, měla podezření, že by Bůh věděl, že její srdce zůstalo černé, a posvěcené víno by ji zabilo.

Souhlasila, že pomůže sangvinistům, ale slib byl vynucen pod hrozbou smrti. Nehodlala ho dodržet, pokud se jí naskytne lepší naděje na přežití. Přísaha učiněná ve smrtelných bolestech není zavazující.

Nedluží jim nic.

Nadia na ni pohlédla, jako by slyšela její myšlenky. Jakmile se Alžběta osvobodí, donutí vysokou ženu zaplatit za její drzost. Prozatím však cítila, že Nadia představuje tvrdý oříšek a utéci jí nebude snadné. Navíc ji sangvinistka zcela zjevně nenáviděla a zdálo se, že je naprosto oddaná Rhunovi – i když spíše jako spolubojovník, a ne jako žena podřízená muži.

Totéž se ale nedalo říct o lidské ženě.

O doktorce Erin Grangerové.

Alžběta si hned všimla výmluvných růžových jizev na jejím krku. Nějaký strigoi se z ní nedávno napil a nechal ji naživu. Dost vzácná událost a jistě by žádný běžný strigoi nezanechal tak opatrné vpichy. Vypovídaly o sebeovládání a ohledech. A z rozpačitosti, s níž ta žena a Rhun seděli od sebe co nejdál a nemluvili spolu, získala dojem, že Rhun znovu zhřešil a opět se napil lidské krve.

Ale v tomto případě svou oběť nezabil a nepřeměnil ji v netvora.

Alžběta si vzpomněla, jak se Erin prudce rozbušilo srdce, když do vozu vstoupil Rhun. Poznala starost, která vyzařovala z jejího hlasu, když uviděla jeho zranění a vyslovila jeho jméno. Tato lidská žena je zřejmě s Rhunem propojena hlouběji, než dokáže zajistit krevní pouto vzniklé kousnutím.

Alžbětu zaplavila horká a jedovatá vlna žárlivosti.

Rhun patří mně a jenom mně.

Alžběta za jejich lásku zaplatila příliš mnoho a odmítala se o ni dělit.

Vybavila si tu noc, kdy držela Rhuna v náruči a jejich dlouho nevyslovená láska konečně docházela naplnění v žáru rtů, tisknutí těl a tichých vášnivých slůvkách. Věděla, že to, co dělají, je knězi zapovězeno, ale netušila, že tyto zákazy a zásady drží na řetězu netvora, který se vzpíná v Rhunově nitru. A jakmile se osvobodil, ukázal zuby, temné vášně a vytrhl ji ze starého života a uvrhl do věčné noci.

A nyní se zdá, že Rhun vypustil stejného netvora i na jinou ženu, na další, na které mu zjevně záleží.

I tato vzájemná přitažlivost nabízela Alžbětě jisté možnosti. Naskytne-li se šance, využije jejich city proti nim a oba je zničí.

Prozatím však musí být trpělivá a vyčkávat. Musí spolupracovat s Bernardovou skupinou, kardinálovi samému však vůbec nevěřila. Ne teď a rozhodně ne ani za smrtelného života. Už tehdy se snažila Rhuna před Bernardem varovat, cítila hluboká tajemství ukrývající se v jeho licoměrné hrudi, v níž netlouklo srdce.

Ostrým sluchem zachytila, že v sousedním vagonu padlo její jméno.

„Nemůžeme riskovat, že ji ztratíme,“ prohlásil kardinál Bernard. „Musíme neustále vědět, kde právě je.“

Mladý mnich Christian odpověděl: „Nemusíte mít strach. Už jsem podnikl potřebná opatření. A budu ji držet na krátkém vodítku.“

Další promluvil se silným německým přízvukem, poznala v něm bratra Leopolda. „Přinesu nám další kávu.“

Od stolu se vzdálily lehké kroky a zamířily k přednímu vagonu, kde se připravovalo jídlo a kde slabě zachytila lidské srdce dalšího sluhy této smečky.

Ostatní zůstali mlčky sedět u stolu, zjevně si neměli co nového říct, každý z nich se asi v duchu zaobíral cestou, která je čeká.

Alžběta se rozhodla udělat totéž a obrátila se k Nadie. „Řekneš mi o tom Rusovi spojeném s rodem Romanovců… o tom Rasputinovi? Proč ho církev tak nenávidí?“

Možná by z něj mohla udělat svého spojence.

Nadia seděla tiše jako skála, ale obličej prozrazoval, s jakým potěšením si nechává tajemství pro sebe.

„Váš kardinál chce, abych se stala součástí vašeho týmu,“ připomněla jí Alžběta a přitlačila: „Proto musím znát to, co vy.“

„Tak ať vám to řekne kardinál,“ odsekla Nadia a zkřížila ruce na prsou.

Alžběta si uvědomila, že se od ní už nic nedozví, a opět obrátila pozornost k naslouchání, ale brzy ztratila zájem, když rachocení vlaku stále sílilo, jak vyjížděli jakýsi dlouhý táhlý kopec, a přehlušilo všechny ostatní zvuky.

Za pár minut se ocelové dveře jejího vězení otevřely a dovnitř zavanuly ostřejší vůně jídel, sluneční světlo a hlasitější bušení lidských srdcí.

Vstoupil kardinál Bernard s mladším sangvinistou Christianem. Následoval je další kněz, tentokrát člověk, nejspíš kardinálův sluha. Poznala pomalý srdeční rytmus z prvního vagonu, kde se připravuje jídlo. Sama dostávala stále větší hlad – a tenhle měl velké břicho, sádelnaté tváře, celý byl napumpovaný krví, hotový vepř čekající a porážku.

„Brzy dojedeme do cíle,“ informoval Bernard Nadiu. „Jakmile vystoupíme z vlaku, svěřuji tobě a Christianovi dohled nad hraběnkou Báthoryovou.“

„Chcete říct dohled nad vězeňkyní?“ opravila ho Alžběta. „I když jsem se k vám připojila, stále mi nedůvěřujete?“

„Důvěra se musí zasloužit,“ prohlásil Christian. „A vy máte ohromný deficit.“

Zvedla spoutané ruce. „Nemůžete mi alespoň sundat pouta, abych se mohla volně pohybovat po svém vězení? Venku je denní světlo, nemohu utéct. Nevím, jak bych vás…“

Její slova přerušil výbuch. Celý vagon pod nimi nadskočil, jako kdyby do něj udeřila Boží ruka, zaznělo hromové zadunění doprovázené ohněm snad ze samého pekla.

KAPITOLA 16

19. prosince, 12.34 SEČ

jižně od Říma, Itálie

Rhun se při prvním pohybu vzduchu, známce začátku exploze vrhl vpřed. Nechal se nést rázovou vlnou, když se čas zpomalil jako roztavené sklo.

Skočil přes stůl, objal oběma rukama Erin a narazil ramenem do zavřeného okna. Tlustý závěs se mu omotal kolem těla, jak proskočil skrz. Sklo mu rozedřelo paže a záda. Plameny a hřmot za ním vyšlehly do světa venku.

Vagon, ze kterého vyskočil ven, začal nabývat na objemu, absurdně se zvětšoval, až jeho plášť povolil – a ven se vyvalil kouř, saze a dřevěné třísky v ohromném výbuchu.

Rhun se na vrcholu dráhy přetočil na bok a dopadl na zem v podélné rotaci, jednou rukou objímal Erin kolem pasu, druhou jí tiskl hlavu ke své hrudi. Společně se několikrát divoce překulili přes strniště posečeného pole, jež lemovalo koleje.

Vůni sena vzápětí vystřídal hořký vápenatý zápach trhavin, dřevěného uhlí a nezaměnitelný puch spáleného lidského masa.

Vlak explodoval.

Někdo zemřel, možná zahynuli všichni.

Erin v jeho náruči zalapala po dechu a rozkašlala se.

Ještě je naživu – pocítil daleko větší příval štěstí, než by měl.

Přejel jí rukama po těle, hledal zlomené kosti, prýštící krev. Našel jen odřeniny, několik drobných řezných ran a pár zhmožděnin. Nic víc. Propletl prsty s jejími, snažil se ji uklidnit, cítil, jak jí šok vysává z těla teplo.

Přitiskl ji k sobě ještě těsněji a zaštítil ji.

Teprve pak se otočil a pohlédl na zkázu rozmetanou po polích.

Ze žluté trávy trčely kusy očazeného kovu, trosky pokrývaly koleje a byly rozesety po polích, místy z nich stoupal kouř. Kusy černé parní lokomotivy byly odhozené z kolejí. Kotel ležel sto metrů vpředu, otvor proražený do kovového boku němě zíral k nebi.

Pásy ohně se rozhořely na polích a rozdrcené sklo pršelo z oblohy jako zářivé krupobití spolu s krví. Vzpomněl si na citát ze Zjevení: Nastalo krupobití a na zem začal padat oheň smíšený s krví.

Není toho právě svědkem?

Z kolejí stoupal prach a kouř. Těsně vedle něj přistál kus oceli; v místě, kde se rozžhavený povrch dotkl vlhké trávy, zasyčela pára.

V uších mu neustále znělo vysoké a pronikavé zvonění. Jednou rukou si ometl z šatů skleněné střepy a vytáhl několik zabodnutých do druhé paže. Erin stále pevně svíral, rozhlížel se kolem sebe, ale nikde se už nic nehýbalo.

Co se stalo s ostatními?

Nahmatal růženec a pomodlil se za jejich bezpečí.

Nakonec Erin pustil. Zůstala sedět v trávě, pažemi si objímala kolena. Končetiny jí pokrývalo bláto a krev. Odhrnula si vlasy z čela. Obličej jí zůstal čistý, ochránil ho, když ji tiskl k sobě.

„Nejsi zraněná?“ zeptal se a věděl, že mluví příliš nahlas kvůli zvonění v uších.

Třásla se, toužil ji opět sevřít v náruči a uklidnit ji, ale z těla jí stoupala vůně krve, a tak se neodvážil.

Místo toho si její jantarové oči našly jeho. Poprvé po měsících, které uplynuly od chvíle, kdy ji nechal v podzemní chodbě ležet umírající na zemi, se do nich upřeně zahleděl.

Její rty neslyšně artikulovaly jediné slovo.

Jordan.

S námahou se postavila a klopýtavě zamířila ke kolejím. Vydal se za ní a prohlížel trosky; chtěl být nablízku, až Erin objeví Jordanovo tělo.

Neviděl jedinou možnost, jak by voják mohl přežít… ani jak by mohl přežít kdokoli další.

12.37

Alžběta se v agonii svíjela na poli a hořela.

Sluneční světlo jí spalovalo zrak, oči se jí vařily. Z rukou i obličeje stoupal kouř. Schoulila se do klubíčka, hlavu přitiskla k hrudi a zakryla si ji rukama; doufala, že ji přijdou zachránit. Vlasy jí s praskáním plály jako svatozář.

Před okamžikem vybuchl vagon a ohlušujícím rachotem se rozpadl na kusy. Letěla spalujícím jasem jako temný anděl. Oběma rukama svírala stříbrný řetěz poutající ji k nyní nepotřebnému kusu kovu. Krátce zahlédla jiné ruce, které také sahaly po řetězu – a pak jí oslepující slunce vzalo zrak.

Mohutný výbuch ji rovněž připravil o sluch a zanechal jí v hlavě jen šumění, jako kdyby se jí do lebky vlilo moře a teď se převalovalo sem a tam.

Snažila se zavrtat hlouběji do chladného bahna, aby unikla slunci.

Pak ji nějaké ruce překulily a přehodily přes ni cosi tmavého, co ji zaštítilo před slunečními paprsky.

Ucítila pach silné vlněné látky a skrčila se pod tuto chatrnou ochranu. Nesnesitelná bolest spalujícího se masa se brzy zmírnila na přijatelnou míru a vzbudila v ní naději, že vše možná přežije.

U hlavy zakřičel nějaký hlas a pronikl šumotem moře, které se jí převalovalo v hlavě.

„Jste živá?“

Nevěřila svému hlasu, a tak jen přikývla.

Kdo ji zachránil?

Mohl to být jedině Rhun.

Zatoužila po něm, chtěla, aby ji držel a konejšil. Potřebuje ho, aby ji provedl bolestí do budoucnosti, kde na ni nečeká spálení na troud.

„Musím jít,“ opět zaječel ten hlas.

Jak se jí hlava pročišťovala, poznala přísný tón.

Ne Rhun.

Nadia.

Představila si, jak ty druhé ruce zachytávají její řetěz, usměrňují její pád a zakrývají ji. Nadia riskovala vlastní život, aby udržela řetěz a zachránila ji. Alžběta však věděla, že takové úsilí nevzešlo ani ze zájmu, ani z lásky.

Církev ji stále ještě potřebuje.

Prozatím je tedy v bezpečí, ale objevily se nové obavy.

Kde je Rhun? Je ještě naživu?

„Zůstaňte tady,“ poručila jí Nadia.

Poslechla ji – ne že by měla na výběr. Útěk nepřipadal v úvahu. Za okrajem pláště číhala jen spalující smrt.

Chvíli byla v pokušení plášť odhodit a ukončit svou nesmrtelnou existenci. Místo toho si ho jen přitáhla těsněji k tělu v touze přežít; myšlenka na pomstu ji obalovala stejně pevně jako silná látka.

12.38

Erin klopýtala přes pole poseté kovovými střepinami z trosek vlaku. Olejnatý kouř ji nutil ke kašli a pokoušela se utřídit si myšlenky, proto si celou explozi v duchu přehrávala znovu.

Výbuch musel mít epicentrum v parním stroji, protože lokomotiva byla téměř úplně zničená. Černé kusy ocele trčely z půdy jako pahýly stromů. Pole však nepokrýval jen sežehnutý kov.

U kolejí leželo beznohé tělo. Erin si všimla železničářské čepice.

Pospíšila k němu a klekla si vedle mrtvého, pod koleny ucítila drsnou trávu.

Hnědé oči skelně hleděly na oblohu se závojem kouře. Kolem Erininy hlavy se protáhla ruka v rukavici a zatlačila mrtvému oči. Na strojníka žádné proroctví nemyslelo. Jen vykonával svou poctivou každodenní práci.

Další nevinný život.

Skončí vůbec někdy tohle všechno?

Zvedla hlavu a pohlédla na Rhuna. Kněz přiložil křížek ke rtům, posvěcené stříbro mu spalovalo citlivou kůži, jak šeptal modlitbu nad mrtvým.

Když skončil, vstala a šla dál, Rhuna táhla za sebou.

Po několika metrech narazila na druhého strojníka. Také byl mrtvý. Měl světle hnědé kudrnaté vlasy a pihy, přes obličej se mu táhla šmouha od sazí. Vypadal příliš mladě, než aby jezdil s vlakem. Jaký měl asi život? Měl přítelkyni, rodiče, kteří jsou stále živí? Kdo ví, jak daleko mohou dosáhnout vlny zármutku?

Nechala Rhuna jeho modlitbám, poháněla ji potřeba najít Jordana.

Šla dál po kolejích, až narazila na trosky toho, co podle ní býval kuchyňský vagon. Sporák proletěl vzduchem a po dopadu na zem vytvořil kráter. V tom vagonu byl Leopold. Hledala také jeho, ale nebylo po něm ani stopy.

O něco dál našla zbytky jídelního vozu. I když předek zmizel, zadní část zůstala nedotčená. Vykolejila a vyryla hlubokou brázdu do kypré hnědé hlíny. Vzadu skrz rozbité okno visel ven zlatý závěs.

Vybavila si okamžik těsně před výbuchem. Rhun musel explozi vycítit. Vytrhl ji z Jordanova objetí a proskočil s ní tímto oknem ven.

Na zem vedle ní dopadl Rhunův stín, ale neotočila se k němu. Místo toho nahlédla do jídelního vozu; děsila se, že tam najde někoho mrtvého, ale musela znát pravdu.

Byl prázdný.

Poodešla od vagonu a pohlédla k lůžkovému vozu. Poslední vagon ležel na boku, druhý měl roztržený a doširoka rozchlípený. Napravo od něj zachytila skrz kouř pohyb, a rozběhla se tam.

Rychle poznala kardinála Bernarda celého od sazí. Klečel nad postavou roztaženou na zemi, sehnutý ve smutku. Za kardinálem stál Christian a ruku měl položenou na Bernardově rameni.

Pospíchala přes trosky k nim a obávala se nejhoršího.

Christian si musel všimnout jejího příchodu, otočil hlavu a odhalil obličej pokrytý černou krví. Pohled na něj ji šokoval, zapotácela se a málem upadla.

Rhun ji zachytil a postavil zpět na nohy.

Bernard před nimi plakal, ramena se mu otřásala vzlyky.

Nemůže to být Jordan.

Prostě nemůže.

Konečně se dostala k Christianovi, který jen smutně potřásl hlavou. Rychle ho obešla a přistoupila ke kardinálovi.

Muž na zemi byl k nepoznání – saze mu pokrývaly obličej, oblečení bylo sežehnuté. Oči jí zabloudily od jeho zčernalé tváře k obnaženému hrudníku – kolem krku mu visel stříbrný křížek.

Otec Ambrož.

Ne Jordan.

Bernard držel obě knězovy spálené ruce ve svých a hleděl mu do tváře, ze které vyprchal život. Věděla, že Ambrož sloužil kardinálovi mnoho let. Přes kyselý přístup kněze ke všem ostatním si byli s kardinálem velice blízcí. Před několika měsíci toho muže sledovala, jak klečí v papežově krvi a snaží se starci zachránit život po atentátu, aniž by dbal na vlastní bezpečí. Ambrož byl možná nepříjemný, ale byl také neochvějným ochráncem církve – a teď té službě obětoval i život.

Kardinál zvedl hlavu. „Zavolal jsem pro vrtulník. Musíte najít ostatní, než dorazí policie a záchranáři.“

„Musíme si dát pozor i na toho, kdo vyhodil náš vlak,“ dodal Christian.

„Mohlo jít jen o obyčejnou a tragickou nehodu,“ namítl Bernard a odvrátil se od Ambrože.

Nechala Bernarda jeho zármutku a dál se vydala mezi kouřící trosky, obcházela plameny a prohledávala spálené pole. Christian a Rhun se rozmístili po stranách a kráčeli s ní, přitom otáčeli hlavami ze strany na stranu. Doufala, že jí jejich ostřejší smysly pomohou nalézt nějakou známku toho, co se stalo s Jordanem.

„Támhle!“ zavolal Christian a klesl na koleno.

Na zemi před ním spočívala známá blonďatá hlava.

Jordan.

Prosím, ne…

Strach ji paralyzoval. Náhle se nemohla nadechnout a oči se jí zalily slzami. Zkoušela se uklidnit. Když ji Rhun vzal za paži, vytrhla se mu a udělala několik posledních kroků k Jordanovi sama.

Ležel na zádech. Sako modré uniformy měl na cáry a bílé tílko pod ním celé potrhané.

Klesla vedle něj na kolena a uchopila ho za ruku. Třesoucími se prsty se pokusila nahmátnout pulz. Ucítila, jak pod bříšky prstů tepe silně a klidně. Při jejím doteku otevřel jasně modré oči.

Úlevně se rozvzlykala a vzala jeho teplou dlaň do svých.

Držela ji a dívala se, jak mu hrudník stoupá a klesá, tak vděčná, že ho našla naživu.

Jordanův pohled se zaostřil a upřel na ni, zahlédla v jeho očích stejnou úlevu, kterou cítila sama. Pohladila ho po tváři, po čele, ujišťovala se, že je celý.

„Ahoj, děvče,“ hlesl téměř neslyšně. „Vypadáš skvěle.“

Objala ho a skryla tvář na jeho hrudi.

12.47

Rhun hleděl, jak se Erin přitiskla k vojákovi. Její první myšlenka patřila Jordanovi, a tak to má být. Podobně i on má někoho na starost.

„Kde je hraběnka?“ zeptal se Christiana.

Ten jenom potřásl hlavou. „Když vybuchl vagon, viděl jsem, jak to ji a Nadiu vymrštilo ven.“

Na sluneční světlo.

Christian ukázal za hlavní část trosek. „Jejich dráha by je dostala na opačnou stranu kolejí.“

Rhun pohlédl dolů na Erin a Jordana.

„Běž,“ vyzvala ho. Pomohla Jordanovi posadit se a pak pomalu a nejistě vstát. „Sejdeme se u kardinála Bernarda.“

Když se zde Rhun zbavil odpovědnosti, odešel spolu s Christianem. Mladší sangvinista se rozběhl přes pole, přeskakoval jámy snadno jako hříbě. Zdálo se, že mu výbuch nijak neublížil, zatímco Rhuna bolelo celé tělo.

Hned jakmile se Christian dostal za koleje, rozběhl se rychle doleva, nejspíš něco spatřil. Rhun si pospíšil, aby se k němu připojil.

Ze závoje kouře se vynořila vysoká postava v černém a rozkulhala se k nim.

Nadia.

Christian k ní dorazil první a pevně ji objal. Často spolu sloužili při předchozích misích církve.

Konečně se k nim dostal i Rhun. „Elisabeta?“

„Démonická hraběnka stále žije.“ Nadia ukázala na vyvýšeninu o dvě stě metrů dál. „Ale je vážně popálená.“

Rozeběhl se k jejímu zakrytému tělu.

Christian s Nadiou ho následovali a on ji informoval o zdravotním stavu ostatních členů týmu.

„A co Leopold?“ zeptala se Nadia.

Christian zvážněl. „Byl v kuchyňském voze, blíž k výbuchu.“

„Budu po něm pátrat,“ navrhla Nadia. „Vy dva se postarejte o její hraběcí výsost. Připravte ji pro převoz.“

Když se Nadia ztratila v kouřové cloně, Rhun přešel zbytek vzdálenosti k Elisabetě. Nadia ji přikryla jejím cestovním pláštěm. Klekl si vedle vyvýšeniny a ucítil spálené maso.

Dotkl se pláště. „Elisabeto?“

Odpovědělo mu jen zanaříkání. Zmocnila se ho lítost. Elisabeta byla proslulá schopností snášet bolest. Jestli reaguje takhle, musí zažívat neuvěřitelná muka.

„Bude potřebovat krev, aby se vyléčila,“ řekl Rhun Christianovi.

„Svou jí nenabídnu,“ odpověděl Christian. „A ty už nemáš žádnou nazbyt.“

Rhun se sklonil k plášti. Neodvážil se ho nadzvednout, aby zjistil rozsah zranění. Místo toho vsunul ruku dovnitř a našel její ruku. Přes bolest, kterou jí to muselo způsobit, mu stiskla prsty a podržela je.

Dostanu tě do bezpečí, slíbil jí.

Vzhlédl k polední obloze, zářivě modré, částečně zastíněné kouřem.

Kam se teď vydají?

12.52

Helikoptéra přiletěla rychle a nízko, přistála na neporušeném kusu pole. Pilot otevřel okénko a mávl na skupinku shromážděnou na okraji trosek.

„To musí být náš odvoz,“ řekl Rhun, když poznal drahý stroj, dvojče toho, který je před měsíci zachránil z pouště u Masady.

Jordan vzal Erin za ruku a spolu se propletli mezi posledními troskami k vrtulníku. Stále se pohyboval dost nejistě, Erin však vypadala, že je téměř v naprostém pořádku. Vzpomněl si okamžik, kdy mu Rhun vytrhl z objetí Erin a proskočil s ní oknem, když vlak vybuchl.

Rhunova bleskurychlá reakce jí nejspíš zachránila život.

Možná by měl sangvinistickému knězi odpustit předchozí činy, kdy Erin kousl a nechal ji v chodbách pod Římem umírat, ale stále nedokázal shromáždit dost dobré vůle k tomu, aby to udělal.

Před nimi rotory vrtulníku zvířily prach a kousky trávy. Pilot měl na sobě důvěrně známou tmavě modrou uniformu švýcarské gardy a gestem je vyzval, aby nastoupili.

Erin se dostala na palubu jako první a natáhla ruku dolů k Jordanovi.

Nechal hrdost stranou, uchopil ji a dovolil, aby mu pomohla nastoupit.

Jakmile byl uvnitř, otočil se otevřenými dveřmi k sangvinistům. Zvířený prach vše zahaloval, rozeznal jen obrysy Christiana a Rhuna. Nesli mezi sebou nepravidelný černý předmět pečlivě zabalený do pláště.

Hraběnku.

Za nimi se ze závoje prachu vynořil Bernard. Nesl tělo otce Ambrože. Jako poslední šla Nadia.

Christian s Rhunem nastoupili do kabiny. Jakmile se usadili, Rhun vzal tělo Báthoryové do náručí, posadil si ji na klín, její zabalenou hlavu si opřel o rameno.

„Žádná známka po Leopoldovi?“ zeptal se Jordan Christiana.

Mladý sangvinista zavrtěl hlavou.

Připojil se k nim Bernard se svým břemenem. Christian ho převzal a společně připoutali Ambrožovo tělo na nosítka rychlými a zručnými pohyby, jako kdyby to dělali už tisíckrát předtím.

A nejspíš tomu tak i bylo.

Kardinál pak vystoupil z vrtulníku a nechal Nadiu vlézt dovnitř. Poklepala pilotovi na rameno a ukázala mu zdvižený palec na znamení, že mají vzlétnout.

Bernard podle plánu zůstane na místě, aby vše vysvětlil policii a podal oficiální verzi tragédie. Nebude to pro něj lehké, zvlášť když ještě očividně truchlí.

Motor se rozeřval, rotory nabraly na otáčkách a helikoptéra se zvedla.

Jakmile získala výšku, rozletěla se pryč od místa krveprolití.

Všichni přitiskli obličeje k oknům, naposledy zapátrali v terénu pod nimi a došli ke smutnému a nevyhnutelnému závěru.

Bratr Leopold je mrtvý.

KAPITOLA 17

19. prosince, 13.04 SEČ

Castel Gandolfo, Itálie

Když se vrtulník snášel k malebnému kamennému městečku usazenému mezi borovými lesy a olivovými háji u velkého jezera, popadla Erin Jordana za ruku. Kobaltově modrá voda jí připomněla jezero Tahoe, zoufale zatoužila být zpět v Kalifornii – v bezpečí před vší smrtí a chaosem.

Ne že by si mě tyhle hrůzy nenašly i tam.

Vzpomněla si na Blackjacka, znovu slyšela vřeštění pumy-blasfemary.

Věděla, že nebude mít trvalý klid, dokud všechno tohle neskončí.

A opravdu to někdy skončí?

Pilot zamířil k okraji sopečného kráteru porostlého bujnou vegetací, který se zdvihal nad jezerem a čtvercovitým městem. Do kamenného hřebene byl jako koruna zasazený mohutný palác se střechami z červených tašek, dvěma tmavými kupolemi a masivními balkony. Jeho okolí působilo stejně impozantně, rozdělené na pečlivě udržované zahrádky, zadumané rybníčky a zurčící fontány. Ulice lemovaly borovice nebo ohromné cesmínové duby. Erin si všimla i zříceniny starořímské vily.

Bez potíží rozeznala papežskou letní rezidenci.

Castel Gandolfo.

Jak se jejich helikoptéra snášela na blízký heliport, přemýšlela, proč právě toto místo. Byla rezidence i jejich původním cílem, anebo jde jen o rychlé a příhodné útočiště po explozi?

V důsledku jí to bylo jedno. Potřebují odpočinek a klidné místo, kde vypracují další plán postupu.

Nějaký přístav v bouři…

Pohlédla na své společníky a uvědomila si, jak je to pravdivé. Jordan vypadal pod maskou sazí a špíny na pokraji sil. Nadiina ostře řezaná tvář měla soustředěný výraz, ale zastíněný smutkem. Christian stále ještě nesl v obličeji stopy krve od řezných ran, zdál se tak starší, ale možná to bylo jen vyčerpáním.

Rhun, který seděl naproti ní, nespustil oči z balíku ve své náruči, působil otřeseně a ustaraně. Jednou rukou si tiskl zahalenou hraběnčinu hlavu k hrudi. Ležela mu v náruči nehybně jako mrtvá.

Hned jak se ližiny dotkly země, sangvinisté hnali Erin a Jordana pryč z heliportu. Ambrožovo tělo zůstalo na palubě, i když se ho každý ze sangvinistů při vysedání dotkl, dokonce i Rhun. Podle Christiana se o knězovo tělo postarají pilot s kopilotem.

Erin a Jordan následovali ostatní po štěrkové cestě přes růžovou zahradu; rostliny v ní už dávno odkvetly, ale i tak byla krásná. Po několika minutách došli ke klenutým dveřím zasazeným do štukové zahradní zdi. Christian je otevřel a vedl je chodbou s lesklou mozaikovou podlahou. Po obou stranách se otvíraly salony a pokoje zdobené středověkými gobelíny a nábytkem se zlacenými rohy.

Na křižovatce Nadia pokynula Rhunovi, ať jde se svým břemenem vlevo. Christian ukázal Erin a Jordanovi cestu vpravo.

„Zavedu vás do vašich pokojů, kde se můžete umýt,“ řekl.

„Nespustím Erin z očí,“ prohlásil Jordan.

Pevně mu stiskla ruku. Ani ona ho už nechtěla spustit z očí.

„To mi už také došlo,“ poznamenal Christian. „A ani já vás nespustím z očí, dokud nebudete v bezpečí v pokoji. Plán je počkat, až se vrátí kardinál. Zotavíme se, dáme se dohromady a pak vymyslíme, co dál.“

Když vyřešili tuto záležitost, Jordan se vydal za Christianem. Vysoká okna na jedné straně chodby shlížela na jezero. Bílé plachty klouzaly po modré vodě a nad nimi poletovali rackové. Poklidný výjev působil po předchozí zkáze a smrti téměř nereálně.

Jordan byl zjevně méně zaujatý a duchem jinde. „Co myslíte, že se stalo s Leopoldem?“

Christian se dotkl svého kříže. „Byl blíž k centru výbuchu. Možná se jeho tělo nikdy nenajde. Ale kardinál bude pokračovat v pátrání, dokud nedorazí záchranáři a policie. A jestli se Leopoldovo tělo nalezne, kardinál si ho vyžádá a přiveze sem.“

Došli k dubovým dveřím, Christian je odemkl, dal jim přednost a pak je následoval dovnitř. Rychle přešel místnost a zavřel okenice na oknech obrácených k jezeru. Potom rozsvítil několik lamp z tepaného železa. V pokoji stála dvojitá postel s bílou přikrývkou, mramorový krb a proti oknům sedací souprava.

Christian zmizel za malými bočními dveřmi. Erin šla za ním a nakonec Jordan. Našla tam prostou koupelnu s bílými zdmi, toaletou a umyvadlem. V rohu stál sprchový kout vydlážděný stejným mramorem jako podlaha. Na nízkém dřevěném stolku ležely dva huňaté ručníky a na nich čisté náhradní oblečení.

Ukázalo se, že pro ni tam připravili světle hnědé kalhoty a bílou bavlněnou košili. Jordan našel džínsy a hnědou košili.

Na vnitřní straně dveří do koupelny visel pár důvěrně známých kožených plášťů. Při předchozí misi ona i Jordan nosili stejné svrchní oblečení ušité z kůží vlkoběsů – odolávalo bodným i sečným ranám a bylo dost pevné, aby vydrželo i kousnutí strigoi. Přejela dlaní po odřené hnědé kůži a zavzpomínala na minulé bitvy.

Christian otevřel lékárničku a vyndal soupravu první pomoci. „Mělo by tu být vše, co potřebujete.“

Otočil se a zamířil zpět ke dveřím na chodbu. Zvedl masivní závoru opřenou o zeď vedle východu a podal ji Jordanovi. „Je vyztužená ocelovým jádrem.“

Jordan závoru potěžkal. „Váha by odpovídala.“

„Jak budu venku, zajistěte jí dveře.“ Christian ukázal na truhlu v nohách postele. „A tam najdete i zbraně. Nemyslím, že je budete potřebovat, ale vždy je lepší být připravený.“

Jordan přikývl a zadíval se na truhlu.

„Neotevírejte nikomu, jen mně,“ řekl Christian.

„Ani kardinálovi nebo Rhunovi?“ zeptala se Erin.

„Nikomu,“ zopakoval Christian. „Někdo věděl, že budeme ve vlaku. Nejlepší, co mohu poradit vám oběma, je nevěřit nikomu kromě sebe navzájem.“

Vyšel dveřmi ven a zavřel za sebou. Jordan zdvihl těžkou závoru a zajistil dveře.

„Tak to byla Christianova povzbudivá slova,“ prohodila Erin. „Moc nás ale neuklidnil.“

Jordan přešel k truhle a otevřel ji. Vytáhl útočnou pušku a prohlédl si ji. „Beretta AR 70. Alespoň ta je uklidňující. Má kadenci šest set padesát střel za minutu.“ Pak zkontroloval zásoby munice v truhle a usmál se, když vytáhl další zbraň, pistoli Colt 1911. „Není to přímo ta moje, ale zřejmě tu má někdo dobré informace.“

Podal pistoli Erin.

Zkontrolovala zásobník. Kulky byly ze stříbra – dostatečné na lidi a smrtící pro strigoi. Stříbro reagovalo s jejich krví a pomáhalo tak vyrovnat síly. Strigoi se obtížně zabíjeli – byli odolnější než lidé, dokázali si zastavovat krvácení a měli nadpřirozenou schopnost se uzdravovat. Ale nebyli nezranitelní.

Jordan si pak prohlédl koupelnu. „Nechám tě jít do sprchy jako první, zkusím zatím zatopit v krbu.“

Byl to dobrý plán, nejlepší, který za celý den slyšela.

Ale nejdřív k němu přistoupila, vdechla jeho mužnou vůni smísenou s pachem sazí. Vypjala se na špičky a políbila ho, šťastná, že je naživu a s ním.

Když se odtáhla, Jordan se na ni starostlivě podíval. „Jsi v pořádku?“

Jak bych mohla? pomyslela si.

Nebyla voják. Nedokázala procházet lesem mrtvých těl a pokračovat dál jakoby nic. Jordan měl patřičný výcvik, sangvinisté také, ale ona si nebyla jistá, jestli chce být skutečně tak otrlá, i kdyby toho byla schopná. Vzpomněla si na nepřítomný pohled, který občas Jordan míval. Nebylo to lehké ani pro něj a určitě ani pro sangvinisty.

Stále ji ještě držel a zašeptal: „Nemyslel jsem jenom dnes. Cítím, že od chvíle, kdy jsme se setkali v Kalifornii, si něco necháváš pro sebe.“

Vymanila se z jeho objetí. „Každý má nějaké tajemství.“

„Tak mi prozraď to svoje.“

Ucítila, jak se jí zmocňuje panika.

Ne tady. Ne teď.

Aby zakryla svou reakci, otočila se a zamířila do koupelny. „Dnes jsem už příděl tajemství vyčerpala,“ namítla chabě. „Jediné, po čem teď toužím, je horká sprcha a teplé místo u krbu.“

„Proti tomu se nedá nic namítat.“ Ale přes jeho slova to znělo trochu rozčarovaně.

Vešla do koupelny a zavřela dveře. S úlevou ze sebe strhala oblečení, šťastná, že se konečně zbaví zápachu sazí a kouře a nahradí ho vůněmi levandulového mýdla a citrusového šamponu.

Dlouho stála pod horkou sprchou, nechala ji, ať z ní smývá události celého dne, až jí zanechala kůži celou rudou a citlivou na dotek.

Utřela se a vklouzla do měkkého županu. Bosá se vrátila do hlavní místnosti. Všechny lampy byly zhasnuté a jediné světlo vycházelo ze záře plamenů praskajícího ohně.

Jordan se napřímil, poté co přiložil do plamenů další poleno a umístil ho do lepší polohy.

Zbavil se saka uniformy a roztrhané košile. V záři ohně jeho kůže hrála všemi barvami – byl samá modřina a škrábance a řezné rány se táhly jedny přes druhé. Na levé straně hrudi téměř svítilo jeho tetování. Obrazec mu obepínal rameno a vysílal úponky jak po paži dolů, tak dál na hruď a záda. Vypadalo to jako větvící se kořeny stromu vyrůstající z jediné temné skvrny na prsou.

Erin znala příběh té skvrny. Když byl Jordan na střední škole, zasáhl ho blesk. Na krátký okamžik zemřel, než ho znovu oživili. Výboj energie mu zanechal na kůži fraktální vzor, popraskané vlásečnice vytvořily v kůži takzvaný Lichtenbergův větvičkovitý obrazec. Než mu vybledl, nechal si ho vytetovat jako připomínku na své setkání se smrtí a změnil málem tragickou událost v něco nádherného.

Přiblížila se k němu, jako by ji ten záznam energie neodolatelně přitahoval.

Podíval se na ni a usmál se. „Doufám, že jsi nevyplácala všechnu teplou…“

Položila mu na rty ukazováček a umlčela ho. Právě teď od něj nechtěla slyšet slova. Uvolnila pásek, nechala župan sklouznout na zem a pak ho odkopla stranou. Nastavila mu vyzývavě krk. Pomalu jí polibky sjížděl ke klíční kosti. Zasténala a zaklonila se, oči mu ztmavly vášní a zasvitla v nich nevyslovená otázka.

V odpověď si ho přitáhla za opasek kalhot k posteli.

Jak se tam ocitli, svlékl se, rychle ze sebe strhal zbytek oblečení a také je odkopl stranou.

Nahý ji pak zvedl do náruče. Objala ho nohama kolem svalnatých stehen, když ji pokládal na postel. Tyčil se nad ní, celý svět se zredukoval jen na něj, vše ostatní zmizelo a nyní zůstali pouze oni dva.

Stáhla ho k sobě k dychtivému polibku, ochutnala ho, zuby našla jeho spodní ret, jejich jazyky se setkaly. Jordanovy teplé ruce jí přejely po těle, přes prsa a zanechávaly za sebou elektrizující stopu – pak jí sjel dolů k pasu a nadzvedl ji.

Prohnula se pod ním, potřebovala ho, věděla, že se bez něj už nikdy neobejde.

Sjel rty k hrdlu, otřel se o jizvy na jejím krku.

Zasténala a tvrdě si jeho hlavu přitáhla, jako by chtěla, aby ji kousl a znovu otevřel. Její rty už už vyslovovaly jméno, v poslední chvíli, než ho vypustila do světa, se jí podařilo ho zaplašit.

Vzpomněla si, jak na ní Jordan vyzvídal její tajemství.

Ale nejhlubší tajemství jsou ta, o kterých ani nevíme, že je máme.

Rty jí sjel pod ucho a na šíji ji ovanul jeho teplý dech. Vyprýštila z něj slova, zasténal je, a až do morku kostí cítila, že jí říká pravdu.

„Miluju tě.“

Do očí jí vystoupily slzy. Našla jeho ústa, a když jejich rty splývaly, zašeptala: „A já miluju tebe.“

I ona mu říkala pravdu – jen ne možná celou.

KAPITOLA 18

19. prosince, 13.34 SEČ

Castel Gandolfo, Itálie

Rhun nesl Elisabetu tmavou chodbou vonící dřevem a archivním vínem. Tento roh podzemí hradu kdysi sloužil jako papežův osobní vinný sklep. Některé dávno zapomenuté místnosti stále obsahovaly obrovské dubové sudy nebo police zelených lahví s tlustou patinou prachu.

Následoval Nadiu po dalším schodišti až do podzemního patra určeného pro jejich řád. Cítil, jak se mu paže, na kterých nese Elisabetu, začínají nekontrolovaně třást. Ve vrtulníku si dal rychle doušek posvěceného vína. Posílilo ho natolik, že zvládl cestu sem dolů, ale opět se ho začínala zmocňovat slabost.

Když sestoupili po schodišti vytesaném do sopečného podloží, Nadia se konečně zastavila u cihlové brány, zjevně slepého konce chodby.

„Mohu zaplatit svým pokáním,“ nabídl se Rhun.

Nadia si ho nevšímala a dotkla se čtyř cihel, jedné u hlavy, jedné ve výši břicha a po jedné v úrovni ramen – vznikl tím tvar kříže.

Pak stlačila cihlu uprostřed a zašeptala slova pronášená členy jejich řádu již od časů Krista. „Vezměte a pijte z něho všichni.“

Prostřední cihla zajela do zdi a odhalila nádržku vytesanou v cihle pod ní.

Nadia vytasila dýku a bodla se doprostřed dlaně na místo, kam kdysi vbili do rukou Kristových hřeby. Pak chvíli se vzhůru obrácenou dlaní počkala, až vyprýštilo několik kapek krve, načež rudou loužičku opatrně přelila do nádržky.

Elisabeta se v Rhunových rukou celá napjala, nejspíš jak ucítila Nadiinu krev.

Raději o pár kroků ustoupil a dovolil Nadie dokončit obřad.

„Neboť toto jest kalich krve mé,“ pronesla, „nová smlouva na věky věků.“

Při posledním slovu modlitby se mezi cihlami v bráně objevily drobné praskliny a spojily se do obrysu úzkých dveří.

„Mysterium fidei,“ dokončila Nadia a zatlačila na ně.

Ozvalo se zaskřípění cihel o kameny, jak se dveře otevřely směrem dovnitř.

Nadia se jimi protáhla první, Rhun ji následoval a dával pozor, aby neodíral Elisabetino tělo ani na jedné straně o zeď. Jak překročili práh, Elisabeta se mu v náruči uvolnila. Musela ucítit, že je nyní hluboko v podzemí, kam za ní slunce nedosáhne.

Nadiina štíhlá postava kráčela vpřed a ukazovalo se, o kolik je nyní bez zjevného úsilí rychlejší a silnější než Rhun. Rychle minula vchod do hradní sangvinistické kaple a vedla Rhuna do míst, která se využívala jen zřídka – k vězeňským kobkám.

Následoval ji. Bez ohledu na závažnost zranění byla Elisabeta jejich vězněm.

Přestože v této době se již kobky téměř nepoužívaly, kamenná podlaha byla čistě umetená a oblýskaná staletími, jak po ní kráčely boty. Kolik strigoi zde dole už věznili a vyslýchali? Takoví vězni sem vstoupili jako strigoi, a buď přijali nabídku, aby se stali sangvinisty, anebo zde zemřeli jako zavržené duše.

Nadia došla k nejbližší cele a otevřela masivní železné dveře. Těžké panty a bytelný zámek byly dost silné, aby zadržely i nejmocnější ze strigoi.

Rhun vnesl Elisabetu dovnitř a položil ji na jednoduchou pryčnu. Ucítil čerstvou slámu a ložní prádlo. Někdo už pro ni celu předem připravil. Vedle postele stála na hrubém dřevěném stole svíce z včelího vosku a osvětlovala kobku mihotavou září.

„Seženu léčivou mast na její spáleniny,“ řekla Nadia. „Je bezpečné zůstat tu s ní sám?“

V první chvíli se ho zmocnil hněv, ale ovládl ho. Nadia se strachovala právem. „Ano.“

Odpověď ji uspokojila a odešla, dveře se za ní se zaduněním zavřely. Zaslechl, jak se v zámku otáčí klíč. Nadia neponechala nic náhodě.

Když nyní osaměli, sedl si vedle Elisabety na pryčnu, opatrně nadzvedl plášť a odhalil její drobné ruce. Trhl sebou, když spatřil tekutinu prýštící z rozpukaných puchýřů a spálenou sytě růžovou pokožku v nich. Ucítil, jak jí tělo stále žhne, jako kdyby se snažilo zbavit se vstřebaného slunečního světla.

Rozhalil i zbytek pláště, ale odvrátila se, hlavu skryla pod kápi svého sametového roucha.

„Nepřeji si, abys teď viděl mou tvář,“ prohlásila sípavě.

„Ale mohu ti pomoci.“

„Ať to udělá Nadia.“

„Proč?“

„Protože,“ odtáhla se ještě víc, „bych ti byla odporná.“

„Myslíš, že mi na takových věcech záleží?“

„Mně ano,“ zašeptala sotva slyšitelně.

Respektoval její přání, nechal jí obličej zakrytý a vzal jednu z jejích popálených rukou do svých. Všiml si, že dlaň zůstala nedotčená. Představil si, jak v agonii zatíná pěsti, když ji slunce ponořilo do ohnivého kotle. Opřel se o kamennou zeď a uvolnil se, dál ji držel za ruku.

Váhavě mu ji stiskla.

Únava mu prostoupila až do morku kostí. Bolest prozradila, kde všude je zraněný – tržné rány na zádech, řezné na předloktích, několik popálenin na zádech. Začaly se mu zavírat oči, když se ozvalo zabušení na dveře. V zámku zarachotil klíč a panty zaskřípěly.

Dovnitř vešla Nadia. Zamračila se, když uviděla, že Rhun drží Elisabetu za ruku, ale nijak to nekomentovala. Nesla kameninovou misku zakrytou hnědým plátnem. Kobku naplnila rychle se šířící vůně.

Rhun ucítil příliv sil a Elisabeta vedle něj zavrčela.

Miska byla plná krve.

Teplé čerstvé lidské krve.

Nadia ji musela získat od nějakého dobrovolníka z hradních zaměstnanců.

Přešla k lůžku a misku mu podala.

Odmítl si ji vzít. „Elisabeta by dala přednost tomu, kdybys jí zranění ošetřila ty.“

Nadia udiveně zdvihla jedno obočí. „Ale já bych tomu nedala přednost. Už jsem zachránila její vzácný život. To bohatě stačilo.“ Odepjala od pasu polní lahev a podala mu ji. „Posvěcené víno pro tebe. Chceš se napít hned, nebo až ošetříš hraběnku Báthoryovou?“

Položil lahev na stůl. „Nenechám ji trpět ani o vteřinu déle.“

„Brzy tě přijdu vystřídat.“ Otočila se a vyšla ze dveří, celu opět zamkla.

Elisabetino zasténání vrátilo Rhuna zpět k jeho úkolu.

Namočil plátno v misce a nechal ho nasáknout krví. Kovový pach zaútočil na jeho čich, i když se snažil zadržovat dech. Aby se obrnil proti nutkání stoupajícímu až z morku kostí, dotkl se krucifixu na hrudi a zamumlal posilující modlitbu.

Pak jí zvedl ruku, kterou držel, a přejel po kůži plátnem, látka jí odírala kůži.

Zasykla, hlas utlumovala kápě.

„Způsobil jsem ti bolest?“

„Ano,“ zašeptala. „Nepřestávej.“

Omyl jí jednu paži, pak druhou. Kde se jí dotkl, puchýře mizely a spálená kůže se hojila. Když skončil, konečně natáhl ruku k okraji její kápě.

Zakrvácenými prsty ho popadla za zápěstí. „Nedívej se.“

Věděl, že to není možné. Stáhl kápi dozadu a odhalil nejprve bílou bradu potřísněnou špínou a zarudlou popálením. Měkké rty měla popraskané a zakrvácené. Krev zaschla v tenkých černých praméncích táhnoucích se od koutků úst.

Připravil se na nejhorší a odhrnul jí kápi úplně. Světlo svíčky dopadlo na její vysoké lícní kosti. Místo bělostné pleti svádějící ho k dotekům spatřil zčernalý a puchýřovitý obraz zkázy s nánosem sazí. Bohaté prameny kudrnatých vlasů byly z větší části pryč, rovněž spálené sluncem.

Její stříbřité oči se upřely do jeho, rohovky měla zakalené, byla téměř slepá.

I tak z nich ale vyčetl strach.

„Jsem ti teď odporná?“ zeptala se.

„To nikdy.“

Znovu namočil plátno a přiložil jí ho ke zbědovanému obličeji. Co nejjemněji otřel čelo, pak sjel dolů na tváře a hrdlo. Krev jí pokryla kůži, vsákla se do puchýřů a potřísnila bílý polštář, který měla pod hlavou.

Ten pach ho omamoval. Teplá tekutina mu spalovala chladné prsty, zahřívala dlaně, vyzývala ho, ať ji ochutná. Toužil po ní každou buňkou svého těla.

Jen jedinou kapku.

Znovu jí přejel látkou dolů po obličeji. Prvním tahem většinou jen setřel saze. Nyní se soustředil na poškozenou kůži. Omýval jí obličej znovu a znovu a s úžasem sledoval, jak po každém tahu poškození mizí – a pomalu se objevuje neporušená kůže. Pás černých kudrnatých vlasů zapustil kořeny a zakryl holou kůži, zatím šlo jen o příslib nového růstu. Ale nejvíc ho očarovala její tvář, opět bezchybná jako v den, kdy se do ní zamiloval v růžové zahradě, nyní již dávno mrtvé pod zříceninou hradu.

Měkkou látkou jí otřel rty, zůstal na nich jen tenký krvavý film. Stříbřité oči se otevřely, byly již znovu čisté, avšak zamžené touhou. Sklonil hlavu k jejím rtům a prudce na ně přitiskl své.

Celým tělem mu projel příval rudého ohně, zachvátil ho jako zapálená sirka přiložená k suché trávě. Vlasy mu projela prsty vlhkými od krve a zahalila ho do oblaku hladu a vášně.

Její ústa se pod jeho rty rozevřela a on se rozplynul v její vůni, v její krvi, v její hebkosti. Neměl čas na něžnosti a ona žádné nevyžadovala. Čekal příliš dlouho, až se s ní spojí a ona s ním.

V ten okamžik se zapřísáhl, že tomu, kdo ji vystavil slunečnímu světlu, se dostane stejné a rychlé odplaty.

Ale do té doby…

Klesl na ni a dovolil ohni a vášni sežehnout veškeré další myšlenky.

KAPITOLA 19

19. prosince, 13.36 SEČ

jižně od Říma, Itálie

Leopold zahrabaný hluboko v obrovském stohu slámy se pokoušel zaujmout pohodlnou pozici. Stébla mu propichovala sutanu a rozdírala citlivé spáleniny. Přesto se neodvažoval opustit úkryt.

Když vlak vybuchl, exploze ho vymrštila a odhodila na rázové vlně přes pole pokryté strništěm. Jedině Božím řízením stál právě v závětří kotle, když došlo k výbuchu. Kovová nádrž zachytila hlavní nápor exploze a zachránila ho před spálením na místě.

Místo toho byl popálený a krvácející vymrštěn z vagonu a dopadl do chladného bahna zimního pole. Omámený a ohlušený zalezl po čtyřech do stohu slámy, aby se skryl a vymyslel plán, co dál.

Zatím nevěděl, jestli přežil jako jediný.

Zatímco čekal, zastavoval krvácení z mnoha zranění, jež utrpěl. Když konečně zvonění v uších přešlo, zaslechl rytmický zvuk – dum, dum, dum – přistávající helikoptéry, tlumený slámou všude kolem něj.

Nevěděl, jestli stroj přivolal kardinál, nebo jde o přílet záchranářů. Tak jako tak zůstal v úkrytu. I když bombu sám neodpálil, věděl, že je za útok zodpovědný. Hned jak odeslal Damnatovi zprávu, v níž ho informoval, že všichni jsou ve vlaku, a sdělil mu svou teorii o totožnosti Prvního anděla, vlak explodoval – a Leopolda to zastihlo naprosto nepřipraveného.

Možná měl něco takového očekávat.

Kdykoliv Damnatus dostal, co chtěl, vždy přešel k zabíjení.

Bez nejmenšího zaváhání.

Poté co se vrtulník opět zvedl a odletěl, uslyšel, jak kardinál Bernard volá jeho jméno, v hlase mu zjevně zazníval žal. Leopold zatoužil vyjít z úkrytu, zahnat jeho smutek, poprosit o odpuštění a upřímně se připojit k sangvinistům.

Přirozeně to však neudělal.

I když Damnatus postupoval brutálně, jeho cíl byl správný a čistý.

Během hodiny přiletěly další helikoptéry následované záchranářskými vozidly se sirénami a povykujícími a dupajícími muži. Schoulil se v seně do klubíčka. Zmatek by měl zamaskovat zvuky, které náhodou vydá během pokání.

Konečně se může napít posvěceného vína a zahojit si rány.

S jistými obtížemi vytáhl polní láhev s vínem a přiložil ho ke rtům. Zuby otevřel zátku a vyplivl ji, pak se zhluboka napil a nechal oheň, který v něm vybuchl, aby ho odnesl pryč.

Hluboko pod Drážďanami klečel Leopold ve vlhké kryptě osvětlené jedinou svící. Od chvíle, kdy se rozezněly protiletecké sirény, nikdo se neodvažoval rozsvítit světlo z obavy, aby na sebe neupoutal pozornost nalétávajících britských bombardérů.

Jak poslouchal, vysoko nad jeho hlavou vybuchla bomba, zadunění uvolnilo ze stropu drobné kamínky. Kostel nad nimi byl již týdny v troskách. Zůstala jen tato krypta a vchod, který do ní vyhrabali zevnitř sangvinisté, co tu žijí.

Leopold poklekl k ostatním dvěma. Stejně jako on byli strigoi a připravovali se na složení závěrečných slibů, aby se této temné noci plné násilí stali sangvinisty. Před ním stál sangvinistický kněz oblečený do jemné sutany a držel v bílých čistých dlaních zlatý kalich.

Strigoi vedle Leopolda se roztřásl. Obával se, že jeho víra není dostatečně silná, aby první doušek krve Kristovy nebyl zároveň i jeho poslední?

Když přišla řada na něj, Leopold sklonil hlavu a vyznal se ze svých hříchů. Měl jich mnoho. Za smrtelného života byl německý doktor. Na začátku války nacisty ignoroval, vzdoroval jim. Ale nakonec ho vláda dostala a poslala na frontu, aby se staral o mladé muže rozervané střelami a bombami nebo zničené nemocemi, strádáním a zimou.

Jedné zimní noci jeho malou jednotku přepadla v Bavorských Alpách divoká smečka strigoi. Napůl zmrzlí vojáci bojovali puškami a bajonety, ale bitva trvala jen pár minut.

Při prvním útoku netvorů byl Leopold zraněn, zlomili mu páteř, nebyl schopen bojovat a ani se pohnout. Mohl masakr jen pozorovat a věděl, že se blíží jeho konec.

Pak jeden strigoi velký jen jako dítě ho odtáhl za nohy do pustého chladného lesa. A tam zemřel, jeho krev vyhloubila díry do špinavě bílého sněhu. A celou dobu to dítě zpívalo vysokým čistým hlasem německou lidovou písničku. Měl to být konec Leopoldova bídného života, ale hoch se rozhodl změnit ho také v netvora.

Bránil se, když mu do hrdla vpravoval svou krev – dokud odpor nenahradily hlad a slast. A jak Leopold pil, dítě dál zpívalo.

Válka je nakonec pro strigoi pravý ráj.

A k Leopoldově velké hanbě se také sytil na obětech.

Pak jednoho dne potkal muže, kterého nesměl kousnout. Smysly mu prozradily, že i jediná kapka mužovy krve by ho zabila. Cizinec ho zaujal. Jako lékař toužil pochopit jeho tajemství. Proto ho noc za nocí vyhledával a týdny ho sledoval, než se s ním odvážil promluvit. Když konečně cizince oslovil, muž Leopoldova slova vyslechl a porozuměl tomu, jak je lékaři odporné, co se s ním stalo.

Cizinec mu oplátkou prozradil své pravé jméno, které Kristus proklel natolik, že se Leopold na něj nadále odvažoval myslet jen jako na Damnata. A tehdy také Leopoldovi nabídl cestu ke spáse, způsob, jak sloužit Kristu tajně.

A právě to ho zavedlo do krypty pod Drážďanami.

Na kolenou se vyznal spolu s ostatními ze svých hříchů.

Leopold dostal pokyny, aby vyhledal sangvinisty a přidal se k nim, ale přitom zůstal uvnitř řádu Damnatovýma očima a ušima.

Tehdy mu přísahal věrnost – stejně jako to musí udělat i tuto noc.

Nahoře vybuchla další bomba a ze stropu se snesla další prška prachu. Kajícník po jeho levici zalapal po dechu. Leopold zůstával tichý. Nebál se smrti. Byl povolán k většímu úkolu. Naplní osud, který překlenuje tisíciletí.

Kajícník se opět ovládl, soustředil se a dokončil vyznání svých hříchů. Konečně umlkl. Odevzdal své hříchy Bohu. Nyní může být očištěn.

„Kaješ se ze svých hříchů pro skutečnou lásku k Bohu, a ne ze strachu ze zatracení?“ zeptal se sangvinistický kněz Leopoldova souseda.

„Ano,“ odpověděl muž.

„Tedy povstaň a buď souzen.“ Tvář kněze nebyla pod kápí vidět.

Kajícník vstal, rozechvěl se a otevřel ústa. Kněz pozvedl zlatý kalich a nalil mu na jazyk temně rudé víno.

Muž okamžitě začal křičet a z úst se mu vyvalil kouř. Buď se dostatečně nekál, anebo přímo lhal. Tak nebo tak, jeho duše byla shledána poskvrněnou a tělo nemohlo přijmout svatost Kristovy krve.

Takové riziko museli podstoupit všichni, kdo vstupovali do řádu.

Netvor padl na kamennou podlahu a svíjel se, jeho výkřiky se odrážely od holých kamenných zdí. Leopold se k němu sklonil, aby ho utišil, ale než se ho stačil dotknout, tělo na zemi se rozpadlo v prach.

Leopold odříkal modlitbu za strigoi, který toužil změnit svůj osud, i když měl nečisté srdce. Poklekl a znovu sepjal ruce.

Dokončil vlastní dlouhou zpověď a čekal na víno. Pokud je jeho cesta správná, nebude před svatým sangvinistou spálen na prach. Pokud on i ten, kterému slouží, se mýlí, odhalí to jediná kapka vína.

Otevřel ústa a dovolil Kristu, aby vstoupil do jeho těla.

A žil.

Leopold se probral celý roztřesený a ze všech stran ho bodala ostrá sláma. Nikdy nepokládal konverzi ze strigoi na sangvinistu za hřích, za něco, co vyžaduje pokání.

Proč mu Bůh seslal tuto vizi?

Proč teď?

Na hrozný okamžik si pomyslel, že se to stalo proto, že Bůh věděl, že jeho konverze proběhla jen jako přetvářka, že věděl o Leopoldově záměru zradit řád, stejně jako Damnatus zradil Krista.

Dlouho tam pak ležel a přemýšlel o tom, ale nakonec obavy zaplašil.

Ne.

Bůh mu seslal tuto vizi právě proto, že jeho poslání je správné.

Tehdy Bůh ušetřil jeho život, aby sloužil Damnatovi, a dnes ho ušetřil opět. Jakmile zapadne slunce a záchranáři odjedou, opustí pod příkrovem noci stoh a bude pokračovat ve svém úkolu bez ohledu na ztráty.

Protože Bůh mu to řekl.

KAPITOLA 20

19. prosince, 13.44 SEČ

Řím, Itálie

Na řece Tibeře se Jidáš opřel do vesel a štíhlá dřevěná loďka urazila po hladině potěšující vzdálenost. Sluneční světlo se odráželo od stříbrné řeky a oslňovalo ho. Na úplném konci roku si vychutnával jak světlo, tak i mírné teplo.

Nad hlavou mu zakroužilo hejno vran a odlétlo na holé větve stromů nedalekého parku, odkud se opět vzneslo k jasné zimní obloze.

Udržoval tělo v rytmu, plul dolů po Tibeře a zabíral silněji, jak zdolával vlny od projíždějícího motorového člunu. Kolem něj proplula mnohem větší loď. Křehká dřevěná skořepina jeho loďky se mohla během okamžiku proměnit v hromádku třísek. V tuto roční dobu byl jediným veslařem, který se odvážil na vodu a riskoval, že se srazí s motorovými čluny, trajekty a nákladními loděmi.

Mobil zabzučel, další textová zpráva od jeho recepční.

Povzdychl si, věděl, co v ní je, nemusel ji ani číst. Dozvěděl se to z novin, než nasedl do loďky. Někdo zničil papežský vlak. Atentát přežil jen kardinál. Ostatní cestující zemřeli.

Znovu zabral vesly.

Když je trojice z Proroctví mrtvá, nic už mu nestojí v cestě.

Poslední textová zpráva od bratra Leopolda se zmiňovala o Prvním andělovi, který byl vyvolen použít knihu jako zbraň v nadcházející Válce nebes. Když je Proroctví zlomeno, tento anděl už nejspíš nepředstavuje hrozbu, ale Jidáš nerad nechával věci nedořešené.

Kapitán trajektu zatroubil a Jidáš mu zamával na pozdrav. Muž si narovnal černou čepici a zamával mu zpět. Takto se zdravili téměř denně už dvacet let. Jidáš sledoval, jak se námořník mění z hubeného výrostka, který neví, co s rukama, ve statného postaršího muže. Nikdy se však nedozvěděl jeho jméno.

Naučil se snášet osamělost, když sledoval, jak jeho rodina i přátelé umírají. Pochopil, že si musí zachovávat od druhých odstup, když generace za generacemi přátelství skončily smrtí.

Ale co ten nesmrtelný chlapec, o kterém mluvil Leopold?

Thomas Bolar.

Jidáš ho chtěl. Mohl by se domluvit s Rasputinem, zaplatit všechno, co si mnich řekne, a přivést nesmrtelné dítě do svého domu. Srdce se mu rozbušilo při pomyšlení, že by se mohl setkat s někým, jako je on sám, ale také z vědomí toho, jakou je souzeno chlapci sehrát roli.

Má napomoci při konci světa.

Škoda, že se s chlapcem nesetkal již dřív během svého dlouhého života, mít někoho, s kým by mohl sdílet nekonečný běh let, někoho, kdo je stejně nesmrtelný a nedotčený časem.

A přesto měl Jidáš takovou možnost už před staletími, ale promarnil ji.

Možná je toto moje pokání.

Jak se opřel do vesel, vybavil si Arellinu tmavou pleť a zlaté oči. Vzpomněl si na první jízdu, na kterou ji vzal tu noc, kdy se znovu našli na benátském maškarním plese. Tehdy také řídil dřevěnou loďku, plul, kam chtěl, ale neuvědomil si, jak málo kontroly nad ní má.

Jejich gondola klouzala po chladné vodě tmavého kanálu, na nebi zářily hvězdy a měsíc v úplňku. Jak loďku odstrkoval bidlem v lehké mlze, minul velký benátský dům a dostali se do proudu výkalů a odpadků, který jim narušil jejich kouzelnou noc, jako by ji zabarvila síra.

Zamračil se na odpadní rouru, ze které do plavebního kanálu neustále vytékala další nečistota.

Arella si všimla, kam se dívá a jak se tváří, a rozesmála se. „Není tohle město na tvůj vkus dost čisté?“

Ukázal na horní okna plná smíchu a dekadence a pak na odporně zapáchající vodu dole. „Jsou lepší způsoby, jak se zbavovat takového odpadu.“

„A až přijde čas, oni je objeví.“

„Už je objevili, ale zase zapomněli.“ Jidášův hlas zněl hořce, až příliš dlouho pozoroval lidské snažení.

Přejela tmavými prsty po černém laku gondoly. „Mluvíš o zázracích antického Říma, kdy bylo město na vrcholu slávy.“

Odstrčil loďku dál od osvětlených domů a začal se vracet k hostinci, kde bydlel. „Mnoho bylo ztraceno, když město padlo.“

Pokrčila rameny. „Znovu si to osvojí. Jednou.“

„V minulosti římští léčitelé věděli, jak léčit nemoci, kterými trpí i dnešní lidé a umírají na ně.“

Povzdychl si nad tím, kolik se toho v tomto temném věku zapomnělo. Litoval, že nestudoval medicínu, mohl tyto vědomosti uchovat poté, co byly vypáleny knihovny a učenci zahynuli mečem.

„Tato doba pomine,“ ujistila ho Arella. „A vědomosti budou opět nalezeny.“

Stříbrné měsíční světlo zářilo na jejích vlasech a obnažených ramenech, stále žasl nad nádhernou záhadou, která se ocitla před ním. Když se znovu nalezli, většinu noci protancovali, klouzali spolu po naleštěných dřevěných parketách, až je tak překvapil přicházející úsvit.

Nakonec jí položil otázku, se kterou váhal celý večer, protože se bál odpovědi.

„Arello…“ přestal loď odpichovat a nechal ji volně proplouvat mlhou jako list na vodě. „Znáš mé jméno, můj hřích, můj zločin a prokletí, které na mě vložil Kristus, ať kráčím dál nekonečnými roky. Ale jak jsi mohla ty… co jsi zač…?“

Nedokázal otázku ani zformulovat celou.

Přesto porozuměla a usmála se. „A co ti prozrazuje moje jméno?“

„Arella,“ zopakoval ho a poválel po jazyku. „Nádherné jméno. Prastaré. Ve staré hebrejštině znamená vyslanec Boží.“

„A je výstižné,“ přikývla. „Často jsem nosila zprávy od Boha. I v tom jsme si podobní. Oba jsme služebníky nebes připoutanými ke své povinnosti.“

Jidáš si tiše odfrkl. „Na rozdíl od tebe jsem shora nepřijal žádnou zvláštní zprávu.“

Jak by si přál, aby se mu nějaké dostalo! Když odezněla hořkost z uvalené kletby, často přemýšlel, proč ho stihl právě trest, jenž uvrhl jeho tělo do nesmrtelnosti. Šlo jen o pokání za jeho hřích, anebo tu je nějaký účel, záměr, kterému ještě neporozuměl?

„Máš štěstí,“ prohodila. „Jak bych byla vděčná za takové mlčení.“

„Proč?“ zeptal se naléhavě.

Povzdychla si a dotkla se stříbrného úlomku, který jí visel kolem krku. „Prokletím může být i to, že vidíš nejasně do budoucnosti, víš, že se blíží pohroma, ale netušíš, jak ji odvrátit.“

„Takže jsi věštkyně?“

„Jednou jsem byla,“ řekla, tmavýma očima vzhlédla k měsíci a hned je opět sklopila. „Nebo bych spíš měla říct, že mnohokrát. V minulosti jsem nesla titul řeckého orákula, pak zase Sibyly Erythrejské, ale během věků mi dali nesčetně jmen.“

Šokovaně se posadil na lavici. Jednou rukou stále svíral bidlo ve vodě, druhou ji vzal za ruku. Přes chlad noci cítil, jak z její kůže sálá žár, měla dlaň daleko teplejší než většina mužů i žen, víc než kterýkoli z lidí.

Rty se jí stáhly do důvěrně známého poloúsměvu. „Nevěříš mi? Ty, který žiješ stále dál a viděl jsi už mnohokrát, jak se svět mění?“

A nejpozoruhodnější bylo, že jí věřil.

Jak se gondola tiše sunula měsíčním světlem, stále se tajemně usmívala, jako kdyby mu četla myšlenky a věděla, jaké se ho zmocní podezření.

Čekala.

„Nechci tvrdit, že se v těch věcech vyznám,“ spustil a rozepjal ruce, jako že ji drží v náruči a tančí. „Ale…“

Narovnala se na lavici. „V čem se nevyznáš?“

Stiskl jí horkou dlaň a prsty.

„V přirozenosti někoho jako ty. Někoho, kdo nosí zprávy od Boha. Někoho, kdo žije celá staletí. Někoho, kdo je tak dokonalý.“

Když říkal poslední slova, začervenal se.

Rozesmála se. „To jsem tak jiná než ty?“

Hluboko až v kostech věděl, že je – jak svou podstatou, tak i povahou. Je ztělesněním dobra, zatímco on spáchal hrozné věci. Zadíval se na ten zázrak před sebou, dobře znal jiný název posla Božího, jiné jméno pro Arellu.

Přinutil se vyslovit ho nahlas. „Jsi anděl.“

Sepjala ruce před tělem jakoby v modlitbě. Tělo jí pomalu začalo zářit měkkým zlatým světlem. Zalévalo gondolu, okolní vodu, jeho obličej. Teplo jejích paprsků ho naplnilo štěstím a svatostí.

Byl tu s další věčnou bytostí – ale ona není jako on.

Zatímco on je zlý, ona je dobrá.

Zatímco on je temnota, ona je světlo.

Zavřel oči a sytil se jejím jasem.

„Proč jsi přišla ke mně? Proč jsi tady?“ Otevřel oči a pohlédl na vodu, domy, splašky v kanálu a pak zpátky na ni – na tu nesrovnatelnou krásu. „Proč jsi na zemi, a ne na nebesích?“

Její světlo pohaslo a opět vypadala jako obyčejná žena. „Andělé mohou sestoupit a navštěvovat zemi.“ Vzhlédla k němu „Anebo mohou padnout.“

Zdůraznila poslední slovo.

„Ty jsi padla?“

„Už dávno,“ dodala a přečetla si z jeho tváře šok a překvapení. „Spolu s Jitřenkou.“

To bylo jiné jméno pro Lucifera.

Jidáš odmítl uvěřit, že by mohla být sražena z nebes. „Ale já z tebe cítím jen dobro.“

Věnovala mu klidný pohled.

„Proč jsi padla?“ zeptal se naléhavě, jako by šlo o běžnou otázku za normální noci. „Nemohla jsi přece spáchat nic zlého.“

Podívala se dolů na své ruce. „Věděla jsem o Luciferově pýše, ale skryla jsem to v srdci. Předvídala jsem blížící se vzpouru, ale mlčela jsem.“

Jidáš se pokusil představit si takovou událost. Zatajila proroctví o Válce nebes před Bohem a za to byla svržena z nebes.

Arella zvedla hlavu a znovu promluvila. „Byl to spravedlivý trest. Ale na rozdíl od Jitřenky jsem nepřála lidstvu nic zlého. Rozhodla jsem se využít vyhnanství ke střežení Božího stáda a dál sloužit nebesům, jak jen budu moci.“

„A jak sloužíš nebesům?“

„Jakkoli to jen jde.“ Odstranila si ze sukně smítko. „Nejvýznamnější věc jsem vykonala ve tvé době, když jsem chránila malého Krista a dohlížela na něj, dokud byl ještě dítě, bezbranný v tomto tvrdém světě.“

Jidáš zahanbeně sklonil hlavu, připomněl si, jak při tomtéž úkolu on selhal, když byl Ježíš už starší. On zradil nejen Syna Božího – ale také svého nejdražšího přítele. Znovu ucítil váhu koženého měšce plného stříbrných mincí, které mu dali kněží, teplo Kristovy tváře pod jeho rty, když ho políbil, aby ho označil a vydal katům.

Nedokázal v hlase potlačit závist, když se zeptal: „Ale jak jsi chránila Krista? Tomu nerozumím.“

„Přišla jsem v Betlémě za Marií a Josefem krátce po Kristově narození. Řekla jsem jim, co jsem spatřila z budoucnosti o vraždění neviňátek králem Herodem.“

Jidáš naprázdno polkl, ten příběh znal a teprve nyní mu došlo, s kým sedí v loďce.

„Byla jsi anděl, který jim řekl, ať uprchnou do Egypta.“

„A také jsem je tam dovedla, vzala jsem je na místo, kde jejich syn mohl v klidu a bezpečí vyrůst.“

Nyní už Jidáš pochopil, jak hodně se od něj liší.

Ona Ježíše zachránila.

On ho zabil.

Špatně se mu dýchalo. Musel vstát a hýbat se. Vrátil se k pomalému postrkování gondoly plavebním kanálem a zkoušel si představit Arellin život zde na zemi během času mnohem delšího, než musel prožít sám.

Nakonec jí položil další otázku, pro něj stejně důležitou. „Jak jsi to dokázala tak dlouho vydržet?“

„Jak se dalo, stejně jako ty.“ Znovu se dotkla střepu na krku. „Celou věčnost jsem sloužila lidstvu jako věštkyně, prorokyně, orákulum.“

Představil si ji v její roli, jak má na sobě prosté roucho delfské kněžky a sděluje slova proroctví. „Ale už to neděláš?“

Zadívala se přes tmavou vodu. „Stále tu a tam zahlédnu, co má přijít, čas se přede mnou rozvíjí stejně jistě, jako zůstává za mnou. Nemohu se těm vizím ubránit.“ Mezi obočím jí naskočila smutná vráska. „Ale už se o ně s nikým nedělím. Vím, že má proroctví přinášela lidstvu víc trápení než potěšení, a tak si je nechávám pro sebe.“

Z mlhy se vynořil hostinec. Jidáš nasměroval gondolu ke kamennému přístavišti. Jakmile se k němu přiblížil, pospíšili k nim dva muži v livreji, aby uvázali loďku. Jeden nabídl nádherné dámě ruku v rukavici. Jidáš ji podepřel v kříži dlaní.

Pak se z temnoty nahoře snesly stíny a přistály na molu, zformovaly se do lidských postav – ale nebyli to tak úplně lidé. Spatřil ostré tesáky a bledé dravčí obličeje.

S podobnými netvory bojoval už mnohokrát a mnohokrát prohrál. Přesto se díky své nesmrtelnosti vždy uzdravil a jeho prokletá krev je pokaždé zničila.

Odstrčil Arellu za sebe do lodě a nechal stvůry, aby přemohly muže z hotelu. Nemohl je zachránit, možná však dokáže zachránit ji.

Rozmáchl se bidlem jako kyjem, její krásné ruce mezitím zápolily s provazy, které je poutaly k přístavišti. Jakmile byla gondola volná, prudce ji odstrčil od břehu. Naklonila se na stranu, pak se vyrovnala.

Nebyli však dost rychlí.

Netvoři skočili přes vodu za nimi. Takový skok by člověk nikdy nezvládl, ale pro ně byl snadný.

Vytrhl dýku z pochvy v botě a vrazil ji hluboko do hrudi většího z netvorů. Na ruku mu vyšplíchla studená krev, stekla mu po paži a vsákla se do jemné bílé košile.

Takovou ránu by nepřežil žádný člověk, stvůra však jen trochu zpomalila, srazila mu ruku stranou a od pasu tasila vlastní dýku.

Za ním druhý z netvorů porazil Arellu na záda a lezl jí po měkkém těle k hrdlu.

„Ne,“ zašeptala. „Nechte nás být.“

Strhla si z krku stříbrný střep a přejela jeho ostrým koncem bestii po hrdle.

Ze zraněného hrdla vyšel děsivý výkřik následovaný plameny, které rychle zachvátily celé prokleté tělo. Jako živá pochodeň skočil netvor po hlavě do chladné temnoty kanálu, do vody však dopadl už jen popel, tělo mezitím zcela strávil oheň.

Když to viděla větší z bestií, vyskočila do výšky, zachytila se blízkého břehu a zmizela ve ztemnělém městě.

Arella opláchla střep v kanálu a otřela ho sukní.

Pozorně si prohlédl stříbrný kousek v jejích dlaních. „Jak to?“

„Je to úlomek posvátného meče,“ vysvětlila a znovu si ho pověsila kolem krku. „Zabije každé stvoření, které zraní.“

Jidášovi se rozbušilo srdce.

Mohl by zabít i někoho nesmrtelného – jako je on?

Nebo ona?

Ve tváři se jí objevil smutek, jako kdyby mu četla myšlenky a potvrdila, co ho právě napadlo. Nosí kolem štíhlého krku nástroj své zkázy, způsob, jak uniknout z vězení nekonečných let. A podle jejího výrazu musí být často ve velkém pokušení ho použít.

Rozuměl její touze. Nesčetné roky hledal, jak ukončit svůj život, a zažil při pokusech nevýslovnou bolest. Dokonce i netvoři, se kterými právě bojovali, mohli prostě vyjít na slunce a ukončit svou prokletou existenci.

Zrak mu opět padl na stříbrný záblesk mezi jejími prsy, věděl, že smrt, kterou tak dlouho hledal, je na dosah. Stačí si ji jen vzít.

Natáhl paži – a místo toho ji uchopil za ruku, přitáhl ji k sobě, ke rtům.

Políbil ji tak šťastný, že je naživu.

Na Tibeře v jasu poledního slunce Jidáš znovu vzpomínal na tu chvíli, na polibek v temnotě. Vzedmula se v něm lítost, věděl, co bude následovat – že jejich vztah skončí tak špatně.

Možná jsem měl spíš popadnout ten střep, a ne její ruku.

Nikdy se nedozvěděl o tom posvátném kousku, kde ho získala ani nic dalšího. Ale nakonec oba měli svá tajemství, která si nechávali pro sebe.

Dotkl se náprsní kapsy a pak vytáhl ledově studený kámen zhruba velikosti a tvaru balíčku karet. Byl vybroušen z průsvitného zeleného krystalu, připomínal smaragd, ale hluboko uvnitř měl kaz, ebenově černou žílu. Zvedl ho ke slunci a natáčel ho sem a tam. Černý kaz se chvěl v jasu, zmenšil se až na malý bod, ale stále tam byl. Jakmile krystal vrátí zpět do stínu kapsy, kaz se bude opět zvětšovat.

Jako něco živého.

Až na to, že tato záhada prospívá jen v temnotě, ne na světle.

Kámen našel během let po Arelle, když objevil, proč ušel po zemi tak dlouhou pouť. Během tohoto temného období života se ponořil do studia alchymie, kterou ho učili lidé jako Isaac Newton a Roger Bacon. Naučil se mnoho, mimo jiné i to, jak oživovat mechanická stvoření a jak zacházet s mocí, kterou disponuje jeho krev.

Na krystal narazil, když pátral po mytickém kameni mudrců, substanci, jež má udělovat věčný život. Doufal, že mu poskytne klíč k jeho vlastní nesmrtelnosti. Vykopal krystal zpod základního kamene zříceného kostela.

Nakonec nešlo o kámen mudrců, ale o něco mnohem mocnějšího, svázaného se smrtí, ne s věčným životem. Přejel kloubem prstu po znaku vyrytém do spodní stěny kamene. Po letech zkoumání jak tohoto symbolu, tak samotného kamene poznal mnohá jeho tajemství – ale ne všechna.

Zatím věděl, že ve správných rukou by tento obyčejný zelený kámen mohl narušit rovnováhu života na zemi. Staletí čekal na správnou chvíli, aby uvolnil jeho zlo do světa a dokončil to, k čemu byl na zem poslán.

Schoval kámen do kapsy a vzhlédl ke slunci.

Konečně přišel čas.

Ale nejdřív se musí postarat o dva anděly.

O jednoho z minulosti a o druhého ze současnosti.

KAPITOLA 21

19. prosince, 13.48

Severní ledový oceán

Vysoko nad palubou ledoborce se Tommy držel kovových křížových vzpěr červeného jeřábu, pevně je svíral rukama v tlustých rukavicích. Nebál se smrti, věděl, že ani pád na tvrdou ocel paluby by ho nezabil – ale nestál o bolest ze zlomené páteře, pánve a lebky.

Místo toho opatrně lezl stále výš.

Jeho věznitelé ho nechali lézt, kamkoliv chtěl.

Také se nebáli, že Tommy zemře – anebo uteče.

Pomalu se propracoval až na konec ramene jeřábu. Přes řezavý vítr se mu nahoře líbilo. Cítil se tu svobodný a strach a starosti nechával dole.

Jak arktické slunce nudně trčelo na obzoru a v tuto roční dobu odmítalo úplně vyjít, Tommy zíral na nekonečnou planinu zamrzlého moře a na tmavou brázdu volné vody rozevírané přídí lodi. Jedinými živými tvory v okruhu mnoha kilometrů byla jen posádka ledoborce. Nebyl si jistý, jestli Aljošu nebo jeho pána může počítat mezi živé.

Zaskřípění dveří přilákalo jeho pohled od obzoru zpět na palubu. Z podpalubí vystoupila tmavá postava, musela v průlezu sklonit hlavu, aby prošla. Muž si přitáhl těsně k tělu cípy obleku nadouvané ostrým větrem – ne protože by mu byla zima, ale jen aby zabránil vlněnému plášti povlávat kolem něj. Nedal se přehlédnout hustý plnovous a podmračený výraz.

Byl to Aljošův pán.

Grigorij Rasputin.

Ruský mnich držel v ruce mobilní telefon.

Tommy zvědavě popolezl k němu, jestli se mu nepodaří shora něco zaslechnout.

Na lodi vždy všichni ztichli jako pěny, když vešel do nějaké kajuty. Dívali se na něj, jako by byl mimozemšťan – a možná jím i je. Ale odtud shora může neviděn slyšet a pozorovat normální život dole. To byl další důvod, proč sem tak rád šplhal. Uklidňovalo ho, když viděl někoho pokuřovat, hvízdat si nebo vtipkovat, i když nerozuměl rusky.

Potichu slézal, dokud se nedostal na vzpěru dost blízko, aby slyšel, ale aby na něj Rasputin neviděl.

Mnich přecházel pod ním sem a tam, cosi si rusky mumlal a rozhlížel se po ledové pláni. Stále kontroloval mobil, jako by očekával hovor. Něco ho zjevně vyvedlo z míry.

Konečně telefon zazvonil.

Rasputin ho hned přitiskl k uchu. „Da?“

Tommy ztuhl, držel se nehybně vzpěry a ani nedutal. Modlil se, aby volající na druhém konci linky mluvil anglicky. Možná by se mohl něco dozvědět.

Prosím…

Rasputin dobrou minutu jen poslouchal, pak si odkašlal a promluvil se silným přízvukem. „Než začneme vyjednávat o chlapci,“ řekl, „chci fotografii Evangelia.“

Tommymu se ulevilo, když uslyšel angličtinu, ale co mohl Rasputin mínit tím vyjednáváním o chlapci? Chce ho snad někdo koupit? Znamená ten hovor jeho svobodu, anebo další věznění?

Kéž bych mohl slyšet i druhou půlku rozhovoru.

Toto přání však bohužel zůstalo nevyslyšeno.

„Vím, co Evangelium odhalilo, kardinále,“ zavrčel Rasputin. „A nemíním vyjednávat, dokud si neověřím, že ho skutečně máte.“

Otázky teď Tommymu vybuchovaly v hlavě jako petardy: Jaké evangelium? Jaký kardinál? Mluví s někým z katolické církve? Proč?

Tommy si vybavil oči kněze, který ho utěšoval po smrti rodičů na vrcholku Masady. Vzpomněl si na jeho zájem. Kněz mu dokonce nabídl, že se za jeho matku a otce pomodlí, i když věděl, že byli oba židé.

Z druhého konce linky se ozvaly vzteklé zvuky dost hlasité, aby dolehly až nahoru k němu.

Rasputin znovu něco odpověděl, tentokrát přešel z angličtiny k čemusi, co znělo jako latina.

Tommy si připomněl, že i kněz se tehdy modlil latinsky.

Je tu nějaké spojení?

„To jsou moje podmínky,“ odsekl Rasputin a ukončil hovor.

Znovu začal přecházet sem a tam, dokud na telefonu nezapípala příchozí zpráva.

Rasputin pohlédl na displej a padl na kolena na ledovou palubu. Zdálo se, že se ho zmocnilo posvátné vytržení, jak se rozhlédl po ledové krajině a pozvedl mobil na dlaních, jako kdyby šlo o modlitební knihu.

Tommy se tiše vyklonil z jeřábu a pohlédl dolů na displej. Neviděl vůbec nic, odhadoval však, že je na něm fotografie evangelia, kterou Rasputin požadoval.

Telefon znovu zazvonil.

Rasputin hovor přijal na kolenou a nedokázal potlačit nadšení, které mu zaznívalo z hlasu. „Da?“

Následovala dlouhá odmlka, kdy mnich jen poslouchal.

„Velmi uspokojivé,“ řekl nakonec a dotkl se tlustým prstem svého kříže. „Ale, kardinále Bernarde, nemohli bychom se pro změnu sejít v Sant Petěrburgu? Rád bych vám nabídl ruskou pohostinnost. Když mě naposledy navštívil otec Korza, velice si ji užíval.“

Tommy sebou trhl, až málem spadl z jeřábu.

Zapomněl knězovo jméno, ale když ho teď uslyšel, poznal ho.

Korza.

Než mohl zapřemýšlet nad touto novou záhadou, Rasputin vycenil zuby a odhalil ostré tesáky. „Dobrá, tak tedy na neutrální půdě,“ zachechtal se. „Co třeba Stockholm?“

Rasputin ještě chvíli poslouchal, pak se rozloučil a ukončil hovor. Mnich se opět postavil na nohy a dlouze se zadíval na led.

Tommy se bál pohnout, a tak jen hleděl a čekal.

Mnich naklonil hlavu a vzhlédl k Tommymu s úsměvem mrazivějším než led obklopující loď. Rasputin musel celou dobu vědět, že je Tommy nahoře. Hoch ho dokonce podezíral, že záměrně přešel na angličtinu, aby se ujistil, že Tommy porozuměl jádru konverzace.

Ale proč?

Rasputin mu zahrozil prstem. „Buď tam nahoře opatrný. Možná jsi anděl, ale zatím nemáš křídla. Musím vidět, že je získáš, než se rozejdeme.“

Nad palubou se rozlehl jeho hrubý smích.

Co tím myslí?

Tommy si náhle uvědomil, že je v mnohem větším nebezpečí než ještě před chvílí. Začal se modlit, aby ho někdo zachránil, a představoval si při tom tvář otce Korzy.

Ale je kněz dobrý, nebo zlý?

KAPITOLA 22

19. prosince, 13.51 SEČ

Castel Gandolfo, Itálie

Rhun pohlcený krví a ohněm oddálil rty od Elisabetiných úst a sjel jimi k jejímu hrdlu. Přejel jazykem po žílách, které kdysi tepaly v rytmu jejího srdce.

Zasténala pod ním. „Ano, ano, má lásko…“

Tesáky mu vyjely připravené prorazit měkké maso a pít to, co nabízela.

Alabastrové hrdlo ho lákalo.

Konečně se s ní spojí. Její krev bude proudit jeho žilami, tak jako jeho proudila v jejích. Přiblížil dychtivé rty k nastavenému hrdlu.

Otevřel ústa a obnažil tesáky, aby je zaryl do hebkého těla.

Než stačil kousnout, popadly ho náhle ruce. Někdo ho odtrhl od Elisabety a přirazil ke kamenné zdi. Zavrčel a pokusil se vytrhnout, ale protivník ho svíral pevně jako vlk soba.

Zaslechl dvojí cvaknutí.

Pak se k prvnímu páru rukou připojil druhý.

Rudý požár, který mu zaplavoval oči, zvolna pohasl a spatřil Elisabetu připoutanou k posteli, jak se snaží osvobodit. Stříbrná pouta jí spalovala jemná zápěstí a opět zraňovala to, co právě vyléčil a líbal.

Nadia s Christianem ho drželi přimáčknutého ke zdi. Kdyby byl při plné síle, dokázal by se jim vytrhnout, ale stále byl příliš zesláblý. Jejich slova pronikala do jeho mysli jako přes mlhu, formovala se v modlitbu a připomínala mu, kým je.

Ztratil poslední zbytky sil a ochabl jim v rukou.

„Rhune.“ Nadia neuvolnila sevření. „Modli se s námi.“

Poslechl rozkazovací tón jejího hlasu a začal pohybovat rty, přinutil se odříkávat známá slova. Touha po krvi pomalu ustoupila, úleva se však nedostavovala, rozhostila se v něm prázdnota a zanechala ho otupělého a vyhořelého.

Sangvinisté Rhuna vyvedli z cely a Nadia zamkla dveře.

Odnesli ho o několik kobek dál a Christian ho položil na pryčnu.

Jsem tu teď také vězeň?

„Vyleč se sám.“ Nadia mu vtiskla do dlaně polní lahev s vínem.

Pak spolu s Christianem zavřeli a zamkli dveře cely.

Ležel na zádech na zatuchlém slamníku. Kobku naplňoval plesnivý zápach staré slámy a kamenného prachu. Toužil se vrátit do Elisabetiny cely a rozplynout se ve vůni krve. Oběma rukama popadl svůj krucifix a nechal stříbro, ať mu spaluje dlaně, ani tak se ale nedokázal soustředit.

Věděl, co musí udělat.

Sáhl po lahvi, otevřel ji a jediným dlouhým douškem vypil celý obsah. Oheň Kristovy krve nenechá žádné místo pro pochybnosti. Svatost se mu propálila hrdlem dolů a vybuchla v něm a vytlačila vše ostatní, dokonce i prázdnotu, kterou ještě před chvílí pociťoval.

Znovu uchopil křížek, zavřel oči a čekal, až ho zaplaví pokání. Cena za Kristovo požehnání spočívá ve znovuprožívání nejhorších osobních hříchů.

Co mu asi ukáže posvěcená krev teď?

Co může být tak silného, aby se to vyrovnalo hříchu v jeho duši?

Měsíc svítil vysoko na obloze a Rhun šel sám; překročil práh krčmy. Bylo to jediné shromaždiště v malé vísce proslulé kvalitním medem. Jak vstoupil, udeřil ho do nosu pach medoviny smíšený s kovovým zápachem prolité krve.

Byli tu strigoi. A strigoi tu i zabíjeli.

Na špinavé podlaze ležela vedle zavalitého hospodského šenkýřka, hubená a pokrytá boláky. Srdce v hrudích jim netloukla. Byli mrtví a mrtví i zůstanou.

Pod botami mu zakřupalo rozbité nádobí.

Od tasené stříbrné dýky se odráželo světlo ohně v krbu.

Bernard vycvičil Rhuna v zacházení s touto zbraní stejně jako s mnoha dalšími, připravil ho na jeho první misi sangvinisty. Bylo to na den přesně rok, co Rhun přišel o duši při útoku strigoi, který ho přepadl u sestřina hrobu.

Dnes musí začít se svým vykoupením.

Bernard mu přikázal, ať najde netvora, který terorizuje místní vesnici. Záludný strigoi se tam objevil teprve před několika dny, ale zabil již čtyři lidi. Rhun musí změnit jeho nečisté chutě ve svatost, tak jako to Bernard udělal s ním, anebo netvora zabít.

Zapraskání dřeva přitáhlo jeho pozornost ke koutu, kde stál hrubý dřevěný stůl přiražený ke zdi. Ostré smysly Rhunovi prozradily, že se v temnotě pod stolem skrývá nějaká postava.

Krčil se tam strigoi, kterého hledal.

A k jeho sluchu dolehl další zvuk.

Pláč.

Rhun jediným plynulým pohybem překonal vzdálenost ke stolu, odstrčil ho od zdi a odsunul ho přes celou místnost. Druhou rukou namířil dýku na špinavě bledé hrdlo.

Dítě.

Hleděl na něj deseti-až jedenáctiletý kluk s očima dokořán, krátké hnědé vlasy zastřižené milujícíma rukama. Špinavými prsty se držel za holá kostnatá kolena. Po tvářích mu kanuly slzy – ale na bradě mu zasychala krev.

Rhun se neodvážil projevit milost. Příliš mnoho sangvinistů zemřelo, protože podcenili svou kořist. Za nevinnou mladou tváří se často skrýval staletí starý zabiják. Připomněl si to, dítě však vypadalo neškodně, dokonce k politování.

Vrhl rychlý pohled na mrtvá těla na podlaze a opakoval si, ať se nenechá obelhat. Hoch rozhodně není neškodný.

Otočil chlapce, popadl ho zezadu kolem hrudi a přitiskl mu paže k tělu. Pak ho odnesl ke krbu. Nad hrubě otesanou krbovou římsou viselo zrcadlo.

Spatřil v něm, že dítě je v jeho sevření klidné a nebrání se.

Ze zrcadla na něj pohlédly nešťastné hnědé oči.

„Proč jsem teď netvor?“ zeptaly se mladé rty.

Rhun při nečekané otázce zaváhal, ale opět načerpal sílu z toho, co ho naučil Bernard. „Protože jsi hřešil.“

„Nehřešil, ne z vlastní vůle. Byl jsem hodný kluk. Pak ke mně v noci vlezla oknem příšera. Kousla mě. Přinutila mě napít se její krve a pak utekla. Nechtěl jsem, aby se to stalo. Bojoval jsem proti tomu. Bránil jsem se ze všech sil.“

Rhun si vzpomněl na svůj boj se strigoi, který mu ukradl duši, a jak nakonec podlehl a oddal se slasti, která se mu nabízela. „Existuje způsob, jak zastavit zlo a sloužit znovu Bohu.“

„Proč bych měl chtít sloužit Bohu, který dovolil, aby se mi tohle stalo?“

Dítě nevypadalo vztekle, pouze zvědavě.

„Můžeš toto prokletí obrátit v dar,“ namítl. „Můžeš sloužit Kristu. Můžeš žít a pít Jeho svatou krev, a ne lidskou krev.“

Dítě upřelo zrak na těla na podlaze. „Nechtěl jsem je zabít. Opravdu nechtěl.“

Rhun povolil sevření. „Já vím. A nyní můžeš se zabíjením přestat.“

„Ale,“ dítě na něj znovu upřelo v zrcadle oči, „líbilo se mi to.“

Něco v chlapcově pohledu promlouvalo k temnotě v Rhunově nitru. Věděl, že jeho první mise je zkouškou jeho samého stejně jako chlapce.

„Je to hřích,“ zdůraznil Rhun.

„Tak potom skončím v pekle.“

„Ne, když se od této cesty odvrátíš. Ne, když zaslíbíš celý život službě církvi a Kristu.“

Dítě se zamyslelo a pak řeklo: „Můžeš mi slíbit, že nepůjdu do pekla, když udělám, co říkáš?“

Rhun zaváhal. Zatoužil, aby mohl chlapci nabídnout lepší pravdu.

„Je to tvá největší naděje.“

Jako mnoho v jeho životě i tohle byla jen věc víry.

Z ohně vypadlo hořící poleno a narazilo na kamennou stěnu krbu. Na podlahu se snesly jasné jiskry a vyhasly. Rhun cítil, že se rychle blíží ráno. Dítě pohlédlo k oknu, nejspíš si to také uvědomilo.

„Musíš se rozhodnout rychle,“ prohlásil Rhun.

„Pálí tě slunce?“ zeptalo se dítě a zamžikalo, jak si připomnělo bolest.

„Ano,“ připustil. „Ale díky Kristovu požehnání mohu chodit venku i za poledního slunce. Jeho krev mi k tomu dává sílu a svatost.“

Hochovy kulaté oči vypadaly pochybovačně. „A co když se napiju Jeho krve, ale nebudu doopravdy věřit?“

„Kristus pozná faleš. Jeho krev tě pak spálí na popel.“

Hochovo drobné tělo se v jeho sevření otřáslo. „A pustíš mě, když odmítnu?“

„Nemohu ti dovolit, abys dál zabíjel nevinné.“

Hoch kývl ke dvojici na podlaze. „Byli méně nevinní než kdy já. Okrádali poutníky, nabízeli mužům děvky, a jednomu muži dokonce podřízli krk, aby mu mohli ukrást peníze.“

„Bůh je bude soudit.“

„Ale mě budeš soudit ty?“ zeptalo se dítě.

Rhun sebou trhl.

Je to jeho poslání, anebo ne?

Soudce a vykonavatel.

Zachvěl se mu hlas. „Máme málo času. Slunce vyjde už…“

„Vždycky jsem měl málo času a teď už nemám žádný.“ Chlapci vstoupily do očí slzy a stekly mu po tvářích. „Nepůjdu s tebou. Nestanu se knězem. Nespáchal jsem nic zlého, abych se stal tímhle netvorem. Tak to udělej. A udělej to rychle.“

Rhun pohlédl do jeho vlhkých, ale rozhodných očí.

Je to Boží vůle, připomněl si.

Přesto zaváhal, když byla hrozba spalujícího slunce na dosah.

Co udělalo toto dítě, že si zaslouží být proměněno v netvora? Bylo nevinné, když ho napadlo zlo, bojovalo s ním a boj prohrálo.

Rhun nebyl jiný – až na to, že si zvolil Mu sloužit.

Z těl na podlaze stoupal pach vychladlé krve. Takovou památku by po sobě chlapec zanechával dál až do konce svých dní.

„Odpusť mi,“ zašeptal Rhun.

Hoch pronesl jediné slovo, které mělo Rhuna pronásledovat po všechna následující staletí.

I přesto přejel dýkou dítěti po hrdle a na zrcadlo vytryskla tmavá krev.

Rhun se probral na podlaze cely. V jednu chvíli zalezl pod postel, stočil se tam do klubíčka a naříkal. Ležel sám, hleděl na latě na dně postele jen na šířku dlaně od obličeje.

Proč mi byla ukázána právě tato chvíle?

Udělal jen to, co po něm chtěli, poslechl slovo Boží.

Jak by mohlo jít o hřích, který vyžaduje pokání?

Snad proto, že na konci zaváhal?

Vylezl zpod postele a sedl si na její kraj. Položil lokty na kolena, ukryl obličej do dlaní a pomodlil se o útěchu.

Ale nedostavila se.

Namísto ní si vzpomněl na chlapcovy jasné hnědé oči, na jeho vysoký hlas, na to, jak se k němu hoch tiskl a jak zvedl bradu, aby čepel dýky našla svůj cíl.

Rhun si vzpomněl, jak ho požádal o odpuštění.

A hoch mu odpověděl.

Ne.

A přesto ve jménu Božím to dítě zavraždil.

Od té doby jeho dýkou zahynulo mnoho nevinných tváří. Nikdy se už nezarazil, nikdy nezaváhal. Zabíjel bez stínu lítosti. Roky služby ho zavedly až sem – dokáže vraždit děti bez výčitek svědomí.

Zakryl si tvář a rozplakal se.

Nad sebou a nad chlapcem s hnědýma očima.

KAPITOLA 23

19. prosince, 14.36 SEČ

Castel Gandolfo, Itálie

Jordan se pod přikrývkou protáhl, každým kouskem nahého těla se dotýkal Erin. Něco zamumlala ze spaní a on ji přitiskl k sobě ještě těsněji.

Bože, jak mu chyběla.

Zaťukání na dveře Erin probudilo a zjevně ji i vyděsilo. Rychle se posadila. Světlé vlasy se jí otřely o ramena, přikrývka jí sjela z nahých prsou. V přísvitu pronikajícím zavřenými žaluziemi vypadala nádherně.

Natáhl k ní ruku, nedokázal se ovládnout. Christian zavolal skrz dveře a znělo to velmi pobaveně: „Vy dva, máte patnáct minut! Takže dokončete, co jste začali… anebo začněte, co chcete dokončit. V obou případech to berte jako dobře míněné upozornění.“

„Díky!“ zavolal zpět Jordan a zakřenil se na Erin. „Víš, že je smrtelný hřích neposlechnout přímý rozkaz kněze?“

„Tak nějak si myslím, že to není pravda,“ namítla s uličnickým úsměvem – a pak ukázala na koupelnu, příslib horké mýdlové vody a nahé kůže. „Ale možná pro zachování našich duší bude lepší poslechnout než potom litovat.“

Opětoval její úsměv, vzal ji do náruče a odnesl do koupelny.

Než Christian zaklepal znovu, byli už oba osprchovaní, oblečení a vybavení novými zbraněmi. Až na škrábance a modřiny se Jordan už hodně dlouho necítil tak skvěle.

Když vyšli na chodbu, Christian přiložil na rty ukazováček a podal oběma malé baterky.

Co se děje? pomyslel si Jordan.

Christianovi však důvěřoval natolik, že se nevyptával. Následovali ho s Erin na konec chodby, dolů po několika ramenech schodů a dlouhým tunelem, který nebyl osvětlený.

Jordan rozsvítil baterku a Erin udělala totéž.

Christian nasadil zničující tempo. Chodba vypadala jako vytesaná do podložní skály a táhla se téměř dva kilometry. Konečně Christian dorazil k ocelovým dveřím na konci a zastavil se. Navolil kód na elektronickém zámku a ustoupil. Dveře se neslyšeně otevřely dovnitř. Byly přes třicet centimetrů silné a nejspíš by odolaly i ráně z děla.

Tmavou chodbu zalilo sluneční světlo.

Jordan ucítil borovice a jíl.

Muselo jít o nouzový východ určený zřejmě pro záchranu papeže v případě ohrožení paláce.

Christian vyšel ven a pak jim pokynul, ať se drží těsně za ním.

Jordan, stále nedůvěřivější a obávající se nějaké lsti, si připravil útočnou pušku a držel Erin mezi sebou a Christianem. Chtěl, aby byla krytá zepředu i zezadu.

Vešli do hustého jehličnatého lesa. Pod silnou clonou zeleného baldachýnu vládl stín a chlad. Jak kráčel, zůstávala za ním pára z jeho dechu. Koberec spadaného jehličí tlumil zvuk kroků.

Erin si dopnula plášť z vlkoběsí kůže.

V tomto mlčenlivém lese i tichý zvuk zněl příliš hlasitě.

Před nimi se ze stínů vylouply tři postavy. Zatímco Christian se uvolnil, Jordan jen sevřel pevněji pušku. Pak poznal, že je to Nadia vedoucí Rhuna a Báthoryovou. Alespoň předpokládal, že jde o hraběnku, protože žena byla zahalená před sluncem od hlavy k patě. Nicméně stříbrná pouta, která měla nasazená na jednom z tenkých zápěstí, ho nenechávala na pochybách, že je to Báthoryová. Druhý konec pout měl na ruce Rhun.

Sangvinisté ohledně hraběnky nic neriskovali.

Jordan by ale osobně byl raději připoutaný ke kobře.

Nadia pokynula Jordanovi, ať s ní jde za silný kmen borovice k rozhovoru mezi čtyřma očima. Bylo zneklidňující, že dosud nikdo nepromluvil. Rychle Erin stiskl paži, nechal ji s Christianem a pak následoval Nadiu.

Jakmile byli z dohledu, Nadia vytáhla list tuhého papíru, byl přeložený a zapečetěný červeným voskem se znakem koruny a dvou zkřížených klíčů.

Papežská pečeť.

Dlouhým nehtem rozlomila pečeť a rozložila list, objevila se ručně nakreslená mapa Itálie. Modrá čára vedla na sever z Castel Gandolfo a končila poblíž Říma. Čísla dálnic byla zakroužkovaná a doplněná časovým rozvrhem.

Nadia zvedla zapalovač a rozžehla ho, připravená papír spálit, přitom významně hleděla na Jordana.

Zjevně si měl mapu uložit do paměti.

Tiše si povzdychl a zapamatoval si dálnice a časové údaje. Když byl hotov, opět pohlédl na Nadiu.

Napodobila řízení a ukázala na něj.

Zdá se, že budu šoférovat.

Zvedla zapalovač k mapě. Žlutý plamének olízl silný papír a spálil ho na prach. Účel celé pantomimy byl jasný. Jordan, Nadia a ten, kdo nakreslil mapku – nejspíš kardinál –, byli jediní, kdo měli znát cíl a trasu cesty.

Nedají tak atentátníkovi další šanci, aby je zaskočil.

Když to bylo hotovo, Nadia odvedla Jordana zpět k ostatním, kteří na ně čekali.

Jakmile byli zase pohromadě, zamířili přes les na parkoviště. Stála tam jen dvě vozidla: černý Mercedes SUV se zabarvenými okny a také černý motocykl Ducati, z jehož tvarů přímo sálala rychlost.

Jordan toužebně pohlédl na motocykl, ale dobře věděl, že skončí v SUV.

Nadia to vzápětí potvrdila, když přehodila přes sedadlo motocyklu nohu a podívala se na něj se zdviženým obočím. Zakřenil se a připomněl si jejich divokou jízdu Bavorskem před pár měsíci. Ještě nikdy necítil takový strach a vzrušení současně. Její nadpřirozené reflexy jí dovolovaly ovládat dopravní prostředky při rychlostech, které si nedokázal ani představit.

Dnes ho však nic takového nečeká.

Hodila mu klíčky od SUV, pak nastartovala motocykl a odburácela.

Jordanova skupinka zamířila k vozu. Rhun pomohl hraběnce dozadu, z druhé strany si k ní přisedl Christian. Jordan podržel otevřené přední dveře Erin. Rozhodně ji nehodlal nechat sedět vzadu s Rhunem a hraběnkou.

I tak bylo přední sedadlo k té dvojici příliš blízko.

15.14

Jak se vozidlo rozjelo po cestě s hladkým černým povrchem, Alžběta zaťala volnou ruku v pěst. Automobily jí naháněly hrůzu. V Římě se vyhýbala jejich odpornému zápachu a burácejícím motorům. Netoužila se k žádnému ani přiblížit a teď v jednom z nich seděla.

Bylo to hodně podobné jako v kočárech z její doby až na to, že kočáry nikdy nejezdily tak rychle. Žádný kůň nedokázal po cestě jet takovým tempem. Jak může ten voják nad vozem vůbec udržet kontrolu? Věděla, že vozidlo má mechanické zařízení jako třeba hodiny, ale nemohla se zbavit strachu, že je vyplivne z teplého koženého kokonu a rozbije jim hlavy o tvrdou cestu.

Zaposlouchala se do tlukotu srdcí lidí sedících vpředu a použila je jako měřítko možného nebezpečí. Právě teď jim srdce bušila pomalu a klidně. Neměli z říhající a vrčící bestie žádný strach.

Pokusila se co nejlépe napodobit jejich emoce.

Jestliže se nebojí oni, neměla by projevovat strach ani ona.

Jak minuty míjely, prvotní zděšení opadlo a změnilo se v prostou nudu. Černá stužka cesty se před ní rozvíjela až přízračně stále stejně. Stromy, vesnice a jiné automobily je míjely po jedné nebo druhé straně, bezvýznamné a bez povšimnutí.

Jak zmizel strach, vrátila se v myšlenkách k Rhunovi. Vzpomněla si, jak ji držel za ruku a na jeho rty na svém hrdle. Nebyl zdaleka tak chladný a oddaný církvi, jak se tvářil – ne nyní, ne tehdy. V její cele ho znovu dělil jen krůček od toho, aby porušil svůj slib.

Věděla, že nešlo jen o touhu po krvi.

Toužil po ní.

Stále mě miluje.

Ze všech zvláštností moderního světa jí toto přišlo nejpodivnější. Nyní to zvážila a věděla, že musí počkat na správnou chvíli a využít toho.

Osvobodit se.

A možná osvobodit je oba.

Automobil minul řadu venkovských italských domů. V několika oknech zahlédla lidi pohybující se uvnitř. Záviděla jim jejich jednoduchou existenci – ale také poznala, jak jsou napjatí, uvěznění do jednoho života, kdy jim ubíhající roky přinášejí jen neustálé slábnutí a postupné chátrání.

Jak křehké a pomíjivé bytosti jsou tihle lidé.

Po další jízdě automobil vjel na obrovské pole ze stejného tvrdého materiálu, jako byla cesta, a zastavil vedle gigantické kovové stavby s masivními otevřenými dveřmi. Voják otočil klíčkem a motor automobilu umlkl.

„Co je to za místo?“ zeptala se.

Rhun odpověděl: „Hangár. Místo, kde se uchovávají letadla.“

Přikývla. Letadla znala, často vídala jejich světla na noční obloze nad Římem. Ve svém malém bytě sedávala nad jejich obrázky, fascinovaná zázraky moderní doby.

Ve stínu hangáru spatřila malé bílé letadlo s modrým pruhem na trupu.

Ze dveří v boku stroje vystoupila Nadia a zůstala stát na vrcholu krátkých schůdků. Alžbětě hned povyjely tesáky, její tělo si dobře pamatovalo nespočet drobných ponížení, která jí tato vysoká žena způsobila.

Rhun vyvedl Alžbětu ven z automobilu, pohybovali se neohrabaně kvůli spalujícím poutům, která je svazovala k sobě. Následovali ostatní do hlubších stínů uvnitř budovy.

Nadia se k nim připojila. „Důkladně jsem prohlédla celé letadlo. Je čisté.“

Rhun se otočil k Alžbětě. „Tady uvnitř je dost temno. Jestli chceš, můžeš si prozatím sundat roušku.“

Zvedla volnou ruku šťastná, že se jí může zbavit, a strhla si látku z obličeje. Chladný vzduch jí ovanul tváře a rty a přinesl zápach asfaltu a dehtu a další pachy – štiplavé hořké a prodchnuté spáleninou. Zdálo se, že tato éra žije celá z ohně a spalování benzinu.

Držela obličej odvrácený od otevřených dveří. Dokonce i tak rozptýlené sluneční světlo ji zraňovalo, ale pokoušela se nedat bolest najevo.

Místo toho se zadívala na vojáka, jak si protahuje záda a podupává, aby se mu prokrvily nohy po dlouhém sezení. Připomínal jí neklidného hřebce, kterého vypustili ven po dlouhé době strávené ve stáji. Jeho titul – Válečník – mu seděl jako ulitý.

Stále se držel nablízku té ženě Erin Grangerové. Byl do ní zjevně celý blázen, a dokonce i Rhun vypadal její přítomností zaujatý, a to mnohem víc než bylo Alžbětě milé.

Nicméně Alžběta musela připustit, že archeoložka má půvab sportovkyně a bystrou mysl. V jiné době a jiném životě mohly být přítelkyněmi.

Nadia se vydala zpět k letadlu. „Jestli máme stihnout dostaveníčko, musíme hned odstartovat.“

Skupina ji následovala po schůdcích do letadla.

Alžběta uvnitř se skloněnou hlavou pohlédla nalevo, kde byla místnůstka se dvěma úzkými křesly, zkosenými okny a červenými a černými páčkami a knoflíky.

„Tomu se říká kokpit,“ vysvětlil Rhun. „Odtamtud pilot ovládá letadlo.“

Uviděla nejmladšího ze sangvinistů Christiana, jak si sedá dovnitř. Zdálo se, že se schopnosti sangvinistů přizpůsobily i nové době.

Otočila se zády a zamířila do hlavního prostoru. Oba boky malého letadla lemovala pohodlná kožená křesla, uprostřed zůstala úzká ulička. Všimla si i malých okének a představovala si, jaký asi bude pohled na svět ze vzduchu shora na mraky a na hvězdy na nebi.

Toto je skutečně doba zázraků.

Když sklouzla pohledem za sedadla, uviděla vzadu dlouhou černou truhlu s držadly na koncích. Šlo o zjevně moderní konstrukci, ale tvar se od jejích časů nezměnil.

Byla to rakev.

Zastavila se tak prudce, že do ní Rhun narazil.

„Promiň,“ řekl tiše.

Stále upřeně hleděla na rakev. Začichala. Truhla neobsahovala žádné tělo, jinak by ho ucítila.

Proč je tady?

Pak se Nadia usmála – a Alžběta náhle pochopila.

Uskočila dozadu a tvrdě narazila do Rhuna. Levou rukou mu vytrhla z pochvy u pasu zakřivenou dýku. Pak jediným rychlým pohybem ťala po Nadie. Ale její cíl odtančil dozadu a čepel zasáhla jen její bradu. Vytryskla krev.

Nestačilo to.

Alžběta proklela neobratnost své levice.

Za ní se zabouchly dveře. Ohlédla se a spatřila, jak Christian strčil oba lidi do kokpitu, aby byli v bezpečí. Potěšilo ji, že v ní vidí takovou hrozbu.

Pevně sevřela dýku a otočila se zpět k Nadie.

Žena uvolnila stříbrný řetěz připravená použít ho jako bič, v druhé ruce třímala krátký meč.

„Dost!“ zařval Rhun a jeho hlas zaduněl v malém prostoru.

Alžběta neustoupila. Vybavil se jí sarkofág, ve kterém se narodila do tohoto nového světa. Vzpomněla si na zazděnou celu ve své hradní věži, kde pomalu umírala hlady. Nedovolí, aby ji znovu zaživa pohřbili a uvěznili.

„Když jsi mě naposledy strčil do rakve,“ vyštěkla na Rhuna, „ztratila jsem tam čtyři sta let.“

„Je to jen na dobu letu,“ slíbil Rhun. „Letadlo poletí vysoko nad mraky. A tam není kde se schovat před sluncem.“

Stále ji však ovládala panika z představy, že má být znovu zavřená, a nedokázala ji ovládnout. Vzepjala se proti stříbrným poutům, kterými s ním byla svázána. „To bych raději umřela.“

Nadia přistoupila blíž. „Jak je ctěná libost.“

Pak jí rychlým švihem krátkého meče prořízla hrdlo. Stříbro Alžbětě spálilo kůži, z rány jí vytryskla krev, jak se snažila vyplavit z těla svatost. Alžběta přestala bojovat a dýka jí vypadla z ruky. Potom byl u ní Rhun, přitiskl jí na hrdlo ruku a zastavil krev.

„Cos to udělala?“ zasyčel na Nadiu.

„Přežije to,“ odsekla. „Nesekla jsem hluboko. Bude tak snadnější strčit ji do truhly bez dalšího nesmyslného bojování.“

Nadia odklopila víko na pantech.

Alžběta zasténala, ale ochromená stříbrem se na víc nezmohla.

Rhun ji zvedl a odnesl k rakvi.

„Slibuji, že tě odtamtud brzy vysvobodím,“ ujistil ji. „Jen za pár hodin.“

Pak ji jemně položil dovnitř. Cvakla pouta a měla zápěstí volné.

Chtěla se posadit, bojovat, ale nedokázala sebrat dost sil.

Víko dosedlo na rakev a znovu ji uvrhlo do temnoty.

KAPITOLA 24

19. prosince, 17.39 SEČ

Castel Gandolfo, Itálie

Slunce zapadlo už před hodinou a Leopold obcházel kolem papežské letní rezidence. Samotné pozemky byly rozlehlejší než celý Vatikán a nabízely spoustu míst, kde se skrčit, ukrýt a číhat. Teď právě seděl na jednom z obřích cesmínových dubů, které tu a tam rostly na pozemku, a využíval jeho větví a silného kmene, aby dokonale splynul s temnotou. Strom se tyčil, jen co by kamenem dohodil od hlavní budovy paláce.

Předtím, když slunce zapadlo, se vyplazil ze stohu slámy. Ve tmě se dalo lehce proklouznout policejním zátarasem kolem trosek vlaku. Leopoldův sluch snadno zachytil tlukot srdcí záchranářů a komisařů, což mu umožnilo se jim vyhnout a zůstat neviděn. Z úkrytu ve stohu zaslechl kardinálovu zmínku, že pojedou do Castel Gandolfa, kde chce truchlit a modlit se za duše těch, kteří dnes přišli o život.

A tak ho Leopold po západu slunce následoval rychlostí, kterou dokáže vyvinout jen sangvinista, a překonal mnoho kilometrů, než dorazil do malého městečka, nad kterým se tyčil papežský palác.

Poslední půlhodinu pak z bezpečné vzdálenosti pozoroval rezidenci a pomalu ji obešel kolem dokola. Neodvažoval se víc přiblížit, aby si sangvinisté uvnitř nevšimli jeho přítomnosti.

Ostrým sluchem však zachytil mnohé zevnitř, slova, útržky rozhovorů, klepy personálu. Postupně zjistil, co vědí o tragické události. Zdálo se, že jedině kardinál Bernard vyvázl živý. Policie nalezla těla strojníků z vlaku. Leopold si vzpomněl, že slyšel přiletět a odletět helikoptéru, ještě než na místo dorazili záchranáři. Kardinál musel nechat odvézt své mrtvé. Bernard by nenechal těla sangvinistů padnout do rukou italské policie. Leopold dokonce zaslechl jednu z pokojských, jak se zmínila o tělu, které na okamžik zahlédla, než ho Bernard odnesl z dohledu někam do útrob paláce.

Leopold se na větvi napřímil a pomodlil se za jejich zavražděné duše. Věděl, že jejich smrt byla nutná, aby posloužila vyššímu cíli, ale truchlil pro Erin a Jordana i kolegy sangvinisty – Rhuna, Nadiu a Christiana. Dokonce ani prchlivý otec Ambrož si nezasloužil takový osud.

Nyní naslouchal tónům zádušní mše, kardinálův výrazný italský přízvuk byl i na takovou dálku nezaměnitelný. Leopoldovy rty se pohybovaly v tiché modlitbě v souladu s ostatními, ze svého místa na stromě se připojil ke smuteční mši. Celou dobu pátral po hlasech Erin a Jordana pro případ, že by se personál mýlil. Zkusil rozeznat rytmus jejich srdcí z palety papežova lidského služebnictva.

Nic.

Slyšel jen kardinálovy modlitby.

Když zádušní mše skončila, slezl ze stromu, vrátil se na zem a vydal se do města v sousedství. Hledal a našel osamělou telefonní budku u benzinky. Vytočil číslo, které měl uložené v paměti.

Hovor byl okamžitě přijat. „Přežil jste?“ zeptal se Damnatus spíše vztekle než s úlevou. „A kdo ještě?“

Pochopitelně to byl Damnatův hlavní zájem. Ovšemže se obával, že pokud přežil Leopold, pak mohli i ostatní, například trojice z Proroctví. Leopold od něj nečekal omluvu, že uvázl ve stejné pasti – stejně tak si Damnatus mohl myslet, že si i on takový osud zaslouží. Bez ohledu na své pocity musí s Damnatem spolupracovat, i když ho ten muž v zájmu splnění cíle málem zabil.

S tím vědomím Leopold sdělil všechno, co se dozvěděl. „Podle toho, co jsem dokázal zjistit, přežil jen kardinál. Jedna z pokojských zahlédla tělo, která tam přinesli z trosek. Možná jich bylo i víc.“

„Vraťte se do paláce a podívejte se na to tělo,“ rozkázal Damnatus. „Potvrďte, že jsou mrtví i ostatní. A doneste mi důkaz.“

Leopold o tom sám přemýšlel, ale proniknout do rezidence znamenalo příliš velké riziko. Přesto to Damnatovi slíbil. „Stane se.“

Za několik minut už Leopold stál u tajné branky, která vedla do sangvinistického podzemního křídla paláce. Modlil se, aby ji nikdo nehlídal. Přistoupil k ní, rozřízl si dlaň a nakapal několik drahocenných krůpějí krve do starého kamenného poháru. Zašeptal nutné modlitby, a jakmile se vchod otevřel, vklouzl dovnitř.

Na prahu se zastavil a napjal smysly: naslouchal, jestli nezachytí tlukot srdce, čichal, zda někoho neucítí, a zrakem propátral každý temný kout.

Když se přesvědčil, že je sám, vydal se Leopold k sangvinistické kapli. Právě tam měli donést všechna těla nalezená po výbuchu. Vzpomněl si, jak naslouchal pohřební mši.

Bál se, že nablízku stále mohou být ostatní z jeho řádu, a tak vytasil svou dýku a pevně ji sevřel. Během dlouhého života již zabil mnoho lidí i strigoi, ale ještě nikdy jiného sangvinistu. Obrnil se vůči této možnosti.

Pokračoval neslyšně dál posledním tunelem, vdechoval známý podzemní pach vlhké hlíny, krysích výkalů a zbytků kadidla z nedávné mše. Jak se blížil ke vstupu do kaple, kráčel stále pomaleji.

Dolehla k němu slova tiché modlitby, zastavil se.

Poznal hlas osamělého truchlícího.

Kardinál Bernard.

Leopold se připlížil k zavřeným dveřím a nahlédl dovnitř malým okénkem. Za řadou kostelních lavic stál kamenný oltář zakrytý bělostným ubrusem, osvětlený na obou koncích voskovicemi. Uprostřed stál zlatý kalich plný vína.

Blikající světlo se odráželo od mozaikovitých oken zasazených po obou stranách do kamenných zdí – a od ebenové rakve položené před oltářem.

Všiml si prostého stříbrného kříže na jejím víku.

Byla to sangvinistická rakev.

Věděl, že tělo uvnitř musí být brzy převezeno do Říma a pohřbeno ve svatyni pod Svatopetrským chrámem na jediném místě na světě, které je dost bezpečné, aby uchovalo jejich tajemství.

Ale jedna osoba ještě nebyla připravená rozloučit se.

Bernard klečel před rakví, bílou hlavu skloněnou a mumlal modlitby. Zdál se nějak menší, sražený z kardinálského piedestalu do hlubokého a osobního žalu.

Leopolda zachvátil z této konfrontace s hmatatelnými následky jeho činů smutek. Leží tu mrtvý bojovník církve a jako by padl jeho rukou. A i když smrt při službě církvi přinese sangvinistovi věčný klid, Leopold v tom tentokrát nenalezl útěchu.

Bernardovo purpurové roucho se nakrčilo, když se předklonil a položil dlaň na bok rakve. „Bůh s tebou, můj synu.“

Leopold si vybavil ostatní sangvinisty ve vlaku. Podle posledních kardinálových slov na rozloučenou musí v rakvi ležet buď Rhun, nebo Christian.

Bernard vstal a s rameny nahrbenými žalem opustil kapli.

Leopold se stáhl do boční místnosti plné sudů vína. Počkal, dokud zvuk kardinálových kroků nezmizel v dálce, a pak ještě notnou chvíli, než se vrátil k prázdné kapli a vstoupil dovnitř.

Zamířil k rakvi, nohy měl ztěžklé žalem a vinou. Věděl, že Damnata bude zajímat, jestli v rakvi leží Rhun, Rytíř Kristův z Proroctví. Osud ostatních je nejistý, ale Leopold měl podezření, že z nich asi nezbylo dost, aby ostatky stály za převoz sem.

Když došel k rakvi, přejel dlaní po chladném hladkém povrchu a zašeptal kajícnou modlitbu. Skončil, zadržel dech, nadzvedl víko a podíval se dovnitř připravený na nejhorší.

Rakev byla prázdná. Leopold šokovaně prohledal kapli, pátral po nějaké pasti, ale žádnou neobjevil.

Obrátil pozornost zpět k rakvi a všiml si, že není úplně prázdná.

Na dně ležel pečlivě stočený růženec s ohmatanými korálky a s malým stříbrným křížkem ohlazeným desítkami let mnutí při modlitbách. Představil si Bernarda zdvihajícího z chladné hlíny zimního pole tento růženec, jediné, co zbylo ze sangvinisty, který ho nosíval.

Leopold se ho ani nemusel dotknout, aby poznal, komu patří.

Znal ho jako svou dlaň.

Byl to jeho růženec, který ztratil, když vypadl z vlaku.

Zavřel oči.

Pohleď, jak hluboko jsem klesl, můj Pane…

Vzpomněl si na Bernarda shrbeného žalem, tolik truchlícího.

Nade mnou… zrádcem.

Zaklapl víko a vypotácel se z kaple a ven z hradu.

Teprve pak se rozplakal.

ČÁST TŘETÍ

Rozhazuje kroupy jako sousta chleba, kdo odolá jeho mrazu?

Žalmy 147:17

KAPITOLA 25

19. prosince, 20.04 SEČ

Stockholm, Švédsko

Svět se ukryl pod vrstvou ledu.

Erin schoulená před neúprosným mrazem švédské zimní noci se třásla i v plášti, jak kráčela po ulici v centru Stockholmu. Neproniknutelná kůže pláště ji sice mohla ochránit před kousnutími a sečnými ranami, ale proti ledovému větru, který pronikal každou skulinou v oděvu, nechránila téměř vůbec. Každým nádechem jako by nabrala do plic ledovou tříšť. Dokonce i z dlažby potažené ledovým povlakem jí přes podrážky bot stoupal chlad.

O cíli letu se dozvěděla, teprve když byli ve vzduchu a nabírali kurz na sever od Říma. Let do Švédska trval přibližně tři hodiny a přistáli v zemi sněhu a ledu. Nyní mířili na schůzku s Grigorijem Rasputinem, aby se dohodli o propuštění Tommyho Bolara, možná Prvního anděla z Proroctví.

Erin překvapilo, že Rasputin souhlasil se setkáním ve Stockholmu, ne v Sant Petěrburgu. Bernard musel na ruského mnicha skutečně hodně zatlačit, když ho vytáhl tak daleko z domácího území na místo, které všichni pokládali za neutrální půdu.

Pro Erin však ani to nebylo dost daleko.

Christian je vedl. V této složité hře úskoků, jež dál pokračovala, byl mladý sangvinista jediný, kdo věděl, kde ve městě se schůzka bude konat, a vedl jejich skupinu rychle středem Stockholmu. Cestu lemovaly strohé budovy. Prosté skandinávské fasády působily po přezdobených italských domech v Římě jako úleva pro oči. Z většiny oken se do noci linulo teplé světlo, ve kterém pableskoval nový sníh snášející se na obě strany ulice.

Erin stoupaly od úst obláčky páry stejně jako Jordanovi.

Pokud dýchali i sangvinisté, nebylo to poznat.

Všimla si, jak Jordan náhle začichal jako pes, který zachytil stopu. Pak to ucítila i ona: perník a med, pečené kaštany a hořká vůně pražených mandlí.

Na konci ulice se rozevřelo velké náměstí zářící světly.

Vánoční trh.

Christian je vedl k tomuto přístavu tepla a radosti. Erin a Jordan se mu drželi těsně v patách, za nimi šli Rhun s Báthoryovou, znovu k sobě nenápadně připnutí pouty.

Poslední kráčela Nadia plně soustředěná na vzpřímená záda hraběnky.

Z každého kroku a pohledu Rhuna přímo čišel chladný vztek. Celý let seděl a zuřil kvůli Nadiinu útoku na Báthoryovou. Erin chápala logiku i nutnost toho, proč ji bylo nutné zpacifikovat. Hraběnce nikdo z nich nevěřil a měli obavu, že by je mohla prozradit celníkovi nebo někoho z nich napadnout, anebo dokonce vyvolat zmatek na palubě letadla, což se podle bitvy, která se odehrála těsně před startem z Říma, nejevilo jako tak nemožné.

Avšak Erin podobně jako Rhun odmítala něco tak brutálního jako proříznout té ženě hrdlo.

Báthoryová byla kvůli jejich pohodlí skoro zabita. Erin jí po přistání darovala svou krev, aby se hraběnka mohla vyléčit, ale věděla, že to neodstraní napáchanou škodu. Viděla to v hraběnčiných očích. Nadia zranila nejen hrdlo té ženy, ale také zničila veškerou důvěru, kterou k nim měla.

Pro Erin to také byla tvrdá připomínka toho, jak daleko jsou sangvinisté ochotní zajít, aby dosáhli svého cíle. Věděla, že získání Prvního anděla je důležité pro zastavení svaté války, ale už si nebyla tak jistá, jestli účel světí prostředky. A zvláště v tomto případě. Jistě existoval méně brutální způsob, jak zajistit Báthoryovou, jiná cesta, jak dosáhnout toho, aby s nimi sice neochotně, leč přece jen spolupracovala, ale zdálo se, že se ji sangvinisté ani nenamáhali hledat.

Avšak to, co udělali, se už nedalo vzít zpět.

Musí pokračovat dál.

Když se však Erin ponořila do tepla a šťastného veselí vánočního trhu, její nálada pod bodem mrazu trochu roztála, stejně jako ustoupil chlad, když míjela otevřená ohniště, kde se na rozžhaveném uhlí pekly kaštany a pražily mandle.

A kus dál vlevo rozpínala k nebi zelené větve poprášené sněhem a ozdobené zlatými koulemi obrovská borovice. Z temnoty nad jejich hlavami se komíhavě snášely k zemi jako peříčka sněhové vločky. Napravo zase velký kulatý rozesmátý Santa mával ze stánku se sladkostmi a druhou rukou si hladil dlouhý bílý plnovous.

Jordan vypadal, že si ničeho z toho nevšímá. Přejížděl pohledem náměstí, zkoumal vysoké budovy, davy proudící kolem nich v teplém zimním oblečení. Kontroloval průčelí každého obchodu, jako kdyby se za ním měl ukrývat odstřelovač.

Věděla, že je správné, aby byl takhle na stráži. Připomněla si, že tu někde poblíž číhá Rasputin, a prosté kouzlo vánočního trhu se rychle vytratilo. Na žádost ruského mnicha nechali zbraně v letadle. Ale mohou Rasputinovi důvěřovat, že udělal totéž? Zvláštní, byl známý tím, že vždy drží své slovo – i když ho může nejrůznějším způsobem překroutit, takže je dobré pečlivě vážit každou slabiku, kterou pronese.

Když míjeli stánek s dřevěnými hračkami, narazila Erin do dívenky s modrou pletenou čepicí a bílou bambulí. Dítě drželo v ručkách loutku elfa jedoucího na sobu. Figurka spadla do sněhu a zamotaly se jí vodicí šňůrky. Majitele obchodu to nepotěšilo.

Aby se Erin vyhnula scéně, podala mu desetieurovou bankovku, že hračku koupí. Obchod v mrazu proběhl rychle. Holčička se stydlivě usmála, popadla loutku a odběhla.

Mezitím se Jordan postavil ke krámku s horkými párky. Ostatní visely ve věncích pod střechou budky. Kdyby byl někdo na pochybách, z čeho jsou párky vyrobené, visela na zdi za růžolícím prodavačem vycpaná sobí hlava.

Erin se připojila k ostatním a chtěla se začít omlouvat za zpoždění.

Ale Christian se zastavil a rozhlédl kolem dokola. „Tak podle toho, co vím, jsme měli dojít sem,“ oznámil jim. „Měli jsme dorazit z letiště na tenhle vánoční trh.“

Všichni si začali prohlížet jednotlivé atrakce trhu.

Hraběnka si pohladila zahojenou ránu na krku. „Mise rozhodující o životě a smrti, a přesto o ní víte tak málo?“

Erin jí dala zapravdu, neustálé tajnůstkaření ji už také unavovalo. Ucítila v kapse váhu jantaru. Přenesla Amyin talisman ze starých šatů do nových a s ním i jeho břemeno, což jí připomnělo, že tajemství mohou zabíjet.

Ostražitě pozorovala dění na tržišti. Nějaká žena tlačila kočárek zakrytý dekou. Vedle ní čtyřletý chlapeček s ulepenými tvářičkami držel v chlupatých rukavicích lízátko. Za nimi se houf dívek pohihňával u stánku s perníkovými srdci, zatímco dva hoši řešili nápisy napsané bílou polevou na srdcích.

Ozval se sbor hlasů a rozezněl se přes celý trh – chlapecký sbor spustil švédsky Tichou noc. Melancholické tóny vánoční písně souzněly Erin s její náladou.

Natáhla krk a pátrala po nějaké stopě po Rasputinovi. Mohl by být kdekoli, anebo nikde. Ani by se nedivila, kdyby se šílený mnich vůbec neukázal a nechal je tu podupávat na mrazu.

Jordan si promnul ruce, zřejmě se mu nelíbilo, že se tak vystavují na otevřeném prostranství, nebo byl prostě jen promrzlý. „Měli bychom trh obejít,“ navrhl. „Jestli nás Rasputin chce najít, najde nás. Tohle je očividně jeho hra a musíme vyčkat, až udělá první krok.“

Christian přikývl a znovu se postavil do čela.

Jordan sklouzl rukou v rukavici k Erin a pevně ji uchopil za ruku. I když vypadal, že jen tak náhodně bloumá trhem za mladým sangvinistou, poznala ze síly sevření a napětí, které se mu promítalo do ramen, že je všechno možné jen ne uvolněný.

Společně minuli další stánky nabízející keramiku, pletené zboží a nespočetné cukrovinky. Obklopovaly je jasné barvy a zářivě žluté osvětlení, ale bylo jasné, že trh zvolna končí. Stále víc lidí mířilo do přilehlých ulic, než z nich přicházelo na náměstí.

A stále ani známka po Rasputinovi a jeho strigoi.

Erin se zastavila u krámku se svetry upletenými z místní vlny a napadlo ji, že kdyby tu měli ještě dlouho čekat, nejspíš si jeden koupí. Za ní znovu spustil chlapecký sbor a jejich silné nevinné hlasy naplnily vzduch.

Pohlédla na pódium na konci tržiště.

Poslouchala, jak začínají zpívat upravenou verzi Malého bubeníčka. Znovu to bylo švédsky, ale melodie se nedala zaměnit, vyprávěla příběh chudého chlapce, který malému Ježíškovi nabídne to jediné, co může: sólo na bubínek.

Usmála se při vzpomínce, jak byla jako dítě okouzlená, když se směla dívat na animovanou verzi tohoto příběhu v televizi, šlo o vzácnou výjimku v rigorózní náboženské komunitě, v níž vyrůstala.

Zrak jí padl na zpěváky, všimla si, že jsou to samí chlapci stejně jako ten, o kterém se ve vánoční koledě zpívá. Pak náhle ztuhla a začala si ty nevinné tváře prohlížet pozorněji.

„Támhle najdeme Rasputina,“ prohlásila.

Znala mnichovu zálibu v dětech. Jeho zájem o ně nebyl sexuální, i když svým způsobem stále šlo o dravčí choutky. Vybavila si všechny leningradské děti, které mnich nalezl na smrt vyhladovělé a zmrzlé při obléhání města během druhé světové války. Změnil je ve strigoi, aby je uchránil před smrtí.

Rasputin kdysi býval sangvinistou, ale za podobné zločiny jej exkomunikovali a vyhostili. On pak na oplátku vytvořil vlastní pokřivenou verzi řádu v Sant Petěrburgu, stal se de facto jejím papežem a pro své věrné, většinou děti, mísil k přijímání lidskou krev s posvěceným vínem.

„Bude s těmi chlapci,“ vyhrkla. „Někde poblíž jejich sboru.“

Báthoryová skepticky pozvedla obočí, ale Rhun přikývl. Znal Rasputina lépe než kdokoliv z nich. Jeho oči se střetly s Erininýma a uznalým pohledem ocenil její vhled do mnichovy duše.

Jordan jí opět stiskl ruku. „Pojďme se na ně podívat.“

20.38

Jordan se držel těsně u Erinina boku, když se jejich skupina proplétala řídnoucím davem k pódiu. Žaludek se mu bolestivě svíral z vůně pečených kaštanů a svařeného vína. Už to bylo hodně dávno, kdy s Erin něco jedli. Sangvinisté často zapomínali, že jejich lidští společníci musí tu a tam něco sníst.

Jakmile všechno tohle skončí, měl v plánu najít největší mísu horké polévky ve Stockholmu. Nebo možná hned dvě. Jednu sní a do druhé si strčí promrzlé nohy.

Rozhlédl se kolem po civilistech korzujících po tržišti s plnýma rukama kouřících pohárků, balíčků převázaných stužkami a promaštěných kornoutů s kaštany. Jak by to s nimi dopadlo, kdyby na ně zaútočil Rasputin se svou smečkou strigoi? Zkusil si představit civilní ztráty. Rozhodně by to nedopadlo dobře.

Vlastně celá tahle akce nějak smrdí. Nemají žádné zbraně. A jen nespolehlivé spojence. Ohlédl se na hraběnku, která kráčela s kapucí shrnutou dozadu necitlivá k mrazu, záda hrdě napřímená domýšlivým pocitem nadřazenosti.

Kdyby došlo ke střetu, nebyl si jistý, ke které straně by se přidala. Vzápětí se opravil. Ví to moc dobře.

Vybrala by si svou vlastní stranu.

Během letu si krátce promluvil s Christianem, schovali se na chvíli do kokpitu letadla. Vymámil z Christiana slib, že pokud by se tu věci nevyvíjely dobře, odvede Erin co nejrychleji pryč. Jordan nehodlal její život ohrožovat víc, než je nezbytně nutné. Nesmí ji ztratit.

Pohlédl zpět na Erinin odhodlaný obličej. Jestli se o jeho plánech dozví, bude zuřit. Ale ať je raději na něj naštvaná – než mrtvá.

Když se blížili k pódiu, Jordan minul poutač v podobě natažené ruky. Dřevěný prst ukazoval někam za chlapecký sbor.

Nápis na poutači byl švédsky i anglicky a oznamoval, že se tu nachází ledové bludiště. Zdálo se, že se Švédové rozhodli vydělat na chladu co nejvíc.

Jordan minul poutač a došel k pódiu se sborem. Tvořily ho dvě řady mladých chlapců v bílém s rukama zastrčenýma do rukávů, nosy měli zarudlé od chladu. Jak zpívali, prohlížel si postupně mladé dychtivé obličeje pobledlé od zimy. Vtom se jeho oči zastavily na posledním chlapci v první řadě se zpěvníkem zvednutým v mladých rukách tak, že mu napůl zakrýval obličej.

Chlapec se od ostatních lišil. Vypadal na třináct až čtrnáct let, o rok nebo dva starší než druzí. Ale to Jordanovi nepřišlo tak divné.

Poklepal Christianovi na rameno.

„Ten na kraji,“ pošeptal mu. „Ten kluk nemá rukavice.“

Chlapec zpíval s ostatními, dobře s nimi ladil a očividně byl zvyklý zpívat ve sboru – ale možná ne v tomto. Nejbližší soused se od něj odtahoval, jako kdyby ho neznal.

Jordan si vybavil Rasputinovu pevnost v Sant Petěrburgu – chrám Spasitele v krvi –, kde pořádal vlastní temné mše a měl svůj chlapecký sbor.

Jordan si pozorně prohlédl napůl skryté rysy obličeje mladého zpěváka. Tmavě hnědé vlasy lemovaly obličej bílý jako jeho neposkvrněné oblečení. Ve tvářích neměl ani trochu barvy.

Hoch si všiml jeho pohledu a konečně nechal klesnout zpěvník. A tehdy ho Jordan poznal. Byl to ten hoch z videa: Alexej Romanov.

Jordan potlačil nutkání popadnout Erin a odvést ji odtud. Prohlédl si pozorněji ostatní chlapce ve sboru. Vypadali promrzle, unaveně a velmi lidsky. Ani nikdo z okolního davu se nijak nevymykal.

Počká, jak tu hru protivník rozehraje, než zareaguje.

K jejich skupince se přiblížila malá holčička v modré čepici s bílou bambulí. Hrála si s loutkou na provázcích. Byla to tatáž, které před chvílí loutku koupila Erin. Jordan si všiml, že ani ona nemá rukavice nebo palčáky.

Christian sledoval jeho pohled k holým prstíkům. Pak jako by se na chvíli zaposlouchal s hlavou nakloněnou na stranu a přikývl.

Neslyšel její srdce.

Takže další z Rasputinových dětských strigoi, dětská tvářička skrývá netvora dvakrát staršího než Jordan a dvakrát tak vražedného.

Nadia s Rhunem na obou krajích se napjali, připravení k boji. Hraběnka si jednou štíhlou rukou ladně držela šálu zakrývající jí poraněné hrdlo, druhá zůstávala připoutaná k Rhunově paži. Obhlížela zkušeným zrakem náměstí, jako kdyby pátrala spíš po nějaké výhodě než po nepřátelích.

Když zpěv skončil, sbormistr pronesl švédsky řeč, soubor si sbalil věci a to znamenalo pro dnešek konec trhu. Většina lidí se rozešla do přilehlých ulic. Mladá matka si vyzvedla z pódia jednoho z bíle oděných chlapců, zabalila ho do zimníku a podala mu termosku plnou horkého pití.

Šťastný kluk.

Také ostatní rodiče si vyzvedávali své děti, až zůstal jen Rasputinův chlapec. Mírně se jim uklonil, seskočil z pódia a vydal se k nim s typickou hrdostí ruské šlechty.

Když k nim hoch došel, oslovil ho Christian. „Kde je tvůj pán?“

Hoch se usmál, Christianovi z toho přeběhl mráz po páteři. „Mám dva vzkazy, ale nejdřív musíte odpovědět na otázku. Jeho Svatost vás od příjezdu pozoroval. Řekl, že jste přivezli dvě Vědmy. S první se setkal v Rusku a druhá je z přímé linie Báthoryů.“

Jordanem otřáslo poznání, kolik toho o nich Rasputin už ví.

Ale možná právě o tohle mnichovi jde.

„A proč ho to zajímá?“ zeptal se Rhun.

Alexej si dal ruce v bok. „Řekl, že obě musí podstoupit zkoušku.“

Jordanovi se vůbec nelíbilo, jak to zní.

„Podle slibu, který dal vašemu kardinálovi, vydá Jeho Svatost Prvního anděla pouze pravé Vědmě. Tak zní dohoda.“

Zdálo se, že se Rhun chce dále přít, ale Erin ho zarazila.

„O jakou zkoušku jde?“ zeptala se.

„Nic příliš nebezpečného,“ odpověděl Alexej. „Já si vezmu dva z vás s jednou Vědmou a Olga,“ ukázal na mladičkou dívku v modré čepici, „si vezme zbylé dva s druhou Vědmou.“

„A co se stane pak?“ zeptal se Jordan.

„Ta z nich, která najde Prvního anděla dřív, vyhraje.“

Hraběnka k nim přistoupila blíž, vycítila, že probíhá vyjednávání, nejspíš hledala způsob, jak je zradit. „A co se stane s tou, která prohraje?“

Alexej pokrčil rameny. „To nemám zdání.“

„Nevystavím Erin takovému riziku,“ prohlásil Jordan. „Najdeme zcela jiný způsob.“

Promluvila dívenka Olga. Měla typicky dětský hlásek, ale její slova byla na někoho jejího vzhledu a věku příliš složitá a formální. „Jeho Svatost nás informoval, ať vám připomeneme, že má Prvního anděla. Pokud na jeho požadavky nepřistoupíte, už ho nikdy neuvidíte.“

Jordan se zamračil. Rasputin je držel v šachu a moc dobře to věděl.

„Kam máme jít?“ zeptal se Jordan a pevně podržel Erin, nedovolí, aby je někdo rozdělil, čímž si neodvolatelně vybral tým, za který bude hrát. „Kde ten lov odstartujeme?“

Alexej jen mlčky ukázal na poutač, který před chvílí minuli.

Na ten s nataženou rukou.

Vydají se do ledového bludiště.

KAPITOLA 26

19. prosince, 20.59 SEČ

Stockholm, Švédsko

Erin následovala Olžinu kývající se bílou bambuli podél pódia a do úzké uličky. Vánoční ledové bludiště stálo na sousedním náměstí, prozatím skryté z obou stran budovami.

Ovšemže si Rasputin musel vybrat pro svůj test takové bludiště – místo jak chladné, tak matoucí. A v tuto pozdní hodinu, kdy se trh již zavřel, stačilo ruskému mnichovi postavit stráže jen k několika vchodům do bludiště, aby všem uvnitř zajistil naprosté soukromí. Co je však čeká v nitru labyrintu? Erin si vybavila obrovskou medvědici-blasfemaru, kterou Rasputin držel v kleci pod svým chrámem v Sant Petěrburgu. Jaká monstra je očekávají uvnitř?

Když mířila ke vchodu do uličky, drželi se jí po bocích Christian a Jordan. Rychlý pohled vlevo ukázal, že Alexej vede Rhuna, Báthoryovou a Nadiu. Objevili se na opačné straně pódia a šli do jiné uličky. Nejspíš je hoch směřoval k jinému vstupu do skrytého ledového bludiště na jejich vlastní startovní čáru.

Rhun se na Erin podíval, právě když dorazila do ústí uličky.

Zvedla ruku a popřála gestem jeho skupině štěstí.

Pak jejich dva týmy zmizely v uličkách připravené čelit tomu, co je čeká, a soutěžit mezi sebou o cenu uprostřed bludiště, o Prvního anděla.

Když Erinina skupina vešla do stísněného prostoru mezi domy, Jordan zapátral pohledem po střechách na obou stranách. Dával pozor i na masivní dveře domů a byl připravený na náhlý útok. Z oken potažených námrazou pronikalo světlo a dopadalo na zasněženou dlažbu. V teplých místnostech se míhaly rozmazané stíny, ti, kdo v nich žili, neměli tušení o nebezpečích číhajících za kamennými zdmi a dřevěnými dveřmi, byli slepí k netvorům, kteří zde lovili za noci.

Erin na okamžik zatoužila po takové prosté nevědomosti.

Ale nevědět neznamená totéž, co být v bezpečí.

Šla s rukama v kapsách a cítila Amyin amulet, kousek teplého jantaru ukrývající křehké ptačí pírko. Ani její studentka nic netušila o tomto tajném světě – a ten ji přesto připravil o život.

Po několika dalších krocích ulička ústila na další náměstí. Erin se prudce zastavila omráčena čirou krásou toho, co se před ní rozevřelo. Tento labyrint nevypadal jako pouhá nápodoba bludiště ze živého plotu. Před nimi se tyčil skutečný ledový palác, zabíral celé náměstí a pnul se asi do třicetimetrové výšky, tvořený špičkami a hláskami z ledu. Zdi zdobily stovky skulptur potažených jinovatkou a poprášených sněhem.

Olga, nevšímavá k té nádheře, je vedla ke gotické bráně v nejbližší zdi, jednomu z mnoha vstupů do bludiště skrytého v nitru. Když se blížili, Erin obdivovala dovednost umělců, kteří toto vše vytesali, a chytrý způsob, jak vytvořili ledové bloky, které pak stmelili dohromady zmrzlou vodou jako dávní stavitelé maltou.

Brána osvětlená žlutým světlem pouličních lamp za Erininými zády zářila, jako by byla ze zlatavého křemene.

Ve vchodu se Olga zastavila. „Nechám vás, ať dál jdete sami. Uprostřed hradu vás očekává anděl.“

Dívka zkřížila ruce na prsou, rozkročila se a strnula jako jedna ze soch na hradbách. Dokonce i oči ztratily výraz. Erin přejel po páteři mráz, když si připomněla, že holčička je strigoi. Tohle dítě nejspíš pravidelně zabíjelo celé půlstoletí, možná i déle.

„Půjdu první,“ prohlásil Christian, vstoupil do brány, černá sutana se jasně odrážela na pozadí zlatavého světla.

„Ne.“ Erin ho chytila za rukáv. „Je to moje zkouška. První bych měla jít já. Když jde o Rasputina, nejlepší bude dodržovat jeho pravidla. Jako Vědma to musím být já, kdo najde bezpečnou cestu až do srdce bludiště.“

Jordan a Christian si vyměnili znepokojené pohledy. Věděla, že ji oba chtějí chránit. Ale před tímto ji chránit nemohou.

Erin rozsvítila svou baterku, prošla kolem Christiana a vkročila dovnitř.

Po obou stranách se tyčily masivní modrobílé zdi asi čtyři metry vysoké a vypadaly přes půl metru silné, nahoře byly otevřené do temného nebe. Cesta mezi ledovými zdmi byla tak úzká, že se mohla rozpaženýma rukama prsty dotýkat obou stěn. Boty jí křupaly na sněhu změněném nohama nesčetných návštěvníků ve špinavě šedou břečku.

Posvítila si dopředu. Každých pár kroků stavitelé vsadili do stěn okna z průhledného ledu, aby v sousedních chodbách byly vidět zkreslené odrazy. Došla ke klenutému průchodu na levé straně a nahlédla dovnitř, očekávala, že půjde o další odbočku bludiště, ale místo toho objevila miniaturní zahrádku, kde všechny květiny, mřížoví a keře byly z ledu.

Přes nebezpečí se musela usmát.

Švédové vědí, jak vytvořit i v zimě živý obraz.

Když se vydala dál, vzhlédla k zamračené obloze. Nesvítily na ní hvězdy, aby vedly její kroky. Jen se tiše snášely čisté a řídké vločky sněhu. Dorazila na křižovatku a zabočila doleva, prstem v rukavici přitom jela po levé zdi, jak si vzpomněla na dětský trik. Nejjistější způsob, jak zdolat všechny části bludiště, je držet ruku na jedné stěně a následovat ji. Možná dojde do slepé uličky, ale cesta ji nakonec zavede vždy do středu.

Není to nejrychlejší, ale zato nejspolehlivější.

S Jordanem a Christianem v patách pokračovala dál, rukavicí klouzala přes ledová okna a drhla na částech zdí vyrobených ze sněhu. Světelný kužel baterky objevoval nové prostory. Došla do komnaty se sloupkovou postelí s nebesy a dvěma polštáři, vše vyrobeno z ledu, stejně jako lustr osazený skutečnými žárovkami. Nyní byl zhasnutý, ale představila si ho rozsvícený, jak se jeho světlo odráží od vyleštěného ledu.

V další místnosti jen zůstala zírat na statného ledového slona s kly obrácenými ke vchodu, které sloužily jako bidýlka věrně vytesaným ptáčkům; někteří spali, jiní rozpínali křidélka a chystali se vzlétnout.

Přes zázraky, které zde nalézali, se Erin každým dalším krokem zmocňovala stále větší nervozita a pátrala po nějaké pasti. Jakou hru s nimi Rasputin hraje? Zkouška přece nemůže spočívat v pouhém nalezení cesty do středu bludiště.

Prohlédla si dokonce i graffiti vyryté do ledu turisty, nejspíš teenagery, soudě podle převahy srdcí s dvojími iniciálami uvnitř. Neobjevila nic hrozivého, ale ani žádné vodítko k dalším záměrům ruského mnicha.

Zahnula za další roh jistá si tím, že už je mnohem blíž ke středu bludiště – a pak to uviděla.

Jedno z ledových oken, jehož povrch byl vyleštěný tak, až vypadalo jeho ze skla, mělo uvnitř zamrzlý nějaký předmět. Nevěřícně na něj namířila baterku. Uvnitř okna, dokonale zachovaná ledem okolo, byla špinavá slonovinově zbarvená dětská peřinka, které chyběl levý spodní růžek.

Erin se zděšeně zastavila a hleděla na ni.

„Co je to?“ zeptal se Jordan a také tam posvítil.

Jak se mohl Rasputin o tomhle dozvědět? A jak to našel?

„Erin?“ zopakoval naléhavě Jordan. „Vypadáš, jako bys právě spatřila ducha. Jsi v pořádku?“

Stáhla si rukavici a přitiskla obnaženou dlaň na led, teplo její ruky začalo led rozpouštět, a přitom vzpomínala, jak tuto peřinku viděla naposledy.

Erinin malý ukazováček přejel po slonovinově zbarveném mušelínu. Na povrchu tvořily čtvercový vzor vrbově zelené pruhy. Matka tomu vzoru říkala irský řetěz.

Vzpomněla si, jak matce pomáhala s jeho výrobou.

Když byla hotová denní práce, stříhaly a našívaly spolu čtverce při svíčce. Matčiny stehy už nebyly tak pečlivé jako dřív a ke konci bývala příliš unavená, než aby mohla vůbec pracovat. Erin proto převzala zodpovědnost za úkol a pozorně přišívala čtverce na jejich místo, mladé prstíky získávaly stále větší zručnost.

Dokončila ji včas, než se její sestřička Emma narodila.

A nyní Emma stará teprve dva dny ležela ve stejné peřince. Strávila celý život zabalená v ní. Narodila se slabá a s horečkou, ale otec zakázal, aby zavolaly doktora. Prohlásil, že o Emmině životě či smrti rozhodne pouze Boží vůle.

Emma zemřela.

A Erin se mohla jen dívat, jak z Emminy malé tvářičky a ruček zvolna mizí růžová barva. Byla stále bledší, víc než slonovinová barva peřinky pod ní. To se nemělo stát. Taková zrůdnost Erin tvrdě zasáhla a prozradila jí, že už nemůže dál přijímat otcova slova ani matčino mlčení.

Nechá promluvit své srdce a odejde pryč.

Ohlédla se přes rameno, aby se přesvědčila, že se nikdo nedívá, a vytáhla z kapsy v šatech nůžky. Kov zacvakal o sebe, jak vystřihla z rohu tak drahocenné látky jeden čtverec. Složila ho a ukryla do kapsy, pak sestřičku naposledy do peřinky zabalila, aby chybějící cíp byl skrytý uvnitř a nikdo nikdy nezjistil, co udělala.

Sestřino tělíčko zůstalo už zabalené do látky a otec je tak i pohřbil.

Přes vrstvu ledu Erin rozeznala vzor irského řetězu ztmavlý plísní a věkem. Přejela prsty přes led. Naprosto nečekala, že tu látku ještě někdy uvidí.

S hrůzou si uvědomila, co její přítomnost zde znamená.

Aby ji Rasputin získal, musel znesvětit hrob její sestřičky.

21.11

Alžběta utíkala bludištěm a táhla za sebou Rhuna na stříbrných poutech. Nadia je následovala jako její temný stín. Lidští soupeři se nikdy nemohou vyrovnat nadpřirozené rychlosti její skupiny. Alžběta by neměla mít problém dosáhnout středu bludiště dávno před světlovlasou doktorkou.

I když se nezajímala o ambice sangvinistů, věděla, že tento závod musí vyhrát. Pokud kardinál Bernard kdykoli usoudí, že není Vědmou, její život vzápětí skončí. Znovu se dotkla prsty jemné šály zakrývající ránu na krku. Šlo o mělký řez, připomínku toho, jak málo jí řád důvěřuje. A pokud Bernardova víra v ni zmizí, příští řez bude mnohem hlubší.

A tak nasadila rychlé tempo a ukládala si do paměti každou zatáčku v temnotě. Nepotřebovala při běhu žádné světlo. Ale při každém kroku ji čerstvě uzdravený krk zabolel od chladu. Erinina krev ránu částečně zhojila, ale ne dostatečně, ani zdaleka ne dostatečně. Překvapilo ji, že jí ta žena prokázala takové dobrodiní – a ještě víc, že Erin odsoudila útok sangvinistů na ni jako brutální.

Ta žena jí připadala stále zajímavější. Alžběta dokonce začala chápat, proč je Rhun doktorkou tak fascinovaný. Přesto ji to nezastaví, aby lidskou ženu při tomto úkolu porazila.

Alžbětiny boty křupaly ve sněhu a nohy ji rychle nesly vpřed. Nenechala se ničím rozptylovat, ani komnatami vytesanými tak, aby přivábily zrak a podnítily obrazotvornost. Pouze jedna z nich ji trochu zpomalila. Šlo o sál s dětským kolotočem v plné velikosti s koníky z ledu. Vzpomněla si, že takový viděla v Paříži v létě roku 1605, kdy takové atrakce začaly nahrazovat staré turnaje s dřevci. A připomněla si nadšení svého syna Pála, když spatřil pestré kostýmy a vzpínající se koníky.

Zachvátila ji bolest nad ztracenou rodinou, dávno mrtvými dětmi a vnoučaty, která nikdy nespatřila.

Ale žal a hněv ji jen poháněly kupředu.

Hnala se dál, nahlížela do početných ledových oken, každé z nich bylo důmyslně umístěno, ale žádné neposkytlo vodítko, kterým směrem se má vydat dál. Na křižovatkách vdechovala pach chladu a sněhu a snažila se určit podle vánku či průvanu správnou cestu.

Pak se zepředu ozvalo slabé šelestění, které je upozornilo, že tam někdo číhá. Zvuky nedoprovázel tlukot srdce.

Strigoi.

Musela se dostat téměř k centru bludiště.

Soustředila se na zvuky a znovu zrychlila krok – pak ale koutkem oka něco zahlédla. Něco zamrzlého v jednom z ledových oken jako moucha v jantaru. Zastavila se, aby si to prohlédla, a Rhun musel udělat totéž.

Uprostřed ledu se nacházel obdélníkový předmět velký jako její spojené dlaně. Těsně jej obalovala lesklá černá látka převázaná špinavou rudou šňůrkou. Poznala, o co jde.

Byl to její deník.

Kde se tu bere?

Těžko si představit, že by její deník mohl přežít zmatky a zkázu trvající několik staletí. A ještě nepravděpodobnější bylo, že ho někdo vzal z dávné skrýše a přinesl sem.

Proč?

Ta lesklá látka bylo vlastně voskované plátno. Její prsty si ještě pamatovaly mírně lepkavý povrch a v duchu si vybavila úvodní stránku tak jasně, jako kdyby ji nakreslila včera.

Šlo o obrázek olšového listu s náčrtem kořenů a větví stromu.

Na prvních stránkách se vyskytovaly kresby rostlin, popisy jejich vlastností, taje užívání, místa, kde se na jejím panství dají najít. Rostliny a květiny nakreslila osobně a instrukce krasopisně zapsala během dlouhých zimních večerů. Ale nezastavila se u toho. Vzpomněla si také, jak se její studia obrátila temnějším směrem, kterým ji táhlo srdce poté, když Rhunovou vinou zčernalo.

Alžběta napsala poslední zápisek, zatímco před ní umírala poslední venkovská dívka a krvácela ze stovek řezných ran. Alžběta si myslela, že je děvče silnější. Špatně odhadla dobu její smrti, což byla chyba. Ucítila bodnutí netrpělivosti, ale připomněla si, že i podobné chyby jí přinášejí další poučení.

Za ní v kleci vzlykala další dívka. Bude další na řadě, ale její neblahý osud může počkat do zítřka. Jako kdyby si to uvědomila, uvězněná dívka zmlkla, objala si kolena a začala se kývat.

Alžběta dopsala poznámky při světle ohně, zaznamenala každou podrobnost – jak rychle první dívka zemřela, jak dlouho musela čekat, než se někdo takový promění ve strigoi, jak dlouho všem trvá v tomto stavu zemřít.

Znovu a znovu Alžběta experimentovala s různými dívkami.

Pomalu a opatrně se učila tajemství toho, kým je a čím je.

Takové znalosti ji posílí o to víc.

Alžběta zvedla ruku a dotkla se ledu. Nenapadlo ji, že deník ještě někdy uvidí. Ukryla ho kdysi ve svém hradu, když začal soud. Jeho stránky obsahovaly přes šest set jmen, mnohem víc dívek, než bylo vražd, ze kterých ji obvinili. Schovala ho hluboko v podzemí hradu pod kamenem tak velkým, že ho žádný smrtelník nedokázal nadzvednout.

Někdo to však přece dokázal.

Nejspíš ten, kdo ji přivedl do tohoto bludiště, protože ho zde nechal, aby ho našla.

Kdo? A proč?

„Co to děláš?“ zeptal se Rhun, když si všiml jejího zájmu.

„Ta kniha je má,“ řekla. „A chci ji zpět.“

Nadia ji postrčila kupředu. „Na takové hlouposti nemáme čas.“

Alžběta se vrátila k ledovému oknu a pevně se rozkročila. Chtěla deník zpět. Její práce stále může mít svou cenu.

„Ale máme,“ odsekla, přejela okrajem pout přes povrch ledu a odloupla jeho vrchní vrstvu. „Jsem Vědma, a já rozhoduji, jak naložíme s naším časem. Já zde podstupuji zkoušku.“

„Má pravdu,“ přidal se Rhun. „Rasputin by nechtěl, abychom zasahovali. Musí uspět nebo selhat sama za sebe.“

„Tak ať si s tím pospíší,“ namítla Nadia.

Rhun spojil síly s Alžbětou. Společně se rychle probíjeli čirým ledem, až knihu vyprostili. Alžběta ji popadla oběma rukama a vytáhla z mrazivého vězení.

Když ji držela, všimla si na opačné straně okna temných stínů. Přestože led zkresloval jejich tvar, nepochybně šlo o muže nebo ženy. A znovu nezaslechla tlukot srdce.

Musí to být strigoi, které zaznamenala už předtím.

Vtom si uvědomila, že už nemusí v tom prokletém bludišti otrocky sledovat průchody, kterými je vede. Naskýtá se mnohem přímější cesta k vítězství. Rozmáchla se volnou rukou a udeřila loktem doprostřed ledového okna a prorazila ho skrz.

Ledové střepy zatančily na špinavém sněhu ve středu bludiště.

Rhun s Nadiou se k ní sklonili a nahlédli do vzniklého otvoru.

Alžběta mezi nimi se rozesmála. „Zvítězili jsme.“

KAPITOLA 27

19. prosince, 21.21 SEČ

Stockholm, Švédsko

Erin odtrhla zrak od zamrzlého povijanu. Nemohla si dovolit, aby ji osobní pocity odváděly od cíle. Musela nechat tento kousek své minulosti za sebou a jít dál. Odhadla jeho účel: Rasputin ji chtěl vyvést z rovnováhy a zpomalit.

Takové uspokojení mu nedopřeje.

„Erin?“ ozval se jí u ucha Jordanův hebký hlas.

„Jsem v pořádku.“ Řekla to podivně, očividně lhala. „Musíme dál.“

„Jsi si jistá?“ Teplé ruce ji uchopily za ramena. Jordan ji znal příliš dobře, než aby se dal uchlácholit statečnými slovy.

„Jistá.“

Tentokrát už to znělo přesvědčivěji. Nedovolí, aby Rasputin viděl, jak moc ji zaskočil. Kdyby si všiml jakékoli její slabiny, mohl by ji využít k dalšímu jitření starých ran. Proto skryla svou bolest a pokračovala dál.

Teď už musíme být blízko středu.

Pospíchala vpřed a znovu se prsty dotýkala levé zdi a přibližovala se do srdce stavby. Po dalších dvou záhybech cesty vstoupila do okrouhlého prostoru; zdi tvořil upěchovaný sníh, znovu chyběl strop a okraj zdí tvořil cimbuří.

Došli k centrální věži ledového paláce s mnoha menšími věžičkami.

Uprostřed dvorany se tyčila ledová socha anděla v téměř životní velikosti. Stála na podstavci rovněž vytesaném z ledu. Zručnost umělce byla mimořádná. Anděl vypadal, jako kdyby tu právě přistál a použil mohutná křídla k hladkému dosednutí na podstavec. Měsíční světlo prosvítalo diamantovými křídly, každé pírko dokonale zřetelné. Samotné tělo bylo mrazem čistě vybělené a sněhem poprášený obličej hleděl vzhůru k nebesům.

Přes nádherný pohled cítila Erin jen zklamání.

Pod sochou stála Rhunova skupina a hraběnka se samolibě ušklíbala.

Prohrála jsem.

Soudce závodu stál hned vedle vítězů.

Rasputin zvedl ruku, aby ji pozdravil. „Vítejte, doktorko Grangerová! Přicházíte právě včas!“

Mnich vypadal stejně jako vždy a na sobě měl prostou černou sutanu staženou pod koleny. Kolem krku mu visel velký pravoslavný kříž, namísto sangvinistického stříbrného zlatý. Dlouhé vlasy až na ramena vypadaly v šeru mastně, ale světle modré oči měl bystré a pobaveně mu jiskřily.

Když se k němu vydala, vzdorovitě mu pohled oplácela.

Spráskl obnažené bílé ruce, na tomto tichém místě zaznělo tlesknutí až příliš nahlas. „Běda, zdá se, že jste dorazila až jako druhá, má milá Erin. Ale musím přiznat, že to bylo těsné.“

Báthoryová věnovala Erin triumfální úsměv, znovu prokázala, že je skutečnou Vědmou.

Rasputin se otočil k Jordanovi a navázal: „Ale proč ten vychytralý výraz, seržante Stone? Myslíte, že se ‚těsně vedle‘ nemá počítat, stejně jako když vybuchne ruční granát?“

„Anebo když házíte podkovami na cíl?“ dodal Jordan. „A který z případů je tenhle?“

Rasputin se rozchechtal, až se mu břicho roztřáslo.

Rhun se zamračil. „Nepřišli jsme sem hrát hry, Grigoriji. Slíbil jsi nám Prvního anděla. A Bernard slíbil, že tvůj domov v Sant Petěrburgu – chrám Spasitele v krvi – bude znovu vysvěcen samotným papežem. Jeho Svatost ti také odpustí všechny hříchy a zruší tvou exkomunikaci. A pokud budeš chtít, můžeš znovu obnovit sangvinistické sliby a…“

„Proč bych o to měl usilovat?“ přerušil ho Rasputin. „O věčnost strávenou ve svatouškovském utrpení?“

Báthoryová naklonila hlavu. „Přesně tak.“

Erin se držela zpátky, ignorovala Rhuna a Rasputina, jejichž hádka se stále přiostřovala. Její pozornost přivábila mistrovská socha. Když nyní stála blíž, povšimla si v bílém obličeji výrazu sklíčenosti, jako kdyby okřídlená bytost byla svržená z nebes, dopadla na podstavec a pozemská říše se stala jejím vyhnanstvím.

Působilo to hrůzně a současně i nádherně.

Rhun pokračoval: „Můžeš se vrátit do Sant Petěrburgu s vědomím, že církev odpustila tvé duši. Ale nejdřív nám musíš předat toho hocha, Grigoriji.“

„Ale já vám přivezl to, co jsem slíbil,“ namítl Rasputin a mávl k soše. „Nádherného anděla.“

„Nežádali jsme o tuhle karikaturu svatosti,“ odsekl Rhun a výhrůžně pokročil k Rasputinovi, hlouček strigoi, kteří se shromáždili na okraji sálu, se nepokojně zavlnil.

„Takže chceš říct, že můj dar nepřijímáte?“ zeptal se Rasputin. „Odmítáte mou velkorysou nabídku a rušíte naši dohodu?“

Mnichovy oči potemněly, čišela z nich hrozba, ale bylo v tom ještě něco jiného, nějaký úskok.

Rhun byl příliš rozběsněný, než aby si toho všiml, a začal Rasputinovi obšírně popisovat, kam všude si může svého ledového anděla strčit.

Erin ho přerušila. „Přijímáme ho!“ vykřikla, než Rhun stačil říct opak.

Rasputin se k ní otočil, rysy mu ztvrdly do grimasy vzteku a zklamání.

Erin přešla k soše, začínala tušit míru mnichovy krutosti. Stáhla si rukavice a přitiskla ruku na andělovu nohu. Námraza začala pod teplými prsty roztávat. Sjela dlaní vzhůru po noze sochy, očistila víc povrchu a odhalila průsvitný led pod ní.

Vytáhla baterku a posvítila do nitra sochy. Vzápětí zaklela a vrhla na Rasputina zničující pohled.

„Co je to?“ zeptal se Jordan.

Poodstoupila, aby viděl, co ona, aby to ukázala všem.

V místě, kde otřela matné ojínění, prosvítala z ledu lidská noha.

Chlapecká noha.

Chlapce, který nemohl zemřít.

Ani když zmrzl.

Se staženým žaludkem se Erin prudce obrátila k Rasputinovi. „Nechal jste ho zamrznout v ledu a pak z něj vytesal sochu.“

Rasputin pokrčil rameny, jako kdyby šlo o nejpřirozenější banalitu. „Je to anděl, tak jsem mu pochopitelně chtěl přidat křídla.“

21.24

Jordan ukázal na sochu a popadl Christiana za rameno. „Pomoz mi! Musíme toho kluka dostat ven!“

Chlapec musel prožívat agonii.

Umrzlý k smrti, ale neschopný zemřít.

Společně se napřeli rameny do střední části sochy. Překotila se z podstavce a dopadla do sněhu. Trup se pokryl sítí prasklin. Erin se k nim připojila a klekla si. Společně se dali do odlupování ledu ze zmrzlého těla, každý kus odložili stranou a pokračovali s dalším, jemně ho uvolnili a pak nadzvedli nebo rozbili na menší kousky.

Jordan uvolnil kus ledu z hochovy hrudi, zůstala na něm i část kůže.

Modlil se, aby hoch své ledové vězení zaspal, ani si netroufal představit, jak se hoch ponořil do ledové vody, uvázl tam a topil se, zatímco voda kolem něj tuhla v led. Jediný pocit, který se mu vybavoval, bylo utrpení.

Erin pracovala co nejjemněji na chlapcových tvářích, očních víčkách, odlupovala mu led z vlasů. Rty a špička nosu mu popraskaly, vyřinula se krev a vzápětí zmrzla.

Rasputin přihlížel se založenýma rukama. „Tím nám ovšem vzniká problém,“ poznamenal. „Hraběnka došla do středu bludiště první, ale Erin našla anděla. Tak která z nich je vítěz?“

Jordan se po něm vztekle ohlédl; jako kdyby na tom teď záleželo. Sledoval, jak se Erin soustředila na osvobození chlapcova obličeje, tiskne mu dlaně na tváře a bradu, pak na zavřené oči. Vypadalo to beznadějně. Probrat ho může trvat hodiny, dokonce i když bude blízko ohně.

Ale Erin k němu vzhlédla s překvapeným výrazem. „Kůži má sice zmrzlou, ale jakmile se ohřeje, tkáň pod ní se zdá měkká a pružná.“

Rasputin se zájmem přistoupil blíž. „Zdá se, že milost, která obdařila Thomase nesmrtelností, vzdoruje dokonce i sevření ledu.“

Podle výrazu ve zmrzlé hochově tváři ho však tato milost rozhodně neochránila před utrpením.

Jordan vytáhl z kapsy malou lékárničku. Vzal ji z koupelny v Castel Gandolfo. Otevřel ji a vytáhl injekci. „To je adrenalin. Pomůže mu od bolesti. Chceš, abych mu ji píchl? Jestli není zmrzlý a tluče mu srdce – i když pomalu –, mohla by mu ulevit, zvlášť jestli se probere.“

Erin přikývla. „Udělej to.“

Jordan přiložil ruku na chlapcovu obnaženou hruď nad srdce. Pak počkal, až dlaň oteplí kůži. A jak čekal, ucítil slabý tlukot.

Vzhlédl.

„Také to slyším!“ ozval se Rhun. „Začíná se probouzet.“

„Promiň, kamaráde,“ zamumlal Jordan.

Rozmáchl se injekcí a vrazil jehlu do rozmrzlého místa v hrudi, které neslo otisk jeho dlaně, mířil při tom přímo do srdce. Jakmile ji zabodl, trochu stáhl píst a s uspokojením sledoval, že nasál dostatečné množství studené krve – to znamenalo, že se trefil. S ulehčením stlačil píst na doraz.

Erin hladila chlapci zmrzlé vlasy a šeptala mu do studeného ucha litanii a zahřívala ho svým dechem. „Je mi to moc líto… Je mi to moc líto…“

Čekali půl minuty, ale zdálo se, že se nic neděje.

Jordan třel chlapci nejdřív stehna, lýtka a kolena, teď pracoval na chlapcových chodidlech a opatrně se je snažil rozhýbat. Christian dělal totéž s hochovýma rukama.

Erin najednou ucukla, když se chlapcův hubený hrudník pohnul, pak znovu.

Jordan vzhlédl, právě když chlapec otevřel oči. Přes zastřený pohled chlapcovy zornice zůstávaly strnulé a zúžené, stažené adrenalinem. Otevřel ústa a unikl mu dušený sten, napůl pláč, napůl bolestný vzdech.

Erin ho vzala do náruče. Jordan si svlékl kožený plášť a zabalil Thomasův trup a končetiny, když se chlapcovo tělo začalo prudce otřásat.

Rhun se obrátil k Rasputinovi. „Chlapce odtud odvezeme. Získal jsi své odpuštění, ale náš obchod tady skončil.“

„Ne,“ prohlásil Rasputin. „Obávám se, že ne.“

Z různých vstupů do sálu se vynořili další strigoi, připojili se k ostatním a rychle jejich skupinu přečíslili. Mnoho jich mělo automatické zbraně.

Sangvinisté se srazili k sobě, aby čelili hrozbě.

„Chceš porušit své slovo?“ zeptal se Rhun.

„Málem jsem přesvědčil tebe, abys ho porušil za mě a odmítl můj dar,“ uchechtl se Rasputin. „Jenže Erin mou malou lest prokoukla. Tím bude tvé rozhodování těžší, Rhune.“

„Jaké rozhodování?“

„Řekl jsem Bernardovi, že hocha předám Vědmě.“ Mávl rukou a do gesta zahrnul Erin i Báthoryovou. „Tak která z nich to je? Musíš se rozhodnout.“

„Proč?“

„Proroctví dovoluje jen jednu Vědmu,“ prohlásil Rasputin. „Ta falešná musí zemřít.“

Jordan se napřímil a postavil se k Erin.

Rasputin se při jeho manévru usmál. „Vidím, že Válečník se už rozhodl pro svou milovanou na základě srdce, a ne rozumu. Ale, můj drahý Rhune, ty jsi Rytíř Kristův. Takže je volba na tobě. Která z nich je skutečná Vědma? Která bude žít? A která zemře?“

„Nebudu ti pomáhat páchat další zlo, Grigoriji,“ řekl Rhun. „Odmítám zvolit.“

„To je také volba,“ prohlásil Rasputin. „A možná ta nejzajímavější.“

Mnich znovu tleskl.

Jeho strigoi pozvedli zbraně.

Rasputin se otočil zpět k Rhunovi. „Zvol, jinak je nechám zabít obě.“

21.44

Rhun se zadíval střídavě na Elisabetu a Erin, teprve teď si uvědomil, jak krutou past Rasputin nastražil. Mnich jako pavouk spřádal slova, aby s jejich pomocí mohl lapat a týrat své oběti. Teď už věděl, že sem Rasputin přijel spíš proto, aby ho mučil, než aby získal rozhřešení, které mu přislíbil Bernard. Rus mu chlapce předá, ale nejdřív ho přinutí trpět.

Jak si mohu vybrat?

Ale když je v sázce rovnováha světa, jak bych mohl nevybrat?

Nyní už viděl, jak se na sněhu vytvořila bojová linie: na jedné straně strigoi, na druhé sangvinisté. Ti byli přečísleni a zaskočeni beze zbraní. Kdyby se jim podařilo zvítězit, nejspíš by zahynuly obě ženy nebo by Rasputinovi lidé odnesli chlapce během boje pryč.

V tichu, které se rozhostilo, se náhle mezi nimi objevil podivný vetřelec, snesl se jako sněhová vločka a začal poletovat mezi dvěma malými armádami. Lesk jeho smaragdově zelených křidélek přitáhl každou skvrnku světla a odrazil ji zpět. Šlo o velkou můru, což bylo v této ledové krajině dost podivné. Rhunův ostrý sluch zachytil z tvora slabounké vrčení doprovázené měkkými údery pableskujících křídel.

Nikdo se nepohnul, všechny zasáhla jeho krása.

Pak přilétl blíž k sangvinistům, jako kdyby si zvolil stranu v nadcházející bitvě. Přistál Nadie na rameni na černém plášti a odhalil na konci křídel prodloužené ostruhy, smaragdové šupinky se stříbřitě zaleskly.

Než kdokoli stačil zareagovat nebo se nahlas podivit, vlétlo do síně mnoho jeho bratrů, někteří z různých průchodů, jiní se snesli jako vločky shora.

Brzy se celý prostor rozvířil drobnými pableskujícími tvorečky tančícími ve vzduchu, tu a tam jasně zazářila vířící křídla.

Vrčení, kterého si Rhun všiml už předtím, nyní zesílilo a už se nedalo přeslechnout.

Pozorně si prohlédl můru sedící na Nadie a všiml si kovového lesku tělíčka.

Přes hmyzí křídla nebyli tito vetřelci živí tvorové, ale umělé výtvory, které postavila ruka kohosi neznámého.

Ale čí?

Jako v odpověď na tuto otázku vstoupil dovnitř ze stejného vchodu, kterým dorazila Erin, vysoký muž. Rhun zaslechl tlukot jeho srdce, dříve si ho kvůli podivným tvorům nevšiml. Byl to člověk.

Muž měl kolem krku světle zelenou šálu a byl oblečený do šedého kašmírového kabátu, který mu sahal až ke kolenům. Obě barvy ladily s jeho šedými vlasy a stříbřitě modrýma očima.

Rhun si všiml, že sebou Báthoryová při pohledu na něj trhla a mírně se napjala, jako kdyby muže znala. Ale jak by mohla? Je to přece obyčejný člověk z této doby. Střetla se s ním snad během měsíců, kdy volně lovila v římských ulicích? Zavolala ho sem, aby ji osvobodil? Pokud ano, cizinec sotva může doufat, že by obstál proti Rasputinovým strigoi i sangvinistům.

Nevypadal však vůbec nervózně.

I Rasputin však zareagoval na mužův příchod, a to mnohem znepokojivějším způsobem než Báthoryová. Mnich uskočil až k nejvzdálenější zdi a jeho obvyklý škodolibě pobavený výraz vystřídala čirá hrůza.

Rhun ztuhl.

Rasputin se nikdy ničeho a nikoho nebál.

S tím vědomím se Rhun otočil a ostražitě si cizince změřil. Postavil se nad Erin s chlapcem, připravený chránit je před touto novou hrozbou.

Muž promluvil anglicky s mírným britským přízvukem vznešeného a vzdělaného člověka. „Přišel jsem si pro anděla,“ oznámil s ledovým klidem.

Ostatní sangvinisté se semkli blíž k Rhunovi.

Jordan pomohl Erin na nohy, zjevně aby se připravili k boji nebo k útěku. Chlapec zůstal sedět na sněhu, omámený vysílením a léky a zabalený do Jordanova koženého pláště. Rhun věděl, že Erin hocha neopustí.

Naproti tomu strigoi semkli drobné postavy před Rasputinem a vytvořili štít mezi ním a záhadným cizincem, zamířili na něj zbraně.

Muž se dál tvářil nevzrušeně, zrak upíral na Rasputina. „Grigoriji, někdy to s tou vychytralostí vážně přeháníš.“ Ukázal na chlapce. „Našel jsi dalšího nesmrtelného, jako jsem já, už před několika měsíci, a přesto jsi mi o něm řekl teprve před pár hodinami?“

Rhun se pokoušel to pochopit.

Dalšího nesmrtelného, jako jsem já…

Zíral na muže. Jak by to bylo možné?

Cizinec se smutně zakabonil. „Myslel jsem, že ohledně podobných záležitostí máme jasnou dohodu, továrišč.“

Rasputin otevřel ústa, ale nevydal ani zvuk.

Další nezvyklá věc u výřečného mnicha.

Christian s Nadiou si vyměnili s Rhunem rychlý pohled, kterým se ujistili, že ani jeden z nich nechápe, oč tu běží. O tomto muži, který má být nesmrtelný, nikdy neslyšeli.

Báthoryová jen přihlížela a podle mírně svraštělého obočí horečně přemýšlela. Něco věděla, ale mlčela, nepochybně chtěla nejdřív zjistit, jak se věci vyvinou, než začne jednat.

Mužův zrak se u ní zastavil a chladnou rozhodnost na okamžik vystřídal vlídný úsměv. „Á, hraběnko Alžběto Báthoryová de Esced,“ pronesl formálně. „Jste stále krásná jako v den, kdy jsem vás poprvé spatřil.“

„Ani vy jste se nezměnil, pane,“ odpověděla. „Přesto slyším vaše srdce a nechápu, jak je to možné, protože jsme se setkali už tak dávno.“

Sepjal ruce za zády a trochu se uvolnil. Odpověděl jí, ale jeho slova byla určená pro všechny. „Jsem stejně jako vy nesmrtelný. Ale na rozdíl od vás nejsem strigoi. Má nesmrtelnost je dar, který mi věnoval Kristus jako důkaz, že mu sloužím.“

Erin za Rhunem se sípavě nadechla.

Ani Rhun nedokázal zastřít šok, který se mu odrazil v obličeji.

Proč by Kristus měl dát tomu muži nesmrtelnost?

Promluvila Nadia a zeptala se na druhou věc. „Jakou službu jste mu prokázal?“ pronesla pochybovačně. „Co jste udělal, že vás náš Pán požehnal věčností?“

„Požehnání?“ Zamračil se. „Víte lépe než kdo jiný, že nesmrtelnost není požehnání. Je to prokletí.“

Rhun proti tomu nic nenamítal. „Tak za co jste prokletý?“

Muž se znovu usmál. „To jsou dvě otázky v jedné. Za prvé se ptáte, co jsem udělal, že si zasloužím být prokletý? A za druhé, proč jsem dostal právě tento konkrétní trest?“

Rhun chtěl odpověď na obě.

Muž jako kdyby mu četl myšlenky, se usmál ještě víc. „Odpověď na první otázku je snadná. Ale ta na druhou mě trápila po tisíciletí. Musel jsem nejdřív mnoho staletí kráčet po zemi, než se mi odhalila pravda o tom, co je mým úkolem.“

„Tak odpovězte na první,“ vyzval ho Rhun. „Co jste spáchal, že jste byl proklet?“

Muž nestoudně opětoval Rhunův pohled. „Zradil jsem Krista polibkem v Getsemanské zahradě. Jistě ten biblický příběh znáte, knězi.“

Nadia zděšeně zasykla a Rhun v hrůze potácivě ucouvl.

To přece není možné.

V šokovaném tichu Erin přistoupila k muži blíž, jako kdyby chtěla pravdě jeho nemožné existence pohlédnout přímo do očí. „A proč vám byl uložen právě tento trest žít nekonečné roky?“

Zrádce Krista se zadíval na Erin. „Svým slovem jsem odstranil Krista z tohoto světa. Svými činy ho opět přivedu zpět. To je smysl mého prokletí. Otevřít brány pekla a připravit svět na Jeho návrat, na druhý příchod Krista.“

Rhuna zachvátila hrůza, porozuměl.

Zamýšlí přivolat Armagedon.

KAPITOLA 28

19. prosince, 22.02 SEČ

Stockholm, Švédsko

Erin bojovala s tíhou historie, která tu stála přímo před ní, aby ji zcela neparalyzovala. Jestli ten muž mluví pravdu a nejde jen o pouhého pomatence, stojí tu Jidáš Iškariotský, nejtemnější postava dějin, zrádce, jenž poslal Krista na kříž.

A vyslechla jeho zpověď a jeho životní cíl – způsobit konec světa.

„Opravdu věříte, že je to váš úkol?“ zeptala se ho. „Myslíte, že vás Kristus poslal na tak dlouhou cestu proto, abyste mohl připravit Jeho návrat?“

Z dálky k nim dolehlo kvílení policejních sirén a vrátilo ji zpět do moderního světa, do její doby, kde jen málokdo věří ve světce a démony. A přesto tu před ní stojí muž, který prohlásil, že je v něm obsaženo obojí. A jestli mluví pravdu, jeho oči viděly Kristův zázrak, jeho uši slyšely Jeho podobenství a učení, tyto rty políbily Ježíše v Getsemanské zahradě a odsoudily Krista na smrt.

Sirény zněly hlasitěji a blížily se.

Všimli si místní lidé jejich nepovoleného vniknutí do bludiště? Přivolal někdo z nich policii?

Oči Jidáše krátce pohlédly směrem k sirénám – a pak se opět vrátily k nim. „Čas pro mluvení vypršel. Vezmu si anděla a odejdu.“

Strigoi i sangvinisté vycítili z jeho slov hrozbu a připravili se k boji.

Jordan stáhl Erin za sebe.

Jidáš prostě jen zvedl ukazováček, jako kdyby přivolával číšníka v restauraci – ale místo něj přivolal podivný roj, který předtím ohlásil jeho příchod. Můry třepotavě zakroužily nad jejich spojenými silami.

Jedna přistála na Erinině ruce, když doktorka zvedla paži a snažila se chránit před případnou hrozbou, kterou zářiví tvorečkové mohou představovat. Drobné mosazné nožky tančily na vlněné rukavici, dokud můra neobjevila proužek holé kůže mezi rukavicí a rukávem. Úzký stříbrný sosák jí propíchl kůži a zajel hluboko do masa.

Spustila ruku a zatřásla jí, aby se zbavila bolesti.

Můra sosák vytáhla a s pomalým máváním křídel odlétla.

Co to k čertu bylo?

Spatřila, že z bodnutí vytekla kapka krve.

Jordan zaklel a plácl se po krku, rozdrtil můru, která spadla do sněhu. Erin spatřila, že i ostatní byli podobně napadení. Stále však nechápala podstatu hrozby – dokud neuviděla, jak z hloučku malých strigoi vyklopýtala Olga.

Smaragdová křidélka jí zaútočila na drobný obličej. Pak dívka vykřikla a klesla na kolena. Můra se jí vznesla z nosu a odlétla pryč. Od vpichu kůže začala černat a rozpadat se; rychle jí to strávilo tvář, obnažilo kost, z prasklin se vyřinula krev. Drobné tělo se zhroutilo. Další z Rasputinovy bandy začali padat k zemi, svíjeli se a zůstávali bez hnutí na sněhu.

Erin pohlédla na krvavou tečku na zápěstí a došlo jí, co se děje.

Jed.

Můry přenášejí nějaký druh jedu.

Promnula si ruku, ale ta vypadala naprosto v pořádku.

Stejně tak Jordan.

Rasputin uprostřed svých věrných také klesl k zemi, ne však vlivem jedu, ale žalu. „Dost!“ zakvílel.

Erin si vzpomněla na jiného netvora, který zemřel podobným způsobem. Vybavila si vlkoběsa z tunelu pod Vatikánem. Střelila bestii kulkami namočenými v krvi Báthory Darabontové. Ta žena měla v krvi také nějaký jed, který byl smrtící pro strigoi – a dokonce i pro sangvinisty.

V panice se obrátila k Rhunovi a ostatním sangvinistům.

Nadia klečela a Christian ji objímal, zatímco Rhun se oháněl proti smaragdovému přívalu kolem nich a používal svůj kožený plášť jako štít.

Erin se k nim rozběhla a táhla za sebou Jordana. „Pomoz jim!“ vykřikla. Zdálo se, že obyčejní smrtelníci jsou proti jedu imunní. „Odháněj od nich ty můry!“

Vybavila si však prvního z nich, jak jeho smaragdová křídla přistála na Nadie.

„Pálí to,“ zasténala sangvinistka. Prsty měla zaťaté do černajícího hrdla, jak se pokoušela zastavit postupující jed.

Bylo to však marné. Temnota prosakovala tvářemi vzhůru, stravovala ji – sice pomaleji než u strigoi, ale zdálo se, že stejně nevyhnutelně.

Christian se zoufale ohlédl po Erin. „Co můžeme udělat?“

Odpověď zazněla z opačného konce hmyzího přívalu. „Vůbec nic,“ zavolal Jidáš, který zaslechl jeho prosbu. „Až na to, že ji necháte zemřít.“

Nadiino tělo se prohnulo vzad a nekontrolovaně se roztřáslo.

Něco Erin udeřilo do boku. Přiběhl k ní malý chlapec, jeden ze strigoi, měl už půlku tváře pryč. Ze zbylého oka mu kanuly slzy. Sehnula se a objala ho, drobnýma ručkama ji popadl za její, nejspíš věděl, že ho nemůže zachránit, ale nechtěl zemřít sám. Podíval se na ni nebesky modrýma očima plnýma utrpení. Pevně ho držela za chladné ruce, dokud neztichl a úplně se nerozpadl.

Pohlédla přes zasněženou plochu.

Žádné z dětí se už nehýbalo; zbytky jejich těl ležely na sněhu.

Nadia naposledy vydechla – a pak znehybněla ve smrti.

Christian se nad ní sklonil, v očích se mu zaleskly slzy.

Erin pustila ručky malého strigoi – anebo spíš to, co z nich zbylo.

Můry, jako kdyby poslechly nějaký tichý signál, se shromáždily kolem nich, nabraly výšku, ale zůstávaly nad jejich hlavami jako tichá hrozba. Erin napočítala pět přeživších: Rasputina a zbylé sangvinisty. Měla podezření, že jsou naživu jen proto, že si to pán můr přál.

Vstala a postavila se proti Jidášovi. „Proč?“

Jidáš natáhl ruku a na dlaň mu ladně přistála jedna z můr, rozepjala a opět složila stříbřitě zelená křídla. „Lekce pro vás všechny.“ Kývl k Nadiinu tělu. „Abych sangvinistům dokázal, že je ani jejich požehnání neochrání před mou kletbou, před mou krví.“

Takže v můrách je jeho otrávená krev.

Erin se dívala, jak se Nadiina postava rozpadla v prach a kosti. Ta statečná žena jí nespočetněkrát zachránila život. Nezasloužila si takovou hanebnou a zbytečnou smrt.

A nejen ona.

Rasputin zasténal, klečel mezi svými padlými dětmi. „A proč tohle? Jakou lekci chcete dát mně?“

„Žádnou lekci, Grigoriji. Je to jen trest. Za to, že jsi měl přede mnou tajnosti.“

Můry se snesly níž jako tichá hrozba. Jedna se otřela Rhunovi o rameno.

Erin horečně přemýšlela, cítila, že Jidáš s nimi ještě neskončil. Její nejlepší nadějí byly vědomosti. Vzpomněla si na černý otisk dlaně, který zdobil krk Báthory Darabontové na znamení, že je její krev otrávená. Erin vycítila, že dlaň patřila Jidášovi. Využil alchymii své krve, aby změnil ženinu a ochránil ji před strigoi, jimž velela? Darabontová sloužila Belialu, skupině spolupracujících strigoi a lidí, kterou řídí neznámý manipulátor.

Erin si znovu vybavila černý otisk dlaně a pohlédla na Jidáše. „Jste vůdce Belialu.“

Její slova si získala jeho pozornost. „Zdá se, že váš bývalý titul Vědmy nebyl neoprávněný, doktorko Grangerová.“ Pak pohlédl zpět na ty, kdo přežili. „Ale já tu ještě neskončil.“

Než se někdo stačil pohnout, z nebe se snesly můry a pokryly sangvinisty; přistály i na Rasputinovi, a dokonce i Báthoryové, a bylo jich příliš mnoho, než aby se daly zastavit. Když se napadení začali bránit, Iškariotský vyštěkl rozkaz.

„Dost!“ poručil výhrůžně. „Bojujte – a všichni zemřete!“

Uznali, že odpor je beznadějný, poslechli a znehybněli. Můry se jim usadily na ramenou a končetinách.

„Nemám v úmyslu zabít vás všechny, ale udělám to, když mě přinutíte.“

Jidáš se upřeně zahleděl na Rhuna, který zůstal stát nehybně jako socha v brnění, skutečný Rytíř Kristův.

Jidáš na něj namířil prst. „A teď přišel čas, aby se Rytíř Kristův připojil ke své řádové sestře. Nechť opustí tento svět v míru a zaujme své místo na nebesích.“

Rhun střelil pohledem po Erin, jako by se s ní chtěl rozloučit.

„Počkat,“ vyhrkla. „Prosím.“

Jidáš se k ní otočil.

Erin měla jen jedinou kartu, kterou mohla vynést, vzpomněla si totiž na předchozí dohodu Rasputina s Belialem. Tehdy v Sant Petěrburgu mnich vydal Krvavé evangelium a Erin Báthory Darabontové, ale jen poté, co z ní vymámil slib. Erin si vzpomněla na jeho slova, když uzavírali dohodu.

Slíbil jsem vám tu knihu jako gesto dobré vůle… jestli mi výměnou váš mistr věnuje život, jaký si zvolím.

Tak zněla dohoda.

Erin se obrátila k Rasputinovi. Bude mnich nyní ochotný domáhat se svého dluhu, aby zachránil Rhuna? A bude to Jidáš respektovat? Ale neměla na výběr než to zkusit.

Pohlédla na Jidáše. „Přede dvěma měsíci Rasputin uzavřel smlouvu s Belialem. Výměnou za svou spolupráci má dostat život toho, koho si zvolí. Dohoda byla uzavřena. Všichni jsme jí byli svědky.“

Jidáš zabodl pohled do Rasputina, který klečel mezi těly svých dětí. Slzy tekly mnichovi po tvářích a ztrácely se mu ve vousech. Přes zlo v sobě své děti miloval jako skutečný otec a teď byl svědkem toho, jak umírají v agonii, oběti jeho vlastních intrik.

„Nu, je to tvoje přání, Grigoriji?“ zeptal se Jidáš. „Využiješ ten ochranný plášť na Rhuna Korzu? Žádáš o jeho život?“

Rasputin pozvedl hlavu a zadíval se mu do očí.

Prosím, pomyslela si Erin. Řekni ano. Ušetři dnes v noci jeden život.

Ruský mnich hleděl dlouho na Jidáše a ještě déle na Rhuna. Kdysi bývali přátelé a pracovali spolu jako sangvinistický tým.

Konečně Rasputin promluvil slabým hlasem prodchnutým žalem. „Dnes v noci už zemřelo dost lidí.“

Jidáš si povzdychl a vztekle sevřel rty. „Kdysi jsem slib nedodržel… a byl jsem za to proklet. Přísahal jsem, že už to nikdy neudělám. Ani teď ne. Ačkoliv si to myslíte, nejsem zbabělec.“ Naklonil hlavu k Rasputinovi. „Uznávám svůj závazek a splním ti přání.“

Erin úlevně vydechla a zavřela oči.

Rhun bude žít.

Jidáš zvedl ruku a do sálu vešli dva statní muži, jeden tmavovlasý a druhý blondýn. Oba byli vysocí a svalnatí jako lidské tanky s býčími šíjemi a širokými rameny. Přešli k chlapci, připravení vzít si Jidášovu kořist.

Erin se pohnula, aby je zastavila, ale Jordan ji popadl za rameno.

Tohle nebyla bitva, která by se dala vyhrát, a každý zásah by mohl skončit smrtí jejich přátel, které by zlikvidovaly můry.

Dvojice goril ohledala bezvládné tělo chlapce a provedla to s bezohlednou nevšímavostí, až přes své omámení zanaříkal. Pak ho muži hrubě zvedli na nohy.

„Proč ho chcete?“ zeptala se Erin.

„Do toho vám nic není.“

„Myslím, že ho můžeme převézt,“ ohlásil jeden z mužů „Ztratil spoustu krve, ale vypadá, že je dost silný.“

„Výborně.“ Jidáš nabídl vstřícným gestem ruku Báthoryové. „Chtěla byste jít se mnou?“

Báthoryová se napřímila. „Bude mi ctí obnovit naši známost.“ Pozvedla ruku a ukázala na pouta. „Ale zdá se, že zatím jsem připoutána k někomu jinému.“

„Propusťte ji.“

Christian zaváhal, ale Rhun přikývl. „Udělej, co říká.“

Nikdo už nechtěl toho muže dál provokovat. Christian se sklonil, zapátral v Nadiině kapse a vytáhl malý klíček. Hraběnka natáhla ruku, jako kdyby nosila drahý náramek. Christian pouta odemkl.

Jakmile byla Báthoryová volná, přistoupila k Jidášovi. „Děkuji vám, pane, za tuto laskavost i za ty předtím, které jste vždy prokazoval našemu rodu.“

Jidáš si jí však už nevšímal, hraběnka podrážděně našpulila rty. Namísto toho vytáhl z kapsy velkou pistoli, namířil a vypálil.

Erin se při prásknutí výstřelu instinktivně přikrčila – ale zbraň nemířila na ni.

Jordanova ruka na jejím rameni ochabla.

Sesul se vedle ní do sněhu.

S výkřikem klesla k němu na kolena. Na levé straně hrudi se mu začala šířit vlhká skvrna. Erin mu roztrhla košili a odhalila střelnou ránu. Tryskala mu z ní rytmicky krev, překrývala mu modré tetování linek od stopy blesku, zalévala celou hruď a tvořila pod ním stále narůstající kaluž.

Pevně přitiskla dlaně na vstřel. Teplá lepkavá krev jí pokryla prsty. Bude v pořádku. Musí být. Ale její srdce znalo pravdu.

„Proč?“ vykřikla na Jidáše.

„Je mi líto,“ řekl věcně. „Ale podle slov Proroctví jste vy tři jediní na světě, kdo má vůbec šanci zkřížit mi plány a zastavit příchod Armagedonu. Abych Proroctví zlomil, jeden z vás musel zemřít. Když je jeden mrtvý, na ostatních dvou už nezáleží. Proto vám daruji život. Jak jsem řekl, nejsem zbabělec, jen praktický muž.“

Pokrčil rameny.

Erin skryla tvář do dlaní, ale pravdu tak snadno zakrýt nedokázala. Svým chytračením zabila Jordana. Když zachránila Rhuna, odsoudila tím k smrti muže, kterého miluje.

Jidáš se prostě nenechal zastavit.

Když přežil Rytíř Kristův, musel zemřít Válečník.

Jordanova hruď pod jejími dlaněmi se přestala zvedat a klesat. Dál mu unikala krev a rozlévala se po chladném sněhu. Na otevřené modré oko mu dopadla vločka a roztála.

Nemrkl.

„Nemůžete mu pomoci,“ zašeptal Christian.

Odmítla se s tím smířit.

Zachráním ho. Musím něco udělat.

Z očí se jí vyřinuly slzy, náhle nemohla dýchat. Jordan nesmí zemřít. Vždy byl tak silný a všechno zvládl. Nemůže ho přece zabít jediná střelná rána. To není správné a ona to nedovolí.

Vzhlédla k Christianovi a chytila ho zkrvavenou rukou za nohavici. „Můžete ho přivést zpátky. Změňte ho v jednoho z vás.“

Zděšeně na ni pohlédl.

Bylo jí to jedno. „Přeměňte ho. Dlužíte mu to. Dlužíte to i mně.“

Christian zavrtěl hlavou. „I kdyby to nebylo zakázané, nemohl bych to provést. Srdce se mu už zastavilo. Je příliš pozdě.“

Jen na něj zírala a pokoušela se pochopit obsah jeho slov.

„Je mi líto, Erin,“ ozval se Rhun. „Ale Jordan je opravdu mrtvý.“

Křupání sněhu jí prozradilo, že se k ní někdo blíží, ale nezajímalo ji, kdo je to. Nějaká ruka, s popraskanou kůží a zakrvácená, se dotkla Jordanovy hrudi.

Zvedla hlavu a spatřila hocha, který se skrčil vedle ní, i když sám sotva stál na nohou. Svlékl si z ramen plášť – Jordanův plášť – a vrátil ho původnímu majiteli, něžně jím přikryl smrtelnou ránu.

Pak si hoch olízl rozpraskané rty. „Děkuju vám.“

Erin věděla, že Jordanovi děkuje za mnohem víc než jen za plášť.

„To už stačilo,“ prohlásil Jidáš, policejní sirény byly stále hlasitější. „Vezměte ho.“

Jeden z jeho hromotluckých pomahačů zvedl chlapce, jako by šlo o pytel brambor, a sevřel ho do náruče. Chlapec při tom hrubém zacházení vykřikl, ze zranění, kterými měl poseté tělo, vytryskla čerstvá krev, kapky dopadly do sněhu a ten pod nimi roztál v síť malých jamek.

Erin napůl vstala, chtěla mu pomoci. „Prosím, neubližujte mu.“

Ignorovali ji. Jidáš se otočil a natáhl ruku, Báthoryová ji přijala, vložila mu bílou ruku do dlaně a jasně tím dala najevo, na čí straně stojí.

„Zůstaň, Elisabeto,“ zaprosil Rhun. „Vůbec toho muže neznáš.“

Hraběnka se dotkla šály, která jí zakrývala čerstvě zhojenou ránu na krku. „Ale, moje lásko, zato znám tebe.“

Rhun pokrytý můrami mohl jen sledovat, jak odcházejí.

Erin se vrátila k Jordanovu tělu. Pohladila mu tvář bez života, na prstech ji zaškrábalo strniště vousů. Dotkla se jeho horního rtu, pak se sklonila a naposledy ho políbila; rty měl už studené víc než Rhun.

Rozhořčeně takovou myšlenku potlačila.

Dva sangvinisté nad vojákem odříkali modlitbu. Slova znala, ale nepřipojila se k nim. Modlitby ji teď neutěší.

Jordan je mrtvý.

A na tom žádná jejich slova už nic nezmění.

KAPITOLA 29

19. prosince, 22.11 SEČ

Cumae, Itálie

Leopold stál na břehu modrého jihoitalského jezera, v tiché vodě se odrážely hvězdy. Zhluboka se nadechl a připravil se na to, co musí přijít. Všiml si stop síry ve vzduchu, pach byl příliš slabý, než aby ho zachytily lidské smysly, ale vznášel se tu a odhaloval sopečnou povahu jezera Avernus. Příkré svahy pradávného kráteru pokrývaly husté lesy. Na protějším břehu shluk světel označoval vzdálené domy a usedlosti a ještě dál až na obzoru zářilo město Neapol.

V minulosti jezero dýmalo vulkanickými plyny tak silně, že ptáci přelétávající nad ním padali z oblohy. Název Avernus znamená podsvětní. Staří Římané totiž věřili, že právě poblíž jezera se nachází vchod do podsvětí.

Jakou měli pravdu…

Prohlédl si klidnou modrou vodu a představil si, jak se toto mírumilovné místo zrodilo z ohně a lávy chrlené do nebe, jak spaluje okolní krajinu a zabíjí každého tvora, který se plazí, leze nebo létá. Nyní je zde poklidné údolí nabízející útočiště ptákům, rybám, jelenům a králíkům. Okolní borovice a křoviny se hemží novým životem.

Vzal si tu lekci k srdci.

Někdy je oheň nezbytný, aby vše očistil a nabídl trvalý klid a mír.

To byla Leopoldova naděje, přinést světu spásu skrze oheň Armagedonu.

Hleděl na jezero a na chvíli přerušil děkovnou modlitbu Bohu za to, že ušetřil životy těch ve vlaku. Když Damnatovi zavolal poté, co nalezl v Castel Gandolfo svou rakev, dozvěděl se od něj, že ostatní přežili a že Damnatus uzavřel dohodu s tím ruským mnichem a nastraží na ně společně past ve Stockholmu.

Rozhodnutý k tomu, co musí udělat, obrátil se k jezeru zády. Kožené sandály se rozdíraly o červenou sopečnou půdu, když zamířil po cestě vedoucí ke Grotta di Cocceio. Šlo o starořímský tunel asi kilometr dlouhý, který postavili před Kristovým narozením a vedl z jezera do zřícenin antického města Cumae na opačné straně kráteru. Během druhé světové války byl tunel poničený a zavřeli ho pro veřejnost, nyní sloužil jako skvělé místo, kam ukrýt tajemství.

Leopold došel k jeho ústí, k bráně z tmavého kamene uzavřené železnými vraty.

Při jeho síle nebylo obtížné rozlomit zámek a vklouznout dovnitř. Jakmile tam byl, začal se plazit a přelézat sesutý úsek skály, aby se dostal do hlavního tunelu. Když měl cestu volnou, rozběhl se temnotou a už neskrýval svou nadpozemskou rychlost. Nikdo ho tu neuvidí.

Jak dorazil na opačný konec, zpomalil, tunel ústil do komplexu zřícenin za kráterem. Vyšel na chladný vítr vanoucí od blízkého moře. Nad hlavou se mu tyčil Apollonův chrám přilepený k okraji údolí, antický komplex polámaných sloupů, kamenných amfiteátrů a rozpadlých základů dávno zaniklých budov. Tam ale nemířil. Z ústí tunelu zabočil vpravo a vstoupil do dalšího. Zde se cesta prokousávala žlutým kamenem, měla lichoběžníkový profil, u dna byla úzká a rozšiřovala se směrem vzhůru.

Byl to vstup do jeskyně kumské Sibyly, nadčasové věštkyně, o které se zmiňuje již Vergilius a která je zpodobněna v Sixtinské kapli jako jedna z pěti vědem předpovídajících narození Krista.

Leopold byl přesně instruován, co musí udělat. Nyní by už Damnatus měl mít ve své moci Prvního anděla. Leopold se musí stejně postarat i o druhého. Po chladné kůži mu přeběhl mráz, příznak váhání a pochyb.

Jak bych se mohl odvážit napadnout někoho takového?

Ale vybavil si jezero Avernus, kde se z ohně a síry zrodil pokoj a krása. Nesmí zaváhat, když je teď cíl tak blízko.

Cesta ho vedla sto metrů do hlubin pod kráterem. Podle Vergilia je cesta k Sibyle stonásobná, skrývá se v bludišti pohřbeném pod těmito zříceninami. To, co vídávají turisté, je jen nepatrný zlomek skutečného sídla věštkyně.

Došel na konec tunelu a ocitl se v prostoře považované za Sibylinu vnitřní svatyni. Zastavil se na prahu a pohledem zkoumal klenuté brány a prázdné kamenné lavice. Kdysi zde vládl luxus a bylo zde plno fresek a květin. Nádherné obětní dary stály podél zdí. Květiny do vzduchu v podzemí vydechovaly vůni. Ovoce tu dozrávalo a pak zahnívalo.

Na konci sálu stál vytesaný trůn, prostá kamenná lavice.

Představil si kumskou Sibylu, jak na něm prozpěvuje svá proroctví, jež doprovází šustění listů, na které zapisovala své vize pro budoucnost.

Ze starověkých pramenů Leopold věděl, že skutečná moc se neskrývá v této místnosti – ale hluboko pod ní. Sibyla si zvolila toto místo kvůli tomu, co leželo skryto v srdci jejího sídla, kvůli něčemu, co tajila před ostatním světem.

Než ztratí odvahu, rychle se vydal přes sál k jejímu trůnu a k průchodu skrytému za ním. Postavil se k zadní stěně a prohlédl si pozorně vzor spár mezi kameny. Podle instrukcí, které mu dal Damnatus, stlačil postupně několik kamenů, aby vznikl tvar kalichu, starověký symbol představující Sibylu.

Když stiskl poslední kámen, uslyšel cvaknutí a objevily se černé linky, ze kterých vystoupal prach a spojily se do obrysu dveří. Leopold věděl, že do bludiště v podzemí vedou ještě další tajné cesty, ale Damnatus jasně řekl, že tam musí sestoupit odtud. Damnatus věštkyni znal z předchozí životní etapy a poznal tajemství její svatyně. Během staletí sledoval její kroky po celém světě, a tak se dozvěděl, že tu nyní přebývá a nejspíš je i očekává.

Leopold dveře otevřel, zaznělo zaskřípění kamene o kámen, ale zůstal stát na prahu. Neodvážil se vstoupit do jejího hájenství bez povolení. Vrátil se před trůn a klekl si tam.

Vytáhl dýku a rozřízl si zápěstí.

Vyřinula se tmavá krev, nechal Kristovo požehnání, aby se vyplavilo ven.

„Slyš mě, věštkyně, ó, Sibylo!“ zadeklamoval. „Přišel čas, aby tvé konečné proroctví došlo naplnění.“

Čekal na kolenou, přišlo mu to jako hodiny, nejspíš se však jednalo jen o minuty.

Konečně jeho ostrý sluch zaznamenal měkký dotek holého chodidla na kameni.

Pohlédl za kamenný trůn do tmavého průchodu.

Vyloupl se z něj stín a vyšel do světla; odhalil pružnou a dokonalou ženu s tmavou pletí. Měla na sobě prostou lněnou tuniku. Jedinými šperky byly zlatá obroučka na paži a stříbrný úlomek na zlatém řetízku kolem krku. Ne že by potřebovala jakkoli zkrášlit. Její temná krása zaujala veškerou jeho představivost a ta se nezastavila ani před hříšnými myšlenkami. Jak by jí mohl jakýkoli muž odolat? Byla matka, milenka, dcera, samotné ztělesnění ženství.

Ale nebyla žena.

Když obešla trůn a usedla na něj, Leopold neslyšel tlukot jejího srdce.

Byla něco mnohem víc.

Před její krásou sklopil hlavu. „Odpusť mi, ó, velká.“

Znal její jméno – Arella –, ale neodvážil se ho vyslovit, nepřišel si toho hoden.

„Mé odpuštění ti neulehčí tvé břímě,“ pronesla tiše. „Musíš ho odložit z vlastní vůle.“

„Víš dobře, že nemohu.“

„Poslal tě místo sebe, nedokázal přijít sám.“

Vzhlédl k ní, všiml si hlubokého žalu v jejích očích. „Je mi líto, má požehnaná paní.“

Tiše se zasmála, prostý zvuk, který sliboval štěstí a mír. „Jsem mimo tvé požehnání, knězi. Ale jsi ty mimo mé? Můžeš se ještě zbavit úkolu, který na tebe vložil. Ještě není příliš pozdě.“

„Nemohu. Z ohně se zrodí věčný mír.“

Povzdychla si, jako kdyby kárala dítě. „Z ohně vzejde jedině zkáza. Pouze láska přináší mír. Copak ses to nenaučil od Toho, kdo posvětil i samotnou krev, kterou jsi prolil na mém prahu?“

„Pokoušíme se jen vrátit Jeho lásku zpět na tento svět.“

„Tím, že ho zničíte?“

Zůstával mlčenlivý a rozhodný.

Damnatus ho pověřil tímto úkolem – a ještě jedním. Cítil váhu smaragdového kamene v kapse sutany. Bude muset počkat. Nejdřív musí dokončit první úkol, ať ho tíží sebevíc.

Pohlédl zpříma na Sibylu.

Musela si uvědomit, že je pevně rozhodnutý. S pohledem plným hlubokého smutku k němu prostě napřáhla paže. „Ať to tedy začne. Nebudu zasahovat. Děti musí udělat vlastní chyby. Dokonce i ty.“

Leopold nenáviděl sám sebe, když vstal a svázal jí zápěstí měkkým koženým řemenem. Na rozdíl od něj neměla nadpřirozenou sílu, aby se mu ubránila a bojovala s ním. Vůně lotosových květů jí stoupala z kůže, když se ladně postavila na nohy. Uchopil konec řemenu, kterým jí svázal ruce, a přestože se mu nohy třásly z vlastní neomalenosti, vedl ji zpět k tmavému východu.

Když opět překročil jako první práh, zápach síry z podzemí překryl jemnou vůni lotosů. Ztěžka polkl a zamířil do temnoty vstříc osudu – ohni a chaosu.

KAPITOLA 30

19. prosince, 22.18 SEČ

Stockholm, Švédsko

Nemůže být mrtvý…

Rhun se dotkl Erinina ramene, ale téměř to nevnímala. Když promluvil, dolehl k ní jeho hlas jako z velké dálky. „Musíme odtud odejít.“

Sirény už zněly hlasitě ze všech stran.

Smaragdové můry se před okamžikem zvedly, zřejmě na tichý signál svého pána, který již zmizel, a zanechaly po sobě jen zkázu. Z mrtvých zůstalo jen málo – oblečení a kousky zčernalých kostí mezi kupkami prachu a popela.

Nic už je tu nedrželo.

Erin stále zůstávala u Jordana, nedokázala ho opustit. Neviděla důvod, proč odtud prchat. Všechno se obrátilo v prach. První anděl je pryč, Vědma je opustila a zběhla k nepříteli a Válečník zde leží mrtvý u jejích nohou.

Jordan…

Byl mnohem víc než jen postavou z proroctví.

Její zrak přilákal zvuk běžících nohou. V jednom ze vstupů do sálu se objevila malá postava Alexeje. I když je netvor, Erin byla ráda, že stále žije. Museli ho nechat, aby hlídal vnější vchod do labyrintu, a tak unikl vraždění zde – ale ne bolesti. Doběhl k Rasputinovi a padl mu do náruče, jako když vyděšený chlapec hledá bezpečí u otce. Po tváři se mu koulely slzy, když se díval na ubohé zbytky ostatních z jejich temné rodiny.

Christian vstal, držel tělo Nadii zabalené do pláště, nebo alespoň to málo, co z něho zbylo. „Je tu poblíž katedrála. Můžeme tam najít útočiště a rozhodnout se, co podnikneme dál.“

„Dál?“ Erin stále hleděla na Alexeje a připomněla si, že je tu další dítě ve velkém nebezpečí. Nemůže toho chlapce opustit bez boje. Zlost jí vysušila slzy. A žal jen zocelil její rozhodnutí. „Musíme zachránit Prvního anděla.“

Tommyho, připomněla si a odmítla o něm přemýšlet jen jako o někom, kdo nese tento chladný titul. Své jméno dostal od otce a matky, kteří ho milovali. A to je mnohem důležitější než nějaká prorocká přezdívka.

Promluvil Rhun a pohlédl dolů na Jordana. „Ale když se trojice rozpadla, není už…“

Přerušila ho. „Nemůžeme nechat Tommyho v rukou toho netvora.“

Rhun s Christianem na ni pohlédli, tváře plné obav.

Nech je jejich starostem.

Erin položila ruku Jordanovi na rameno. Dohlédne, aby ho pohřbili v Arlingtonu jako hrdinu, kterým skutečně byl. Zachránil mnoho životů včetně jejího. A na jeho památku ona zachrání toho chlapce.

Dokončí misi.

Tak by to Jordan chtěl.

To je to nejmenší, co pro něj může udělat.

Sněhová vločka mu dopadla na chladné oko a roztála, skanula mu z koutku jako slza. Natáhla prst, že mu ji setře. Když to udělala, všimla si, že sníh, který mu poprášil obličej, začíná na jeho tvářích roztávat.

„Rhune,“ zašeptala.

Stáhla si rukavici a přitiskla mu na krk holou dlaň.

Měl teplou kůži.

Srdce se jí v hrudi divoce rozbušilo. Rozhrnula vlkoběsí plášť, který mu Tommy s takovou něžností položil na tělo.

Krev, která Jordanovi předtím vytryskla z hrudi, vytvořila loužičku v prohlubni hrudní kosti. Otřela ji holou dlaní, objevilo se tetování a kůže napjatá na pevných svalech. Oběma rukama mu co nejrychleji očistila celou hruď.

Pak vzhlédla k Rhunovi a Christianovi.

Dokonce i Rasputina přilákala její horečná činnost.

„Nevidím nikde zranění,“ vyhrkla.

Rhun si přidřepl k ní, přejel Jordanovi rukou po žebrech, ale ucukl před stružkami krve, které tam ztuhly. Vtom se náhle Jordanova hruď pod jeho dlaní zvedla, jako kdyby chtěla zůstat v kontaktu s knězovou rukou. Rhun šokovaně ucouvl.

Pak Erin viděla, že se Jordanova hruď znovu zdvihla.

„Jordane?“ hlesla rozechvěle.

Promluvil Christian. „Slyším tlukot srdce.“

Jak je to možné?

Erin mu teď položila dlaň na srdce, chtěla ucítit, že tluče. Pak se Jordanova paže zvedla, zatápala po její a hřbet ruky jí překryla jeho teplá dlaň.

Když zvedla zrak k jeho obličeji, spatřila, že má otevřené oči a dívá se na ni zmateným pohledem, jako kdyby právě procitl z hlubokého snu. Jeho rty se rozevřely. „Erin…?“

Vzala mu obličej do dlaní, chtěla současně plakat i smát se.

Rhun pomohl Jordanovi do sedu. Pak zkusil najít v jeho zádech místo, kudy vylétla kulka. Nakonec jen zavrtěl hlavou, když nic neobjevil.

„Zázrak,“ vydechl.

Jordan omámeně pohlédl na Erin, aby mu vysvětlila rozruch kolem něj.

Nedostávalo se jí slov.

Ozval se Rasputin. „Musí to být dotekem Prvního anděla. Chlapcovou krví.“

Erin si vybavila, jak Tommy položil Jordanovi na hruď svou zakrvácenou ruku.

Bylo by to možné?

Sirény dosáhly náměstí, zpoza zdí se rozblikalo modré a bílé světlo. Dolehl k nim vzdálený pokřik.

Rhun pomohl Jordanovi vstát. „Udržíte se na nohou?“

Jordan se trochu nejistě postavil, otřásl se a přitáhl si plášť těsněji k tělu, přitom se zmateně zadíval na zakrvácenou košili. „Proč bych to neměl zvládnout?“

Bylo jasné, že si vůbec nepamatuje, že byl zastřelený.

Rhun ukázal na východ, který byl nejdále od sirén a světel. „Musíme jít.“

Rasputin přikývl a zamířil tím směrem. „Znám cestu ven. A kousek odtud mám auto.“

Christian zvedl Nadiino tělo, připravený prchnout i s ním.

Když Erin spatřila její skromné tělesné pozůstatky v náruči mladého sangvinisty, její nadšení notně vyprchalo. Ale místo aby se poddala žalu, opřela se o vztek, který se v ní opět zdvihl. Pohlédla dolů na zničené můry ležící na sněhu. Rozhodla se, že je třeba lépe porozumět nepříteli a místo smutku raději jednat, a tak se sehnula, sebrala několik polámaných můr a strčila je do kapsy vlkoběsího pláště.

Když se shýbala pro poslední, rozhlédla se smutně po zkáze, která tu zůstala po Jidášovi. Těla strigoi teď byla k nepoznání, ta záhada bude ještě nějaký čas strašit celý Stockholm. Přitom si všimla něčeho zapadlého ve sněhu asi metr od ní, něčeho tmavého. Udělala dva kroky a zjistila, že jde o balíček ve voskovaném plátně. Zvedla ho a zastrčila do vnitřní kapsy pláště.

Když se napřímila, uchopily ji za rameno prsty tvrdé jako z oceli.

Rhun ji začal táhnout k východu, pokřik policie za ní byl stále hlasitější a blíž. Spolu s ní Rhun táhl za sebou i Jordana. Když dorazili k ledové bráně, strčil je do bludiště jako první.

„Utíkejte!“

22.23

Sníh křupal Rhunovi pod nohama. Jak utíkali, poslouchal bušení srdce Erin a Jordana. Obě tloukla pravidelně a klidně, i když kvůli svalové námaze rychleji.

Jordanovo srdce znělo jako každé jiné. Jenže Rhun předtím jasně slyšel, že se zastavilo. Naslouchal tichu jeho smrti. A věděl, že takto umlklé srdce se už nikdy znovu nerozběhne – ale vojákovo to dokázalo.

Byl to skutečný zázrak.

Vybavil si obličej chlapce, Prvního anděla, představil si milosrdenství, které dokáže přivést mrtvého zpět k životu. Tušil hoch, že se v něm skrývá taková moc? Rhun dobře věděl, že podobný zázrak musí nesporně vycházet z vůle Boží. Je toto zmrtvýchvstání důkazem toho, že trojice skutečně slouží Jeho záměru?

Ale kdo z nich tvoří trojici?

Zahleděl se na Erinina záda a přitom vzpomínal na Elisabetin odchod. Ani se neohlédla, když je opouštěla. Věděl však, že on si její zběhnutí zaslouží.

Konečně chodba skončila. Vyběhli z ohromného ledového paláce do změti tmavých uliček. Grigorij je zavedl k modré dodávce zaparkované v jedné z nich. Nahrnuli se do ní všemi dveřmi.

Grigorij si sedl za volant a vyrazil do ztemnělého města.

Christian na zadním sedadle se k němu předklonil. „Odvezte nás do kostela svatého Mikuláše. Na chvíli bychom tam měli být v bezpečí.“

„Vysadím vás tam,“ zamumlal Grigorij, stále v šoku ze své ztráty. „Mám vlastní skrýš.“

Mnichovy zastřené modré oči se ve zpětném zrcátku setkaly s Erininýma, vyzařovala z nich omluva a současně velký žal. Rhun chtěl začít Rasputinovi vyčítat, že na ně nastražil takovou past, ale jeho bývalý přítel mu rovněž před chvílí zachránil život, když využil laskavost, kterou mu Jidáš dlužil. A nakonec pro mnicha nebylo horšího trestu než toho, jejž musel zažít v bludišti.

Po několika dalších zatáčkách dodávka zastavila před stockholmskou katedrálou: chrámem svatého Mikuláše. Cihlová stavba byla prostší než římské kostely, postavená v gotickém slohu. Čtyři pouliční svítilny vrhaly na její žluté stěny zlatavé světlo. Klenutá okna byla zasazena hluboko do kamene, uprostřed se nacházela velká rozeta z barevného skla.

Rhun počkal, dokud všichni ostatní nevystoupili. Jakmile zůstal sám, předklonil se a dotkl se Grigorijova ramene. „Je mi líto všech, které jsi dnes ztratil. Budu se modlit za jejich duše.“

Grigorij vděčně přikývl a pohlédl na Alexeje. Pak popadl chlapcovu malou ruku do své, jako by se bál, že ztratí i jeho.

„Nenapadlo mě, že se tu objeví i on,“ zašeptal Grigorij. „Osobně.“

Rhun si vybavil Jidášovu chladnou tvář.

„Chtěl jsem jen vyprovokovat Boha,“ vysvětlil mnich. „Vidět Jeho ruku v akci, až uvrhnu svou rukou všechno v chaos. Vidět, jestli to zase napraví.“

Rhun starému příteli stiskl rameno, věděl, že mezi nimi už navždy zůstane propast. Grigorij cítil vůči Bohu příliš velký hněv, Jeho pozemští služebníci mu v minulosti příliš ublížili. Sangvinista a mnich se spolu nikdy nemohou úplně smířit, alespoň tuto noc se však rozejdou v co nejlepším duchu.

Grigorij se zahleděl na odcházejícího Jordana. „Nakonec jsem možná vážně viděl Boží ruku v akci.“

Mnich se pootočil k Rhunovi, tváře měl mokré od slz.

Rhun mu naposledy stiskl na rozloučenou rameno, vystoupil a zabouchl dveře. Dodávka se rozjela ulicí a nechala je napospas noci.

Christian opodál třímal Nadiu, její zakrytou hlavu si položil na hruď, druhou rukou ji držel pod zády a dlaní jí podpíral krk.

I Rhun po jejím boku vybojoval mnoho bitev. A v mnoha směrech byla nejsilnější z nich, netrápily ji pochybnosti. A její oddanost jejich úkolu byla vášnivá a bezvýhradná. Její ztráta – jako sangvinistky i jako přítele – byla nezměrná.

„Měli bysme zmizet z ulice,“ ozval se varovně Jordan.

Rhun přikývl a Christian zamířil k boční straně chrámu pod holé větve stromů obalené sněhem. Rhun zaklonil hlavu a pohlédl vzhůru na okna katedrály. Vnitřek chrámu byl nádherný s nabíleným stropem a klenbou z červených cihel. Jejich modlitby za Nadiu zde najdou vhodné prostředí.

V zadní části katedrály tváří k holé zdi Rhun prošel rituálem, rozřízl si dlaň a otevřel tajný vchod pro sangvinisty. Vzpomněl si, že ještě před půldnem totéž vykonala i Nadia, tehdy ani jeden z nich netušil, že to je naposledy.

Christian si pospíšil dovnitř a dolů po tmavém schodišti.

Jordan rozsvítil baterku a následoval ho. Erin ho se samozřejmou důvěrností chytila za ruku. Rhun si vzpomněl, jak naslouchal jejímu srdci, které se svíralo bezedným žalem. A přesto proti všemu očekávání se jí Jordan vrátil.

Rhuna na okamžik zaplavila závist. Před staletími také přišel o milovanou bytost, ale vrátila se mu jako navždy změněná.

Pro něj už není cesty zpátky.

Vstoupil do tajné podzemní kaple. Podobně jako chrám nahoře měla klenutý strop natřený před staletími nebesky modrou barvou, aby připomínala sangvinistům oblohu, kterou jim Boží milost navrátila. Po obou stranách od podlahy až ke stropu byly zdi z červených cihel. Vpředu stál prostý oltář s obrazem Lazara povstávajícího z hrobu a Krista oslnivě zářícího před ním.

Rhun k němu došel, urovnal oltářní ubrus a Christian pak na něj něžně položil Nadiiny ostatky a nechal je zahalené. Pomodlili se za ni. Smrtí se konečně zbavila všeho, co v ní nebylo svaté.

Smrt ji osvobodila.

Erin s Jordanem také při modlitbách za zemřelé sklonili hlavy a sepjali ruce. Žal čišel z každého výdechu a každého úderu jejich srdcí, i oni pro ni truchlili.

Když skončili, Christian ustoupil od oltáře. „Musíme jít.“

„Nezůstaneme tu?“ zeptal se Jordan, z hlasu mu zaznívalo vyčerpání.

„Nemůžeme tak riskovat,“ odpověděl Christian. „Jestli chceme zachránit chlapce, musíme vyrazit.“

Rhun přikývl a připomněl jim: „Stále máme někde v církvi zrádce. Nemůžeme zůstat příliš dlouho na jednom místě. Zvláště ne tady.“

„A co Nadiino tělo?“ zeptala se Erin.

„Místní kněží se o ně postarají,“ ujistil ji Rhun. „Dohlédnou, aby se vrátilo do Říma.“

Rhun naposledy sklonil hlavu, aby Nadiu uctil, a pak nechal její chladné tělo na oltáři a následoval ostatní ven.

Nyní se musí postarat o ty, kdo ještě žijí.

KAPITOLA 31

19. prosince, 23.03 SEČ

Stockholm, Švédsko

Erin kráčela jasně osvětlenou ulicí pryč od bezpečí a tepla katedrály. Sníh nyní padal hustěji a zmenšoval svět kolem ní. Vločky jí brzy pokryly vlasy a ramena. Pod nohama již utvořily několikacentimetrovou vrstvu.

Po silnici v tuto pozdní hodinu jelo jen pár aut, pneumatiky rachotily na dlažebních kostkách a reflektory vykrajovaly do padajícího sněhu kuželovité otvory.

Dál se pevně držela Jordana – jednak aby na zledovatělém chodníku nepodklouzla a jednak aby se ujistila, že nesní. Při chůzi pozorovala obláčky teplé páry, které mu stoupaly od rtů a na chladném vzduchu rychle bělely.

Ani ne před hodinou byl mrtvý – nedýchal a srdce mu netlouklo.

Úkosem si Jordana prohlédla.

Její logická mysl se vzpírala takovému zázraku, pokoušela se ho vědecky vysvětlit, pochopit na základě přírodních zákonů. Ale prozatím ho pevně držela za ruku, vděčná, že z něj vyzařuje teplo a je naživu.

Z druhé strany vedle ní kráčel Rhun. Vypadal vyčerpaně a slabší, než by vysvětlovala i nedávná ztráta krve. Proč, to mohla jen hádat. Báthoryová se na něm negativně podepsala – a nejen na těle. Očividně ji stále miluje a hraběnka jeho city zneužívá, aby mu mohla ubližovat.

Konečně se Christian zastavil před jasně osvětleným obchodem.

„Kde jsme?“ zeptal se Jordan.

„V internetové kavárně.“ Christian otevřel dveře a zvonek na nich zacinkal. „Nejbližší, která má v tuto hodinu ještě otevřeno.“

Erin, šťastná, že konečně unikne sněhu, si pospíšila do vyhřáté místnosti. Uvnitř to vypadalo spíš jako ve večerce než v internetové kavárně – nalevo se táhly pulty s jídlem a jednu stěnu zabíraly chladicí boxy. Ale vzadu u dlouhého hracího stolu stály před počítačovými monitory a klávesnicemi dvě kovové skládací židle.

Christian promluvil se znuděnou dívkou u pokladny. Byla v černém, v jazyku měla stříbrný cvoček, který se při hovoru blýskal. Christian si vybíral mobil a kladl jí švédsky mnoho otázek. Když byl spokojený, podal jí stoeurovou bankovku a zamířil do zadní části obchodu.

Jordan u pokladny koupil čtyři párky, které se otáčely na grilu a vypadaly, že se tam opékají už od začátku tisíciletí. Erin přidala dvě coly, dva sáčky bramborových lupínků a hrst čokoládových tyčinek.

Možná opět dlouho nedostane příležitost, aby se najedla.

Jordan odnesl hromadu jídla na tácu k počítačům. Christian už byl u jednoho usazený a prsty se mu míhaly po klávesnici, až vypadaly jako rozmazané.

Rhun se mu nakláněl přes rameno.

„Co to děláte?“ zajímal se Jordan a hltavě pojídal párek.

„Kontroluji záložní plán, který jsem vypracoval s kardinálem Bernardem.“

„Jaký záložní plán?“ vybafla Erin a na chvíli zapomněla na nerozbalenou čokoládovou tyčinku.

„Kardinál chtěl naši drahou hraběnku držet hezky na vodítku,“ pustil se Christian do vysvětlování. „A pro případ, že by se náhodou osvobodila z pout a pokusila se o útěk, jsem zařídil, abychom ji mohli vystopovat.“

Jordan poplácal mastnou rukou mladého sangvinistu po rameni a usmál se. „Podstrčil jsi jí štěnici, co?“

Christian jeho úsměv opětoval. „Do jejího pláště.“

Erin se také usmála. Pokud dokáží najít Báthoryovou, je velká šance, že pak najdou i chlapce.

Rhun se podíval na menšího kolegu. „Proč jste mě o tom neinformovali?“

„To si musíš vyříkat s Bernardem.“ Christian sklonil hlavu a zatvářil se rozladěně a provinile.

Rhun si ztěžka povzdychl a potlačil hněv. Erin si z jeho výrazu přečetla, že pochopil důvod. Kardinál Rhunovi nedůvěřoval, předpokládal, že by mohl hraběnce pomoci k útěku. Poté co ji Rhun staletí ukrýval, Bernard nechtěl nic ponechat náhodě.

„Možná pár minut potrvá, než zachytím její signál a zaměřím ho,“ varoval je Christian. „Tak si zatím udělejte pohodlí.“

Erin ho ihned poslechla – objala Jordana kolem pasu a položila mu hlavu na teplou hruď, poslouchala, jak mu buší srdce, a užívala si každé silné buch-buch.

Po deseti minutách ťukání do klávesnice a mumlavých stížností na pomalé připojení Christian bouchl pěstí do stolu – ne vzteky, ale spokojeně.

„Mám ji!“ vyhrkl. „Zachytil jsem její signál na letišti.“

Rhun se otočil, až černá sutana zavířila, a popadl Christiana, který se bleskurychle odhlásil. Oba sangvinisté odchvátali a ani se nesnažili před prodavačkou u pokladny zakrýt nadpřirozenou rychlost.

Dívka měla naštěstí nos zabořený do ohmataného paperbacku a v uších pecky od iPodu.

Jordan se rozběhl za nimi a zahartusil: „Vážně si přeju, aby někdy taky museli jíst a spát.“

Erin ho znovu popadla za ruku a pospíšila ke dveřím, na dívku stačila jen zamávat. Ta její vstřícné gesto pohrdavě přehlédla.

Doktorka potlačila úsměv a náhle se jí zastesklo po studentech.

23.18

Alžběta se v letadle usadila k okénku. Uvnitř stroj vypadal jako ten, kterým sem přiletěla: luxusní kožená sedadla, malé skládací stolky. Až na to, že tentokrát není zavřená v rakvi. Dotkla se šály kolem krku a znovu se v ní vzedmul vztek.

Vyhlédla z kulatého okénka. Světla letiště zářila, každé obklopovala duhová aura sněhu. Přes trup si zapnula podivný pás. Nikdy takové omezení nepoužila, ale Jidáš a chlapec to udělali, takže předpokládala, že by je měla napodobit.

Pohlédla na dítě sedící vedle ní a snažila se pochopit, co ho dělá tak důležitým. Je to První anděl, další nesmrtelný, ale navenek vypadá jako úplně normální chlapec. Dokonce slyšela, jak mu strachy a bolestí kvapně buší srdce. Když mu noví věznitelé obvázali nejhorší z viditelných zranění, dali mu na převlečení šedé šaty, dost jemné a volné, aby si dál nerozdíral poraněnou pokožku.

Tepláková souprava, tak tomu říkali.

Pak se soustředila na další záhadu, která seděla naproti ní.

Jidáš Iškariotský.

Svlékl si kabát, na sobě teď měl moderní kašmírový oblek od výborného krejčího. Na stolku mezi nimi ležela skleněná krabice s jeho armádou můr až na tři, které poletovaly v kabině. Hraběnka věděla, že je nechal na svobodě jako připomínku toho, jak trestá neposlušnost, jako kdyby tu cenu neplatila již celá staletí.

Letadlo se rozjelo po zasněžené černé ploše. Vtiskla ruce do klína a překryla je pláštěm, aby si Jidáš nevšiml, jak je nervózní. Zkusila nemyslet na to, že sedí v této kovové vymyšlenosti, která se vymrští do vzduchu a požene se stovky kilometrů nad zemí a mořem.

Příroda takovou věc nikdy nezamýšlela.

Chlapec vedle ní si sklopil sedadlo, očividně ho nezajímalo letadlo ani to, jak funguje. Skrz šedé tepláky mu prosáklo několik krvavých skvrn; některé ze stovek ran v popraskané a rozmrzlé kůži se mu znovu obnovily. Kabinu naplnil pach krve, ale bylo zvláštní, že pro ni nepředstavovala pokušení.

Liší se snad krev andělů od krve všech ostatních bytostí?

Odhrnul si hnědé vlasy z očí. Byl starší, než si původně myslela, možná tak čtrnáct let. Sklíčenost, která z něj vyzařovala, jí připomněla jejího syna Pála, kdykoli se mu něco přihodilo. Při té vzpomínce se v ní rozevřela hotová studna smutku, věděla, že její syn je dávno mrtvý stejně jako její ostatní děti. Zajímalo ji, co se s Pálem stalo.

Vedl dlouhý život? Byl šťastný? Oženil se a měl děti?

Kéž by znala odpovědi na tyto prosté otázky. V krku se jí vzedmula hořkost. Rhun ji jediným bezohledným činem o tohle všechno připravil. Ztratila dcery, syna, všechny, které milovala.

Hoch si s tichým zasténáním poposedl. Podobně jako ona i on přišel o všechno. Rhun jí vyprávěl, jak chlapci zemřeli rodiče přímo před očima na otravu nějakým děsivým plynem.

Jemně se dotkla jeho ramene. „Máš velké bolesti?“

Pohlédly na ni nedůvěřivé oči.

Ovšemže má bolesti.

Rána nad obočím se mu zatáhla a vyschla. Už se začínal uzdravovat. Dotkla se svého hrdla, stále ji bolelo od rány, kterou jí zasadila Nadia. Také se uzdraví, bude to však chtít více krve.

Jako kdyby jí Jidáš četl myšlenky, vrhl po ní rychlý pohled. „Za chvíli se bude podávat občerstvení, mí drazí.“

Za kabinou se motory rozeřvaly ještě víc a letadlo se hladce vyhouplo do vzduchu. Zadržela dech, jako kdyby mu mohla pomoci udržet se nad zemí. Stroj začal nabírat výšku. Žaludek jí klesl zpět a zklidnil se. Ten pocit jí připomněl, jak na své milované klisně skákala přes překážky.

Nakonec se let ustálil do hladkého klouzání podobného sokolímu.

Pomalu vydechla úlevou.

Jidáš pokynul rukou a hned k nim dozadu přispěchal světlovlasý hromotluk, který je doprovázel už z bludiště.

„Prosím, Henriku, přines našim hostům něco k pití. Nejlépe něco teplého po všem tom ledu a mrazu.“

Muž kývl hlavou a odešel.

Obrátila pozornost zpět k okénku, zaujatá tím, jak se světla dole stále zmenšují a zmenšují. Stoupali výš než jakýkoli pták. Zachvátilo ji vzrušení.

Henrik se vrátil za několik minut.

„Horká čokoláda,“ řekl a sehnul se, aby vložil chlapci do dlaní kouřící hrnek.

Jí pak podal malou misku. Dolehla k ní omamná vůně teplé krve. Všimla si bílé pásky v ohbí hromotlukova mohutného lokte s kapkou krve uprostřed. Vypadalo to, že je jen málo toho, co by tito sluhové pro svého pána neudělali. Její respekt k Jidášovi tím jen vzrostl.

Přijala misku a vypila teplý obsah jediným douškem. Ze žaludku ji do rukou a nohou až po konečky prstů zaplavilo horko a blaho. Setrvalá bolest v hrdle ustoupila. Nyní přetékala silou a činorodostí.

Jak mohou sangvinisté odmítat takovou slast?

Připadala si jako znovuzrozená a obrátila pozornost k mladému společníkovi. Vzpomněla si na rozhovor ve vlaku. „Dozvěděla jsem se, že se jmenuješ Thomas Bolar.“

„Tommy,“ opravil ji tiše a nabídl tak důvěrnější vztah.

Oplatila mu to. „Pak mi tedy říkej Alžběto.“

Nyní se na ni zahleděl pozorněji. A ona si naopak prohlédla jeho. Mohl by být cenným spojencem. Církev ho chtěla pro sebe, a jestli je skutečně První anděl, může mít moc, kterou zatím ona nechápe.

„Měl by ses napít,“ prohodila a kývla k hrnku v jeho dlaních. „Zahřeje tě to.“

Aniž by z ní spustil pohled, zvedl hrnek a trochu upil, maličko se zamračil, když polkl horký nápoj.

„Dobře,“ pochválila ho a otočila se k Henrikovi. „Přines čisté ručníky a horkou vodu.“

Blondýn vypadal zaskočený jejím tónem. Podíval se na svého pána.

„Přines jí, co chce,“ poručil Jidáš.

Vychutnala si toto malé vítězství a chvíli nato se Henrik vrátil s umyvadlem a stohem bílých ručníků. Navlhčila první a podala ho Tommymu.

„Otři si obličej a ruce. Jemně.“

Tommy nejdřív vypadal, že chce odmítnout, ale držela ruku nataženou, až si s rezignovaným povzdechem od ní ručník vzal. Nejdřív odložil hrnek, pak uchopil nahřátý ručník a přitiskl si ho na obličej. Pak použil druhý na ramena, zastrčil si ho pod košili a otřel si i hrudník. Tvář se mu uvolnila prostým potěšením z vlhkého tepla.

I jeho pohled byl teď vlídnější a znovu se na ni podíval. „Děkuju vám.“

Mírně pokývla a obrátila pozornost k šedovlasému muži sedícímu proti ní. Když ho viděla naposledy před čtyřmi sty let, měl na sobě šedou hedvábnou tuniku šlechtice. Připadalo jí to jen jako před několika měsíci, protože strávila staletí v Rhunově pasti. Tehdy nosil nádherný rubínový prsten, ten pak daroval Alžbětině nejmladší dceři Anně na důkaz slibu, že bude chránit rod Báthoryů.

Ale proč?

Nyní se na to zeptala. „Proč jste mě vyhledal, když jsem byla uvězněná na Čachtickém hradě?“

Chvíli si ji prohlížel, než nakonec odpověděl. „Zaujal mě váš osud.“

„Kvůli tomu proroctví?“

„Mnozí velebili vaše léčitelské schopnosti, pronikavou mysl a bystré oko. A slyšel jsem zvěsti, že se o vás a vaši rodinu zajímá církev. Tak jsem se přijel osobně přesvědčit, jestli jsou pověsti o vaší moudrosti pravdivé.“

Takže přišel čenichat ohledně proroctví jako pes k šosu pláště.

„A co jste zjistil?“ zeptala se.

„Zjistil jsem, že zájem církve je možná oprávněný. A rozhodl jsem se sledovat ženy vaší rodové linie.“

„Mé dcery. Annu a Katalin.“

Přikývl. „A mnoho dalších po nich.“

Zvedla se v ní touha vyplnit tyto mezery v minulosti a dozvědět se o osudu své rodiny. „Co se s nimi stalo? S Annou a Katalin?“

„Anna neměla děti. Ale vaše nejstarší, Katalin, měla dvě dcery a syna.“

Odvrátila se, kéž by je mohla vidět, sémě a krev vznešeného rodů Báthoryů. Zdědili Katalininu prostou krásu a nonšalanci? Už se to nikdy nedozví, protože jsou také dávno mrtví.

To vše kvůli Rhunovi.

„A co můj syn Pál?“

„Oženil se. Jeho manželka mu porodila tři syny a dceru.“

Zaplavila ji úleva, teď věděla, že všichni přežili a nakonec měli svůj život. Bála se zeptat, jak dlouho žili a jak se vyvíjely jejich životy. Prozatím byla spokojená s tím, že rodová linie nebyla přerušena.

Tommy odhodil použitý ručník do kbelíku vedle sedadla a opřel se dozadu, zkřížil ruce na prsou a vypadal spokojeněji.

„Měl bys dopít svůj nápoj,“ napomenula ho a přisunula mu hrnek. „Pomůže ti nabrat sílu.“

„Proč bych se měl starat o svou sílu?“ zamumlal. „Jsem přece vězeň.“

Zvedla hrnek a podržela ho před ním. „Já také. A vězni si musí udržet sílu za všech okolností.“

Vzal si od ní hrnek, zvědavě si ji přeměřil hnědýma očima. Možná si neuvědomil, že i ona je stejně vězeň jako on.

Jidáš si poposedl. „Nejste moji vězňové. Jste mými hosty.“

Totéž říkali všichni její věznitelé.

Tommy nevypadal o nic přesvědčeněji než ona. Zakroužil hrnkem, aby rozmíchal zbytek nápoje. Očividně byl předtím hodně milovaný syn, to bylo zřejmé. A pak ho vytrhli od rodiny a ublížili mu, takže začal být ostražitý.

Tommy nakonec vzhlédl, připravený čelit svému protivníkovi. „Kam nás vezete?“

„Za tvým osudem,“ odpověděl Jidáš, začal si protahovat prsty a přes ně hleděl na chlapce. „Máš štěstí, že ses objevil právě v klíčovém okamžiku.“

„Nepřipadá mi, že mám štěstí.“

„Někdy nemůžeš porozumět osudu, dokud ho neprožiješ.“

Tommy si jen hlasitě povzdychl a otočil se k oknu. Až za dlouhou dobu si Alžběta všimla, že ji pozoruje, dívá se jí na ruce, na obličej, ale snaží se být nenápadný.

„Copak je?“ neudržela se nakonec.

Nakrčil obličej. „Kolik vám je?“

Usmála se nad nezdvořilou otázkou, ale chápala jeho zvědavost a ocenila i přímost. „Narodila jsem se roku patnáct set šedesát.“

Šokovaně zasykl a překvapeně zvedl obočí.

„Ale mnoho staletí jsem prospala. Proto nerozumím tomuto modernímu světu tak, jak bych měla.“

„To je jako pohádka o Šípkové Růžence,“ poznamenal.

„Takovou pohádku neznám,“ řekla a vysloužila si další udivený pohled. „Vyprávěj mi ji. A pak bys mi možná mohl říct víc o této době, abych se v ní mohla naučit žít.“

Přikývl a zdálo se, že takový úkol bere jako příjemné rozptýlení – i ona možná potřebuje trochu zábavy. Zhluboka se nadechl a pustil se do vyprávění. Jak pozorně naslouchala příběhu plnému kouzel a víl, jeho teplá ruka se pomalu přesunula přes opěradlo a skončila v její.

Ucítila, jak ji jeho teplé prsty stiskly. Uvědomila si, že přes své schopnosti a neznámý osud je jen opuštěný mladý chlapec, který ztratil otce i matku.

Stejně jako Pál poté, co ji odsoudili.

Jemně jeho stisk opětovala a vzedmul se v ní dosud nepoznaný pocit.

Touha ochraňovat ho.

23.32

Jordan na zadním sedadle ukradeného stříbrného audi popadl držadlo v kabině, jak se Rhun za volantem řítil Stockholmem na letiště. Snažil se nevšímat si červených světel na semaforech, která ignorovali. Stav nouze vyžaduje nouzová opatření, ale to neznamená, že touží skončit omotaný kolem kandelábru.

Doufal jen, že má majitel auta dobré pojištění.

Nyní na dálnici se Rhun proplétal z jednoho jízdního pruhu do druhého, jako kdyby tam vůbec nebyly. Christian seděl vpředu a vypadal nevzrušeně, prohlížel si nový mobil a využíval mobilního připojení, aby dál sledoval hraběnku. Před chvílí ohlásil, že již nastoupila do letadla, to vzlétlo a míří na jih od Stockholmu přes Baltské moře.

Rhun odmítl dopřát jí další náskok. Protáhl se kolem kamionu, bok jejich auta minul stupačku tahače jen o centimetry.

Erin křečovitě sevřela Jordanovi paži.

„Bude to pro tebe snadnější, když zavřeš oči,“ poradil jí.

„Až si pro mě přijde smrt, chci ji vidět.“

„Já už dnes jednou zemřel. A nedoporučuju to, ať už s otevřenýma nebo zavřenýma očima.“

„Vzpomínáš si na něco, když jsi byl…?“

Její slova se postupně vytratila do ztracena.

„Když jsem byl mrtvý?“ Pokrčil rameny. „Vzpomínám si na ránu do prsou a jak padám. Pak všechno zčernalo. Poslední, co jsem viděl, byly tvoje oči. Mimochodem vypadaly dost ustaraně.“

„Měla jsem o tebe strach. A pořád mám.“ Popadla ho za ruku oběma svýma. „A co si pamatuješ potom?“

„Vůbec nic. Žádné bílé světlo ani kůry andělské. Matně si vzpomínám, že jsem měl sen o dnu, kdy mě zasáhl blesk. A hrozně mě pálilo tetování.“ Poškrábal se na rameni. „Pořád ještě trochu svědí.“

„Znamení z doby, kdy jsi zemřel poprvé,“ dodala a pozorně mu hleděla do obličeje, jako kdyby v tom hledala nějaký skrytý význam.

„Počítám, že mě nebe nechtělo ani tehdy, ani teď. To je jedno, další, co si pamatuju, bylo, že se ti znovu dívám do očí.“

„A jak se teď cítíš?“

„Jako když se probudím na Štědrý den – plný energie a připravený vyrazit.“

„Vidět tě tady sedět je pro mě ten nejštědřejší den.“

Stiskl jí ruku – vtom Rhun náhle prudce dupl na brzdy a Jordana to hodilo do bezpečnostního pásu.

„Jsme tady,“ oznámil Rhun.

Jordan spatřil, že se ocitli zpět na letišti a zastavili u svého tryskového letadla.

Všichni rychle vystoupili a pospíchali, aby mohli pokračovat v honu.

Rhun s Christianem vedli Erin k letadlu.

Jordan šel za nimi a cítil se provinile, že před chvílí Erin lhal – anebo jí alespoň neřekl celou pravdu.

Poškrábal se na rameni. Celá levá strana těla mu hořela ohněm, který odmítal zhasnout a pohyboval se po fraktálních liniích jeho bleskového květu. Neznal význam toho ohně – pouze jeho zdroj.

Něco je uvnitř ve mně.

KAPITOLA 32

19. prosince, 23.50 SEČ

nad Baltským mořem

Hned jak letadlo nabralo výšku, si Rhun odepjal pás. Potřeboval se pohybovat, aby ze sebe dostal nahromaděnou frustraci. Již předtím se jen stěží dokázal ovládat, když Christian prováděl nevyhnutelnou předletovou kontrolu a Jordan prohledával letoun detektorem, jestli v něm nejsou ukryté výbušniny. Obojí opatření byla moudrá a prozíravá, ale Rhuna dohánělo k šílenství jakékoli další zdržení, protože cítil, že se Elisabeta každou minutu vzdaluje a vzdaluje.

Vybavil si samolibý výraz muže, který zabil Nadiu. Elisabeta byla nyní v jeho moci a on ji mohl zavraždit jediným pohybem prstu.

Proč ji s sebou bral?

A proč s ním odešla?

Rhun znal odpověď alespoň na druhou otázku. Ohlédl se na prázdnou rakev v zadní části letadla, ve které Elisabetu uvěznili během prvního letu.

Selhal jsem, neochránil jsem ji.

Kdo však je ten muž skutečně?

Během jízdy na letiště poslal Grigorij Rhunovi zprávu. Šlo o obrázek starobylé kotvy.

Pod něj připsal: TOTO JE JEHO SYMBOL. MĚJTE SE PŘED NÍM NA POZORU.

Rhun potřeboval nějaký pohyb, a tak došel ke kokpitu a nahlédl do kabiny osvětlené jen přístroji.

„Pojď klidně dál,“ pokynul mu Christian k prázdnému sedadlu druhého pilota.

Rhun zůstal ve dveřích. Nelíbilo se mu, že by se ocitl tak blízko řízení, a bál se, aby se nechtěně něčeho nedotkl a nezpůsobil katastrofu.

„Pořád sleduji letadlo s hraběnkou,“ oznámil Christian. „Pokračuje stále na jih a drží se v leteckém koridoru. Teď nám stačí jen držet kurz za nimi a případně se k nim přiblížit. Ale měli bychom se o to vůbec pokoušet?“

„Jak to myslíš?“

„Opravdu věříš, že muž, kterého pronásledujeme, je zrádce Krista?“ zeptal se Christian. „A ne jen nějaký pomatenec?“

„Elisabeta ho znala už ve své době a označila ho za nesmrtelného. Ale také mu tluče srdce. Takže nemůže být strigoi, ale něco jiného.“

„Jako ten hoch.“

Rhun to zvážil, cítil, že mezi nimi musí být nějaké spojení.

Ale jaké?

„Ať už to je Jidáš Iškariotský z evangelií nebo ne,“ prohlásil Rhun, „byl obdařen nesmrtelností, i když si uchovává lidskou podstatu. Takový zázrak rozhodně vyžaduje ruku Boží, nejspíš jde o skutek Krista, jak ten muž tvrdí.“

„Jestli máš pravdu, tak se mu toho zázraku muselo dostat za nějakým účelem.“

„Třeba vyvolat apokalypsu?“

„Možná.“ Christian pohlédl na Rhuna a dotkl se svého krucifixu. „Jestli máš pravdu, nestavíme se proti Boží vůli, když ho chceme zastavit, sledujeme ho a pokoušíme se chlapce zachránit?“

Vyrušily je zvuky z letadla. Erin si odepjala pás a přešla k nim, přivedla i Jordana. Oba se již před odletem převlékli do čistých suchých šatů. Erin obklopovala vůně levandule, Rhun raději ustoupil hlouběji do kokpitu, aby si od doktorky udržel odstup.

Opřela se o rám dveří. „Copak vážně věříte, že by byla Boží vůle mučit nevinné dítě?“

„A nezapomeňte,“ připojil se Jordan, „že tu mluvíme o Jidášovi. Není jeho role být za všech okolností padouch?“

„Záleží na tom, jak interpretuješ evangelia,“ namítla Erin a otočila se k němu, ale její slova byla určena pro všechny. „V kanonických biblických textech Kristus věděl, že ho Jidáš zradí, ale neudělal nic, aby ho zastavil. Kristus potřeboval někoho, kdo ho vydá Římanům, aby mohl zemřít na kříži za hříchy lidstva. Vlastně v jednom gnostickém textu – Jidášově evangeliu – se tvrdí, že Kristus sám požádal Jidáše, aby ho zradil, že řekl Jidášovi: Ale ty je všechny překonáš. Pro tebe bude obětován muž, který mě odívá. Takže úloha Jidáše je přinejmenším sporná.“

Jordan se zamračil, zjevně se mu takový názor nelíbil. „Sporná? Viděl jsem, jak zmasakroval Nadiu a Rasputinovy děti. Mě střelil do hrudi. Rozhodně ho neberu jako bojovníka za dobro.“

„Možná,“ ozval se Christian. „Ale možná Bůh občas potřebuje vyprovokovat zlo k činu. Jidášova zrada posloužila vyššímu účelu. Jak řekla Erin, Kristus potřeboval za naše hříchy zemřít. A třeba se teď děje totéž. Zlo má jednat, aby posloužilo vyššímu cíli.“

Erin zkřížila ruce na prsou. „Takže si sedneme a necháme zlo, ať si dělá, co chce, protože to může vést k něčemu pozitivnímu. Jako že cíl světí prostředky.“

„Ale jaký je ten cíl?“ zeptal se Jordan a s obvyklou praktičností přešel k jádru problému. „Pořád nemáme tušení, co ten parchant chce s klukem udělat.“

„Jde o Prvního anděla z Proroctví,“ připomněl jim Rhun. „Hoch musí naplnit svůj osud. Možná však Jidáš chce Proroctví zvrátit, stejně jako se pokusil zničit trojici zabitím Jordana.“

Jordan se podrbal na hrudi, jako by ho ta myšlenka uvedla do rozpaků.

Erin se zamračila. „Ale co je Tommy? Je jasné, že nemůže zemřít. Takže je doopravdy anděl?“

Rhun se na ni pochybovačně podíval. „Slyšel jsem, jak mu tluče srdce. Znělo přirozeně a lidsky, nic nadpozemského. Přinejlepším má podle mě v žilách andělskou krev, požehnání, které dostal na vrcholu hory Masady.“

„Ale proč on?“ zeptala se Erin. „Proč Tommy Bolar?“

Rhun bezradně potřásl hlavou. „Tehdy na té hoře jsem ho zkoušel utěšit a zeptal jsem se, co ví o tragických událostech, při kterých všichni zahynuli a on jediný přežil. Zmínil se, že našel holubici se zlomeným křídlem a pokusil se ji zachránit těsně před tím, než se rozevřela země a začalo zemětřesení.“

„Jediný akt milosrdenství?“ zamumlala Erin. „Stačí to na takové požehnání?“

Christian se po nich ohlédl, když vletěli do turbulence. „Holubice často symbolizuje Ducha Svatého. Možná ten posel hledal někoho, kdo si takové požehnání zaslouží. Takový malý zkušební test.“

Rhun přikývl. „Když přišel na tu horu, byl jen obyčejný hoch, ale možná když vykonal akt milosrdenství ve správnou dobu na správném místě, změnila se jeho krev v andělskou.“

„Je mi jedno, co mu teče v žilách,“ vyhrkl Jordan. „Ale jestli máte pravdu, je to pořád v zásadě lidské dítě.“

„Je víc než jen to,“ namítl Rhun.

„Ale je to taky dítě,“ nedala se Erin. „A na to bychom neměli zapomínat.“

Rhun to sice nemohl popřít, nicméně se tím nijak neřešila základní námitka, kterou vyslovil Christian. Rhun se obrátil ke všem. „Takže máme riskovat, že se postavíme proti Boží vůli, a snažit se zachránit Tommyho z Jidášových rukou?“

„No jasně, sakra.“ Jordan vystrčil bradu, připravený za hocha bojovat. „Můj bývalý velitel do nás podřízených natloukl následující poučku: Aby zlo zvítězilo, stačí jen, když dobří nedělají nic.“

Erin vypadala stejně rozhodně. „Jordan má pravdu. Jde o svobodnou vůli. Tommy Bolar se rozhodl zachránit holubici a za to se mu dostalo požehnání. A my mu musíme umožnit, aby sám rozhodl o svém osudu, ne aby ho o něj připravil Jidáš.“

Rhun od těch dvou ani nic jiného nečekal a načerpal z nich sílu. „Kristus přijal kříž dobrovolně,“ přikývl. „A my dáme chlapci Tommymu stejnou svobodu, aby se rozhodl, co udělá.“

23.58

Když se letoun znovu dostal do turbulencí, Christian je poslal zpět na jejich místa v kabině. Houpání a otřesy jen zvětšovaly Erinin vnitřní nepokoj a dál ji znejisťovaly. Zatímco se s ní sedadlo zmítalo, věděla, že by se měla prospat, ale zároveň si uvědomovala, že za těchto podmínek by se o to snažila marně.

Jordana nic takového neznepokojovalo, prostě zívl, div si nevykloubil čelist, a o zbytek se postaral jeho vojenský výcvik. Zdálo se, že dokáže usnout za jakýchkoli podmínek.

Zatímco si sklopil sedadlo a ukládal velké tělo do co nejpohodlnější polohy, Erin vyhlížela z okna na pás temnoty nad půlnočním mořem. Její mysl se zaobírala záhadou okolo Tommyho Bolara a příběhem Jidáše Iškariotského. Nakonec usoudila, že potřebuje nějak rozptýlit, sáhla do kapsy pláště a vytáhla předmět ve voskovaném plátně, který našla ve sněhu v ledovém bludišti.

Rhun naproti ní se zavrtěl a rysy mu ztuhly, když spatřil, co doktorka drží v rukou. „To patří hraběnce. Našla to zamrzlé ve stěně bludiště. Muselo jí to během toho zmatku vypadnout.“

Erin svraštila obočí, vzpomněla si, jak našla podobně zamrzlou v ledu i sestřinu dětskou peřinku, kterou tam nastražil ruský mnich, aby ji zmátl a způsobil jí bolest. Pohled na látku ji hluboce a osobně zasáhl.

Přesto to však nechala být a šla dál.

Přejela palcem po voskovaném plátnu. Báthoryová svůj předmět očividně z ledu vyjmula. Byla to v bludišti správná volba? Erin se rozhodla držet se svého úkolu a nepodlehnout citům. Přesto Báthoryová zvítězila tím, že ledové okno prorazila a objevila zkratku. Zkoušel tak Grigorij snad jejich srdce?

Tak proto jsem selhala?

Dokonce i teď cítila lítost. Měla peřinku také získat, aby ji mohla odvézt do Kalifornie a pohřbít zpět do sestřina hrobečku, kam patří.

Soustředila se znova na předmět, který držela, zajímalo ji, co je uvnitř, jestli má ta věc pro Báthoryovou stejný citový význam jako peřinka pro ni. Musela to zjistit, a tak se pokusila rozvázat uzel, ale pokaždé, když sebou letadlo trhlo, prsty jí sjely.

Nakonec se šňůrka vyloupla z vosku a uvolnila. Pomalu rozvázala zbytek uzlu a odhrnula růžek látky. Vypadala jako lněné plátno napuštěné včelím voskem, aby bylo vodotěsné.

„Ať je tam cokoliv,“ zamumlala, „musí to být pro Báthoryovou důležité.“

Rhun natáhl ruku. „Tak to je nejspíš důvěrné. A měli bychom to respektovat.“

Erin se nepohnula, vzpomněla si, jak ji rozrušilo poznání, že Rasputin znesvětil hrob její sestřičky, aby peřinku získal.

Nedopouštím se teď stejného znesvěcení?

Jordan se vedle ní zavrtěl, byl dokonale vzhůru. „To, co je uvnitř, nám může poskytnout klíč k tomu, proč se ten parchant tak zajímá o hraběnku. Může jí to zachránit život. Může to zachránit i nás.“

Erin pohlédla na Rhuna a zvedla tázavě obočí.

Kněz to zvážil a nechal nataženou ruku klesnout.

Zatímco se letadlo dál zmítalo v turbulencích, Erin opatrně rozbalila silné plátno. Vytáhla knihu vázanou v plátně a poznamenanou časem. Přejela prstem po erbu vsazeném do obálky knihy.

Byl to heraldický symbol draka obtočeného kolem tří horizontálních zubů.

„To je erb rodu Báthoryů,“ řekl Rhun. „Zuby patří drakovi, kterého údajně zabil válečník Vitus, zakladatel rodu.“

Erin, nyní ještě zvědavější, opatrně rozevřela desky knihy a objevil se papír ztmavlý do barvy bílé kávy. Stránky pokrýval jasně ženský rukopis železito-duběnkovým inkoustem. Byly tam také nádherně provedené kresby rostlin: listů, stonků, a dokonce i podrobné zachycení kořenového systému.

Erin se rozbušilo srdce.

Musí jít o její osobní deník.

„Co se tam píše?“ zeptal se Jordan, posadil se zpříma a naklonil se k ní.

„Je to latinsky.“ Začala luštit první větu a zvykala si na rukopis. „Popisuje olši, uvádí jednotlivé vlastnosti různých částí stromu včetně léčivých a receptů na jejich přípravu.“

„Elisabeta byla ve své době oddanou matkou a léčitelkou.“ Rhun to řekl tak tiše, že mu stěží rozuměla.

„A v naší době je vražedkyní,“ dodal Jordan.

Rhun ztuhl.

Erin otočila stránku. Obsahovala zručnou kresbu řebříčku. Hraběnka zobrazila složené kvítky, listy jako pápěří, hlavní kořen s mnoha výběžky přecházejícími na stranách do jemného kudrnatého vlášení.

„Zdá se, že byla i talentovaná umělkyně,“ poznamenala Erin.

„To byla,“ potvrdil Rhun a zatvářil se ještě smutněji, zřejmě si připomněl, kolik dobra v ní zničil, když ji přeměnil.

Erin procházela text, četla o obecném lékařském využití řebříčku: dokáže hojit rány a zastavovat krvácení. Na konci si povšimla poznámky. Je znám rovněž jako ďáblova kopřiva, neboť pomáhá při věštění a zažehnávání zla.

Poslední věta jí připomněla, že Báthoryová žila v době plné předsudků. Přesto se hraběnka snažila rostlinám porozumět, zavést v nich řád a mísila při tom vědu s dobovými pověrami. Pocítila k té ženě velkou úctu. Hraběnka bojovala s předsudky své doby a hledala nové způsoby, jak léčit.

Erin to srovnala s otcovým striktním odmítáním moderní medicíny. Oproti ní se držel předsudků, svou víru pevně sevřel v mozolnatých dlaních a zkostnatělém postoji, který nedovoloval žádné kompromisy.

Právě taková záměrná omezenost zabila její malou sestřičku.

Erin se usadila pohodlněji a začetla se, už nevnímala turbulence, když se dozvídala o dávném využívání rostlin. V polovině deníku se však ilustrace náhle změnily.

Místo květů a kořenů rostlin se Erin náhle dívala na podrobný nákres lidského srdce. Bylo anatomicky dokonalé, podobalo se jedné z renesančních skic Leonarda da Vinci. Prohlédla si stránku pozorněji. Úhledné písmo pod obrázkem uvádělo ženino jméno a její věk.

Sedmnáct.

Jak četla dál, začalo ji mrazit. Hraběnka proměnila tuto sedmnáctiletou dívku ve strigoi – pak ji zabila a tělo rozpitvala; snažila se zjistit, proč její vlastní srdce již netluče. Hraběnka si všimla, že srdce strigoi vypadá anatomicky naprosto stejně jako lidské, ale už se nemusí stahovat. Báthoryová zaznamenávala spekulace ze svých pokusů stejným úhledným písmem. Došla k tomu, že strigoi mají jiný princip oběhového systému.

Nazvala ho vůlí krve samé.

Zděšená Erin si přečetla stránku znovu. Nedalo se popřít, že má Báthoryová naprosto brilantní mysl. Tyto stránky předcházely evropským teoriím o krevním oběhu nejméně o dvacet let. A ona na izolovaném hradě daleko od univerzit a dvorů prováděla děsivé pokusy, aby porozuměla svému novému tělu způsobem, který si v Evropě dokázalo představit jen pár myslitelů.

Erin prozkoumala další stránky, kde se metody Báthoryové staly ještě děsivějšími.

Hraběnka mučila a vraždila nevinné, jen aby uspokojila neukojitelnou zvědavost, a využívala přitom své nadání léčitelky a vědkyně k hrůzným cílům. Erin to připomnělo, co nacističtí doktoři prováděli s vězni v koncentračních táborech, činy stejně kruté a necitlivé k utrpení.

Erin se dotkla věkovité stránky. Jako archeoložka neměla mít předsudky. Musela často hledět do tváře čirému zlu a jen zaznamenávat jeho činy. Jejím úkolem bylo získávat historická fakta a zasazovat je do širšího kontextu, a tím nacházet pravdu bez ohledu na to, jak hroznou.

A tak přes svůj odpor četla dál.

Hraběnčino pátrání se brzy přeneslo z fyzické do spirituální roviny. Erin narazila na pasáž datovanou 7. listopadu 1605. Týkala se rozhovoru, který Alžběta vedla s Rhunem o tom, že strigoi nemají duše.

Báthoryová chtěla vědět, jestli to je pravda.

Věřím, že mi řekl pravdu o tom, čemu věří, ale nemyslím si, že by ve snaze pochopit prosté fungování tohoto stavu, který nám byl vnucen, někdy překročil hranice pouhé víry.

Báthoryová se snažila jeho tvrzení ověřit, a tak experimentovala a pozorovala. Nejdřív dívky vážila před smrtí a po jejich smrti, aby zjistila, jestli má duše nějakou hmotnost. Čtyři dívky musely přijít o život, než usoudila, že ne.

Na další stránce se nacházel architektonicky přesný popis uzavřené skleněné rakve. Báthoryová ji dala vyrobit tak, aby byla vodotěsná. Dokonce ji naplnila kouřem, aby se ujistila, že z ní neuniknou ani plyny. Když byla spokojená, uzavřela dovnitř mladou dívku, nechala ji udusit a zkusila v rakvi uvěznit duši mrtvé dívky.

Erin si představila, jak dívka buší do skleněných stěn, prosí o život, ale hraběnka nezná slitování. Nechá ji zemřít a všechno si zapíše.

Poté hraběnka ponechala schránu zapečetěnou čtyřiadvacet hodin a zkoumala obsah při svitu svíček i za slunečního světla. Avšak ve skleněné rakvi neobjevila po duši ani stopu.

Pak totéž zopakovala i s dívkou strigoi, kterou smrtelně zranila, než ji zavřela dovnitř, aby tam zemřela. Erin chtěla tyto děsivé experimenty přeskočit, ale zrak jí ulpěl na pasáži na konci protější strany. Přes hrůzu, která se jí zmocňovala, ji zaujala.

Po smrti stvůry z jejího těla vystoupil malý černý stín, sotva viditelný ve světle svící. Dlouho do noci jsem pozorovala, jak poletuje v rakvi a hledá, kudy uniknout. Ale za úsvitu, když na něj dopadl sluneční paprsek, scvrkl se do nicoty, zmizel mi z očí a už nikdy se nevrátil.

Erin si tu pasáž šokovaně přečetla hned několikrát. Měla Báthoryová halucinace a viděla něco, co tam nebylo? A pokud ne, co to znamená? Oživuje snad strigoi nějaká temná síla? Věděl o tom Rhun?

Erin si přečetla hraběnčin závěr.

Domnívám se, že lidská duše je neviditelná, možná pro mé oči příliš světlá, ale duše netvorů, jako jsem já, jsou černé jako zašlé stříbro. Při pokusech se snažila uniknout – kam chtěla odejít? To musím odhalit.

Erin prostudovala poslední stránku, kam Báthoryová svůj experiment pečlivě nakreslila. Obrázek zachycoval dívku s tesáky, jak leží mrtvá v rakvi. Světlo z okna dopadá do nohou skleněného boxu, zatímco černý stín se krčí na opačném konci, jako kdyby se snažil světlu vyhnout.

Rhun také hleděl na stránku a byl viditelně otřesený. Ale co ho zaskočilo víc: stín, nebo zavražděná dívka? Natáhl ke knize ruku.

„Prosím, mohu se podívat?“

„Věděl jsi o tom něco? Co prováděla? A co objevila?“

Rhun se vyhnul jejímu pohledu. „Hledala odpověď na to, jaké se z ní stalo stvoření… v jakého netvora jsem ji změnil.“

Erin prolistovala zbývající stránky, ale všechny byly prázdné. Báthoryovou museli zjevně dopadnout a uvěznit krátce po tomto posledním experimentu. Chystala se podat knihu Rhunovi, když si všimla kresby na poslední stránce; vypadala jako načrtnutá v nejvyšším spěchu.

Připomínala jí nějaký druh kalichu, ale jaký měla význam?

„Mohu se podívat?“ požádal znovu Rhun.

Zavřela knihu a podala mu ji.

Pomalu začal prohlížet stránku po stránce. Sledovala, jak čím dál víc zatíná zuby.

Cítí vinu za hraběnčiny skutky?

A jak by mohl necítit?

Rhun konečně zavřel knihu, ve tváři měl nepřítomný a pokořený výraz. „Kdysi nebyla tak zlá. Byla jako sluneční svit, ztělesnění dobra.“

Erin si nebyla jistá, nakolik to je pravda, napadlo ji, jestli Rhuna nezaslepila láska, že nevnímal pravou povahu hraběnky. Aby Báthoryová mohla provádět tak hrozné experimenty, musel se v ní pod vším slunečním svitem ukrývat nějaký stín, sice hluboko pohřbený, ale byl tam.

Jordan se zamračil. „Nezajímá mě, jaká bývala hraběnka v minulosti. Teď je zlá. A na to ať nikdo z nás raději nezapomíná.“

Uštědřil Rhunovi zničující pohled, pak se k nim otočil zády a připravil se ke spánku.

Erin věděla, že má pravdu. Kdyby Báthoryová dostala příležitost, všechny by je zabila – nejspíš pomalu a přitom by si dělala poznámky.

ČÁST ČTVRTÁ

Její dům – toť cesty do podsvětí,

vedoucí do komor smrti.

Přísloví 7:27

KAPITOLA 33

20. prosince, 2.33 SEČ

poblíž Neapole, Itálie

Měsíc v úplňku jasně zářil nad půlnočním mořem. Alžběta došla na příď té podivné kovové lodi a rozhlédla se po prastarých vodách Středozemního moře, kde se čas zastavil. V jeho stále stejném vzhledu nalézala útěchu. Světla Neapole za ní rychle zmizela a o chvíli později i tmavý pruh pobřeží.

Jejich letadlo ani ne před hodinou přistálo na zemi uprostřed noci v zimní metropoli, která se v ničem nepodobala tomu městu, které znávala.

Musí se už konečně přestat ohlížet do minulosti.

Toto je nový svět.

Jak stála na přídi, chladný vítr jí čechral vlasy. Olízla si ze rtů slanou pěnu, překvapilo ji, jak rychle plují. Loď narazila na vysokou vlnu. Při nárazu se otřásla. A pak pokračovala dál jako kůň, který kluše hlubokým sněhem.

Usmála se na zdvihající se černé vlny.

Toto století jí nabízí mnoho divů. Náhle si připadala hloupě, že se tak dlouho omezovala jen na ulice starého Říma. Měla se po hlavě vrhnout do nového světa, a ne se krčit ve starém.

Z náhlého popudu svlékla z ramen sangvinistický plášť. Chránil ji před slunečním světlem, ale zastaralý střih a silné vlněné sukno nepatří do tohoto světa. Zvedla ho do větru. Černá látka se ve vzduchu zazmítala jako ohromný pták.

Pustila ho, osvobodila se tak od minulosti.

Plášť zakroužil v poryvu větru, pak odlétl a přistál na hladině. Chvíli se vznášel jako nepravidelný černý kruh na vlnách ozářených měsícem, než ho moře stáhlo do hlubiny.

Nyní už neměla nic sangvinistického, vůbec nic ze starého světa.

Zahleděla se znovu vpřed a položila ruku na ocelové zábradlí lodě. Pak se podívala pod trup na velké ploutve, na kterých se plavidlo zdvihalo nad hladinu.

„Říká se tomu hydrofil,“ pronesl Tommy a připojil se k ní.

Byla tak zaujatá větrem a tím technickým zázrakem, že ani nezaslechla jeho srdce, když se blížil. „Je jako volavka, vznáší se nad vodou.“

Ohlédla se po něm a rozesmála se nadšením nad tím vším.

„Na vězně vypadáte nějak moc spokojeně,“ poznamenal Tommy.

Natáhla ruku a rozcuchala mu vlasy. „Ve srovnání s mým starým vězením je to nádherné.“

Trochu ho to vyvedlo z míry.

„Musíme si užívat každý okamžik, který je nám dán,“ zdůraznila. „Nevíme, kam nás tato pouť zavede, proto z ní musíme vytěžit každý kousek štěstí, dokud trvá.“

Přistoupil k ní blíž a najednou si uvědomila, že ho objímá kolem ramen. Společně sledovali, jak se před nimi temné vlny zvedají a zase klesají, a chladný vítr jim cuchal vlasy.

Po krátké době ucítila, jak se jí pod rukou roztřásl, uslyšela, že mu cvakají zuby, a uvědomila si, že nemá její odolnost.

„Musíme tě hned zahřát,“ prohlásila. „Jinak bys mohl nachladnout a zemřít.“

„Ne, to nemohl,“ ohradil se a pobaveně se na ni podíval. „Věřte mi.“

Konečně se usmál.

Oplatila mu úsměv. „Přesto bychom měli jít dovnitř z toho větru, určitě ti tam bude příjemněji.“

Odvedla ho přes palubu k průlezu a pak dolů do hlavní kabiny. Byla cítit mužským potem, kávou a naftou. Jidáš seděl na lavici u stolu a upíjel z masivního bílého hrnku. Jeho hřmotný sluha se skláněl nad malou kuchyňkou.

„Přines chlapci horký čaj,“ zavolala na Henrika.

„Nemám rád čaj,“ namítl Tommy.

„Tak ho jen drž v dlaních,“ poradila mu. „To tě také zahřeje.“

Henrik ji poslechl a přichvátal s kouřícím nápojem. Tommy uchopil hrnek do obou rukou a přistoupil k jednomu z oken. Přitom podezíravě pokukoval po Jidášovi.

Ten se tvářil, že si chlapce nevšímá, a pokynul Alžbětě, ať si k němu přisedne. Přijala jeho pozvání a posadila se.

„Kam plujeme?“ zeptala se ho.

„Do jednoho z mnoha mých domovů,“ řekl. „Daleko od všetečných očí.“

Vyhlédla oknem na moře ozářené měsícem. Vpředu nebylo nic než temnota. Jeho domov musí ležet hodně v ústraní. „A proč tam cestujeme?“

„Chlapec se musí dát do pořádku z toho ledového martyria.“ Jidáš pohlédl na stojícího Tommyho. „Ztratil mnoho krve.“

„Takže jeho krev má pro vás cenu?“ zmocnila se jí obava o chlapce.

„Především má cenu pro něj.“

Všimla si, že jí neodpověděl na otázku, ale zatím to nechala být, protože měla na srdci něco důležitějšího. „Najdou nás tam sangvinisté?“

Jidáš si prohrábl stříbrné vlasy. „O tom pochybuji.“

„Prozraďte mi konečně, co chcete ode mě? Chápu, že jste toužil získat Prvního anděla, ale k čemu vám budu já?“

„K ničemu, má paní,“ odpověděl. „Ale už čtyři sta let mám po boku ženy z rodu Báthoryů, celkem jich bylo osmnáct, a vím, jak mocným spojencem dokážete být. Pokud se rozhodnete zůstat, ochráním vás před sangvinisty a vy mě na oplátku možná přede mnou samým.“

Jen další hádanky.

Než mohla pokračovat ve vyptávání, Tommy ukázal ven z okna. „Podívejte!“

Vstala, aby lépe viděla. Z temnoty se vyloupla, osvětlená mnoha lampami, monstrózní ocelová stavba čnící z vln. Čtyři šedé pilíře se zdvihaly z moře jako nohy ohromného netvora. Tyto gigantické sloupy podpíraly plošinu rozlehlejší než Svatopetrská bazilika. Na plošině stál shluk barevných konstrukcí a budov.

„To je ropný vrt,“ vydechl Tommy.

„Býval to ropný vrt,“ opravil ho Jidáš. „Přeměnil jsem ho na svou soukromou rezidenci. Není na žádných mapách. A nachází se daleko od zvědavého světa.“

Alžběta si prohlédla světla zářící ze středu budov na plošině, která představovala hradby ohromného hradu z ocele. Pak se podívala na tmavou vodu okolo, kam až oko dohlédlo, a nakonec zpět na ropnou plošinu.

Bude to má nová klec?

2.38

„Máme problém!“ zavolal Christian z kokpitu do kabiny.

Ovšemže máme, pomyslel si Jordan. Měli přistát za čtyřicet minut. Poslední dvě hodiny se pomalu přibližovali k pronásledovaným. Christian ohlásil, že Jidášova skupina před patnácti minutami přistála v Neapoli.

„Co se děje?“ zavolala Erin.

Jordan pro jednou doufal, že jde o problém s letadlem.

„Ztratil jsem signál Báthoryové!“ oznámil Christian. „Zkoušel jsem překalibrování, ale pořád nic.“

Jordan si odepnul pás a pospíšil do kokpitu. Opřel se mohutnými rameny a úzký vchod a strčil hlavu dovnitř. „Kde jsi ji zaměřil naposled?“

„Její skupina musela přesednout na jiný dopravní prostředek. Pomalejší než tryskové letadlo, ale stále dost rychlý. Motorový člun, helikoptéra, malé letadlo. To nedokážu určit. Zamířili od pobřeží na Středozemní moře, pohybovali se západním směrem. Pak náhle signál ustal.“

Erin s Rhunem se k nim připojili. „Možná jen spadli,“ nadhodila. „Havarovali.“

„Možná,“ připustil Christian. „Ale existuje jednodušší vysvětlení. Možná objevila štěnici nebo se zbavila pláště, kde byla ukrytá, anebo se dokonce vybila baterie v jednotce. To nemohu říct.“

Jordan si utrápeně povzdychl a poškrábal si spáleninu na rameni. Oheň, který cítil v tetování, se ustálil ve stálé pálení, které mu během letu bránilo hluboce usnout.

„Na důvodu nezáleží, prostě je pryč,“ uzavřel Christian a ohlédl se přes rameno na ně. „Tak co teď?“

„Přistaneme v Neapoli podle plánu,“ řekl Rhun. „Kontaktujeme kardinála v Římě a společně se rozhodneme, jak postupovat dál.“

Jordan rezignovaně připustil, že teď bude jejich hon mnohem obtížnější, a spolu s ostatními se vrátil na sedadlo, ale nejdřív zašel do zadní části kabiny a vzal z toalety lékárničku.

Když se vrátil a posadil se, Erin se zeptala: „Co to děláš?“

Otevřel lékárničku na malém stolku z ořechového dřeva, který měli před sedadly. „Chci se podívat na ty mechanické můry. Jestli se s tím parchantem znovu setkáme, musíme zjistit, jak se bránit proti hrozbě ze vzduchu. Jinak budeme nahraní.“

Vytáhl z lékárničky pár latexových rukavic a zvedl krabičku, do které Erin schovala hrst můr, jež nasbírala v ledovém bludišti. Pinzetou vyndal jednu, která vypadala v podstatě neporušeně, a opatrně ji položil na stůl.

Rhun se na sedadle neklidně zavrtěl.

Dobrý instinkt.

Zbylý jed uvnitř by ho nejspíš stále dokázal zabít.

Erin se přisunula k Jordanovi blíž, nic proti tomu nenamítal.

Prozkoumal zelená křídla. Rozhodně vypadala jako přírodní, nejspíš odtržená z nějakého existujícího druhu. Pak obrátil pozornost k tělu, úžasné ukázce jemné ruční práce s mosazí, stříbrem a ocelí. Prohlédl drobné článkovité nohy a jemná vlákna antén. Držel prsty dál od jehlově ostrého sosáku, převrátil tělíčko a prohlédl si spodní část, přitom objevil pár drobných vodítek.

Zajímavé…

Napřímil se na sedadle. „Víme, že můry dokážou vstříknout jed strigoi nebo sangvinistům,“ spustil. „Ale na nás lidi nemá vliv, což je možná stopa. Přišel čas trochu experimentovat.“

Pohlédl na Rhuna. „Budu potřebovat pár kapek vaší krve.“

Rhun přikývl a vytáhl z rukávu karambit. Řízl se do prstu a nechal skápnout několik rudých kapek na stolek, kam mu Jordan ukázal. Jordan současně použil žiletku z lékárničky, řízl se do palce a udělal totéž.

„Co teď?“ zeptala se Erin.

„Teď potřebuju trochu toxinu z můry.“ Jordan si ranku přelepil náplastí a opět si navlékl latexové rukavice.

„Opatrně,“ varoval ho Rhun.

„Věřte mi, mám za sebou léta forenzní praxe pro armádu, jsem zvyklý zacházet s jedy i trhavinami. Nehodlám nic riskovat.“

Skloněný nad mosazným tělíčkem můry použil pinzetu z lékárničky, aby povytáhl úchyty na břiše můry. Pak s velkou opatrností otevřel tělíčko a odhalil titěrné páčky, pružiny a drátky.

„Vypadá to jako vnitřek hodinek,“ poznamenala Erin, oči jí užasle svítily.

Dovednost tvůrce byla ohromující.

Rhun se také naklonil blíž, nad původní opatrností převládla zvědavost.

Jordan si všiml miniaturní skleněné baňky v přední části mechanismu. Rozbila se, ale uvnitř zůstaly šmouhy od krve.

„Byla tam Jidášova krev,“ konstatovala Erin.

Rhun se znovu stáhl. „Páchne jako smrt. Je zjevně jedovatá.“

Jordan vsunul pinzetu do rozbité baňky a roztrhl ji. Pak zbylou krev setřel dvěma bavlněnými tamponky. První pak vtiskl do své krve.

Jak čekali, nestalo se nic.

Zatím dobré.

Zvedl druhý tamponek a vtiskl ho do Rhunovy krve. Se slyšitelným zasyčením se Rhunova krev vypařila a na dřevěném povrchu zůstal jen oharek tamponku.

V užaslém tichu, které se rozhostilo, Jordan pohlédl knězi do vytřeštěných očí. „Takže Jidášova krev je rozhodně nepřátelská ke krvi sangvinistů.“

„A krvi strigoi,“ dodala Erin.

Pro mě jsou jedno a totéž, pomyslel si Jordan, ale nechal si to pro sebe.

Místo toho se sklonil ke své tašce s odloženým zimním oblečením a prohraboval se tam, dokud nenašel jednu z vlněných rukavic. Byla potřísněná Tommyho krví, jak pomáhal vyprostit chlapce z ledové sochy.

„Co děláš teď?“ zajímala se Erin.

„Víme, že Jidáš a ten chlapec jsou podobným způsobem jedinečně nesmrtelní. Chci zjistit, jestli je i chlapcova krev tak toxická.“

Rhun pro test věnoval dalších pár kapek krve. Jordan namočil tampon do knězovy krve a přiložil ho k rukavici.

Nic se nestalo.

Erin zamyšleně svraštila obočí.

Jordan si povzdychl. „No, zdá se, že chlapcova krev nikomu neublíží. Mně vlastně možná naopak zachránila život.“

„Možná?“ opáčila Erin. „Něco ti ho určitě zachránilo.“

Jordan si nevšímal pálení, které mu vystřelovalo do ramene a dolů do zad a hrudi. „Tak jako tak jsou chlapec a Jidáš velmi rozdílní, přestože mají společnou nesmrtelnost.“

„Takže kam nás to zavedlo?“ zeptal se Rhun.

„Odteď bychom měli s Erin převzít velení, kdykoliv se nablízku objeví nějaká z těch můr. A nejde jen o můry. Musíme být ostražití na cokoliv, co se plazí, leze nebo létá. Také navrhuji, abyste všichni nosili pevnější oblečení a ukazovali méně holé kůže. Možná by se hodila i nějaká varianta včelařské masky, která by vám chránila obličej.“

Rhun přikývl. „Předám tu informaci kardinálovi, aby varoval ostatní sangvinisty v terénu a připravil takovou výstroj pro další boje.“

Jordan obrátil pozornost zpět ke zbytkům můry. „Což nás přivádí k tomuto funkčnímu mechanismu. Stroječek uvnitř je velmi složitý. Myslím, že by jakákoli nečistota zvenčí způsobila selhání, nejspíš by se pohyblivé části zadřely. Jemný prach, písek, olej.“

„Informuji kardinála, aby se na to podíval.“

Jordan pohlédl na Rhuna. „A pro nás všechny by bylo dobré, kdybychom dostali před jejich útokem varování co možná nejdřív. Tehdy v ledovém bludišti jste slyšel můry předem – když k nám teprve přilétaly?“

Usoudil, že jejich stroječky nejspíš vydávají typický zvuk.

„Vzpomínám si na tiché vrčení, daleko tlumenější, než je tlukot srdce. Ale kdybych ho znovu slyšel, poznal bych ho.“

„Tak to je slibný začátek,“ uzavřel Jordan.

Ale bude to stačit?

KAPITOLA 34

20. prosince, 3.13 SEČ

Středozemní moře

Tommy jen zíral, když se mohutné dveře výtahové klece otevřely do obrovského sálu.

Poté co křídlový člun přistál u paty jednoho z masivních pilířů ropné plošiny, se skupina přemístila do nákladního výtahu. Vypadal staře a opotřebovaně, pozůstatek z dob, kdy plošina skutečně čerpala ropu ze dna Středozemního moře. Těžko popsatelná ocelová klec je dopravila na plošinu tyčící se vysoko nad nimi a pak ještě výš do nástavby na jejím vrcholu.

Jidáš vystoupil jako první, doprovázeli ho jeho dva hromotluci.

Následoval Tommy s Alžbětou.

Hoch očekával, že tu najde stejnou zašlou průmyslovou architekturu. Zezdola vypadala nástavba jako ocelová příď staré plachetnice. Ale když se teď Tommy ocitl uvnitř, jako kdyby vstoupil na můstek Nautilu kapitána Nema. Místnost byla vkusnou kombinací oceli a dřeva, skla a kůže, typicky mužskou, přesto elegantní.

Přímo proti výtahu se nacházela vysoká okna, nahoře ostře zaklenutá jako v gotických chrámech. Ta krajní měla dokonce barevná skla a zobrazovala rybářské výjevy – muže nahazující sítě z malých člunů s bílými plachtami. Zbývající okna nabízela impozantní výhled na moře. Měsíc ozařoval vlny s bílými čepičkami mořské pěny a nasvětloval stříbrné mraky.

Dalo práci od takové podívané vůbec odtrhnout zrak. Podlahu pokrýval silný červený koberec, který jen na okrajích odhaloval leštěné dřevo. Nad hlavou se klenuly ocelové nosníky natřené na černo s naleštěnými měděnými nýty. Nad nimi zářil světlík také z barevného skla s malovanými letícími mořskými ptáky: racky, pelikány, volavkami. A uprostřed se vznášela bílá holubice se smaragdovýma očima.

Tommy se zapotácel, vzpomněl si na zraněného ptáka, kterého se pokusil zachránit na Masadě. Jidáš ho chytil za paži, než stačil upadnout, také se podíval vzhůru ke světlíku a pak sklopil stříbřitě modré oči zpět k Tommymu a zableskla v nich zvědavost.

„Máš studené ruce,“ konstatoval Jidáš. „Nechal jsem před tvým příjezdem přiložit do krbu.“

Tommy přikývl, ale dalo mu práci přinutit nohy opět k chůzi. Zbytek prostoru byl vybavený koženými křesly a pohovkami se silným čalouněním s měděnými cvočky. Byly tu také vitríny a stoly s mosaznými sextanty, starožitnými dalekohledy a velký ocelový zvon. Před prostředním oknem dokonce stálo masivní kormidelní kolo ze dřeva a mosazi, očividně originální starožitnost. A na zdi nad týmž oknem visela stará kotva celá zelená od měděnky.

Ten ale musí mít rád rybolov, pomyslel si Tommy.

Střelil pohledem po jejich vězniteli.

Jidáš, připomněl si, i když to bylo nemožné. Ale koneckonců po tom, co v poslední době zažil na vlastní kůži, proč ne, k čertu?

Alžběta se dotkla jeho ramene. „Stále se třeseš. Pojď, půjdeme blíž k ohni.“

Dovolil jí, aby ho odvedla k několika křeslům u mohutného krbu. Po obou stranách ho lemovaly knihovny od podlahy až ke stropu, byly tak vysoké, že k horním patrům se vylézalo po posuvném žebříku. Jeho matka by si tuhle místnost hned zamilovala – teplý a útulný prostor se spoustou knížek ke čtení.

„Sedni si,“ poručila mu Alžběta, hned jak došli k až příliš vycpanému křeslu. Přitáhla je blíž k ohni a ukázala, kolik síly se v ní skrývá.

Posadil se do něj, zahleděl se do plamenů a na železné kozlíky ve tvaru delfínů tančících na ocasech. Celé místo bylo cítit dřevem a náhle mu připomnělo výlety na lyžích, které podnikal s rodiči, ještě než onemocněl.

Nad krbovou římsou visel triptych složený ze tří map. Naklonil se blíž a mnul si nad praskajícími plameny ruce. Prostřední mapa zobrazovala moderní svět, ale byla provedena ve starém stylu s popisky pavoučím písmem. Levá mapa vypadala starodávně a velké části světa na ní chyběly. V pravém rohu byl datovaná do roku 1502. Ukazovala jen okraj Severní Ameriky vybarvený zeleně a malý kousek Jižní Ameriky.

Alžběta se na ni pozorně zahleděla a hlas jí zněžněl. „Tak vypadal svět, když jsem byla ve tvém věku.“

Poznámka Tommym otřásla, připomněl si, že hraběnka je stará víc než čtyři století.

Ukázal na prostřední mapu. „Tak svět vypadá teď. Zmapovali jsme ho dokonce z vesmíru.“

„Z vesmíru?“ opáčila a vrhla na něj nedůvěřivý pohled, jestli si z ní nedělá legraci.

„Máme ohromné družice. Stroje. Obíhají nahoře mezi Zemí a Měsícem.“

Její šedé oči se zamžily. „Člověk se dostal tak daleko?“

„Na Měsíc a zpět,“ potvrdil Jidáš, který se k nim připojil. „Lidstvo vyslalo přístroje, které se pohybují po povrchu Marsu a cestují za hranice sluneční soustavy.“

Alžběta ucouvla a položila ruku na opěradlo Tommyho křesla, aby udržela rovnováhu. „Musím se toho ještě hodně naučit,“ poznamenala ohromeně.

Tommy zvedl ruku a dotkl se její chladné dlaně. „Pomůžu vám.“

Její prsty ho popadly a stiskly – zpočátku příliš, hrozilo, že mu poláme kosti, ale vzápětí povolila a ovládla svou sílu. „To bych moc ráda.“

Jidáš si povzdychl a vypadal, že má sto chutí obrátit oči v sloup. „Ale než k tomu dojde, měl by si Thomas odpočinout, najíst se a nabrat síly.“

Alžbětin stisk opět trochu zesílil. „A pak?“

„Pak za úsvitu Thomas naplní svůj osud. Tak jako to nakonec čeká každého z nás.“

Tommymu přejel po páteři mráz, který nemohly zahnat ani plameny v krbu.

Jaký osud?

Jeden z Jidášových mužů přinesl tác s jídlem. Tommy se jen zavrtěl, když uviděl a ucítil hamburger, hranolky a čokoládový koktejl.

„Napadlo mě, že by tě mohlo potěšit tohle menu,“ prohodil Jidáš, když se tác ocitl na stolku vedle Tommyho. „Měl by ses pořádně najíst. Zítra nás čeká dlouhý den.“

Tommy se dotkl tácu a vzpomněl si na Alžbětinu radu.

Jez, abys zůstal silný.

Věděl, že k útěku bude potřebovat veškerou sílu.

3.32

Alžběta se posadila do protějšího křesla u krbu, zatímco chlapec jedl. Natáhla dlaně k vítanému teplu. Skutečné plameny ji zahřály tak, jak to žádná z těch moderních vymožeností nedokáže. Zavřela oči a dovolila tělu nasávat teplo z ohně, přitom si představovala sluncem zalitý horký letní den.

V teple a čerstvě najezená by měla být i spokojená – jenže nebyla.

Jsem tu v nebezpečí – stejně jako ten hoch.

Překvapilo ji, jak právě to poslední jí dělalo starost. Jidáš měl plány s nimi oběma a začala ho podezírat, že jí nechystá lepší osud než sangvinisté.

Zakroutila poraněným kotníkem. Už se natolik zahojil, že by ji nezpomaloval, kdyby potřebovala utíkat. Ale co chlapec? Podívala se naproti na Tommyho. Měl hrozné způsoby, hltal všechno, co měl na talíři. Pach grilovaného masa a rozpáleného oleje ji odpuzoval, ale nedávala to najevo. Věděla, že hochova chuť k jídlu má z velké části stejný cíl jako ona – udržet si síly, aby byl připravený k útěku.

Ale naskytne se jim k němu vůbec příležitost?

Jidáš je sledoval jako hladový jestřáb i během doby, kdy sám jedl, dal si krvavý steak a dušenou zeleninu. Používal stříbrnou vidličku a nůž a jídelní servis s emblémem kotvy.

Konečně Tommy spokojeně zafuněl a opřel se v křesle.

Prohlédla si jeho mladý obličej. Do tváří se mu znovu vrátila barva. Bylo až zarážející, dokonce i pro ni, jak rychle se dokázal uzdravit. Jídlo mu zjevně dodalo sílu.

„Už do sebe víc nedostanu,“ oznámil a zakryl si rukou ústa, aby potlačil říhnutí.

Místo něj dlouze zazíval.

„Teď by sis měl odpočinout,“ prohlásil Jidáš. „Zítra musíme vstát před úsvitem.“

Tommy se unavenýma očima podíval na hraběnku. Zjevně nevěděl, jak má zareagovat.

Téměř neznatelně přikývla.

Nebyla vhodná chvíle dráždit jejich věznitele.

„Dobrá,“ řekl, vstal a protáhl se.

Jidáš mávl na Henrika. „Ukaž chlapci pokoj pro hosty a dones mu čisté oblečení.“

Tommy se podíval na teplákovou soupravu a tričko, které měl na sobě, obojí bylo samá skvrna od zaschlé krve. Nepochybně se potřeboval převléct.

A tak se rezignovaně vydal za Henrikem, předtím se ještě naposledy ztrápeně podíval na Alžbětu. Až ji z toho zabolelo netlukoucí srdce.

Jakmile chlapec odešel, Jidáš si přitáhl křeslo blíž k hraběnčinu. „Spánek mu jen prospěje.“ Stříbřitě modrýma očima zachytil její výraz. „Ale vy na mě máte spoustu otázek. Otázek, které je lepší klást a odpovídat na ně, když je hoch pryč.“

Složila ruce do klína a rozhodla se začít s minulostí, než přejde k přítomnosti a budoucnosti. „Ráda bych věděla víc o osudu své rodiny.“

Přikývl a několik dlouhých a bolestných minut jí vyprávěl o jejích dětech, a dětech jejich dětí a tak dál, o sňatcích, narozeních a smrtích. Většinou šlo o tragické příběhy pádu jejího rodu, o velký gobelín utkaný z následků jejích činů.

Tak toto je můj odkaz.

Zachovala si nezúčastněný výraz a jeho slova pohřbila hluboko v sobě. Báthoryové nikdy nedávali najevo bolest nebo utrpení. Mnohokrát to vštěpovala svým dětem, i když je namísto toho toužila vzít do náruče a otřít jim slzy. Ale matka ji nenaučila, jak utěšovat druhé, a sama to nenaučila ani své děti. Taková síla ji sice o mnohé připravila, ale také zachránila.

Když Jidáš skončil s vyprávěním o jejích potomcích, zeptal se: „Nejste ale zvědavá na moderní svět?“

„Jsem,“ ujistila ho, „ale ještě zvědavější jsem na svou roli v tomto novém světě.“

„A předpokládám, že chcete znát i roli toho chlapce.“

Pokrčila rameny a zatvářila se lhostejně. Dovolila si i menší ironii. „Co bych to byla za stvůru, kdybych se nestrachovala o tak chrabrého chlapce?“

„Vskutku, co byste to byla za stvůru,“ pousmál se.

Jeho spokojený výraz ji potěšil, jen ať uvěří, že je skutečně stvůra a nezáleží jí na tom, co se s chlapcem stane. Ano, je taková – zabila mnoho lidí jen o trochu starších než Thomas. Ale k němu cítila zvláštní vztah a vztahy jsou pro ni posvátné.

Jidášův pohled ztvrdl a zabodl se do ní. „Váš úkol, má drahá hraběnko Báthoryová, je především a předně udržovat ho v klidu a poslušnosti.“

Takže mám hrát roli jeho chůvy.

Zachovala si ironický tón a zeptala se: „A co s ním plánujete udělat, že pro něj potřebujete pečovatelku?“

„Před svítáním doplujeme k pobřeží ke zříceninám Cumae. A tam nalezne svůj osud, kterému se však může vzpírat. A protože útěk je nemožný, rozhodne-li se vzdorovat, bude to pro něj jen těžší.“

Alžběta se otočila k plamenům v krbu.

Zříceniny Cumae.

Dolehly na ni vzpomínky z její doby, kdy četla staré spisy Vergilia a evropské historické příběhy, jako to dělala veškerá vzdělaná šlechta. V Cumae kdysi žila proslulá věštkyně Sibyla, jež předpověděla narození Krista. V Alžbětině době bylo město již v rozvalinách a jeho zdi dávno podlehly zkáze.

Ale vzpomněla si i na něco jiného, na další historku o Cumae. Z kostí jí začal prosakovat do těla strach, ale zachovala si lhostejný výraz.

„A jaký bude chlapcův osud v Cumae?“ nadhodila.

A jaký bude ten můj?

„Je První anděl,“ připomněl jí Jidáš. „A vy jste Vědma. Společně završíme osud, který pro mě připravil Kristus – Jeho návrat na svět, aby nás všechny mohl soudit.“

Vzpomněla si, že Jidáš už předtím prohlásil, že mu jde o tak bombastický cíl. „Chcete zahájit Armagedon. Ale jak?“

Jen se usmál a neodpověděl.

Vzpomněla si však na poslední věc týkající se Cumae. Podle římské legendy Sibylin trůn zakrývá vstup do podsvětí.

Samotnou bránu do pekla.

KAPITOLA 35

20. prosince, 4.14 SEČ

Neapol, Itálie

Kardinál Bernard procházel téměř prázdným letištěm u Neapole. Zapuštěné osvětlení vrhalo modrý odstín na pár ranních cestujících a dodávalo jim nezdravý vzhled. Nikdo mu nevěnoval pohled, když rychlým tempem mířil do příletové haly. Oficiální purpurovou sutanu vyměnil za tmavomodrý moderní oblek obchodníka.

Nepřiletěl však do Neapole jako kardinál nebo obchodník, ale jako válečník.

Pod hedvábím obleku skrýval zbroj.

Měl se na pozoru před zrádcem v řádu, proto cestoval v utajení, vyklouzl z Vatikánu dlouho nepoužívaným podzemním tunelem do půlnočních ulic Říma, kde se vmísil do davu. Pak odletěl ne soukromým tryskovým letadlem, ale běžným komerčním letem na falešné dokumenty. S sebou si vzal kufr se dvěma sadami sangvinistické výstroje speciálně upravené pro tento výlet.

U východu z odbavení ihned poznal Erin a Jordana, zaslechl jejich typický tlukot srdce dřív, než prošli skleněnými dveřmi.

Rhun s Christianem pár jistili ze stran.

Jordan k němu došel na svalnatých nohách jako první. „Rád vás zase vidím, kardinále.“

„Teď stačí jen ‚Bernarde‘.“ Rozhlédl se, pak předal kufr Rhunovi a ukázal na toalety. „Převlékněte se. A noste vesty stále pod svrchním oblečením.“

Když odešli, potřásl Jordanovi rukou a hned si všiml, jak ji má teplou, jako by měl buď horečku, anebo se právě popálil. „Jste v pořádku?“ zeptal se.

„Vzhledem k tomu, že jsem právě vstal z mrtvých, tak se cítím fantasticky.“

Bernard zaznamenal, že voják na okamžik zaváhal. Očividně něco tají, ale Bernard na něj netlačil. „Mám radost, že jste v pořádku… a stejnou radost mám i z toho, jak jste nám pomohl odhalit nebezpečí, které nám hrozí od Jidášových můr.“

Bernard se nemohl vyrovnat s tím, že Jidáš Iškariotský stále chodí po zemi a že Kristus proklel toho, který Ho zradil, nesmrtelností. Ale hrozba, kterou ten muž představuje, se nedala popřít ani ignorovat.

„Kdybych měl čas a lepší vybavení,“ prohlásil Jordan, „dokázal bych o těch výtvorech zjistit víc.“

„To musí počkat. Dochází nám čas. Teď je nutné najít Prvního anděla a předat mu Knihu.“

Slova Proroctví Evangelia se mu zjevila před duševním zrakem jako vyražená ze zlata: Trojice z proroctví musí přinést knihu Prvnímu andělovi, aby ji posvětil. Jedině tak mohou zajistit spásu světa.

Na ničem jiném nezáleží.

Erin se zatvářila frustrovaně. „Jenže aby k tomu došlo, musíme zjistit, kam ho Jidáš ukryl, a odhalit, co s ním zamýšlí udělat.“

„A proč ten parchant přiletěl s tím klukem právě sem,“ dodal Jordan.

Erin přikývla. „Musí to být důležité.“

Rhun s Christianem se vrátili, nyní měli sutany vypasovanější než předtím, skrývali pod nimi nové vesty z materiálu odolnějšího proti bodnutí, které navrhl Jordan jako ochranu před sosáky Jidášových můr.

Bernard vykročil ke dveřím. „Najal jsem helikoptéru, která nás odveze na souřadnice, kde Jordan naposledy zaměřil hraběnku. Odtamtud zamíříme na západ v jejich kurzu a budeme hledat nějaká vodítka.“

Bernard je odvedl k taxíku-dodávce a odvezl na sousední letiště, kde už čekala helikoptéra. Šlo o modro-oranžový stroj s podivně dlouhým nosem a hranatými okny naznačujícími prostornou kabinu.

Christian vystoupil z dodávky a obdivně hvízdl. „Hezké. Á-Wé sto devětatřicítka.“

„Umíš pilotovat vrtulník?“ zeptal se Jordan.

„Létal jsem s nimi, když jsi ještě nosil plenky.“ Mávl ke stroji. „Nasedat.“

Erin byla uvnitř první. Ale hned u dveří se zarazila jako přimrazená, když spatřila dlouhou černou truhlu připevněnou mezi sedadly.

„Připravil jsem rakev pro hraběnku Báthoryovou,“ vysvětlil Bernard. „V případě, že na ni během výletu narazíme.“

„Povezeme ji zpátky?“ zeptal se Jordan.

„Stále ještě může být Vědma,“ odpověděl Bernard.

Nehodlal riskovat vůbec nic.

Rhun se jednou rukou dotkl rakve a zatvářil se dotčeně. Bernard si už od Christiana vyslechl hlášení o tom, jak Nadia prořízla hraběnce hrdlo, a věděl, že pro ni má Rhun stále velkou slabost.

Bernard nesměl pouto mezi nimi pustit ze zřetele.

4.44

Rhun se připjal na sedadle vedle Erin, Christian zaujal místo pilota. Motor se s řevem probudil k životu a listy rotoru se začaly otáčet stále rychleji. Za chvíli už byli ve vzduchu a mířili k tmavé vodní ploše Středozemního moře.

Když dosáhli pobřeží, Christian zavolal přes rameno: „Tady vypluli na moře! Její signál jsem ztratil pár mil západně odtud!“

Rhun se podíval dolů na černou vodu. Měsíční světlo stříbrně zářilo na zpěněných hřebenech vln.

Několik minut letěli mlčky, ale moře bylo pusté a po pronásledovaných nikde ani stopy. Rhun si představil, jak Jidáš hází Elisabetu do tmavých vln, aby se jí osobně zbavil.

Christian zahalekal: „Právě tady signál zmizel.“

Pomalu zakroužil nad hladinou. Všichni pátrali dole po nějakých troskách nebo jakékoli stopě, kam se mohla Jidášova skupina ztratit.

Jordan zavolal dopředu: „Měli bysme se podívat do map místních proudů. Kdyby se tu potopila loď anebo zřítila helikoptéra nebo malé letadlo, můžeme sledovat pobřežní proudy – prozatím navrhuju, ať pokračujeme dál v jejich původním kurzu.“

„Rozumím.“ Christian naklonil stroj na bok a rozletěl se na západ.

Rhun pokračoval v hlídce a ostrým zrakem propátrával každou vlnu.

Modlil se o naději.

Modlil se za ni.

KAPITOLA 36

20. prosince, 5.06 SEČ

Středozemní moře

Jidáš stál v ložnici, po krátkém spánku se znovu oblékl.

Cítil se svěží a plný naděje.

Když si uvázal kravatu, otočil se zády k masivní sloupkové posteli. Aby měl při oblékání kontrolu, používal svůj odraz v obrovských hodinách, které kryly jednu zeď. Jejich křišťálový ciferník měřil v průměru dva a půl metru. Rozebral je a vlastníma rukama znovu složil už ve dvaceti různých domovech. I čísla byla skleněná a odhalovala páčky a ozubená kola uvnitř, všechno z mosazi, mědi a oceli. Rád sledoval, jak mechanismus odtikává nekonečný běh jeho života.

Nyní opatrně hodiny zastavil. Už je nepotřeboval. Jeho život brzy skončí. Po letech modliteb za tuto chvíli už konečně brzy nalezne spočinutí.

Z myšlenek ho vyrušilo zaklepání na dveře.

„Dále!“ zavolal.

Otočil se a spatřil Henrika, jak strká do pokoje Prvního anděla. Slunce mělo vyjít již za dvě hodiny, a tak si nechal chlapce přivést k sobě.

Tommy si protíral oči, zjevně se ještě zcela neprobral. „Co ode mě chcete?“

„Jen si popovídat.“

Hoch vypadal, že by dal raději přednost spánku.

Jidáš ho dovedl k malému stolku. Na plošině měl větší kancelář, odkud řídil své obchody, někdy však dával přednost intimitě svého pokoje. „My oba, Tommy, jsme pro tento svět jedineční.“

„Jak to myslíte?“

Jidáš uchopil ostrý nůž na dopisy a bodl se doprostřed dlaně. Vytryskla krev, otřel si ji kapesníkem. Úzká rána se vzápětí zacelila a téměř okamžitě zahojila.

„Jsem nesmrtelný, ale ne jako tvoje hraběnka. Jsem jako ty.“ Na důkaz pevně sevřel chlapci ruku a přitiskl si jeho dlaň na hruď. „Cítíš, že mi tluče srdce?“

Tommy přikývl, sice ustrašeně, ale také zaujatě.

„Stejně jako ty jsem se narodil jako normální kluk. Nesmrtelnost jsem získal jako prokletí, ale rád bych věděl, cos udělal ty, že jsi podobně postižený.“

Jidáš sice už slyšel hrubý nástin hochova příběhu, ale teď chtěl znát podrobnosti přímo z první ruky.

Tommy si skousl spodní ret, zjevně byl na vážkách, toužil však také pochopit, co se s ním stalo. „Došlo k tomu v Izraeli,“ začal a pak pomalu vyprávěl, jak s rodiči navštívili Masadu, došlo k zemětřesení a objevil se plyn.

Nic z jeho líčení však nevysvětlovalo, kde se náhle vzala jeho nesmrtelnost.

„Pověz mi víc o tom, co se dělo před zemětřesením,“ vyzval ho Jidáš.

Chlapec se zatvářil provinile. „Já… já vešel někam, kam jsem neměl. Věděl jsem, že tam nesmím. Ale viděl jsem na zemi bílou holubičku a myslel jsem, že je poraněná. Chtěl jsem ji vytáhnout a sehnat pro ni nějakou pomoc.“

Jidášovi se prudce rozbušilo srdce. „Holubice se zlomeným křídlem?“

„Jak to víte?“ Tommy podezřívavě přimhouřil oči.

Jidáš se opřel o stůl a promluvil hlasem plným vzpomínek. „Před dvěma tisíci let jsem viděl podobnou holubici. Když jsem byl kluk.“

Tehdy to setkání nepokládal za důležité a sotva by si ho zapamatoval, kdyby k tomu nedošlo v den, kdy se poprvé setkal s Kristem; tehdy bylo Jidášovi jen čtrnáct let a rychle se spřátelili.

Byl jsem ve stejném věku jako Tommy, uvědomil si náhle.

Nyní si na ono ráno vzpomněl do posledních podrobností: jak ulice ještě tonuly ve stínu, protože slunce dosud zcela nevyšlo, jak páchly splašky v kanálech, jak na nebi ještě svítily hvězdy.

„A ta holubička, co jste viděl,“ ozval se hoch, „měla taky zlomené křídlo?“

„Ano.“ Jidáš si vybavil přízračnou bělost jejího peří v noci, kdy se jako jediná pohybovala na tmavé ulici. „Vlekla křídlo po špinavých kamenech. Chytil jsem ji.“

Znovu ucítil, jak se mu její peří otírá o dlaně. Pták ležel klidně, hlavu měl opřenou o Jidášův palec a hleděl na něj jedním zeleným okem.

„Snažil jste se jí pomoct?“ zeptal se Tommy.

„Zlomil jsem jí vaz.“

Hoch vytřeštil oči a o půl kroku couvl. „Jen tak?“

„Byly tam krysy a psi. Roztrhali by ji zaživa na kusy. Ušetřil jsem jí trápení. Byl to akt milosrdenství.“

Přesto si vzpomínal, jak špatně se potom cítil. Utekl pro útěchu do chrámu za svým otcem, který byl farizeus. A tam poprvé spatřil Krista, chlapce ve stejném věku, který přiváděl jeho otce a mnoho dalších v úžas svými slovy. Pak se z nich stali přátelé a byli téměř nerozluční.

Až do konce.

A teď to musím napravit.

Tento chlapec, holubice, všechno jsou důkazy, že je na správné cestě.

Jidáš odvedl Tommyho zpět ke dveřím a předal ho do Henrikovy péče. „Připrav ho na náš odjezd.“

Jakmile Tommy odešel, Jidáš se vrátil ke stolu. Zvedl křišťálový hranol, který mu dokonale padl do ruky. Byl to jeho nejcennější majetek. Vzal ho z trezoru v kanceláři, a než odjede, znovu ho tam vrátí. Ale dnes ráno potřeboval jeho blízkost, potřeboval se ho dotknout, podržet ho chvíli v ruce.

V hranolu byl uvězněný křehký hnědý list, sklo ho chránilo už mnoho staletí. Zvedl ho k očím a přečetl slova vyrytá do kdysi zeleného povrchu ostrým kamenným nožem.

Uchopil hranol do obou dlaní a myslel na ženu, která slova napsala, vybavil si její zářivě tmavou pleť, oči svítící klidným jasem. Stejně jako on rozuměla pravdám, jež nikdo jiný nechápal. Stejně jako on prožila mnoho životů a viděla umírat mnoho přátel. Jediná na celém světě mu byla rovna.

Arella.

Jenže tento prostý list znamenal konec nejlepšího století v jeho dlouhém životě – toho, které sdílel s ní. Byli tenkrát na Krétě, kde jejich dům shlížel na moře. Nesnášela, když se ocitla daleko od moře. Stěhoval se s ní z Benátek do Alexandrie, Konstantinopole a do jiných měst, která ležela na pobřeží. Bydlel by kdekoli, jen aby ji viděl šťastnou. V onom desetiletí chtěla jednoduchost a klid.

Proto vybral Krétu.

Vyhlédl z okna v ložnici a zadíval se do tmavých vln. Od těch dnů se také nikdy nevzdálil daleko od moře. Ale tehdy se díval daleko častěji na ni než na nekonečně proměnlivé moře. Té noci stála u okna s okenicemi otevřenými do noci.

Jidáš otevřel okno i teď a nadechoval se slaného vzduchu a vzpomínal na zvuk a vůně té dávné noci.

Z postele sledoval, jak se její silueta pohybuje na pozadí hvězdné oblohy.

Ložnici naplňovala vůně oceánu a doléhalo k nim tiché šumění vln o písek. Někde nablízku toužebně houkala sova a jiná jí odpovídala. Před týdnem viděl, jak v páru sedí na olivovníku, každá z nich velká jen jako dvě sevřené pěsti u sebe.

„Slyšíš naše sovy?“ zeptala se a obrátila se k němu.

Měsíc jí ozařoval ebenové vlasy, přes tvář jí sklouzl neposlušný pramen. Shrnula si ho pohybem, který viděl už tisíckrát. Ale vtom její ruka strnula a tělo jí ztuhlo, to také velmi dobře znal.

Jidáš potichu zaklel a rychle vstal.

Když k ní došel, spatřil, že její nádherné oči mají prázdný výraz.

Také to mu bylo známé.

Nyní skrze ni promluví nějaké proroctví. Nesnášel to, protože v tom stavu byla mimo jeho dosah i mimo sebe, unesená vlnami času, přílivovou vlnou, které nikdy nedokáže vzdorovat.

Jako vždy se řídil jejími pokyny. Vyndal z proutěného košíku v rohu čerstvé listy a vtiskl jí je do teplé levé dlaně. Každý den sbírala pro tento účel nové, i když proroctví přicházela jen jednou nebo dvakrát ročně.

Prsty pravé ruky jí sevřel kolem starodávného kamenného nože.

Pak ji nechal o samotě.

Přede dveřmi zaujal pozici na tiché hlídce. Někdy vize trvaly jen pár minut, jindy se protáhly na celé hodiny. Bez ohledu na jejich délku si nepřála být rušena.

Naštěstí to tentokrát proběhlo rychle.

Probrala se už po jediné minutě a zavolala, ať se k ní vrátí.

Když vstoupil do pokoje, ležela v posteli stočená do klubíčka. Vzal ji do náruče a pohladil jí dlouhé černé vlasy. Přitiskla mu obličej na hruď a rozplakala se. Kolébal ji ze strany na stranu a čekal, až bouře citů přejde. Věděl, že se jí nemá ptát na příčinu smutku. Své prokletí musí nést sama.

Obvykle listy, na které zapsala věštby, ležely všude po podlaze a on je posbíral, když spala, a spálil je v krbu do posledního.

Tak si to přála a o to ho prosila. Prozradila mu, že z jejího daru nikdy nevzešlo žádné dobro. Věštby byly pouhé stíny, neodhalovaly žádnou jistotu, ale jejich znalost už mnoho lidí svedla k tomu, aby se je pokusili násilím uskutečnit, a to často v jejich nejhorším smyslu.

Přesto si tajně každý z listů přečetl, než ho spálil, a mnoho jejích slov si zaznamenal, dokonce včetně obrázků, které v transu nakreslila, do tlustého, v kůži vázaného deníku, který používal k domácímu účetnictví. Arella ho nikdy neotevřela, protože ji finance nezajímaly.

Důvěřovala mu.

Té noci, když se její dech zpomalil spánkem, se opatrně vymanil z jejího objetí a šel si prohlédnout list, který zůstal ležet u krbu.

Dnes večer jen jediné proroctví.

List v jeho prstech vypadal pružně. Zdvihla se z něj vůně zelených stromů. Vyrytá věta ho vybízela k přečtení. Podržel jej u plamenů a přečetl si slova pokrývající povrch v křivých řádcích.

Poté co Jeho slova napsaná krví budou vyzdvižena z kamenného vězení, ten, kdo Ho vzal z tohoto světa, poslouží Jeho návratu zpět a zažehne epochu ohně a krveprolití, vrhne mrak na zemi a všechny tvory na ní.

Nevěřícně četl každé slovo a ukazoval si na ně roztřeseným prstem. Pak vše četl znovu a znovu a přál si, aby jejich význam nebyl tak průzračně jasný. Již věděl, že Kristus napsal Evangelium svou krví a uschoval ho do kamene. Jidáš zaznamenal všechna proroctví týkající se té knihy, která za poslední století Arella zapsala, ale nepokládal je za důležitá. Nikdy ho nenapadlo, že by se její proroctví mohla týkat i jeho, dokud si nepřečetl onen řádek: ten, kdo Ho vzal z tohoto světa.

Nemůže jít o nikoho jiného než o toho, kdo zradil Krista.

Všichni ostatní, kdo souviseli s Ježíšovou smrtí, byli už dlouho obrácení v prach, zůstal jen on. Byl ušetřen z nějakého důvodu.

Z tohoto důvodu.

Jen pár slov, ale každé z nich mu potvrdilo nejhorší obavy ohledně jeho prokletí. Jakmile bude ztracené Evangelium nalezeno, musí najít způsob, jak přivést Krista zpět. A aby to dokázal, je jeho povinností vyvolat konec dní – čas ohně a krve.

Vyrušilo ho zašustění pokrývky. Posadila se a ve světle krbu byla nádherná stejně jako v jakémkoli jiném osvětlení.

Spatřila, co Jidáš drží v ruce. „Četl jsi to?“

Odvrátil zrak, ale cítil, jak se do něj její pohled vpaluje.

„Četl jsi je všechny?“ zeptala se.

Nemohl jí lhát, a tak se k ní obrátil. „Chtěl jsem je zachovat pro případ, že bys změnila názor, aby tvůj dar nebyl pro svět ztracený.“

„Dar? Není to dar. A jen já mám právo rozhodnout, jak s ním naložím. Věřila jsem ti jako jedinému člověku na světě, že to pochopíš.“

„Myslel jsem, že ti prokazuju službu.“

„Jakou? Kdy? Zrazuješ mě soustavně sto let.“

V záři krbu se zaleskly její slzy. Otřela si je hřbetem ruky z jedné hebké líce. Jednal proti jejímu nejvroucnějšímu přání, znovu a znovu. Přečetl si v jejích očích, že se jejího odpuštění za to, co spáchal, nedočká.

„Dělal jsem to pro tebe,“ zašeptal.

„Pro mě?“ opáčila a hlas jí ztvrdl. „Ne ze své zvědavosti?“

Na tu otázku neměl odpověď, místo toho jí položil jinou. Zvedl list. „Jak dlouho? Jak dlouho potrvá, než se tohle proroctví naplní?“

„Je to přece proroctví.“ Obličej teď měla jako masku, nedokázal z něj vyčíst vůbec nic. „Jen možný záblesk budoucnosti. Není to jistota ani nutnost.“

„Ale tohle se stane,“ trval na svém.

Věděl, že je to pravda, v okamžiku, kdy si její slova přečetl.

To on zradil Ježíše.

A nyní musí zradit svět lidí.

„To nemůžeš vědět.“ Vstala a přešla k němu. „Nesmíš kvůli mým slovům udělat tuto hroznou věc. Nic na tomto světě není dáno. Jako všechny lidi i tebe Bůh obdařil svobodnou vůlí.“

„Na mé vůli nezáleží. Musím najít Kristovo evangelium. A musím uskutečnit ty události.“

„Proroctví se nedá vynutit.“ V hlase jí zazněla neskrývaná zlost. „Dokonce i přes všechnu svou aroganci to přece musíš vědět.“

Zvedl znovu list a také ho popadla zlost. „Vidím tohle. Znám to. Musíme udělat, k čemu jsme stvoření. Jsem zrádce. Ty jsi věštkyně. Nevzepřela ses snad Bohu tím, že jsi zatajila proroctví o Luciferově zradě? Nebyla jsi právě proto svržená? A teď se Mu chceš vzepřít znovu!“

Zůstala na něj jen němě hledět. Věděl, že nahlas vyslovil její největší strach, a hned zatoužil, aby mohl vzít svá slova zpět.

Jasné oči se jí zalily slzami, ale zamrkala a zbavila se jich. Odvrátila se od něj, stáhla si kápi pláště, aby si zakryla tvář, a vyběhla ze dveří do hvězdnaté noci.

Čekal, že se k němu vrátí, až ji přejde zlost, aby ji mohl žádat o odpuštění. Ale do východu slunce se nevrátila a věděl, že se nevrátí už nikdy.

Jidáš se zhluboka nadechl nočního vzduchu a vzpomínal na všechno, co následovalo.

Poté co ho Arella opustila, začal cestovat po Evropě a strávil mnoho let pátráním po zvěstech a fámách o Kristově ztraceném evangeliu. Narazil na další proroctví týkající se Knihy, ve kterém se hovořilo o svaté trojici jeho soupeřů.

Začal je také hledat.

Jednoho podzimního odpoledne na základě zvěstí šířících se mezi sangvinisty vyhledal hraběnku Alžbětu Báthoryovou – vzdělanou ženu vdanou za mocného válečníka a zamilovanou do rytíře Kristova.

Podobně jako církev i on usoudil, že by tito tři mohli být trojicí z proroctví – dokud otec Korza neproměnil hraběnku ve strigoi a ona pak byla údajně zabita.

Přesto byl dál přesvědčený o moci rodu Báthoryů. V každé generaci si z její rodové linie vybral jednu ženu, kterou vycvičil a chránil, otrávil jí krev na ochranu proti strigoi, aby si zajistil, že už ji nikdo nepřemění, jako se to stalo jejich předchůdkyni.

Většina těchto žen mu sloužila dobře, ale pak rodová linie skončila Báthory Darabontovou. Poté se však znovu vrátilo na svět Kristovo evangelium a to mu zvěstovalo, co musí dělat dál.

Zvedl skleněný hranol a přečetl si ta slova.

Ten, kdo Ho vzal z tohoto světa, poslouží Jeho návratu zpět a zažehne epochu ohně a krveprolití, vrhne mrak na zemi a všechny tvory na ní.

A ten čas konečně přišel.

KAPITOLA 37

20. prosince, 5.22 SEČ

Středozemní moře

Tommy se třásl ve větru dujícím přes otevřený prostor ropné plošiny, jenž odnášel poslední zbytky ospalosti.

Pohlédl přes heliport na stříbrný vrtulník, který tam stál. Měl začerněná okna a z nosu mu vyrůstala velká anténa radaru. Podle ladných tvarů a neobyčejné výstroje vypadal, že je vyrobený na zakázku a hodně drahý. Vedle něj stál pilot v černé letecké kombinéze i s nasazenou přilbou a rukavicemi.

To, že měl krytý každý kousek kůže, prozrazovalo, že je jako Alžběta a Alexej.

Strigoi.

Alžběta se držela vedle Tommyho. I když do východu slunce chyběly ještě dvě hodiny, byla také zahalená od hlavy k patě. Měla vysoké boty, černé kalhoty a tuniku s dlouhými rukávy a rukavicemi, tvář jí kryl závoj. Ten nechával volnou jen škvíru pro oči, ale na nich měla sluneční brýle, takže byla připravená na blížící se úsvit.

Jidáš pokynul ke stojící helikoptéře. „Všichni na palubu.“

Tommy neměl na výběr, a tak se skrčil pod listy rotorů, které se začaly otáčet, a vlezl do stroje. Zmocňovala se ho hrůza. Kam ho vezou? Vzpomněl si na Jidášovy řeči o osudu a intuitivně věděl, že se mu ten osud nebude líbit.

Jak si připínal pás, všiml si, že je Alžběta zmatená z kombinace hrudního a bederního pásu.

„Potřebujete pomoct?“ zeptal se.

„Je to složitější než postroj pro koňské spřežení,“ vzdychla, ale nakonec to zvládla a připoutala se na sedadle vedle něj.

Jidáš něco řekl pilotovi, pak přistoupil do kabiny a za ním dva jeho statní bodyguardi. Když zavřel dveře, rozhostila se v kabině naprostá tma. Okny nepronikal dovnitř ani paprsek světla a Tommy neviděl ven. Ulevilo se mu, když se rozsvítilo vnitřní osvětlení.

Alžběta si pomalu sundala závoj a sluneční brýle.

Jidáš všem rozdal masivní bezdrátová sluchátka.

Tommy si je nasadil a Alžběta následovala jeho příklad, pozorně sledovala každý jeho pohyb.

Zvuk motorů nabral na síle a s trhnutím se zvedli z heliportu. Protože okna byla začerněná, mohl se Tommy spolehnout jen na žaludek při odhadování toho, jak vysoko se vznesou, když stoupali, a kdy se rozletí zpět k pevnině.

Předklonil se a pohlédl dopředu. Čelní sklo bylo také zabarvené do neprůhledné černi. Jak může pilot vědět, kam letí?

Jidáš si všiml, kam se hoch dívá. Jeho hlas zazněl ze sluchátek. „Na nose helikoptéry je připevněná digitální kamera. Ukážu ti to.“

Natáhl se přes Tommyho klín a stiskl spínač u opěradla. Před Tommyho sjel monitor. Zablikal a naskočil na něm pohled na měsícem osvětlené vlny a vpředu jasný obzor.

„U pravé ruky máš malý joystick,“ dodal Jidáš. „Můžeš jím pohybovat kamerou.“

Aby si to Tommy vyzkoušel, pomalu joystickem zakroužil a monitor mu předvedl panoráma plných 360 stupňů. Sledoval, jak vlna stíhá vlnu. Obzor tvořily jen moře a obloha. Za helikoptérou poblikávala světla na ropné plošině a byla stále menší a menší. Když zašvenkoval ze zadního pohledu zpět na přední, všiml si malých světélek, která se pohybovala nízko nad vodou a mířila k nim.

Další helikoptéra.

Jidáš se napřímil a pak se předklonil k pilotovi. „Kdo je to?“

„Nevím,“ odpověděl pilot. „Už jsem si je prohlédl noktovizorem. Žádné označení na trupu, ale vypadá jako pronajatá. Může jít o turisty.“

Jidáš se zamračil. „Ještě před úsvitem? Dostaň nás blíž.“

Stroj se naklonil a nabral kolizní kurz s druhým vrtulníkem.

Jidáš odstrčil Tommyho ruku z joysticku a chopil se ho sám. Stiskl tlačítko a obraz zjasněl do stříbřitě šedého odstínu.

Noční vidění.

Obraz se náhle prudce přiblížil a zaměřil se na čelní sklo druhého stroje.

Tommy rozeznal pilotův obličej a vzpomněl si, že ho viděl v ledovém bludišti.

Šok z poznání rychle vystřídala naděje. Byl to jeden z kněží, kteří mu pomáhali osvobodit se z ledu.

Našli mě!

Netušil sice jak, ale bylo mu to jedno.

Možná mě dokážou zachránit… zachránit nás oba.

Podíval se na Alžbětu, která také hleděla na monitor. Pousmála se na půl úst, jako by si nemohla pomoci. „Sangvinisté nás vystopovali.“

V Jidášově hlase zazněl vztek a v obličeji zbrunátněl, když vyštěkl: „Sundej je.“

V rohu obrazovky se objevila žlutá ikonka se čtyřmi raketami.

A pod nimi jediné slovo:

Hellfire

To nevypadalo dobře.

Tommy ucítil pod sedadlem zarachocení. Představil si, jak se otvírá kryt a vysunuje se zásobník s raketami.

Na monitoru jedna ze žlutých raket zčervenala.

Ajaj.

5.35

Erin s obličejem přitisknutým k okénku sledovala, jak na ně nalétává druhá helikoptéra. Předtím sledovali start stroje, když se oddělil jako smítko od galaktického disku ropné plošiny tyčící se dál na širém moři. Vypadalo to, že míří k pobřeží pryč od jejich polohy – ale pak se náhle vrtulník stočil k nim, očividně si je chtěl lépe prohlédnout.

Jordan předpokládal, že se nejspíš jedná o ostrahu plošiny, která přilétá zjistit, co znamená přiblížení neznámého letounu. Časy jsou nejisté.

Pak náhle vyrazila helikoptéra přímo na ně.

Zpod břicha se jí zakouřilo a vyšlehl oheň.

„Raketa!“ vykřikl zepředu Christian.

Erin to hodilo dozadu, jak Christian strhl helikoptéru do strmého stoupání. Přes rachot motorů prořízl noc pronikavý zvuk. Jejich stroj se stočil vpravo a hvízdající pás kouře o kousek minul levou přistávací ližinu.

O vteřinu později k nim dolehl z moře za zády výbuch a vrtulníkem otřásla tlaková vlna. K nebi vystřelil sloup vody a kouře.

Christian okamžitě sklonil helikoptéru do střemhlavého klesání, při kterém se jim zvedl žaludek, a pokusil se soupeře setřást, ale jejich pronajatý vrtulník byl ve srovnání s elegantní vražednou vosou za jejich ocasem jen jako pomalá tlustá včela.

Řítilo se jim v ústrety černé moře.

Erin se prudce nadechla. Jordan ji pevně přitiskl na sedadlo vlastním tělem.

Jen centimetry od hřebenů nejvyšších vln se jejich stroj konečně vyrovnal a rozletěl se rychle a nízko nad hladinou pryč. Erin natáhla krk a spatřila, že druhá helikoptéra zůstala za nimi. Naklonila se na bok, sklouzla níž k moři, pak se srovnala a vyrazila k nim, stále s výhodou výšky.

Nikdy jim neuniknou.

„Zkusím se dostat k plošině!“ zaječel Christian. „Využiju ji jako štít.“

Jordan na něj zavolal: „Když prolétali kolem, zahlédl jsem v zásobníku ještě tři další rakety.“

Tři další možnosti je zabít.

Christian zápolil s ovládací pákou, jako kdyby žila vlastním životem. Helikoptéra kličkovala nad vodou a mířila k ropné plošině. Další pás kouře prosvištěl vpravo kolem nich a vybuchl v moři, zasáhla je nová vlna dýmu a vodní tříště.

Ještě dva pokusy…

Ropná plošina se tyčila před nimi, osvětlený mrakodrap čnící přímo z moře.

Erin si dovolila na okamžik doufat.

Pak je srazila sama příroda.

Obzvlášť vysoká vlna zasáhla přistávací ližiny. Stroj sebou cukl a zapotácel se jako provazochodec, který právě ztratil rovnováhu. Děsivou vteřinu si Erin myslela, že je vlna spláchne do moře. Ale pak se vrtulník srovnal a vyšplhal se nad vlny.

Úlevně vydechla.

„Držte se!“ houkl Christian.

Sevřelo se jí hrdlo, došlo jí, že ztratili příliš mnoho rychlosti. Další raketě se už nedokážou vyhnout. Erin pohlédla Jordanovi do očí – a Christian znovu klesl níž, tentokrát se zdálo, že chce ližiny ve vodě vymáchat schválně.

Do Erin se prudce zařízly bezpečnostní pásy, jak se jejich pohyb vpřed náhle zbrzdil. Stroj se postavil na nos.

Raketa prolétla pod zdviženým ocasem a vybuchla pod nimi.

Po obou stranách helikoptéry vykvetl oheň, plameny vyšlehly do oken. Svět se změnil v závratnou změť kouře, ohně a vody. Pak stroj dopadl bokem na hladinu. Do ztemnělé kabiny pronikl kouř.

Helikoptéra se ještě okamžik vznášela na vlnách.

Potom se potopila do moře.

5.37

Jidáš si prohlédl pár trosek na hladině, od kterých se po tmavé vodě šířila černá skvrna. Pilot helikoptéru zvedl, provedl obrat a pomalu přelétl nad vodou, pátral po přeživších.

„Pane?“ zeptal se.

Jidáš zvážil šanci, jestli by někdo mohl přežít poslední výbuch rakety. Zdálo se, že raketa zasáhla přímo ocas helikoptéry. Takový přímý úder nemohl nikdo přežít; dokonce ani houževnatá těla sangvinistů se nedokážou uzdravit, když je rozervou na kusy kovové střepiny.

A navíc – podíval se na platinové rolexky Yacht-Master, které měl na zápěstí – na tom stejně nezáleží.

I kdyby někdo z nich přežil, teď už ho nestihne zastavit. Svítat začne za necelé dvě hodiny. I kdyby se sangvinisté nějakým zázrakem zachránili, nedostanou se k němu včas.

Přesto…

„Zavolej zbytku týmu na plošině,“ poručil pilotovi. „Ať oblast pročešou a dál hlídají.“

„Ano, pane.“

„A pak pokračuj k pobřeží.“

Jidáš pohlédl na hocha, který byl po útoku bledý jako stěna.

Teď už tě nikdo nezachrání.

KAPITOLA 38

20. prosince, 5.38 SEČ

Středozemní moře

Erin se roztřásla dusivým kašlem.

Na jazyku cítila krev a ve vzduchu kouř.

Jordan ji pevně popadl za ruku.

Jsme živí – ale jak dlouho?

Okny prosakovala dovnitř voda, jak se stroj potápěl do chladné hlubiny. Rozsvítila se červená nouzová světla a ze tmy se vyloupla kabina v rudém přísvitu. Voda stoupala a pomalu zaplnila její spodní polovinu.

Rhun se vydrápal ze svého místa a spolu s Bernardem se dobrodili dopředu k Christianovi, který visel bez pohybu v bezpečnostních pásech. Začali s nimi zápolit, aby ho uvolnili.

Erin se řídila jejich příkladem a stiskla nouzovou pojistku na sedadle, pásy se naštěstí hned odepnuly. Jordan udělal totéž a pak rozsvítil baterku. Přitiskl dlaň na okno.

Jak hluboko se už potopili?

Voda za oknem byla černá jako ropa.

Odsunul se stranou, když k nim přišplouchal Rhun, který držel Christiana pod pažemi. Bernard ho nesl za nohy. Mladý sangvinista měl celý obličej zalitý krví.

Je vůbec ještě naživu?

Jordan ukázal na okno. „Musíme se odtud dostat. Rhune, máte sílu to okno vykopnout?“

„Myslím, že ano.“

„Ne!“ vykřikla Erin. „Nevíme, jak jsme hluboko. Tlak nás může rozdrtit. A i když se dostaneme ven, pochybuju, že vyplaveme na hladinu na jedno nadechnutí.“

Jordan se na ni zamračil. „Musíme to zkusit. Když nepodnikneme nic, tak se stoprocentně utopíme.“

Rhun přikývl. „Jordan má pravdu. Udělám, co půjde, abych vás dva chránil a dostal na hladinu. Bernard zvládne postarat se o Christiana sám.“

Erin si přitiskla ruce k břichu a hleděla na stoupající vodu, už teď jim byla po stehna; věděla, že se muži mýlí. Rozhlédla se kolem a pak znovu zavolala: „Počkat! Je tu ještě jiná možnost!“

Jordan se na ni podíval.

„Ale nebude se ti líbit,“ dodala.

„Tak jaká?“ vyhrkl.

Ukázala na dlouhou truhlu připoutanou pod vodou, kterou přinesl Bernard k uvěznění hraběnky.

„Může nám posloužit jako úniková kapsle,“ vysvětlila.

Jordan zaťal zuby, zjevně se mu nechtělo svěřit jejich životy rakvi. Nicméně přikývl a uznal, že má pravdu.

Rhun rychle přetrhl popruhy zajišťující obrovskou plastovou truhlu u podlahy a ta se vyhoupla nad hladinu a dokázala tak, že je vodotěsná.

„Měla by nás ochránit před tlakem,“ poznamenala Erin. „A mělo by v ní být dost vzduchu, abychom se dostali na hladinu.“

„To je až příliš mělo,“ namítl Jordan.

Žádná lepší možnost však neexistovala.

Jakmile Rhun odklopil víko, Jordan vklouzl dovnitř jako první a lehl si na záda. Natáhl k Erin ruce, jako by ji zval na lože. Lehla si do rakve a do jeho náruče. Pevně ji objal.

Rhun zavřel víko truhly a pevně oba uvěznil v temnotě. Zaslechla, jak pojistky zacvakly. Ve tmě se soustředila na tlukot Jordanova srdce, cítila, jak mu buší v hrudi a přenáší se i do jejího těla. Přes mokré oblečení k ní proniklo Jordanovo tělesné teplo, po chladném vlhku o to intenzivnější. Posunula se a všimla si, že má levou ruku víc horkou než pravou.

Než se o tom stačila zmínit, Rhun zabušil do truhly, zřejmě na znamení, ať se připraví.

Jordan si přitiskl její hlavu k hrudi. „Bude to divoká jízda.“

Erin zaslechla třesknutí a pak mocné zadunění vody, která udeřila do boku rakve a přirazila ji ke stěně kabiny. Erin to překulilo a několikrát narazila do stěn stísněného prostoru. Připadala si, jako kdyby truhlu popadl do zubů obrovský pes a cloumal s ní jako s klackem. Pevně zaťala zuby, aby nezačala křičet.

Jordan ji k sobě přitiskl ještě pevněji. „Zachráním tě,“ pošeptal jí do ucha.

Kdo ale zachrání nás?

5.42

Rhun bojoval s tlakem vtékající vody a prostrčil rakev vyraženým oknem. Uvázla. Držadlo určené pro nosiče se zachytilo o zkroucený kus kovu.

Pohlédl stranou a spatřil Bernarda, jak plave vzhůru temnou vodou, prudce kope nohama a drží bezvládné Christianovo tělo. Kardinál za sebou také táhl sbalený a zapečetěný záchranný nafukovací člun, který měl přivázaný lanem k pasu.

Rhun zůstal sám, pevně se rozkročil nohama po obou stranách rakve a zapřel se o stěnu vraku, který klesal stále níž.

Použil veškerou sílu v nohách a zádech a zatlačil na truhlu; neposlušný kus kovu se ohnul a Rhun sledoval, jak se vnější držadlo odtrhává. Bál se, že by se tím mohla truhla otevřít, a představil si, jak se dovnitř valí voda a Erin s Jordanem se v ní topí.

Naslouchal vyděšenému tlukotu jejich srdcí.

Nesmí je zklamat.

Zabral znovu poháněn chybami, kterých se dopustil, a rozhodnutím, že je odmítá opakovat.

Konečně se rakev uvolnila – tak náhle, že mu vyklouzla.

Přetočil se ve vodě zpět a pozoroval, jak truhla začíná stoupat, ale pomalu, příliš pomalu. Kopl nohama, rukama udělal tempo a dostal se pod rakev. Zatlačil zezdola a postrčil ji vzhůru, zahlédl slabounký odraz vzdáleného měsíce.

Hladina mu připadala nekonečně vzdálená, viditelná jen díky jeho nadpřirozeně ostrému zraku. Věděl, že v rakvi není příliš mnoho vzduchu, a ten je navíc ještě znečištěný kouřem, který naplnil potápějící se kabinu.

Musí si pospíšit.

Celou dobu naslouchal jejich srdcím, jasně dokázal rozlišit jedno od druhého, a přesto tloukla tak nějak v souladu. Modlil se, aby jejich tichý souzvuk pokračoval, dokud je nevynese na hladinu.

5.45

Jordan ucítil, jak se jejich záchranná kapsle vynořila. Klidné stoupání náhle přestalo a vystřídalo je houpání na vlnách pod jejich vězením, které mu pořádně zamávalo se žaludkem. Okamžik na to zaslechl, jak se uvolňují pojistky a víko se nadzvedlo.

Pluli na hladině, zhluboka se nadechl čistého slaného vzduchu a vychutnával si tlak Erinina těla na svém. Ale pak ucítil, jak se celá otřásla. Pohladil ji po zádech, snažil se zahnat její strach. Celou dobu vnímal, jak její tělo bojuje s panikou.

Rhun se chytil okraje rakve a nahlédl dovnitř. „Jste oba v pořádku?“

Jordan přikývl. „Díky za svezení.“

Erin se pronikavě zahihňala, spíš než o pobavení nad jeho chabým žertíkem šlo o hysterickou úlevu. Pořád to však byl nejlepší zvuk, který za dlouhou dobu slyšel. Pustila se ho a posadila se.

Rhun ukázal doleva. „Bernard nafoukl záchranný člun. Dostrkám vás k němu.“

Rhunova tmavá hlava se přemístila za ně ladně jako lachtaní a pak je začal prudce posouvat ke kruhovému nafukovacímu člunu, který se jako jasně žlutá hostie houpal na vlnách. Jordan spatřil, že Bernard na něj už vytáhl Christianovo tělo, černou skvrnku na pozadí žluté.

Zamrazila ho starost o jeho nového přítele.

Už zemřelo příliš mnoho sangvinistů.

Propátral obzor, ale druhá helikoptéra byla očividně dávno pryč.

Avšak na moři nebyli sami.

Dolehlo k nim vysoké bzučení motoru. Jordan se podíval dál za jejich člun, kde se objevilo osamělé světélko, rychle zamířilo k nim a přitom poskakovalo na vlnách. Nafukovací člun Zodiac. Určitě sem připlul z ropné plošiny tyčící se v dálce.

Ze stejného místa, odkud odstartovala helikoptéra, která na ně zaútočila.

To není dobré.

„Rhune!“ zavolal Jordan; věděl, že kněz je příliš nízko ve vodě, než aby člun uviděl. „Na dvanácti hodinách máme společnost!“

Pokud stále doufali, že by jeho posádka mohla mít přátelské úmysly, rychle je z toho vyvedla střelba, která se vzápětí rozštěkala, a vodu pokropily kulky, jež mířily na větší a výraznější cíl, na jejich člun.

Bernard náhle skočil do vody a zmizel, Christiana nechal jeho osudu.

Znamená to, že je mladý sangvinista již mrtvý?

Rhun zpomalil jejich plavbu ke člunu. „Nechte je Bernardovi. Ale do té doby bychom měli být co nejméně nápadní.“

Kněz bez varování rakev převrhl a vyklopil je oba do chladného moře. I když Jordan chápal, že je to nutné, nelíbil se mu způsob, jakým to kněz provedl. Vynořil se a vyplivl plnou pusu vody. Pospíšil k Erin, věděl, že není dobrá plavkyně a obecně nemá ráda vodu.

Ale zvládla to dobře, tvářila se sice polekaně, ale odhodlaně.

Rhun se k nim připojil. „Plavte k našemu člunu, ale držte se tak, aby byl stále mezi vámi a tím, který sem míří.“

Voják se k němu vydal jako první.

Několika tempy se dostali k záchrannému člunu, ale neodvážili se do něj vlézt. Jordan vykoukl přes okraj, zodiac se přiblížil a zpomalil. Spatřil tři muže: kormidelníka a dva střelce s puškami.

Ve vodě pro ně byli nápadní jako sedící kachny.

Útočníci však netušili, že je ve vodě i žralok.

Náhle se u nich na pravoboku vynořil Bernard, dlouhá stříbrná dýka se zaleskla v měsíčním světle. Bleskurychle prořízl jeden z bočních plováků. Zodiac se naklonil, motor zakašlal a zhasl, stojící střelci ztratili rovnováhu. Z vody se vynořila ruka, popadla jednoho z nich za kotník a stáhla ho ze člunu. Chytil se okraje a rychle se vytáhl zpět, ale ne dřív, než mu Bernard jediným divokým švihem usekl nohu.

Druhý střelec po Bernardovi vypálil, ale ten už byl dávno pryč.

Jak se zodiac dál potápěl, střelec se vyděšeně otáčel na všechny strany a rozhlížel se po hladině. Pak se náhle dno člunu pod ním rozevřelo, jak silné plátno prořízla ostrá čepel. Mužovo tělo propadlo otvorem a zmizelo.

Poslední muž – kormidelník – opět nahodil motor, vytúroval ho na plný výkon a otočil člun, očividně se chtěl dostat zpět do bezpečí ropné plošiny. Ale Bernard se vynořil z moře jako delfín provádějící artistický kousek. Vyskočil za kormidelníka, popadl ho za vlasy a podřízl mu hrdlo, div neoddělil hlavu od těla.

Pak jednou rukou odhodil jeho tělo do moře.

Jordan se pokusil smířit obraz zbožného muže v sutaně s tímto divokým řezníkem.

„Plavte ke druhému člunu!“ zavolal Rhun dost hlasitě, aby to slyšel i Bernard. „Rychle! Já vezmu Christiana a doženu vás.“

Kněz vyskočil a vyhoupl se na záchranný člun.

Erin s Jordanem zamířili k zodiaku. Bernard jim pomohl na palubu potápějícího se člunu. Jordan věděl, že zodiaky jsou hodně odolné a schopné plavby i s jedním plovákem. Než vylezl za Erin, byl tu už i Rhun táhnoucí za ruku Christiana.

Pomohl mu dostat mladého sangvinistu nahoru k nim.

„Co teď?“ zeptal se Jordan, když se ke Christianovi připojili i Erin a Bernard.

„Dokážete ho ovládat?“ zeptal se Rhun.

„Bez problému,“ ujistil ho Jordan.

Kněz ukázal na ropnou plošinu. „Jsme příliš daleko od pobřeží. S takhle malým plavidlem se k němu nikdy nedostaneme. Musíme si najít jiný transport, abychom se dopravili na pevninu.“

Jordan se podíval na ohromnou stavbu. Přestože jejich střelné zbraně teď ležely někde na dně moře, musí se vrhnout přímo do hadího hnízda.

S tím vědomím Jordan přešel ke kormidlu, zatímco se Erin sklonila k bezvládnému Christianovi.

„Je stále naživu?“ zeptala se.

„To se dá těžko říct,“ přiznal Rhun a klekl si k ní a Bernardovi.

Christian měl zavřené oči. Na čele se mu táhla hluboká rána. Jordan věděl, že nemá smysl zkoumat, jestli dýchá nebo mu tluče srdce. U sangvinistů to je normální stav.

Kardinál přiložil Christianovi na čelo svůj stříbrný křížek, jako by se chystal k poslednímu pomazání. Po chvíli ho zvedl a odhalil vypálené znamení do sangvinistovy kůže ve velikosti a tvaru jeho krucifixu.

„Žije,“ prohlásil Bernard.

Rhun hlasem, ze kterého zaznívala úleva, se pustil do vysvětlování. „Když zemřeme ve službě církvi, jsme očištěni. A posvěcené stříbro nás už nespálí.“

Erin chytila Christiana za ruku.

„Ale potřebuje lékařskou pomoc,“ varoval je Rhun a díval se na Jordana, který nahazoval motor člunu. „Jeho život může stále být v ohrožení.“

Jordan zamířil k ropné plošině. „Tak se vydáme navštívit sousedy.“

KAPITOLA 39

20. prosince, 6.02 SEČ

Středozemní moře

Když člun vyrazil ke světlům na ropné plošině, Rhun si prohlížel Christianovu bledou tvář. Byl mladý a v řádu relativně nový, což s sebou neslo jistou drzost a nedostatek úcty, ale Rhun nepochyboval o jeho víře a statečnosti. Sevřel vztekle pěst, odmítal tak brzy po Nadiině smrti přijít o dalšího ze společníků.

Bernard nalil ze své polní lahve trochu vína Christianovi mezi pootevřené rty, ale většina ho stekla po holých tvářích. Stále byl příliš slabý, než aby ho dokázal polknout.

„Co kdybych mu dala trochu své krve?“ nabídla se Erin. „Jako jsme to udělali s hraběnkou. Pomohla by ho oživit?“

„To používáme jen jako úplně poslední možnost,“ zamumlal Bernard.

Erin se při jeho odpovědi zatvářila nespokojeně.

Rhun jí pošeptal: „Pro někoho tak mladého je příliš nebezpečné ochutnat krev, mohl by se v něm znovu probudit netvor. Nemůžeme to riskovat, zvláště když tu nemáme prostředky na jeho zvládnutí. Uvidíme, jestli něco nenajdeme na té ropné plošině.“

„Rozhodně tam najdeme další nepřátele,“ dodal Bernard a ukázal na skrytou polní lahev, kterou měl Rhun připevněnou nahoře na stehně. „Sami bychom se měli napít a načerpat co nejvíc sil.“

Rhun věděl, že má Bernard pravdu, ale nesnášel, když musel procházet pokáním před ostatními, protože se po něm často neubránil pláči a byl celý zmatený. A nepřál si ukazovat takovou slabost.

Přesto chápal, že není vyhnutí.

Zatímco si Rhun odepínal polní lahev s posvěceným obsahem, Bernard vylovil svou vlastní a zhluboka se zcela bez zábran napil. Vypadal, že je se svými hříchy vyrovnaný. Přijal pokání a zůstal stejně klidný jako vždy.

Rhun se modlil, aby to dnes i u něj proběhlo tak snadno, když pozvedal lahev ke rtům a zavdal si dlouhý doušek.

Okolo Rhuna se rýsoval hřbitov, ležel na zádech na hrobě své sestry. Netvor byl na něm a údy měli propletené jako milenci. Krev stvůry Rhunovi naplnila ústa.

Té noci přišel k sestřinu hrobu, aby truchlil nad její smrtí, avšak číhal tu na něj přízrak, netvor ve šlechtických kalhotách a elegantní kožené kazajce. Zaťal Rhunovi do hrdla tesáky, pil jeho krev nenasytnými ústy. Ale místo aby ho útočník nechal zemřít, rozřízl si zápěstí a nabídl mu, ať se napije jeho černé krve.

Rhun se bránil – dokud se mu chladná hedvábná krev neproměnila na jazyku v oheň.

Projela jím slast a vzápětí ji vystřídal hlad.

Nyní pil plnými doušky z rudého pramene, věděl, že je to hřích, věděl, že slast, která mu teď pulzuje v každém kousku těla, ho navěky zatratí. A přesto se nedokázal zastavit. Toužil zůstat v mužově objetí navždy a každým novým ohnivým douškem tonul ve slastné extázi.

Pak hlavou bolestivě narazil na sestřin náhrobní kámen. Díval se, jak se z něj netvor zvedá. Rhun zasténal a znovu se k němu natáhl, chtěl víc jeho krve.

Čtyři kněží stvůru odvlekli od Rhunova rozbolavělého těla. Stříbrné krucifixy jim zářily v chladném měsíčním světle.

„Uteč!“ zavolal na netvora a pokusil se ho varovat.

Jak by se mohl někdy odtrhnout od takového zdroje slasti a krve?

Dál měl vztažené ruce, připravené objímat toho druhého.

Stříbrná čepel přejela netvorovi přes krk. Z rány vystříkla temná krev, potřísnila mu jemnou bílou košili a vsákla se do kožené kazajky.

„Ne!“ Rhun se pokusil vstát.

Čtveřice kněží odhodila mužovo tělo na zem. Rhun slyšel, jak dopadlo na suché listí, a hned věděl, i když netušil jak, že je muž definitivně mrtvý. Ze ztráty takové slasti se mu vyřinuly z očí slzy.

Kněží Rhuna posadili a svázali mu ruce za záda. Rhun se bránil s divokostí rysa zahnaného do kouta, ale přemohli ho neuvěřitelnou silou, které se nedokázal postavit.

Kroutil se a ostrými zuby jim chňapal po hrdlech.

Jeho tělo bažilo po krvi, jakékoli krvi.

Beze slova ho vedli nocí. Ale přes jejich mlčení Rhun slyšel víc než kdykoli předtím v životě. Slyšel každý lístek, který rozdrtili botami, jemné šumění sovích křídel nad hlavou, zabzučení mouchy ve škvíře. Rhunova mysl se rozpínala na všechny strany. Slyšel dokonce i drobná srdíčka malých zvířat: myší rychlé a vyděšené, soví pomalejší a rozhodné.

Přesto když poslouchal kněží kolem sebe, neslyšel nic.

Jen děsivé ticho.

Je tak odtržený od milosti Boží, že neslyší svatá srdce, jen ta tvorů bez duše na poli?

Zoufalý ze svého osudu přestal se kněžím vzpírat. Jeho rty začaly šeptat zoufalé modlitby. Avšak celou dobu toužil jen rozervat těm kněžím hrdla a vykoupat si obličej v jejich krvi. Modlitby mu nepomohly utišit touhu po krvi. Zuby mu stále cvakaly loveckou vášní.

Ta touha v něm žhnula víc než cokoli, co kdy cítil, žhavěji než láska k rodině, dokonce víc než jeho láska k Bohu.

Kněží ho vedli zpět do kláštera, odkud před chvílí odešel jako nevinný, jako seminarista, který se chystá složit řádovou přísahu. Zastavili se před hladkou holou zdí, která se změnila ve dveře. Během let strávených zde netušil nic o jejich existenci.

Věděl tak málo o všem.

Kněží ho vlekli dolů, kde u stolu seděla známá postava a držela husí brk: otec Bernard, jeho mentor a rádce ve všech záležitostech. A zdálo se, že Rhunovy lekce ještě neskončily.

„Přivedli jsme ho za vámi, otče,“ řekl kněz, který svíral Rhunovi pravou paži. „Padl na hřbitově, ale zatím neochutnal jinou krev.“

„Nechte nás o samotě.“

Tentýž kněz odmítl. „Je v nebezpečném stavu.“

„Vím to stejně dobře jako vy.“ Bernard vstal od stolu. „Nechte nás.“

„Jak si přejete.“

Kněz pustil Rhunovu ruku, srazil ho na kamennou podlahu a odešel, před sebou vystrkal ven ostatní bratry. Rhun dlouhou chvíli jen ležel a vdechoval pach kamene, plísně a staré slámy.

Bernard zachovával mlčení.

Rhun skrýval před svým mentorem tvář. Měl Bernarda radši než kdy vlastního otce. Tento kněz ho naučil moudrosti, laskavosti a víře. Bernard byl muž, jakým se Rhun vždy toužil stát.

Ale právě teď věděl jen to, že mu musí prokousnout hrdlo nebo při tom pokusu zemřít. Jediným skokem překonal vzdálenost, která je dělila. A oba padli na podlahu.

Bernard se ocitl pod ním, tělo měl podivně chladné.

Rhun se mu rozehnal po hrdle, ale jeho oběť se pohybovala s nadpozemskou rychlostí – Bernard ho odstrčil, vymanil se z Rhunova sevření a vstal. Jak může být tak rychlý?

„Opatrně, můj synu.“ Bernardův sytý hlas zněl klidně a pevně. „Víra je tvůj největší dar.“

Rhunovi se z hrdla vydralo zasyčení. Víra už pro něj nic neznamenala. Záleželo mu jen na krvi.

Skočil znovu.

Bernard ho popadl a přitiskl zpět k zemi. Rhun bojoval, ale starší muž ho pevně přišpendlil na dlaždice a projevil se jako mnohem silnější, silnější než netvor, který ho přeměnil, dokonce i než kněží, kteří ho sem přivedli.

Otec Bernard byl tvrdý jako kámen.

Je snad jeho síla důkazem Boží moci nad zlem?

Rhunovo tělo si však takové myšlenky nepřipouštělo. Celou dlouhou noc Rhun pokračoval v boji s tímto knězem, odmítal mu naslouchat a pokoušel se jen naplnit si ústa jeho drahocennou krví.

Ale starší muž byl nezdolatelný.

Nakonec Rhunovo tělo ochablo – ale ne vyčerpáním.

„Cítíš, jak přichází úsvit,“ vysvětlil mu Bernard a držel ho pevně přitisknutého k zemi. „Pokud nepřijmeš Kristovu lásku, budeš každé ráno slabý a zemřeš, jestli na tebe zasvitnou přímé sluneční paprsky.“

Únava v Rhunovi narůstala a údy měl náhle jako z olova.

„Musíš mě poslouchat, můj synu. Můžeš pokládat svůj nový stav za prokletí, ale pro tebe je to požehnání. I pro celý svět.“

Rhun si odfrkl. „Stal jsem se nečistou stvůrou. Toužím po zlu. To není požehnání.“

„Můžeš se stát něčím víc, než jsi teď.“

Z Bernardova hlasu zazněla nezlomná jistota.

„Toužím jedině, abych se mohl napít vaší krve, zabít vás,“ varoval ho Rhun, zatímco jeho síla dál slábla. Teď už dokázal sotva zvednout hlavu.

„Vím, jak se cítíš, můj synu.“

Bernard konečně uvolnil sevření a Rhun klesl na podlahu.

Na rukou a kolenou jako pes Rhun zamumlal k dlaždicím: „Nemůžete vědět, jaká žádost ve mně plane. Jste kněz. Takové zlo je mimo vaše chápání.“

Bernard zavrtěl hlavou, což přivábilo Rhunův zrak. Bílé vlasy zazářily ve světle dohasínající svíce. „Jsem jako ty.“

Rhun zavřel oči, nevěřil mu. A byl tak unavený.

Bernard jím zatřásl, až je znovu otevřel. Starý kněz si přitáhl Rhunův obličej blíž, jako kdyby ho chtěl políbit. Rozevřel rty – a na Rhuna zasvítily dlouhé ostré zuby.

Rhun zůstal na svého mentora jen němě zírat, na muže, kterého znal už tolik let, na muže, který nikdy nebyl člověkem – ale netvorem.

„Hladověl jsem stejně jako ty, můj synu.“ Bernardův hluboký hlas naplnil Rhuna klidem. „Podléhal jsem nečistým choutkám.“

Rhun se to snažil pochopit.

Otec Bernard je dobrý. Přináší útěchu nemocným a umírajícím. Dává naději živým. Bez něj by většina kněží v tomto klášteře nikdy nenašla svou cestu k Bohu.

„Existuje pro nás cesta,“ prohlásil Bernard. „Ta nejobtížnější, jakou může kněz vůbec jít, ale můžeme konat dobro, můžeme sloužit církvi způsobem, kterým to nikdo jiný nedokáže. Bůh nás nezavrhl. I my můžeme žít ve světle Jeho milosti.“

Při těch slovech upadl Rhun do hlubokého spánku s myšlenkou, že je to zřejmě poslední naděje, jak zkrotit touhu po krvi a dojít spasení.

Rhun se probral z pokání a spatřil, jak se nad ním sklání kardinál a jeho hluboké hnědé oči září toutéž láskou a zájmem.

Tehdy ho Bernard zachránil.

Nicméně teď Rhun chápal utrpení, které provází takový čin milosrdenství, a vybavil si Alžbětiny oči, její prohnaný úsměv a smrt a soužení, které jí kráčely v patách.

Možná by svět byl mnohem lepším místem, kdyby ho tehdy Bernard nechal zemřít.

KAPITOLA 40

20. prosince, 6.07 SEČ

poblíž Neapole, Itálie

Alžběta si přitáhla Tommyho blíž, cítila, jak se třese, nejspíš si stále vybavuje oheň a výbuchy. Ještě nikdy takovou bitvu neviděla: dva protivníci létají jako sokoli, ječící kouř vyšlehává z podivných děl na přídi, výbuchy, které otřásají samotným vzduchem. Ten souboj ji naplnil nadšením a úžasem – chlapce však vyděsil.

Naklonil se k jejímu ramenu a hledal útěchu.

Vzpomněla si, jak druhý stroj vybuchl a převalil se do moře, pak se potopil jako ztroskotaná loď. Představila si Rhuna roztrhaného na kousky – ale kupodivu v tom nenalezla uspokojení, jen zklamání.

Měl zemřít mou rukou.

Také nemohla popřít, že cítí podivnou prázdnotu z jeho ztráty. Teď se na ni soustředila a uvědomila si, že nejde o lítost, alespoň ne úplně. Spíš jako by bez něj byl svět náhle pustší. Rhun jí vždy naplňoval život, i tehdy na jejím hradě, než se proměnila – často ji navštěvoval, dlouze spolu rozmlouvali a také dlouze plodně mlčívali. A po oné krvavé noci ji ovlivňoval dál, stál u zrodu její nové existence. Od té doby ji pronásledoval jako stín – dokonce i v tomto moderním světě.

A nyní je prostě pryč.

„Už jsme skoro tam,“ ozval se Jidáš a ukázal na obrazovku před sebou.

Zadívala se na ni. Ukazovala tmavé pobřeží poseté světly. Dál na východě si všimla, jak obloha začíná blednout a blíží se úsvit.

Cítila jeho příchod i podle malátnosti, která na ni začala doléhat, připadala si jako zpomalená.

Jejich stroj se náhle odvrátil od shluku světel, který tvořilo město Neapol. Zamířil k neosvětlenému úseku břehu s písčitou pláží, nad kterým se zvedala vysoká hora. Její vrchol byl propadlý, takže šlo o jednu z vyhaslých sopek, kterých bylo v této oblasti jižní Itálie habaděj, ale jejich svahy již dávno zarostly hustými lesy a v kráterech se nacházela hluboká jezera.

„Kde to jsme?“ zeptal se Tommy a zavrtěl se na sedadle.

„V Cumae,“ odpověděla Alžběta a pohlédla přes chlapcovo temeno na Jidáše.

„Navštívíme jednu starou přítelkyni,“ dodal tajuplně Jidáš.

Alžběta neměla zájem poznat nikoho, koho Jidáš pokládá za přítele nebo přítelkyni.

Jak se jejich stroj ocitl nad břehem, snesl se níž nad písčitou pláž a obklopil ho mrak prachu. Pokračovali do vnitrozemí a ke zvířenému prachu přibyl i písek.

Alžběta cítila, jak se k ní Tommy tiskne. Musí vědět, že jeho osud se brzy naplní, a zjevně se toho bojí. Vzpomněla si na Jidášovy pokyny, které jí dal, že má hocha uklidňovat a starat se o jeho pohodlí.

Objala ho kolem vyhublých ramen – ne proto, že je to její úkol, ale proto, že to chlapec potřebuje.

Konečně helikoptéra přistála. Zvířil se písek a zase usadil a otevřel se výhled na moře na jedné straně a na příkré vrchy na druhé.

Jidáš s klapnutím otevřel dveře a dovnitř vnikl pach soli a spáleného benzinu.

Všichni vystoupili.

Jakmile Alžběta ucítila pod nohama písek, její ostré smysly rozpoznaly další pach.

Stopu síry.

Pohlédla na přímořské útesy prastaré sopky, věděla, co leží pod ní, střežené dávnou Sibylou.

Vstup do Hádu.

Tommy stál vedle ní a otupěle zíral na tmavé moře, nejspíš vzpomínal na ty, kdo tam zemřeli, a přemítal o svém osudu. Vzala ho za ruku a povzbudivě mu ji stiskla. Bude hrát svou roli, jak je jí nařízeno, a číhat na vhodnou chvíli k útěku.

Když se zahleděla na pustou vodní hladinu, znovu ji zarazil pocit ztráty. A nešlo jen o Rhuna. Vzpomněla si na své statky, děti, celou rodinu. Všechno je pryč.

Jsem na světě úplně sama.

Tommy se k ní přitiskl. Na oplátku ho objala. Podíval se na ni, v očích se mu odráželo světlo měsíce, byly plné strachu, ale také vděčnosti, že je mu nablízku.

Potřebuje ji.

A já potřebuji tebe, uvědomila si náhle.

Došel k nim Jidáš obklopený rojem smaragdových křídel můr, které vypustil ze schrány na boku helikoptéry. Odmítla se poddat strachu z této tiché hrozby a zůstala nehybná a vzpřímená.

„Je čas,“ řekl a vzal Tommyho za rameno.

Otočil hocha obličejem k útesům – a k jeho osudu.

6.12

Erin držela těžkou Christianovu hlavu v klíně, zatímco Jordan stáhl motor jejich nakloněného člunu na volnoběh před tmavým přístavištěm na ropné plošině. Byli v člunu sami tři. Rhun s Bernardem se vrátili do vody, když byli sto metrů od cíle, a k přístavišti doplavali. Z dálky Erin spatřila, jak se zazmítaly stíny, následoval zdušený výkřik – a pak Rhun zablikal signál, že mohou bezpečně přistát u plošiny.

Jordan popohnal člun vpřed.

Dvojice sangvinistů se postarala, aby se Erin s Jordanem drželi zpátky, dokud nebyla cesta bezpečná. Ostré smysly Rhuna a Bernarda dokázaly odhalit každý náznak hrozícího nebezpečí.

„Drž se dole,“ varoval Jordan Erin, když se ocitli ve stínu plošiny tyčící se nad nimi. Stále měl jednu ruku na kormidlu, ve druhé třímal pušku, kterou vzal jednomu z mužů zabitých Bernardem. Sklonila hlavu nad Christianovu a pozorovala Jordana.

Ten ostražitě propátrával každou vzpěru a lávku, zjevně nevěřil sangvinistům, že se postarají o jejich bezpečí. Vypadalo to, jako by na ně dolehla veškerá váha masivní stavby strmící nad nimi. Vysoko nahoře zářila elektrická světla, ale nižší části byly většinou potemnělé, jen stínový svět betonových pilířů, ocelových schodišť a spletité bludiště ramp a můstků.

Zodiac se neohrabaně protáhl kolem trupu ohromného luxusního křídlového člunu, který kotvil u sousedního stání.

Jordan si ho prohlédl blíž – a možná i trochu závistivě. „Ten chlap je v balíku,“ utrousil s chabým pokusem o mentorování.

Erin mu věnovala rychlý úsměv, aby si všiml, že jeho gesto ocenila. O minutu později už zodiac přirazil k ocelovému molu.

Jordan zamával rukou s dlaní obrácenou dolů, aby jí připomněl, ať se drží dole. Počkal několik dlouhých vteřin, než jí pokynul, že se může napřímit.

Erin se posadila. Slaný vítr ve tváři jí udělal dobře.

Jordan vyskočil ze člunu, hodil si pušku na rameno a rychle člun přivázal. Pak slezl zpět k ní. Měli počkat, až se Rhun s Bernardem vrátí.

Netrvalo to dlouho.

Nad nimi se mihl stín a tiše přistál na ocelové konstrukci přístaviště. Připojil se k nim Rhun a vzápětí i Bernard. Oba třímali zakrvácené dýky. Erin napadlo, kolik asi mužů dnes v noci zabili.

Bernard zastrčil dýku a pomohl Erin dostat rychle Christiana ze člunu, kardinál pak tělo mladého sangvinisty rychle odnesl do bezpečí.

„Cesta nahoru by měla být čistá,“ oznámil Rhun. „Ale až se dostaneme k nástavbám, musíme být opatrní.“

Odvedl je k dlouhému kovovému točitému schodišti vinoucímu se kolem sousedního betonového pilíře, vedoucímu na plošinu nad nimi. Jak se ocitli na něm, Rhun podal Jordanovi automatickou pistoli. Musel ji zabavit jedné z hlídek.

Jordan si přehodil pušku přes záda a vzal si šikovnější zbraň.

„Nestřílejte, dokud nebudete muset,“ varoval ho Rhun. „Moje dýka je tišší.“

Voják přikývl, jako kdyby mluvili o golfových holích.

Jak stoupali výš a výš, Erin se soustředila na to, aby se pevně držela chladného a kluzkého kovového zábradlí. V náhlých poryvech do ní narážel vítr. Došla na odpočívadlo plné krve a opatrně překročila kaluž, snažila se nevnímat nedávný masakr.

Před ní Jordanovy boty stoupaly daleko sebevědoměji. A kardinál za ní neměl, jak se zdálo, nejmenší problémy s tím, že nese přes rameno ještě Christiana.

Rhun zmizel kdesi vysoko nad nimi, ale jeho přítomnost byla zřejmá. Erin zaslechla nad hlavou měkký úder. Okamžik nato došli na konec točitého schodiště. Elektrické osvětlení jim po tmavém a zastíněném spodním traktu přišlo příliš silné a řezavé.

Rhun tam stál nad tělem další hlídky.

Jordan k němu došel, sklonil se s připravenou pistolí.

Erin s Bernardem se zastavili na vrcholu schodiště, zatímco zbývající dvojice rychle propátrala blízké okolí. Tak vysoko nad mořem se do Erin ostře opíral vítr, cuchal jí vlasy a škubal za kožený plášť.

Konečně se Rhun s Jordanem vrátili.

„Je to tu jako město duchů,“ oznámil Jordan. „Musí tu udržovat jen minimální základní posádku.“

Rhun ukázal na čnící nástavbu. „Támhle jsou dveře dovnitř.“

Přeběhli ve skupince přes otevřenou plochu. Nástavba vypadala jako replika přídě staré plachetnice i s vysokými okny, falešným lanovím a plachtovím, a dokonce i s čelenem a sochou na ní. Dodávalo jí to podobu lodě plavící se po ocelovém moři.

Rhun je zavedl ke dveřím. Otevřel je, zaskřípaly a odhalily dlouhou chodbu. Nahnal všechny přes práh dovnitř a dveře opět zavřel, nicméně je dál držel těsně u nich.

Zvedl ruku a vyměnil si s Bernardem významný pohled. Erin usoudila, že museli něco zaslechnout, nejspíš tlukot srdce nebo jiný projev života. Když Bernard souhlasně přikývl, Rhun vyrazil vpřed jako ohař za liškou. Zmizel ve stínech. Pak bouchly v dálce dveře a následoval třeskot, znělo to jako hrnce a pánve.

Chvíli nato se Rhun vrátil, vyloupl se ze tmy a mávl na ně, ať jdou dál.

Jordan se na něj tázavě podíval.

„Lodní kuchař.“ Rhun zvedl ruku a ukázal zelenou lahev vína. „A našel jsem tohle.“

Bernard lahev rychle převzal.

Erin věděla, že víno posvětí a použijí k léčení Christiana. Doufala, že to bude stačit.

„Nikoho dalšího už neslyším,“ řekl Rhun. „Ani krok, dech nebo srdce.“

Bernard přikývl. „Myslím, že jsme tady sami.“

„Ale stejně buďme pro všechny případy opatrní,“ upozornil Jordan.

Jak kráčeli chodbou, Erin si uvědomila, co taková nepřítomnost lidských projevů znamená.

„Takže tady už Tommy není?“

Ani Jidáš nebo Alžběta.

Vzpomněla si na helikoptéru, která je napadla.

Byli snad na její palubě? A jestli ano, kam mířili?

„Musíme to tu pořádně prohledat, abychom měli jistotu,“ prohlásil Rhun. „A pokud tu nejsou, musíme zjistit, kam zmizeli.“

„A pro začátek, proč Jidášovi tak záleží na Prvním andělovi,“ dodal Bernard a posunul si Christiana na rameni. „Jakou roli hraje ten chlapec v jeho plánu?“

V plánu na Armagedon, dodala pro sebe Erin.

Chodba ústila do velkého salonu lemovaného po obou stranách knihami a s klenutými okny s výhledem na moře. Před nimi stálo velké kormidlo. Podle vitrín s nejrůznějšími námořními předměty to vypadalo jako muzeum.

Rhun přešel k velkému krbu s policemi nad ním a natáhl ruku. „Ještě je teplý.“

„Velký šéf měl zjevně napilno,“ poznamenal Jordan. „Musel sedět v té helikoptéře.“

Ale proč?

„Uložím Christiana sem,“ řekl Bernard, odnesl tělo ke krbu a složil ho na pohovku. „Zkuste zjistit, co půjde.“

Erin se do toho už pustila, všimla si výtahových dveří napravo uzavřených ozdobnou mosaznou mříží. Ve zdech byly další zavřené dveře, nejspíš vedly do bludiště pokojů a chodeb. Nevšímala si jich a místo toho přešla k lodnímu kormidlu. Představovalo symbolické místo kapitána této lodi uvězněné v oceli. Vysoká okna nabízela úchvatný výhled na moře, směřovala na východ ke vzdálenému pobřeží, kde už začaly hasnout hvězdy, jak se blížil nový den.

Cítila, že čas je proti nim, pohlédla vpravo k nejbližším dveřím. Možná že kapitán má své největší poklady a osobní prostor co nejblíž k velitelskému můstku.

Přešla ke dveřím, zjistila však, že jsou zamčené.

Jordan si všiml její úzkosti, když jimi marně cloumala.

„Dovol,“ řekl. „Mám klíč.“

Otočila se k němu. Jak…?

Sejmul z ramene pušku, namířil na zámek a vypálil.

Při hromovém výstřelu nadskočila, ale výsledek vyvolal na její tváři úsměv. Klika i se zámkem zmizely a zanechaly po sobě velkou díru.

Snadno dveře otevřela a nalezla za nimi soukromou studovnu s táflováním z ořechového dřeva v noblesním viktoriánském stylu s botanickou nástěnnou malbou zobrazující věrně květiny, listy a křivolaké šlahouny s poletujícími motýly a včelami. Vypadala spíš přírodovědně než umělecky, jako stránka z renesančního textu o botanice.

Erin se vydala přímo k masivnímu psacímu stolu, mohutnému kusu s kroucenými nohami a kůží potaženou deskou, na které leželo mnoho papírů.

Jordan ji následoval dovnitř.

Rhun došel na práh, přilákaný vším tím rozruchem.

„Opatrně,“ varoval je. „Nevíme, jestli…“

Náhle pestrá malba na zdi ožila. Listy se odlepily od větví, květiny opadaly od stonků a od zdí se vyrojila záplava motýlů a včel.

Celý obraz byla smrtící koláž.

Zaplnila vzduch oslepujícím kaleidoskopem víření a barev.

A vyřítila se na Rhuna.

KAPITOLA 41

20. prosince, 6.38 SEČ

Středozemní moře

Jordan se vrhl několik kroků k Rhunovi a úderem dlaní naplocho do hrudi ho vystrčil dveřmi ven. Překvapený kněz odlétl dozadu a přistál na zadku ve vedlejší místnosti.

Voják mu vzápětí zabouchl dveře před nosem a neubránil se přitom jistému zadostiučinění.

„Zůstaňte tam!“ zaječel skrz dveře. Pak popadl ze stojanu vedle nich deštník a zastrčil ho do otvoru, který do nich před okamžikem prostřelil, a uvěznil tak bodavý roj v místnosti se sebou a Erin. „Zkusím pokoj vyčistit od té havěti! Do té doby se držte dál, padre!“

Jordan se otočil ode dveří a napadlo ho, jak se asi Rhun tváří.

Tohle není dobré.

Na tvář mu slétl oživlý květ – a bodl ho přímo do koutku rtu. Jordan ho popadl, rozdrtil mezi prsty a odhodil.

Jako kdyby mechanické tvory jeho protiútok rozzuřil, vrhlo se jich na něj hned několik a jejich stříbrná žihadla se zabodla do každého kousku obnažené kůže: do obličeje, rukou i krku. Smetl je a spatřil, že Erin je také napadená. Zamířil skrz třepotající se mračno k ní a přitom si co nejlépe chránil oči. I když hmyz nebyl pro lidi jedovatý, stále oba mohl žihadly oslepit.

Erin se přikrčila u velkého starožitného stolu a oháněla se pořadačem, který z něj popadla. Jordan slyšel, jak vztekle kleje, a uviděl, že jí ruce a obličej pokrývají krvavé kapičky z bezpočtu vpichů.

Plácla se po krku a na zem spadl další rozdrcený motýl.

Jordan si z ní vzal příklad, strhl ze sebe dlouhý plášť a začal se jím rozhánět ve vzduchu. Došel k ní a roztočil plášť jako matador před tisícovkou rozzuřených býků. Poháněl ho vztek a brzy okolo ní vyčistil dost prostoru, aby mohli volněji dýchat.

Erin si naopak vytáhla límec svého pláště přes hlavu a vytvořila kolem sebe improvizovaný stan. Sklonila se nad stůl a začala probírat papíry na něm, zjevně hledala nějaké vodítko, kde mohou být Jidáš a ostatní.

Nahlédl jí přes rameno. Zdálo se, že dokumenty jsou sepsány ve stovkách jazyků, mnoho z nich bylo starodávných. „Popadni prostě všechno!“ navrhl jí. „Roztřídíme je potom!“

„Ne, dokud nezlikvidujeme tohle nebezpečí. Kdyby někteří unikli, napadli by hned Rhuna, Bernarda nebo Christiana.“

Jordan věděl, že má pravdu. Hmyz vypadal, že je naprogramovaný útočit na strigoi. Když před chvílí vešla dovnitř Erin, past se nespustila. Ani Jordanův výstřel z pušky hmyz neprobudil. Vrhl se na ně, teprve když práh překročil Rhun.

„Uvidíme, jestli se mi nepodaří je zdecimovat,“ řekl. „Ty hledej dál.“

Změnil taktiku. Místo aby pláštěm jako štítem odvracel útoky, využil jeho délku a plochu jako obrovskou síť. Rozprostřel ho a lapal do něj ze vzduchu celé náruče poletujícího roje. Pak plášť hodil na zem a botami je udupával.

Erin na něj zavolala: „Většina těch dokumentů má stejnou hlavičku. Korporace Argentum.“

Jordan ten název znal. „Velká společnost!“ odpověděl. „Podniká ve všem možném včetně výroby zbraní. To by odpovídalo podnikání, do kterého by se pustil někdo jako Jidáš.“

Pokračoval v systematické likvidaci. Lapal, ničil a drtil si cestu pokojem, až se vzduch začal pročišťovat. Pak začal lovit cíleněji a vybíral si jednotlivce, které pobíjel rychlými švihy pláště.

Rhun zavolal přes dveře: „Jak na tom jste?“

„Právě dokončujeme domácí úklid!“

Erin na něj zamávala. „Jordane, pojď se podívat na tohle.“

Připojil se k ní a vytřel si z očí kapky krve. Ukázala mu část korespondence Argenta: stříbrošedou obálku s vyraženou hlavičkou v rohu, zobrazující starobylou kotvu.

„Takové kotvy vidím všude tady kolem,“ poukázala Erin. „A vzpomeň si na Rasputinovu zprávu Rhunovi, jak ho varoval, že symbol kotvy souvisí s Jidášem.“

„Ano, ten chlap je zjevně námořní fetišista.“

„Nejsou námořnické. Jsou křesťanské.“ Ukázala na tvar kříže, který tvořil střed kotvy. „Tohle je crux dissimulata. První křesťané ji používali jako tajný symbol, když byli pronásledovaní za svou víru a bylo pro ně příliš nebezpečné ukazovat kříž přímo.“

Jordan rozplácl malou včelku z mosazi a stříbra. „Právě proto si musel vybrat kotvu za logo pro svou korporaci Argentum.“

„Stále ještě Krista miluje,“ poznamenala Erin. „A jako nesmrtelný nikdy neunikne vině. Není divu, že se tak snaží vrátit Ho zpět.“

„Ale jak?“ zeptal se Jordan.

Odstrčila dokumenty. „Není tu nic, jen firemní účetnictví a běžná korespondence. Nic o jeho plánu. Ale musí tu být. Někde v téhle místnosti.“

„Nenechal by tu něco takového všem na očích. Schoval by to.“ Jordan ukázal na zásuvky stolu. „Hledej něco zamčeného, něco ukrytého.“

Ve vzduchu zůstalo už jen pár posledních motýlů a včel, a tak Jordan prohledal zdi a nahlížel i pod zarámované obrazy.

„V zásuvkách nic!“ zavolala na něj Erin.

Jordan natáhl ruku ke starobyle vyhlížejícímu portrétu ve zlatém rámu. Když se podíval pozorněji na vyobrazenou tvář, uvědomil si, že je na ní Jidáš – trochu jiný než teď, měl zde renesanční kostým a objímal ženu tmavé pleti v draze vyhlížející róbě. V prstech držela malou benátskou masku.

Když se pokusil portrét nadzvednout, zjistil, že je na zdi ve skutečnosti připevněný na pantech.

Jordan se usmál skoro tak spokojeně jako Jidáš na obraze.

Odklopil ho a odhalil čelo moderního trezoru s číselným zámkem.

„Erin!“

Vzhlédla k němu a vytřeštila oči. „To musí být ono!“

„Uvidíme, jestli ho dokážu otevřít.“

„Myslím, že tentokrát nebude stačit výstřel z pušky.“

Jordan si promnul špičky prstů a dýchl si na ně. „Potřebujeme jen trochu kasařského umění.“

Pochybovačně na něj pohlédla.

„Stále skeptická doktorka Grangerová.“ Vytáhl z kapsy baterku a posvítil si na číselník, přitom ji nakláněl dopředu a dozadu, aby zámek osvětlil z různých úhlů. „Dostanu se do něj na šest pokusů.“

„Vážně? A jak?“

„Vědecky,“ vysvětlil. „Otevření tohohle trezoru bude čistě vědecká záležitost.“

Tázavě pozvedla obočí.

„Podívej se na čísla zblízka.“ Znovu posvítil na číselník. „Vidíš na některých tlačítkách ten barevný prach?“

Sklonila se blíž. „Co je to?“

Ukázal jí volnou ruku, pokrývaly ji stejné pableskující částečky. „Ten chlap má koníčka. Určitě se často vrtá v těch svých výtvorech. A když má naspěch, tu a tam si zapomene umýt ruce.“

„To dává smysl,“ připustila Erin.

„Je hrozně sebejistý a zvykl si spoléhat na to, že je v bezpečí. Mačká znovu a znovu stejná čísla. Ale taky je zjevně paranoidní. Pochybuju, že dovolí uklízečce, aby mu otírala tajný trezor.“

Jordan ukázal na číslici sedm. „Na tomhle tlačítku je nejvíc pylu, takže se vsadím, že je první z jeho kódu.“

„A další tři?“

„Když se podíváš dost pozorně, uvidíš prach na devítce, trojce a pětce.“

Sklonila se ještě blíž. Líbilo se mu mít ji tak nablízku a také si užíval, že je za chytrého pro změnu jednou on.

„Takže.“ Teď by potřeboval i trochu štěstí. „Jestli se čísla neopakují a jde o čtyřciferný kód začínající na sedm, zůstává jen šest možných variací.“

„Chytré,“ připustila Erin.

Zaklepal si na čelo. „Logika.“

A doufal, že i štěstí.

Navolil různé kombinace, začal od 7935. Nic. Ale na třetí pokus se kontrolka na čele trezoru změnila z červené na zelenou.

Ustoupil a přenechal tu čest Erin.

Uchopila kliku, stiskla ji a otevřela masivní dvířka.

Jordan jí nakukoval přes rameno. „Další papíry.“

Vnitřní prostor vyplňovaly stohy dokumentů a na nich leželo hranaté skleněné těžítko.

Erin ho vytáhla a zvedla do světla vojákovy baterky. Uvnitř krystalu byl bronzově zbarvený list.

„Je na něm nějaký nápis,“ upozornila. „V aramejštině z Herodovy doby.“

„Dokážeš ho přeložit?“

Přikývla, trochu zašilhala a obracela hranol sem a tam. Nakonec si povzdychla a přeložila napsaná slova. „Poté co Jeho slova napsaná krví budou vyzdvižena z kamenného vězení, ten, kdo Ho vzal z tohoto světa, poslouží Jeho návratu zpět a zažehne epochu ohně a krveprolití, vrhne mrak na zemi a všechny tvory na ní.“

Erin se otočila k Jordanovi, hlas jí zněl vyprahle a čišel z něho strach. „Takhle tedy Jidáš přišel na to, jaký je jeho úkol. Nevycucal si svůj plán z prstu. Je to proroctví.“

„Proč to říkáš?“

„Ten list. Je očividně velmi starý a takhle si ho zakonzervoval. Starověké věštkyně často psaly věštby na listy.“

„A co to tedy znamená? Že se to musí stát? Že s tím nemůžeme nic udělat?“

„Ale ne, právě proto je věštkyně psaly jen na listy. Jako připomínku toho, že osud není vtesán do kamene. Ale Jidáš – hnaný pocitem vlastní viny – by se určitě na takové proroctví pevně upjal jako na svůj předpovězený osud.“

„Stále však nevíme, co má v úmyslu,“ připomněl jí Jordan.

Přikývla a vytáhla ze stohu v trezoru vrchní list.

Jordan si všiml, že je starý a také pokrytý skvrnami smaragdových, fialových a červených šupinek dokazujících, že ho zvlášť v poslední době Jidáš často držel v ruce.

Erin ztuhla a nebyla schopná ze sebe vypravit ani slovo.

„Co je to?“ zeptal se.

Místo odpovědi mu podala papír a ukázala na kresbu na něm.

KAPITOLA 42

20. prosince, 6.48 SEČ

Cumae, Itálie

Tommy se zastavil u tmavého tunelu do útesu, odmítal jít dovnitř. Z temnoty vycházel zápach zkažených vajec jako zkažený dech hory. Za ním se rozprostíral měkký jemný písek pláže. Obloha nad hlavou byla temná, zářily na ní hvězdy a několik bledých stříbřitých mraků, které osvětloval příslib blížícího se rána.

Chladný vítr mu rozcuchal vlasy, ale ani vůně mořské soli a řas, kterou přinášel, nepřerazila zápach z hlubin země.

Nechci tam jít.

Na balvanu přistála můra se smaragdovými křídly a několikrát jimi na něj zamávala. Alžběta stála hned za chlapcem s očima upřenýma na další můry, které ve skupinách po několika poletovaly kolem, jejich obratnost ve vzduchu jen odhalovala, jak jsou nebezpečné.

Jeden z Jidášových poskoků protáhl ohromné svalnaté tělo kolem Tommyho, vstoupil do tunelu a rozsvítil baterku. Černé vulkanické stěny se žlutými skvrnami se táhly dál, než kam dosáhlo světlo.

Pádná dlaň se chlapci opřela o záda a postrčila ho dovnitř silou, které nedokázal vzdorovat.

„Následuj Henrika,“ poručil mu Jidáš.

Alžběta chlapce pevně uchopila za ruku. „Půjdeme tam spolu.“

Tommy se nadechl na uklidněnou, přikývl a udělal krok vpřed, pak další. Takhle se překonávají těžké časy: musí se jít stále dál.

Jidáš zatím mluvil se strigoi, který pilotoval helikoptéru. „Připrav své bratry. Ať hlídají tunely za námi. Nikdo nás nesmí vyrušovat.“

Po tomto posledním rozkazu se Jidáš vydal za nimi následovaný druhým bodyguardem. Tommy si uvědomil, že se nikdy nedozvěděl jeho jméno, ale stejně na tom nezáleželo. Cítil, že už nikdy znovu nespatří nebe.

Když byli hluboko v tunelu, Alžběta si sundala závoj a rukavice a také si stáhla z hlavy kápi pláště. Jedna z můr se jí zapletla do vlasů, chvíli kopala drobnýma nožkama a pak zase odlétla.

Zdálo se, že si toho hraběnka nevšímá.

Tommy ano, pochopil nevyslovenou hrozbu jejich věznitele.

Aby se uklidnil, začal počítat můry a všímat si drobných rozdílů mezi nimi. Některé byly menší, jedna měla dlouhé ostruhy na křídlech, další zlaté puntíky smíchané se smaragdovými.

…devět, deset… jedenáct…

Nejspíš jich byl rovný tucet, ale poslední nemohl nikde objevit.

Alžběta přejela prsty po stěně tunelu, její oči pozorně sledovaly odbočky z něj a slepé jeskyně, které se střídavě po obou stranách občas objevovaly. Zde dole to bylo učiněné bludiště. Tommy ve škole četl mýtus o Théseovi a jeho boji s Minotaurem v krétském labyrintu.

Co za netvory je asi tady dole?

Alžběta musela přemýšlet o něčem jiném. Ohlédla se na Jidáše. „Ve Vergiliově Aeneis přijde hrdina Aeneas do Cumae, aby si promluvil s místní Sibylou, a ona ho provádí říší mrtvých. Cesta, kterou teď jdeme, je hodně podobná té, kterou popisuje kniha.“

Jidáš mávl rukou v širokém gestu, jako kdyby chtěl zahrnout celou sopečnou horu. „A také tvrdí, že do propasti vedou stovky cest, a tato hora je také plná chodeb, i v tom se shodují.“

Pokrčila rameny a změnila tón, jak zacitovala z eposu. „Je přístup k podsvětí snadný, brána tmavého Díta je dokořán v noci i ve dne, avšak vrátit se zpátky a vystoupit nahoru na vzduch, to už je práce a svízel.“

Jidáš jednou tleskl. „Vážně jste Vědma.“

Přes ocenění její stříbřité oči dál hleděly ustaraně. Zářivě zelená můra jí znovu přistála v černých vlasech a Tommy natáhl ruku, aby ji odehnal.

„Ne,“ varovala ho. „Nech ji být.“

Poslušně ruku stáhl.

Jak pokračovali, dostávali se stále hlouběji a odbočky se vyskytovaly čím dál sporadičtěji, až nakonec dorazili do dlouhé strmé chodby, kde tak silně páchla síra, až si Tommy musel zakrýt ústa a dýchat přes rukáv. Také se oteplilo a stěny byly vlhké. Tommy uslyšel ozvěnu tekoucí vody.

Konečně se chodba vyrovnala a skončila, ocitli se u široké podzemní řeky. Bublala a kouřilo se z ní, byl to horký geotermální pramen. Tommyho pálily oči kvůli síře a tváře měl z horka celé naběhlé.

„Zdá se, že jsme dorazili k řece Acheron… anebo třeba Styx… vlastně nesla v lidských dějinách nespočetně mnoho jmen,“ oznámila Alžběta. „Avšak zjevně tu není potřeba žádného převozníka.“

„Zjevně ne,“ opáčil Jidáš.

Zákrut řeky je přivedl do tmavé jeskyně.

Tommy se podíval na Alžbětu, náhle ho ovládla krajní hrůza. Chloupky na rukou se mu zježily a srdce se mu rozbušilo, až mu znělo i v uších.

Henrik ho hrubě popadl za rameno na okraji mostu, připravený vléct ho přes něj, kdyby se vzpíral.

Alžběta smetla hromotlukovu ruku, jako kdyby šlo o obtížný hmyz. „Nedovolím, aby se s chlapcem špatně zacházelo.“

Henrikovi zaplály oči zlostí, ale o nic se nepokusil, když Jidáš souhlasně přikývl, aby hraběnku poslechl.

Na Alžbětě přistála další můra, tentokrát na rameni, křídla se jí otřela o ucho. Ignorovala ji, ale Tommy vzkazu jasně porozuměl.

Buď přejdu, anebo Alžbětu zabije.

Roztřesený hrůzou se vydal přes most doprovázený z jedné strany Henrikem a z druhé Alžbětou. Sunul se pomalu po úzké skále kluzké parami, kašlal v ovzduší prosyceném sírou a mhouřil oči před horkem. Černá voda vypadala jako ropa, bublala a čvachtala, vířila a pěnila.

Alžběta mu kráčela po boku, jako kdyby se procházela v zahradě, záda hrdě napřímená, hlavu zvednutou. Zkoušel napodobit její sebedůvěru a důstojnost, ale marně. Jakmile spatřil konec mostu, rozběhl se k němu šťastný, že překonal žhavou řeku.

Na okamžik osaměl, všichni ostatní zůstali za ním, dokonce i Henrik s baterkou. Černočerný prostor před ním zvláštně voněl květinami, ta vůně přebila dokonce i zápach síry.

Zvědavě zamířil dál, toužil najít zdroj té vůně.

Henrik s ostatními ho nakonec dohonili. Hromotluk zamířil světlo do výšky a odhalil klenutý strop z vulkanické horniny začouzený sazemi. Na zdech byly připevněny početné železné nástěnné svícny s čerstvými svazky loučí. Někdo toto místo už připravil.

„Zapalte pochodně,“ rozkázal Jidáš.

Henrik se svým kumpánem zažehávali dehtem nasáklé dřevo a postupovali každý z jedné strany jeskyně, postupně tak odhalovali stále víc její obrovský prostor. Vedly sem další tunely.

Tommy si vzpomněl na Jidášův popis stovky cest do pekla.

Uprostřed jeskyně byl velký černý kámen, mírně nakloněný, ale opracovaný do hladké plochy, čněl tam jako černé zírající oko. Téměř na něj ani nedokázal pohlédnout, cítil, jak z něho vyzařuje zkaženost.

Podíval se za něj na protější stranu jeskyně, kde se právě rozhořely poslední louče.

A tam spatřil ženu v bílém oděvu připoutanou k železnému kruhu ve skále. Pleť měla hnědou a hladkou, výrazné lícní kosti. Dlouhé černé vlasy jí padaly na obnažená ramena. Světlo zazářilo na kovovém úlomku, který jí visel kolem krku. Na rozdíl od kamene z ní Tommy nemohl spustit oči. Dokonce i na takovou vzdálenost mu její zrak zářil v ústrety, zval ho blíž, lákal ho, jako kdyby šeptala jeho jméno s veškerou láskou světa.

Jidáš ho zastavil, dotkl se jeho ramene. Postavil se před Tommyho a hleděl na ženu přes délku jeskyně, avšak smutek v jeho hlase jen zdůraznil vzdálenost mezi nimi, která je nekonečná a nedá se překročit.

„Arello.“

6.58

Jidáš přistoupil ke kamennému oltáři, ale k ní se nedokázal víc přiblížit. Uplynula staletí od chvíle, kdy ji naposledy viděl tváří v tvář. Na okamžik zatoužil hodit všechno za hlavu, rozběhnout se k ní a poprosit ji o odpuštění.

Sama mu takovou cestu nabídla. „Má lásko, ještě je čas to všechno zastavit.“

Před očima se mu zatřepetala můra a přetrhla smaragdovými křídly vábení tmavých očí. Zapotácel se dozadu. „Ne…“

„Promarnili jsme tolik staletí. Mohli jsme je prožít spolu. A vše jen proto, abys naplnil temný osud.“

„Po Kristově návratu spolu můžeme strávit věčnost.“

Smutně na něj pohlédla. „Ať přijde cokoli, my spolu už nikdy nebudeme. To, co děláš, je špatné.“

„Jak by mohlo? Stovky let jsem naplňoval tvé zjevení mého poslání, skládal jsem dohromady střípky jiných proroctví, abych pochopil, co je třeba udělat a jak musím vyvolat Armagedon. Vyhledal jsem věštce z každé doby a všichni můj osud potvrdili. Ale teprve když jsem nalezl tohoto chlapce stejně nesmrtelného jako já, a přesto tak odlišného, vzpomněl jsem si na něco, cos mi pověděla ty, má milovaná. V jednom z dřívějších proroctví, než jsi ode mě odešla. Zapomněl jsem na to a nepřikládal jsem tomu váhu.“

Otočil se k Prvnímu andělovi. „A pak se objevil tenhle zázračný hoch.“

„Vidíš jen stíny, které jsem vrhla, a nazýváš to skutečností,“ namítla. „Jde jen o jednu z cest, o pouhý přízrak možnosti. Nic víc. To tvé temné činy jim daly opravdovost a naplnily je významem a obsahem.“

„Je správné, že jsem to udělal, i kdyby byla naděje na Kristův návrat sebemenší.“

„A přes to všechno, co sis vytvořil jen v duchu a pak podle toho jednal, vychází z proroctví, která jsi mi ukradl. Jak by mohlo z takové zrady důvěry vzejít něco dobrého?“

„Jinými slovy, je to zrada.“ Usmál se, její předchozí slova ho téměř zviklala, ale teď se znovu utvrdil. „Zapomněla jsi, že jsem Zrádce? Můj první hřích vedl k odpuštění všech hříchů tím, že Kristus zemřel na kříži. A teď zhřeším znovu, abych Ho přivedl zpět.“

Opřela se rezignovaně o stěnu, teď na okovech spíš visela, zjevně si uvědomila, že je už rozhodnutý. „Tak proč jsi mě tu uvěznil? Abys mě mučil tím, že budu muset přihlížet?“

Jidáš konečně našel sílu, aby došel až k ní. Vdechl lotosovou vůni pleti, kterou kdysi líbal a hladil. Natáhl ruku a dotkl se její odhalené kůže nad klíční kostí, takové svatokrádeže se odvážil jen jedním prstem.

Naklonila se k němu, jako kdyby ho chtěla přesvědčit tělem, když slova selhala.

On však místo toho podvlékl prst pod zlatý řetízek, pevně sevřel pěst a zahoupal stříbrným úlomkem, který jí visel mezi dokonalými ňadry.

Upřela na něj pohled, ve kterém se zračily poznání a hrůza. Prudce ucukla, až narazila týlem do skály.

„Ne.“

Prudce škubl a řetízek přetrhl. Ustoupil s kořistí a nechal zlatý řetízek sklouznout mezi prsty na zem, až mu v ruce zůstal jen stříbrný střep.

„S touto čepelí mohu zabíjet anděly, abych zburcoval samotná nebesa.“

Otočila se k Tommymu, ale slova byla určená Jidášovi. „Má lásko, nic nechápeš. Pohybuješ se v temnotě a nazýváš ji dnem.“

Jidáš se k ní obrátil zády a přešel k chlapci, připravený naplnit jeho osud.

Konečně.

7.04

Alžběta se dívala, jak Jidáš popadl Tommyho za rameno a hrubě ho odvlekl k černému kameni uprostřed jeskyně. Cítila, že se kolem černého oltáře vznáší aura zla tak silná, že dokonce ani kamenné podloží jako by nemohlo unést jeho prokletou váhu a rozbíhala se od něj síť jemných prasklin.

Tommy křičel, nechtěl se k němu přiblížit.

Chlapcův nářek v ní cosi zlomil. Vrhla se vpřed připravená osvobodit ho.

Než stačila udělat dva kroky, zaslechla z tmavých tunelů, které sem ústily, zašeptat rozkaz určený dalšímu pavoukovi v této černé síti, někomu, kdo doteď zůstával v záloze. Hlas jí přišel povědomý, ale než si ho stačila zařadit, skočily před ni čtyři postavy – po dvou z nejbližších tunelů po její pravici a levici – a vycenily tesáky.

Strigoi.

Šlo o obrovské netvory do půl těla nahé a potetované rouhačskými symboly a obrazy. Vytvořili mezi ní a Tommym neprostupnou zeď.

Za nimi Jidáš dotáhl chlapce k černému kameni. Šikmý povrch byl oleštěný mnoha těly, která na něm už byla obětována. U spodní hrany byl mělký důlek, jako kdyby ho tu vyhladily tisíce hlav, které tu vystavily ke stropu obnažená hrdla.

Tommy, kterému hrůza dodala sílu, se vytrhl z Jidášova sevření. Věděl, co se od něj bude žádat. Nebyl žádný hlupák.

„Ne. Nedělejte mi to.“

Jidáš ustoupil a zvedl ruce, stříbrný úlomek zablýskal ve světle loučí. „Nemohu tě nutit. Musíš tu oběť podstoupit ze své vlastní vůle.“

„Tak potom odmítám.“

Alžběta se usmála nad jeho houževnatostí.

„Dobrá, musím tě přesvědčit,“ prohlásil Jidáš.

Zbývající můry se snesly na Alžbětu, na tváře, odhalený krk, několik na ruce a ramena.

„Stačí mi jen pomyslet a zabijí ji,“ slíbil Jidáš. „Krev se jí začne vařit. Zemře v hrozných bolestech. Pro tohle se rozhodneš?“

Alžběta si náhle uvědomila, že ji Jidáš žádal, ať dělá chlapci chůvu ne proto, aby ho uklidňovala, ale aby si našla cestu k jeho srdci a on ji pak mohl využít proti hochovi jako zbraň. A s hrůzou jí došlo, že svou úlohu dokonale splnila a padla do nastražené pasti.

Tommyho oči našly její.

„Kvůli mně to nedělej,“ oznámila mu chladně. „Nic pro mě neznamenáš, Thomasi Bolare. Měla jsem tě jen k pobavení jako hračku, než ti vysaju krev.“

Vycenila na něj tesáky.

Tommy se zděsil z jejích slov i zubů. Přesto na ni dál hleděl. Upřeně si ji měřil po dobu, než se dlouze nadechl a opět vydechl, a pak se otočil k Jidášovi.

„Co ode mě chcete?“ zeptal se ho.

K čertu s tebou, kluku.

Přimhouřila oči a přeměřila si hradbu strigoi před sebou, zvážila jejich mladé síly a svoje. Odhadla, jak dlouho potrvá, než ji zabijí žihadla. Stihla by osvobodit Tommyho? Její ostrý sluch zachytil kradmé kroky zpoza vřící řeky za zády.

Další strigoi se ukrývají v tunelech.

Tommy se sám odtud nikdy nedostane.

„Lehni si tady na oltář,“ řekl Jidáš. „To je všechno, co musíš udělat. Já se postarám o zbytek a ona bude žít. To ti přísahám.“

Jak chlapec přistoupil blíž, znovu na něj zavolala. „Tommy, možná se už nedostaneme ven živí, ale to ještě neznamená, že ho musíme slepě poslouchat.“

Jidáš se z plna hrdla rozesmál. „Ach, vy Báthoryové! Jestli jsem se něco naučil, tak to, že spojenectví s vámi je jako aprílové počasí.“

„Ale moje krev ne!“

Alžběta se vrhla do strany tak rychle, až její postava vypadala jako rozmazaná. Než kdokoli stačil zareagovat, rozervala Henrikovi hrdlo. Vrhl se na ni nejbližší strigoi a popadl ji za ruku. Vyrvala mu ji z kloubu a odmrštila ho stranou. Skočili na ni dva další a přišpendlili ji k zemi. Vzpírala se jim, podařilo se jí odstrčit je, ale ze sousedních tunelů se vyhrnuli další netvoři a chytili ji za ruce a za nohy.

Bojovala dál, ale věděla, že je to marné.

Selhala – nejenže Tommyho neosvobodila, ale ani nezemřela. Její smrtí by Jidáš ztratil na Tommyho emoční páku. Chlapec by ho mohl prostě odmítnout.

Jidáš musel její manévr předvídat.

Sledovala můru, jak jí přelezla přes obličej, pak zamávala hebkými křídly a odlétla pryč.

Jidáš ji potřebuje živou.

7.14

„Už dost!“ zaječel Tommy a otočil se k Jidášovi. Po tváři mu kanuly slzy. „Dělejte se mnou, co budete chtít!“

„Vylez nahoru,“ vyzval ho. „A lehni si na záda, abys měl hlavu na nižší straně desky.“

Tommy přistoupil k černému kameni, každá buňka v těle na něj křičela, ať odtamtud prchne, ale vylezl na kámen a přetočil se, aby ležel na zádech hlavou dolů a v jamce u základny oltáře – teď věděl jistě, že jde o oltář.

Pod ním z velké černé praskliny dýmala síra a páchlo to ještě víc než podzemní řeka. Plíce se proti tomu bouřily. Oči mu zalily horké slzy. Pootočil hlavu, aby našel Alžbětu.

Věděl, že ho nikdy nepochopí. Ale sledoval, jak mu v náručí umírá matka i otec, jak jim z očí vybublává horká krev – zatímco on přežil a zbavil se rakoviny. Nemohl prostě dopustit, aby místo něj zemřel v bolestech někdo další. Ani kdyby tím měl zachránit svět.

Alžběta hleděla na něj, z navztekaných očí jí skanula jediná slza.

Také nevěděla, že je v ní ještě dobro. Uvědomoval si, že hraběnka je stejný netvor jako ti, kdo ji teď drží, ale někde hluboko v jejím nitru stále přebývá něco jasnějšího. Dokonce i když o tom sama ještě neví.

Jidáš si k němu klekl a přehodil přes něj provazovou síť na rozích zatěžkanou velkými kameny. Pak její cípy připevnil k železným kruhům vsazeným do podlahy. Když skončil, Tommy se nemohl pohnout a jen hlava mu zůstala volná.

V nakloněné poloze s nohama nahoru mu krev stekla do hlavy a obličej mu ještě víc zrudl a napuchl.

Pak mu Jidáš přiložil na tvář chladnou dlaň. „Jen klid. Děláš správnou věc. Tvá cenná oběť ohlásí Kristův návrat.“

Tommy se pokusil ušklíbnout. „Jsem žid. Co je mi po tom? Hlavně to už skončete.“

Chtěl, aby to znělo statečně a vzdorně, ale zmohl se jen na dušený šepot. Jeho zrak přilákal záblesk, když Jidáš pozvedl stříbrný úlomek, který ukradl té ženě. Světlo loučí se jasně odráželo od ostré hrany. Vše ostatní v jeskyni až na tuto malou čepel pro něj přestalo existovat.

Jidáš se naklonil k jeho uchu. „Možná to zabolí a –“

Než se Tommy stačil připravit, vbodl mu střep do krku. Snad mu tím chtěl ušetřit bolest.

Ale nefungovalo to.

Tommy vykřikl, když do něj pronikl oheň a zachvátil celé tělo. Z krku mu vytryskla krev a byla horká jako žhavé magma. Zasvíjel se a vzepřel proti síti tak silně, až uvolnil jeden z jejích cípů. Pootočil hlavu a spatřil, jak jeho krev stéká po kameni přes okraj a vsakuje se do černé pukliny pod ním.

Zakvílel bolestí, která ne a ne polevit.

Zrak se mu kalil, od okrajů zorného pole postupovala temnota. Toužil po bezvědomí, aby unikl mučivé agonii. Pod zády ucítil, jak se kámen chvěje. Skála zapraskala a pukla.

Jako z dálky zaslechl Jidáše, jak dunivým hlasem volá: „Brána se otevírá! Jak bylo předpovězeno!“

Připoutaná žena mu odpověděla a pouhý její hlas částečně utlumil Tommyho bolest. „Ještě je čas prokázat milosrdenství. Můžeš to ukončit!“

„Je příliš pozdě. Jakmile veškerá jeho krev steče dolů, už to nikdo nezastaví.“

Tommy cítil, že se propadá do temnoty – jen aby si vzápětí uvědomil, že to se temnota zvedá vzhůru, aby si ho vzala.

Z pukliny vykypěla černá mlha, uchvátila ho do temného objetí a zavířila kolem něj jako živá bytost. Každou kapkou krve stoupala další temnota vzhůru a vtékala do světa.

Pohlédl k jejímu zdroji, sledoval, jak se puklina pod ním rozšiřuje víc a víc. Vzpomněl si na místnost na Masadě, na jinou puklinu šířící se v zemi a na jiný kouř, který z ní stoupal.

Ne… už ne…

Pak se země zachvěla – stejně jako tehdy – a následovaly silné otřesy, dost mohutné, aby ničily hory. Vroucí řeka se jako gejzír vylila z koryta, voda vytryskla do výše a s burácením dopadla zpět. A během toho všeho sílil rachot, byl stále hlasitější a hlasitější, naplňoval svět a šířil se dál.

Tommy ho nechal proudit kolem sebe – dokud ho nevystřídalo ticho a temnota.

A pak byl mrtev.

KAPITOLA 43

20. prosince, 7.15 SEČ

Středozemní moře

Když se Erin vracela do hlavní místnosti, náhle se jí zhoupl žaludek, jako kdyby dostala záchvat mořské nemoci. Zapotácela se a opřela se dlaní o vitrínu, aby udržela rovnováhu. Otočila se k Jordanovi, který právě zavíral dveře soukromé pracovny a ujišťoval se, že žádný ze zbylých motýlů nepronikl s nimi ven.

Jejich pohledy se střetly a pak se celá plošina začala děsivě otřásat, jako by po ní pobíhalo stádo zdivočelých slonů.

„Zemětřesení!“ zaječel Jordan a rozběhl se k ní.

Erin se rozhlédla a uviděla, jak Rhun s Bernardem pomáhají Christianovi vstát. Kardinálovi se muselo povést mladého sangvinistu oživit čerstvě posvěceným vínem tak, že alespoň dokázal stát na nohou.

Přišel další prudký otřes, až jí podjely nohy. Přistála na jednom koleni a Jordan sklouzl vedle ní. Z poliček se vysypaly knihy. Ze železného krbového roštu vylétly ohnivé jiskry.

Jordan ji zvedl a vtom se plošina otřásla ještě prudčeji.

Ocelové zdi zasténaly. Vysoká tenká vitrína se za tříštění skla překotila. Jordan rychle odtáhl Erin k ostatním.

„Musíme se dostat z plošiny!“ zařval, aby přehlušil dunění.

Bernard ho očividně nevnímal a dál upřeně hleděl na vysoká okna. Erin se ohlédla, co upoutalo jeho pozornost. Daleko na východě obzor zjasněl novým dnem a objevily se odstíny růžové a oranžové. Ale krásu narušil černý mrak, který stoupal do výše a šířil se, jako by hodlal pohltit denní světlo.

„Sopečná erupce,“ hlesl Jordan.

Erin si uvědomila, že je to právě ve směru, kterým odlétl Jidáš s Tommym. V prstech křečovitě sevřela papír s prastarou kresbou, kterou chtěla ukázat Rhunovi a Bernardovi.

Přišli jsme snad pozdě?

Jako na potvrzení jejích obav se stavba otřásla, až všichni upadli. Světla zhasla. Prásk! Zdola k nim dolehl ohlušující zvuk povolující skály. Celá plošina se začala pomalu naklánět.

Představila si, jak se jedna z betonových noh celé stavby láme v koleně.

„Pohyb!“ zavelel Jordan. „Pryč!“

Popadl ji za ruku. Rhun s Bernardem vzali mezi sebe Christiana.

Vyběhli ze salonu do hlavní chodby. Otřesy neustávaly a smetly je na dřevem vykládanou zeď. Temnota umocňovala její hrůzu. Konečně doběhli k venkovním dveřím a vypotáceli se do světa ohýbající se oceli a pukajícího betonu. Nad hlavami se jim prudce otáčelo nezajištěné a nikým neřízené rameno jeřábu.

„Hydrofil!“ vyhrkl Jordan a ukázal na schody, zatímco pokračovali vpřed. „Musíme se dostat k němu dolů! A pak odplout co nejdál od téhle trosky.“

Christian se vytrhl svým druhům. „Já… já ho připravím.“

I v oslabeném stavu byl jako blesk, jeho černá sutana se jen míhala, když se řítil dolů po schodech. Bernard mu běžel v patách, Rhun zůstal s Erin a Jordanem.

Jejich trojice se vrhla na schodiště a běžela dolů jako o život, přeskakovali schody, občas upadli. Kolem nich pršely trosky a dopadaly do vody. Erin si všimla, že okolní moře je podivně klidné, ploché a bez vln, jen rozechvělá hladina jako v kotli, ve kterém každou chvíli začne vřít voda. A to ji víc než co jiného popohnalo ještě zrychlit. Na příští odpočívadlo spíše přilétla, tvrdě narazila břichem na zábradlí a odrazila se zpět.

Stále dokola sbíhali dolů, zatímco plošina nad nimi se dál pomalu nakláněla, drtila pilíř na jejich straně a stlačovaný beton praskal hlasitě jako skála.

Další prudký otřes vymrštil Erin do vzduchu a hodil ji na zábradlí. Zoufale se ho pokoušela zachytit, než přepadne setrvačností dolů – pak ji ale za kožený plášť popadly Rhunovy prsty jako ze železa, strhly ji zpět na schodiště a postavily na nohy.

„Díky,“ zasípěla a snažila se popadnout dech.

Znovu se rozeběhli a svět kolem nich se rozpadal. Další pilíř na protější straně se se zaduněním pokryl sítí prasklin a zakymácel se.

Chaosem pronikl nový zvuk: vysoko posazené obrátky motoru. Naposledy zatočili kolem pilíře a doběhli k přístavišti. Na několika místech bylo zavalené padajícími troskami. Přeskakovali přes pukliny a hydrofil zatím odrážel od přístaviště. Loď nevyvázla bez šrámu: na zadní palubu se zřítila část můstku a stále tam byla.

Náhle se Erin kolem pasu ovinula ruka a hodila ji vpřed až na konec přístaviště. Kus zkroucené vzpěry prolétl vzduchem jako kopí a čistě prorazil přístavní molo, na kterém ještě před okamžikem stála.

Znovu Rhun.

Jordan přeskočil konec trčící vražedné oceli a připojil se k nim.

Křídlový člun přirazil k doku a umožnil jim naskočit na palubu a skrčit se pod spadlý můstek.

„Jeď!“ zařval Jordan směrem k přední kabině.

Motory zaburácely a loď prudce vyrazila vpřed, až Erin spadla Jordanovi přímo do náruče. Oba pohlédli vzhůru, jak hydrofil vyplul zpod hroutící se plošiny. Kolem nich pršely obrovské kusy kovu jako šrapnely, ale nakonec se z této smrtící zóny dostali na otevřené moře.

„Nezpomaluj!“ zaječel Jordan. „Dej do toho všechno!“

Erin nechápala jeho naléhání, dokud jí pohled nazpět neodhalil, že celá plošina padá na ně a hrozí je rozdrtit. Christian poslechl Jordanovo varování, zrychlil na plný plyn, loď se zvedla na dvojici křídel a rozletěla se po hladině.

Doktorka s hrůzou a úžasem sledovala, jak se plošina hroutí do moře a zvedá ohromnou vlnu, která se mění ve vodní stěnu řítící se za nimi. Nyní však již nabrali takovou rychlost, že jí snadno unikli. Přívalová vlna za jejich zádí opadla a vrátila se zpět do moře.

Erin si konečně uvědomila, že by také měla dýchat, lačně nasávala do plic vzduch a otřela si slzu v koutku oka.

„Tak pojď,“ vyzval ji Jordan. „Půjdeme za Christianem a Bernardem.“

Přikývla, ještě nebyla mocna slova.

Vstoupili do pilotní kabiny a uviděli Christiana u kormidla a Bernarda, jak stojí těsně za ním. Oba hleděli vpřed směrem k pobřeží.

Černý mrak teď zahaloval svět před nimi a valil se na ně. V jeho středu tancovaly malé fontány ohně. Určitě vybuchla nějaká sopka. Vzápětí začaly padat vločky a hromadit se jim na oknech jako špinavý sníh.

Erin věděla, že tato část italského pobřeží je geotermálním ohniskem. Vybavila si trosky Pompejí a Herculanea ve stínu Vesuvu. I tato smrtící hora však je jen prskavkou ve srovnání s monstrem skrývajícím se pod celou oblastí, supervulkánem s názvem Campi Flegrei, Flegrejská pole, s kráterem o průměru třinácti kilometrů. Jestli se někdy probudí tento spící drak, zničí většinu Evropy.

Kousek popela sklouzl přes čelní sklo a zanechal na něm tmavou šmouhu.

Bernard si ji prohlédl zblízka. „Je zabarvená do nachova,“ konstatoval.

Erin se k němu připojila a musela souhlasit, že má pravdu. Šmouha byla zřetelně tmavě rudá.

Jako krev.

Nejspíš za to může jen barva místních hornin, je známo, že mají vysoký obsah železa a vulkanické mědi.

Přesto však Erin odcitovala pasáž z osmé kapitoly Zjevení: „Zatroubil první anděl: Nastalo krupobití a na zem začal padat oheň smíšený s krví.“

Bernard na ni pohlédl. „Začátek konce světa.“

Erin přikývla a citovala dál: „Třetina země, třetina stromoví a veškerá zeleň byla sežehnuta.“

Představila si kráter na Flegrejských polích. Kdyby se probudil ten, sežehl by daleko víc než jen třetinu Evropy.

„Nemůžeme to zastavit?“ zeptal se Jordan rozhodnutý nevzdat se bez boje.

„Možná je ještě čas,“ připustil Bernard. „Jestli dokážeme najít Prvního anděla, třeba dokážeme tohle zlo napravit.“

„Ten ale může být kdekoli,“ namítl Rhun.

„Ani ne,“ oponoval mu Jordan. „Jestli Jidáš spáchal něco, aby rozpoutal zkázu – a to je mimochodem hodně velké jestli –, tak nemůže být s chlapcem daleko. Helikoptéra, co na nás zaútočila, mířila na východ. A od našeho sestřelení uplynulo teprve devadesát minut.“

„A Jidáš by potřeboval čas, aby po příletu na pobřeží vše připravil,“ dodal Rhun. „Nejspíš to načasoval, aby se obřad kryl s příchodem nového dne.“

Bernard ukázal na tanec lávy v srdci oblaku popela. „Musí být někde tam, ale kde?“

Erin sáhla do vnitřní kapsy pláště a vytáhla kresbu, kterou vzala z trezoru. Položila ji na stůl s lodními mapami a uhladila. „Podívejte se na tohle.“

Kresba zobrazovala dva muže – staršího a mladšího – v obětní poloze s andělem nahlížejícím stojícímu muži přes rameno s výrazem zaujetí a souhlasu. Z mladíkova krku tryskal pramen krve a vtékal do černé pukliny na dolní straně obrázku. Z praskliny vyčnívala ruka se čtyřmi drápy.

„Co to znamená?“ zeptal se Jordan.

Erin poklepala na dvojici mužů. Starší měl tmavé vlasy, mladší světlejší. Jinak vypadali prakticky stejně, jako kdyby byli příbuzní.

Pak ukázala na mladšího z nich, možná jen dospívajícího chlapce. „Co když je to Tommy?“

Rhun se jí naklonil přes rameno. „Vypadá to, že jeho krev teče na zem do té černé praskliny.“ Vážně se na ni podíval. „Myslíš, že ho Jidáš obětoval?“

„A jeho krev použil k otevření brány. Jako sangvinistická krev otevírá vaše skryté vchody.“

„A co ta bytost s drápy, jak z ní vylézá?“ ozval se Jordan. „To nevypadá dobře.“

7.26

Bernard hleděl na démona vylézajícího z jámy a zoufal si. Jak mohou doufat, že zastaví Armagedon, jestli už začal? Otočil se a pohlédl na dým a ohnivé záblesky. Odkud vůbec začít?

Řekl to nahlas. „I kdybyste měla pravdu, Erin, stále nám to neprozrazuje místo, kde se má obětování odehrát.“

„Ale prozrazuje.“

Ostře na ni pohlédl.

Objela prstem pět symbolů okolo obětiště: olejová lampa, pochodeň, růže, trnová koruna a číše. „Pět ikon. Hned jsem věděla, že nejsou jen na ozdobu. Nic na kresbě není náhodou.“

Prohlédl si je a uznal, že má pravdu, symboly mu byly známé a už je viděl, ale nedokázal je zařadit. Nebyl však tolik zběhlý ve starých dějinách jako doktorka Grangerová.

Pustila se do vysvětlování. „Symboly představují pět proslulých věštkyň z naší dávné minulosti. Pět žen, pět antických Sibyl.“

Bernard sevřel hranu stolu. No ovšem!

„Jsou ze Sixtinské kaple,“ vyhrkl užasle. „Těch pět žen tam je zobrazených.“

„Proč?“ zeptal se Jordan.

Bernard vděčně vzal Erininu ruku do svých. „Je to pětice žen, které předpověděly narození Krista. Pocházejí z různých dob a míst, ale všechny předpověděly jeho příchod.“

Erin postupně ukazovala na symboly a vyjmenovávala je. „Perská Sibyla, erythrejská Sibyla, delfská Sibyla, libyjská Sibyla…“

Zastavila se u posledního symbolu na vrcholu kresby. „Číše vždy zastupuje kumskou Sibylu. Prý označuje narození Krista.“ Pohlédla na pás pobřeží. „Sídlila poblíž Neapole. A podle mnoha starých pramenů – od Vergilia až po Danta – má její trůn střežit samotnou bránu do pekla.“

Bernard ukázal na spár deroucí se ze země: „Myslím, že Jidáš chce osvobodit Lucifera, padlého anděla.“

„A tak hodlá zahájit Armagedon,“ dodala Erin.

Jak se blížili k pobřeží, popel začal bušit do čelního skla jako kroupy. Oblohu zakryl kouř a zahalil denní světlo. Bernard pocítil zděšení ze zániku, který musí brzy přijít.

Jordan si odkašlal a podíval se na kresbu z ještě větší blízkosti. „Jestli má na tom obrázku všechno nějaký význam, tak proč ten anděl, co se dívá Jidášovi přes rameno, nic nedělá a jen se tváří smutně?“

Bernard odvrátil pozornost od planoucího pobřeží a soustředil se opět na kresbu.

„Její obličej,“ pokračoval Jordan. „Vypadá jako ta žena z obrazu v Jidášově pracovně. Možná jde o stejnou osobu. Na olejomalbě ji Jidáš objímá kolem ramen, jako kdyby k sobě patřili.“

Bernard s Erin si pozorně prohlédli kresbu. Sangvinista se soustředil na tvář anděla a pak ho náhle zasáhlo poznání a projel jím chlad.

Jak je to možné…?

Erin si všimla jeho reakce. „Znáte ji?“

„Kdysi jsem se s ní setkal,“ řekl tiše a ve vzpomínkách se vrátil do bludiště tunelů pod Jeruzalémem k ženě na břehu temného podzemního jezera, ze které vyzařovala milost. Vzpomněl si, že jí netlouklo srdce, a přesto z ní v chladné jeskyni sálal žár. „Bylo to během křižáckých válek.“

Erin mu věnovala pochybovačný pohled, zjevně mu nevěřila. „Jak… kde jste se setkali?“

„V Jeruzalémě.“ Bernard se dotkl svého krucifixu. „Střežila tam tajemství, něco ukrytého hluboko pod základním kamenem prastarého města.“

„Jaké tajemství?“ zeptala se Erin.

„Rytinu.“ Kývl na kresbu před nimi. „Zobrazovala příběh Kristova života vyprávěný skrze Jeho zázraky. Měla odhalit zbraň, která dokáže zničit každého a veškeré zlo. Našel jsem ji za hroznou cenu.“

Ještě teď jasně slyšel výkřiky umírajících ve městě.

„Co se stalo?“ naléhala dál Erin a její hlas mu přišel velmi vzdálený.

„Shledala mě nehodným. A proto zničila nejdůležitější část, než jsem se na ni stačil podívat.“

„Ale kdo je to?“ zeptal se Jordan. „Jestli žila za křižáckých válek a pak za renesance s Jidášem, musí být nesmrtelná. Znamená to snad, že je strigoi? Nebo někdo jako ten Jidášův kluk?“

„Ani jedno z toho,“ uvědomil si Bernard nahlas. Ukázal na křídla vyrůstající jí z ramen. „Myslím, že je anděl.“

Zvedl zrak k Erin a z očí mu kanuly slzy.

A mě shledala nehodným.

KAPITOLA 44

20. prosince, 7.38 SEČ

poblíž italského pobřeží

Rhun stál ve dveřích pilotní kabiny, hydrofil uháněl k pobřeží. Na Erininu radu nastavili kurz severozápadně od Neapole a mířili k tmavé zátoce v Tyrhénském moři zastíněné sopečným vrchem, pod kterým si kumská Sibyla zřídila domov.

Černé vlny dorážely na trup lodi a popel bičoval Rhunův holý obličej. Nepáchl krví, jen železem, škvárou a sírou. Když si ho otřel z obočí, na špičkách prstů mu zůstal jemný písek.

Otřesy ustaly, ale erupce pokračovala, chrlila kouř a popel do světa, vyvrhovala gejzíry ohnivé lávy do temnoty za sopouchem. Erin jim řekla, že kaldera sopky se nachází uprostřed většího supervulkánu jménem Flegrejská pole. Varovala je, že jestli tento menší výbuch uvolní onu monstrózní studnu magmatu, většina Evropy bude odsouzena k záhubě.

Kolik času jim ještě zbývá?

Zvedl oči k nebi pro odpověď – ale žádnou nenalezl. Slunce už vyšlo, jenže pod příkrovem vulkanické erupce dál trvala bezměsíčná noc. Světla lodě jen matně pronikala černým sněžením.

V kabině si Erin s Jordanem zakryli nosy a ústa natrhanými pásy látky, aby se chránili proti dusivému popelu, a vypadali v této nekonečné noci jako lupiči.

Jordan vykřikl a natáhl ruku. „Tam nalevo, nestojí na pláži helikoptéra?“

Rhun spatřil, že má voják pravdu, a trochu ho rozladilo, že si jí nevšiml dřív on. Jeho ostřejší zrak rozeznal nezaměnitelný tvar stroje a výsostné znaky, obojí odpovídalo helikoptéře, která je napadla.

„To je Jidášův vrtulník!“ potvrdil ostatním.

Christian vyrazil s hydrofilem přímo ke stroji a osvítil ho reflektory.

Oplátkou se rozštěkala palba, střely zasáhly jeden z reflektorů a zabubnovaly na přídi. Jordan s Erin se skrčili. Christian jen přidal plyn, jako by zamýšlel narazit přímo do helikoptéry na břehu.

„Pevně se držte!“ zavolal.

Rhun namísto toho vyběhl ze dveří a přemístil se na příď. Uslyšel, jak pod křídly skřípe písek a skála – a pak se loď náhle zastavila. Náraz Rhuna vrhl vpřed, vyskočil do výšky a využil setrvačnosti, aby přelétl zábradlí na přídi a zbývající pás vody. Hladce přistál na měkkém písku vedle helikoptéry. Všiml si pohybu temného stínu a zaútočil na něj. Střelec měl na sobě koženou leteckou kombinézu a cenil tesáky strigoi.

Sangvinista ťal karambitem netvora do krku a posvěcená čepel se zarazila až na páteři. Pilot klesl na kolena a pak upadl na obličej. Do písku se rozlila kaluž černé krve, jak se pokoušela vyplavit svatost z prokletého těla, a s ní z něho unikl i život.

Rhun rychle prohlédl zbytek pláže pokryté popelem – a pak na všechny zamával, ať vystoupí na břeh.

Jak utíkali k němu, Rhun zvedl oči od mrtvého těla k temné obloze. Když se den změní v noc, může se venku pohybovat jakýkoli netvor.

Jordan zvedl z černého popela něco blýskavého. „Jedna z Jidášových můr.“ Přejel světlem baterky přes další barevné skvrnky, které zazářily jako hrst smaragdů rozhozených do prachu. „Můra na mojí dlani vypadá nepoškozeně. Vsadím se, že se jim páčky a kolečka tím vším popelem zadřely.“

„Ale pořád buďte opatrní, kam šlapete,“ varovala Erin společníky. „Nejspíš jsou stále plní jedovaté krve.“

Byla to užitečná rada.

Obzvláště Christian se pozorně díval na zem a vypadal ustaraně.

Rhun se k němu připojil. „Jak se cítíš?“

Mladší sangvinista si nejprve nervózně olízl rty a pak řekl: „Lépe. Trocha vína a trocha čerstvého vzduchu…“ Ironicky mávl na popel snášející se jako černá sněhová vánice. „Kdo by se necítil silný jako býk?“

Rhun si ho zkoumavě změřil pohledem. Christian se napřímil a zvážněl. „Jsem v pořádku… opravdu.“

Starší kněz rozhodně nemohl zpochybňovat jeho výkon při řízení lodi. Dopravil je k pobřeží za necelých dvacet minut.

Bernard za Christianem prohledával pláž, nejspíš nehledal ani tak Jidášovy stopy jako spíš známky po posilách, které povolal, zatímco pluli sem. Tým nemohl počítat s velkou okamžitou pomocí, pouze od sangvinistů v Neapoli a okolí. Řím je příliš daleko, než aby se k nim hlavní síly dostaly včas.

Erin na ně zavolala, hlas měla ztlumený maskou. Pohybovala se s Jordanem blíž u útesů. „Našli jsme stopy! Tady v písku!“

Rhun k nim doběhl a přivedl i Christiana a Bernarda.

Ukázala jim je, zatímco Jordan svítil. I když už byly částečně zaváté popelem, stále šlo o jasné čerstvé stopy otištěné do měkkého písku. Erin pohlédla vzhůru, po obličeji se jí táhly šmouhy od stékajícího potu. I vzduch zde byl žhavý. „Zdá se, že mířili k té kupě balvanů.“

Rhun přikývl a ujal se vedení. Kličkoval mezi skalami, až došel k ústí úzkého tunelu nořícího se do nitra hory. Přes popel zamořující vzduch a lepící se mu na nos ucítil, že z tunelu vychází zápach síry.

Jordan posvítil dovnitř, objevila se dlouhá chodba v černé skále protkané žlutými sirnými žílami.

„Musí vést pod sopku,“ řekla Erin. „Nejspíš ke zříceninám Cumae a k Sibylinu trůnu na severozápadní straně.“

A pod ním je brána do pekla.

Bernard se dotkl Christianova ramene. „Zůstaň tady s Erin a Jordanem. Počkejte na příchod posil, které jsem povolal. Jak dorazí, přijďte za námi.“ Řízl se dýkou do prstu. „Nechám vám krvavou stopu.“

Erin popošla k němu. „Souhlasím, aby tu zůstal Christian a přivedl ostatní, ale já jdu hned. Znám zdejší Sibylu a její místní historii lépe než kdo jiný. Dole v bludišti můžete moje vědomosti potřebovat.“

Jordan přikývl. „Má pravdu. A já jdu taky.“

Bernard souhlasil až příliš snadno. Rhun chtěl odporovat mnohem rozhodněji, ale uvědomil si, že je marné se s Erin hádat.

Vešli dovnitř a nechali Christiana jako zadní voj, aby čekal na posily.

Rhun je vedl, poslední šel Bernard. Všiml si, že Jordan od něj drží Erin co nejdál. Když byli ukrytí před deštěm popela, sundali si oba masky, dýchalo se jim už lépe, obličeje však měli pokryté solí a potem.

Rhun kráčel daleko vpředu, nepotřeboval světlo. Když došel na křižovatku tunelů, větřil jako pes. Pod převládajícím puchem síry Rhunův ostrý nos odhaloval další příměsi: starý pot, známý parfém, pižmo kolínské. Ta stopa ho vedla temnotou stejně jistě jako mapa.

Chodby se kroutily a zatáčely. Rameny narážel do stěn, ale nezpomaloval. Bernard se mu držel v patách nebo běžel po jeho boku, pokud to šlo. Také on zjevně zvětřil stopu a na oplátku vytvářel vlastní z kapek své krve.

Rhun vůni jeho krve přestal vnímat a stejně tak se snažil vytěsnit i zděšený tlukot Erinina srdce. I když měla strach, běžela dál vpřed, její rozhodnost a vůle nepolevily ani v nejmenším. Jordanovi také divoce bušilo srdce, ale Rhun věděl, že se voják bojí spíš o Erinino bezpečí než o vlastní.

Kužely světla z jejich baterek se za ním divoce míhaly a na krátké okamžiky osvětlovaly cestu. Jak se dostávali stále hlouběji, všiml si, že se u stropu vznášejí úponky temnoty, vypadají jako kouřová varianta popínavé vinné révy. Čím níž sestupovali, tím silnější úponky byly a zdálo se, že vycházejí z hlubin pod nimi.

Jeden z úponků si Rhun přivál dlaní blíž k obličeji a opatrně si čichl, ale vzápětí se rozkašlal z děsivého puchu. Byla v něm síra, ale také shnilé maso, rozklad a temnota pradávné sluje.

Vyměnil si s Bernardem ustaraný pohled.

Pak Bernard prudce otočil hlavu dopředu.

Rhun s rozptýlenou pozorností a smysly soustředěnými na temný dým to téměř přehlédl. Došlap bosých nohou, zašustění látky – a pak náhle byli u nich, v temnotě se zablýskly čepele.

Strigoi.

Past.

Rhun a Bernard na náhlý útok odpověděli stříbrnými dýkami a svou rychlostí, jejich pohyby byly jako synchronizované blesky. Bojovali spolu bok po boku během dlouhých životů již mnohokrát. První dva útočníky vyřídili snadno – ale z tunelů vpředu proudili stále další, prohlubovali temnotu svou prokletou existencí a naplňovali ji nenávistným syčením.

Tunely byly naštěstí úzké a omezovaly počet těch, kdo mohli na sangvinisty útočit najednou. Zdálo se však, že se je smečka snaží spíš zatlačit a unavit. Možná Jidáš pro vítězství ani nemusí sangvinisty zabít. Stačí mu držet je v šachu a získat dost času, aby dokončil úkol, který tu má vykonat.

A v Rhunovi to vzbuzovalo naději.

Jestli Jidáš poslal netvory, aby je zdrželi, potřebuje je zdržet.

Třeba ještě nejdeme příliš pozdě.

Rhun jen zaťal zuby a bojoval dál.

Za nimi se rozštěkala střelba. Rychlý pohled zpět odhalil, že je další strigoi zaskočili i zezadu. Buď tam číhali v záloze, anebo je zbytek bludištěm obešel a dostal se jim do týla. Jordanova automatická pistole začala likvidovat první z nich. Erin také vytasila pistoli a zahájila palbu vojákovi přes rameno.

„Pomoz jim,“ zavolal Bernard. „Já udržím čelo sám.“

Ale jak dlouho?

Rhun se otočil, připojil se s dýkou k bitevní vřavě vzadu a jejich trojice začala efektivně spolupracovat. Erin nepřátele zpomalovala dobře mířenými ranami do kolen a nohou. Jordan mířil na hlavy a kulkami tříštil lebky. Rhun likvidoval vše, co se přiblížilo na dosah.

Drželi pozice, ale čas ubíhal.

A přesně o to Jidášovi jistě šlo.

Pak se za smečkou strigoi objevily postavy v černých sutanách a začaly se probíjet jejich řadami, stříbrné dýky se blýskaly v temnotě.

Sangvinistické posily.

Vedl je Christian, v obou rukách svíral po dýce. Prosekal se přes zbývající strigoi a připojil se ke trojici. Jordan ho vděčně poplácal po rameni.

Proběhli kolem nich další sangvinisté, aby pomohli Bernardovi.

Rhun je následoval.

Bernard ukázal na labyrint okolních chodeb. „Rozptylte se. Vyčistěte nám cestu!“

Znovu se dali do pohybu, Rhun zdvojnásobil úsilí, masakroval strigoi a vedl je vpřed. Tunel před nimi se rozšířil a odhalil podzemní řeku, most přes ni a loučemi osvětlenou jeskyni za ním.

Rhun s Bernardem zatlačili zbývající strigoi na břeh řeky a svrhli je do bublající vody, která stvůry pohltila. Sangvinistické posily se vyhrnuly za nimi a kryly jim záda.

Erin přistoupila k Rhunovi a ukázala přes závoj sirných par stoupající z řeky. Pohybovaly se tam nejasné postavy, ale nebylo pochyb, že jde o obětní rituál.

„Rychle!“

Jejich tým se rozběhl přes kluzký kámen klenutého mostu.

Jakmile se Rhunovy nohy dotkly skály na druhé straně, pronikavě se změnil samotný vzduch, náhle byl tak chladný jako v hrobce uprostřed zimy. Erin s Jordanem zalapali po vzduchu a jejich dech se změnil v obláčky páry. Ještě víc je však zmrazil hrůzný pohled, který se jim naskytl.

Uprostřed jeskyně ležela bledá postava připoutaná na černém kameni. Zcela ji obklopovala černá mlha, která kypěla a svíjela se, stoupala ke klenutému stropu a šířila se do všech tunelů, vysouvala úponky hledající cestu ven.

Celé místo páchlo zkázou a zmarem.

Známá šedá postava Jidáše se jasně odrážela na pozadí této děsivé tryskající energie, v obličeji měl triumfální výraz.

Dál za oltářem visela žena přikovaná ke zdi, temná pleť se jí leskla a oči zřetelně planuly.

„To je ona!“ zatahal Bernard Rhuna za rukáv.

Rhun kardinála ignoroval, hledal v tomto ponurém výjevu pouze jednu osobu.

Alžběta ležela napravo od něj ve velké kaluži černé krve, zdálo se však, že není její. Bojovala s půltuctem strigoi, kteří se ji snažili udržet na zemi. Okolo ní leželo už několik mrtvých netvorů. Na studené skále se chabě zmítalo asi deset můr s křídly potrhanými námrazou.

Její oči nalezly jeho, byly plné hrůzy a obav – ale ne o vlastní život.

„Zachraň chlapce!“

7.52

Jordan se zastavil u Erin a rychle obhlédl situaci.

V ten okamžik krátkého váhání se z nejbližších tunelů po obou stranách vyhrnuli další strigoi. Bernard si vzal na starost ty vlevo, Rhun zaútočil na pravém křídle.

Jordan postrčil Erin vpřed, pryč od netvorů a jejich drápů.

Pak zaútočil na jedinou další přímou hrozbu v jeskyni.

Zvedl automatickou pistoli a rozběhl se k muži v šedém. Jak se Jidáš otočil, Jordan přeskočil všechny formality. Vypálil mu tři dávky za sebou do hrudi, přímo do srdce.

Jidáš se zapotácel a padl naznak na zem. Skrz sako a bílou košili mu prosákla jasně červená krev a začala se roztékat po podlaze jeskyně.

„Dlužil jsem ti to, parchante,“ zamumlal Jordan a mnul si hrudník.

Dál držel zbraň namířenou na padlého. Jidáš je nesmrtelný a nejspíš se uzdraví, ale jak dlouho to bude trvat? Chlapci trvalo nějakou dobu, než se dal dohromady. Doufal, že i Jidáš si dá načas, ale pro jistotu si ho pohlídá. Z kaluže rudé krve unikl pramínek a zamířil po černé skále k černému víru, jako kdyby k němu byl přitahován.

Avšak než se k němu krev dostala, zmrzla.

Erin také vykročila tím směrem, nepochybně chtěla pomoci chlapci.

Jordan ji chytil za rameno a zastavil. „Počkej.“

Pohlédla na něj. „Myslíš, že je ta mlha jedovatá?“

„Myslím, že něco mnohem horšího,“ odpověděl. „Zkusím to první.“

Jak se přiblížil, ucítil, že se neustálé pálení v rameni začalo utišovat. Každým krokem mu těžkly nohy. Ať se z podzemí dralo cokoli, dokázalo to z něj vysát záhadný oheň – a s ním i veškerou sílu. Náhle ho rozbolela hruď, chytil se za místo, kde byl postřelený. Podíval se dolů, čekal, že spatří, jak krvácí.

„Jordane?“

„Nemůžu…“

Klesl na kolena.

7.53

Rhun slyšel výstřely a viděl, jak Jidáš padl prozatím vyřazený ze hry. Za ním Bernard bojoval v ústí tunelu a držel tam strigoi uvězněné. Rhun skočil k těm, kteří drželi na zemi Alžbětu. Ještě ve vzduchu od ní odtrhl dva z útočníků a mrštil jimi proti smečce, která se hnala na něj.

Při dopadu rozdrtil podpatky několik můr, které byly nepřátelským chladem podivně paralyzované.

Pak se vrhl na smečku, čepel jeho dýky se blýskala.

Jeden strigoi padl, na skálu vystříkla krev.

Sápaly se po něm drápy a zuby, ale kněz bojoval a zatlačil celou smečku zpět do tunelů. Nakonec se zdálo, že netvoři ztratili odvahu a rozprchli se do temnoty.

Rhun hned využil volné chvilky a otočil se zpět. Alžběta bojovala s posledními čtyřmi vězniteli, svíjela se jako lvice v pasti, krvácela ze stovek ran a ještě víc jich způsobila svým soupeřům.

V tuto chvíli byl jejich boj vyrovnaný.

Rhun se vrhl vpřed, aby změnil poměr sil.

KAPITOLA 45

20. prosince, 7.54 SEČ

Cumae, Itálie

Erin odtáhla Jordana od chladného plápolání černého kouře. Vzpamatoval se natolik, že dokázal vstát, ale stále si hladil hruď. Příliš se vysílil po nedávném utrpení, kterým musel projít? Ulevilo se jí, když cítila, jak jeho vlhká ruka, kterou drží v dlaních, opět začíná hřát.

Zpoza mraku k nim dolehl hlas. „Nemůžete se k němu přiblížit.“

Promluvila žena připoutaná ke skále. Byla oblečená do prostých bílých šatů a na nohou měla kožené sandály, vypadala, jako by vystoupila z antické řecké vázy.

Erin obešla černý mrak, aby jí lépe viděla do obličeje. Bezpochyby šlo o ženu z kresby, z Jidášovy olejomalby a nejspíš i tu, kterou Bernard viděl v Jeruzalémě. Stála připoutaná k železnému kruhu vsazenému do skály, očividně byla zajatec stejně jako hoch.

Ale co je zač?

Z přemítání ji vyrušil Rhun, když zvedl jednoho strigoi vysoko do vzduchu a prohodil ho mlhou nad oltářem. Když se bestie dotkla mraku, z hrdla se jí vydralo děsivé zaskučení. Tělo okamžitě zmrzlo a zachovalo si výraz bolestné agonie. Erin se na okamžik zdálo, že vidí, jak mu z úst a nosu vystoupila také kouřová temnota, zakroužila a splynula s temnotou nad Tommym. Vzpomněla si na kresby v Alžbětině hrůzném vědeckém zápisníku, jak popsala stejnou kouřovou esenci spojenou se strigoi.

Pak tělo netvora narazilo na stěnu jeskyně a roztříštilo se jako porcelánový talíř.

Erin v úděsu o krok ustoupila.

Jak by se jim mohlo povést chlapce zachránit? Je vůbec ještě naživu?

Jako kdyby jí četla myšlenky, žena opět promluvila. „Já se k němu dostanu.“

Erin na ni zůstala hledět.

Žena zvedla spoutané ruce. „Osvoboďte mě.“

Erin si vyměnila pohled s Jordanem.

Ten pokrčil rameny, pistolí dál mířil na bojující na protější straně jeskyně. Rhun s Bernardem a Alžbětou tam likvidovali poslední zbytky strigoi.

„V tuhle chvíli,“ usoudil, „je každý Jidášův nepřítel můj přítel.“

Erin však stále váhala, vzpomněla si na olejomalbu, kde Jidáš ženu objímá a láskyplně na ni hledí.

„Někdo tam musí jít a zachránit ho,“ připomněl jí Jordan.

Přikývla, pospíšila k ní a Jordanovou dýkou přeřezala tlustý provaz, který poutal ženiny ruce k železnému kruhu. Jordan zůstal na stráži.

Když ji Erin uvolňovala, ženiny oči pohlédly do jejích a navzdory okolnímu krveprolití z nich vyzařoval klid a mír.

Erin naprázdno polkla, došlo jí, komu pomáhá, ale chtěla to slyšet nahlas. „Jste kumská Sibyla.“

Žena slabě přikývla. „To je jedno ze jmen, která jsem během staletí nesla. Teď dávám přednost jménu Arella.“

„A dokážete chlapci pomoct?“ Pohlédla na jeho drobné tělo natažené na kameni.

„Musím… jako jsem pomohla kdysi dávno jinému chlapci.“

Když měla Arella konečně ruce volné, sepjala je, jako kdyby se modlila, ukazováčky se téměř dotýkala obličeje.

Jordan s Erin ustoupili, cítili, jak se v ženě začíná hromadit nějaká síla.

Náhle se Sibylino tělo rozzářilo zlatým světlem, oba kvapně ještě ucouvli. Světelná korona, která vyšlehla k Erin, jí zahnala chlad z kostí, bylo to jako laskavé teplo letního slunce vonící trávou a jetelem. Erin ho dychtivě nasála. Naplnilo ji štěstím a připomnělo jí okamžik, kdy se Krvavé evangelium proměnilo z obyčejné olověné desky v knihu ukrývající Kristova slova.

A náhle našla slovo, které vyjadřuje to, co cítí.

Svatost.

Ocitla se v přítomnosti skutečné svatosti.

Jordan vedle ní se usmál, zjevně se cítil stejně. Na okamžik se uprostřed bitvy rozhostil mír. Naklonila se k němu, aby spolu sdíleli teplo, sílu a lásku.

„Můžeme udělat něco, čím bychom vám pomohli?“ zeptala se Erin.

Milostiplná se otočila k Erin. „Ne. Ani vy, ani kněží nemůžete chlapce zachránit. To dokážu jen já.“

Žena – Arella – vykročila od stěny a zamířila ke kypícímu gejzíru mrazivé temnoty. Několik krajních výběžků černě se vypařilo, když se její záře přiblížila. Jiné šlahouny se zatáhly zpět do mračna, jako kdyby uhýbaly před jejím dotekem.

Pak vstoupila do samotného mračna, její zář zesílila a rozbíjela temnotu, která kolem ní vztekle zavířila. Záře jí vyšlehla z ramen do výše, zařízla se do temnoty a vytvořila známý tvar.

Erin si vybavila starou kresbu, kterou nalezla v trezoru.

Křídla.

Jak může na zemi existovat taková bytost?

Uvědomila si, že je pro ni daleko snazší přijmout strigoi, existenci prokletých bytostí, ztělesněného zla než přijmout existenci vtěleného dobra. Ale nemohla popřít, čeho je právě svědkem.

Arella přistoupila k oltáři a k chlapci.

Temnota se kolem ní uzavřela a zaútočila na její jas.

Z opačné strany se ozval zoufalý výkřik. „Ne… Arello… ne…“

Jidáš se postavil, košili měl nasáklou krví. Ucouvl a pak vběhl do tunelu a zmizel.

Jordan sebou trhl a chtěl ho pronásledovat, ale Erin ho pevně popadla za ruku, chtěla ho mít u sebe.

„Ví, že prohrál, ale hoch nás může potřebovat.“

Jordan se zklamaně zašklebil, ale přikývl, zbraň však nechal dál namířenou na tunel.

Arella si klekla na hrubou skálu. Ohnula křídla a vytvořila z nich kolem chlapce ochranný štít. Tommy ležel na zádech a silná síť mu překrývala tělo. Kůži měl voskovou a našedlou, jako kdyby byl už mrtvý.

Přišli jsme pozdě.

Erin se sevřelo hrdlo. Ale Sibyla se dotkla jeho bledé tváře a vrátila se do ní barva, rozšířila se od jejích prstů jako znamení, že má chlapec ještě naději.

Arella mu zvedla hlavu z kamene, pootočila ji a odhalila blýskavý stříbrný střep, který mu trčel z bledého krku a kolem něj vytékala krev. Druhou rukou nadzvedla roh sítě. Zdálo se, že už byl částečně uvolněný. Ruka jí hladce vklouzla pod síť a jemně zpod ní vytáhla chlapcovo hubené tělo.

Ale temnota se nehodlala tak snadno kořisti vzdát. Když ho Arella vzala do náruče a vstala, zhustila se do černých spárů, které se zaťaly hluboko do jejího světla, trhaly ho a páraly.

Arella zasténala a klesla na koleno.

Záda šatů měla rozervaná a na ramenou se jí objevily černé šrámy.

Erin k ní natáhla ruce, že jí pomůže, ale opět je nechala klesnout, věděla, že pro ni nemůže nic udělat.

Arella potácivě vstala, stále v náruči držela hocha. Její zlaté světlo se na okrajích třepilo a vyhasínalo. Zapřela se proti bouři, která kolem ní ještě zesílila. Oblak zhoustl a sevřel ji, snažil se světlo zadusit a dorážel na ni jako ledová vichřice.

Arella namáhavě udělala nejistý krok, pak další.

Zdálo se, že poslední zbytky své záře soustřeďuje kolem hocha a sebe nechává proti útokům bez ochrany.

Udělala další krok – a pak se konečně vymanila temnotě a padla na kolena, hocha stále držela v náruči. Šaty měla rozervané na cáry, tělo pokryté černými skvrnami a temnými škrábanci, černé vlasy jí dočista zbělely.

Erin se k ní vrhla, žena mezitím klesla na bok. Jemně uchopila Tommyho pod pažemi a odtáhla jeho bezvládné tělo od temného víru.

Jordan zvedl Arellu a následoval ji.

„Musíme je odtud dostat,“ hlesla Erin. „Co nejdál z tohohle prokletého místa.“

Mezitím boj v jeskyni skončil.

Zdálo se, že zbývající strigoi po Jidášově ústupu vzali nohy na ramena.

Přiběhli k nim Rhun a Bernard, ale hraběnka se mezi nimi protlačila a rychle si klekla k chlapci.

„Jeho srdce,“ vyhrkla a zatvářila se krajně ustaraně. „Slábne.“

Rhun přikývl, slyšel zřejmě totéž.

„Nemůže se uzdravit, dokud v něm pořád trčí tohle,“ zavrčela.

Než někdo stačil zaprotestovat, ať je opatrná, popadla střep, vytrhla ho chlapci z krku a mrštila jím na druhou stranu jeskyně. Tommymu však krev vytékala z rány dál.

„Proč se nehojí?“ zeptala se Erin.

Otočili se směrem, kterým zahodila úlomek.

Z tunelu vedle místa, kam dopadl, vystoupila postava a vyloupla se z temnoty.

Jidáš na ně hleděl s chladnou záští.

Pak se podíval na Arellu ležící na zemi a rychle sebral ze země její střep. Zachvácený žalem se však o něj pořezal. Úlomek se mu zabodl do prstu, místo krve však vytryskly zlaté kapky světla.

Se zděšeným výkřikem ucouvl.

Jordan po něm vypálil, střely jen zajiskřily na skále.

Rhun se vrhl vpřed, překonal jeskyni rychlostí, které je schopen jedině sangvinista, ve světle loučí jeho karambit vrhal stříbrné záblesky.

Pak Jidáše někdo zezadu popadl a vtáhl do tunelu.

A někdo jiný vyšel, aby se s Rhunem utkal místo něj.

8.06

Rhun se zarazil ochromený šokem, odmítal uvěřit vlastním očím. Díval se na mnicha ve známé hnědé kutně přepásané růžencem, který se svými brýličkami bude navždy vypadat jako přerostlý chlapec.

„Bratře Leopolde?“

Zpět z říše mrtvých.

Leopold pozvedl meč, tvářil se odhodlaně a vážně.

Rhun na něj dále jen zíral. Zkoušel nějak pochopit Leopoldovy činy a to, že ještě žije. Hlavou mu prolétlo tisíc vysvětlení, ale věděl, že jsou všechna chybná. Musí se vyrovnat s krutou pravdou.

Stojí před ním sangvinistický zrádce, který již dlouho pracuje pro Jidáše.

Kolik životů má na svědomí ten, koho nazýval přítelem?

V Rhunově netlukoucím srdci se postupně vybavovaly tváře a jména. Všichni ti, pro které truchlil. I ti, které sotva znal. Vzpomněl si i na strojvůdce a jeho pomocníka ve vlaku.

Ale jedno jméno v něm víc než všechna ostatní zažehlo palčivý hněv.

„Kvůli tobě zemřela Nadia.“

Leopold měl dost slušnosti, aby se zatvářil zkormouceně, ale i tak si našel ospravedlnění. „Každá válka má své oběti. Ona to věděla lépe než ty a já a přijímala to.“

Rhun neměl na takové fráze žaludek. „Kdy jsi začal zrazovat řád? Jak dlouho už jsi zrádce?“

„Vždy jsem sloužil vyššímu záměru. Ještě než jsem složil sangvinistický slib, než jsem vypil první pohár krve Kristovy, už jsem kráčel touto cestou s Damnatem. Abych pomohl Kristovu návratu na zem.“

Rhun se zamračil. Jak je to možné? Proč nebyl Leopold spálený jako ostatní strigoi, kteří chtěli řád obelhat složením křivé přísahy?

Rhun našel odpověď v oddaném pohledu Leopoldových očí.

Když skládal přísahu, nelhal. Celým svým srdcem skutečně věřil, že slouží Kristu.

„Oplakali jsme tě,“ řekl Rhun. „Pohřbili jsme tvůj růženec s plnými poctami ve svatyni, jako kdybys padl při službě Jemu.“

„Já Mu sloužím,“ prohlásil Leopold pevně. „Kdyby ne, proč by i teď posvěcoval víno, které mi dává sílu?“

Rhun se zarazil. Je Leopoldova oddanost skutečně tak bezvýhradná?

„Musíš přece cítit, že mluvím pravdu.“ Leopold téměř žadonil. „Můžeš se přidat k nám. On tě přivítá.“

Rhuna se zmocnil úžas. „Chceš, abych odešel z církve a připojil se ke Kristovu zrádci? K muži, co spolupracuje se strigoi?“

„Neděláš snad totéž s tamtou strigoi?“ Leopold ukázal na Alžbětu. „Srdce musí jít za tím, co cítí jako správné.“

Rhun zůstal jako omráčený – a přesně to Leopold svými mazanými řečmi sledoval.

Vzápětí se na Rhuna vrhl, bleskurychle a divoce bodl mečem.

Rhun v poslední chvíli uhnul, instinkty zareagovaly rychleji než mysl. Leopoldův meč ho zasáhl do boku, pronikl vestou a zastavil se na žebrech. Rhun zareagoval stejně intuitivně, ťal svým karambitem.

Leopold se zapotácel a upustil meč. Chytil se za hrdlo, skrz prsty mu tryskala krev. Klesl na kolena, brýle se mu sesunuly nakřivo. Stále však hleděl Rhunovi do očí – nebyl v nich hněv ani lítost, pouze oddanost.

KAPITOLA 46

20. prosince, 8.09 SEČ

Cumae, Itálie

Erin se držela za hrdlo a v očích měla slzy, když se dívala, jak Leopoldovo tělo padlo k zemi. Pamatovala si ho jako jemného muže s vědeckým zápalem v očích a jízlivým, sebeironizujícím humorem. Vybavila si, jak se probrala v tunelech pod Římem s tím, že je určitě už mrtvá, a právě on ji držel za ruku a použil své lékařské umění, aby ji znovu oživil.

Ten muž jí zachránil život.

A přesto jeho tajemství zabilo mnoho lidí.

Země se náhle prudce otřásla, jako kdyby do ní zespodu udeřila obří pěst. Černý mrak kolem oltáře se zkroutil, zavířil, na okrajích se začal třepit a bičovat vzduch svými výběžky. Z tunelů k nim dolehl skřípot skály a rachot padajících balvanů.

„Je čas zmizet, pojďme!“ zavolal Jordan.

Erin pomohla Alžbětě s Tommym, když prchali k mostu. Rhun je vedl, za ním Bernard s Jordanem nesli mezi sebou Arellu. Země se chvěla dál. Před nimi začal pukat kamenný oblouk vedoucí přes řeku a její bublající voda se hrozila vylít z kamenného koryta.

„Honem!“ vykřikla Erin.

Rozběhli se ze všech sil. Alžběta se jim rychle vzdálila, i když nesla bezvládného chlapce. Přímo přelétla přes most, a dostala se dokonce před Rhuna, který jí pak běžel v patách. Připojili se k hloučku sangvinistů, kteří hlídali tunely vedoucí zpět na povrch, a setkali se tam i s Christianem.

Erin utíkala, proběhla kouřovou clonou sirného žáru, po chladné jeskyni jí spaloval plíce. Obávala se kluzkého kamene pod nohama, ale nezpomalila – zvlášť když odpadl kousek mostu a šplouchl do vody kypící pod ním. Pod nohama se jí začaly objevovat další praskliny.

Náhle ji srazil na všechny čtyři velký otřes. Část oblouku těsně před ní se zřítila. Pohledem změřila pro ni nepřekonatelnou mezeru, zdola vyrazil sloup páry a gejzír vody.

Pak se objevil Rhun, přelétl propast jako velký černý havran. Přistál vedle ní, zvedl ji na nohy, pak ji vzal do náruče a po hlavě se odrazil ke skoku zpět přes propast. Tvrdě s ní přistál na opačné straně, většinu nárazu ztlumila jeho ramena a odkulil se s ní do bezpečí.

Jordan…

Přilétl k nim Bernard se Sibylou v náruči. Hned za nimi připlachtil i Jordan. Oba doskočili na nohy – i když Jordan musel udělat pár kroků, aby udržel rovnováhu.

Vzápětí se za nimi celý oblouk mostu rozpadl na kusy a řítil se do řeky.

Výšleh horka a páry opařil Erin kůži a spálil plíce.

„Rychle dál!“ rozkázal Bernard.

Společně se rozběhli bludištěm pryč. Erin celou cestu neopouštěl děs. Cítila, jak se jí země chvěje pod nohama. Představila si svíjející se temnotu dole. Proč ji nezastavili?

Přišli snad příliš pozdě?

Zůstává pekelná brána stále otevřená?

8.15

Rhun běžel vedle Alžběty, která držela v náruči Tommyho, Prvního anděla z Proroctví. Vybavil si, co na něj zavolala, když jako první vešel do chladné jeskyně.

Zachraň chlapce!

Naléhavost jejího hlasu mu prozradila, že Tommyho nechce ochraňovat kvůli naplnění proroctví. Teď si chlapce tiskla k hrudi a ústa měla stažená do ustarané čárky. Chlapcovo srdce bušilo nepravidelně, slabě, ale odhodlaně a Alžběta se tvářila stejně. Rhun sledoval každý její krok, připravený zachytit ji, kdyby upadla. Krev jí tekla z tisíce drobných ran, ale zdálo se, že čerpá síly z mnohem hlubší studny než obyčejní strigoi.

Jako matka rozhodnutá zachránit za každou cenu své dítě.

Erin a Jordan je následovali, za nimi kardinál, který nesl tmavou ženu. Připomněl si, jak z ní vyzařovalo zlaté světlo a jak Bernard uvěřil, že je to anděl. Přesto se očividně znala s Jidášem a je mezi nimi nějaké pouto. Ale proč by měla andělská bytost vyhledávat Kristova zrádce?

Proč by to měl vůbec někdo dělat?

Rhun pohlédl na krev na rukávu.

Na Leopoldovu krev.

Stále toho tolik nevědí.

Konečně dorazili na konec tunelu a propletli se mezi balvany na pláž. Obloha zůstávala černá a téměř zakrývala slunce. Podíval se na Elisabetu. Prozatím byla v tak temném dni v bezpečí. Ale přesto padla i s hochem v náruči na kolena. Slunce si od ní zjevně vybralo svou daň a podepsalo se i na její obrovské síle.

Rhun zkontroloval oblohu. Kouř se rozšířil až k obzoru. To, co Jidáš uvedl do pohybu, nezastavili odnesením Prvního anděla z podzemní svatyně.

Bernard vypadal stejně ustaraně, došel k nim a položil na pláž ženu. Neotevřela oči, ale chabě pohnula rukou, přejela si dlaní obličej, jako by z něj chtěla otřít pavučiny.

Ještě žije.

Elisabeta vedle ní jemně umístila chlapce, hlavu mu podložila pískem a prohlédla jeho ránu na krku. Stále z ní unikala krev, i když už možná trochu méně. Je to projev toho, že se uzdravuje, anebo mu jen vyhasíná život?

Elisabeta ho vzala za ruku. Rhun nepochyboval, že zabije každého, kdo by se pokusil chlapci ublížit. Vzpomněl si, s jakou divokostí bránila vlastní děti, i když současně vraždila děti jiných. Její loajalita pro něj byla záhadou.

Vítr jí rozvlnil plášť a na tvář jí dopadla skvrnka filtrovaného slunečního světla. Rhun k ní přiskočil, ale kůže se jí nezačala pálit. Ve vzduchu bylo zjevně příliš rozptýleného popela, aby pod tímto přízračným nebem mohli volně chodit i strigoi.

Představil si oblak popela, jak zahaluje celý svět a probouzí hrůzy, které dlouho číhaly v hrobkách, hrobech a dalších místech, kam nepronikne slunce.

Elisabeta si také všimla změny a zvedla obličej k šedému nebi. I když bylo plné popela, šlo o první denní oblohu, kterou po mnoha staletích viděla nezakrytým okem. Dlouho na ni mlčky hleděla, pak opět obrátila pozornost k chlapci ležícímu na písku.

Bernard k hochovi přistoupil z druhé strany. Sundal si sako a rozepnul si bílou košili celou od krve, odhalil skrytou neprůstřelnou vestu. Odepnul vodotěsnou schránku, kterou měl na srdci, a vytáhl tenkou knihu vázanou v kůži.

Rhun jen zalapal po dechu.

Bylo to Krvavé evangelium.

8.21

Erin si všimla Evangelia v Bernardových rukou a klekla si k chlapcově hlavě. Vycítila, že na jeho bledém čele spočívají staletí proroctví. Popel se mu snášel na vlasy, stále chlapecky jemné. Na tvářích a rtech mu přistály další šedé vločky. Natáhla ruku a setřela je, na obličeji po nich zůstaly rezavé šmouhy.

Při jejím doteku se ani nepohnul, dýchal mělce a příliš pomalu.

Vedle ní se objevil Jordan.

„Co je s ním?“ zeptala se Erin. „Ve Stockholmu se uzdravil mnohem rychleji. Proč se Tommy tentokrát neuzdravuje?“

„Nevím,“ odpověděla šeptem Báthoryová a podívala se na ni s takovým smutkem, až Erin překvapeně zamrkala. „Ale slyšela jsem Jidáše vychloubat se, že má zbraň, kterou dokáže zabíjet anděly. I teď slyším, jak mu mladé srdce stále víc selhává. Muselo to být něco v tom střepu.“

Hraběnka mu odhrnula pramen vlasů z čela.

Bernard klesl na koleno. „Ukažte, vložím Evangelium Tommymu do rukou,“ prohlásil. „Možná ho zachrání svatost té knihy.“

Báthoryová se na něj zamračila. „Svěřuješ naději jen další svaté knize, knězi? Copak nám ta druhá doteď k něčemu byla?“

Přesto hraběnka neodporovala, když Bernard složil chlapci ruce na hruď. I ona věděla, že jakákoli naděje je lepší než žádná.

Bernard uctivě vložil knihu do chlapcových rukou. Když se kožená vazba dotkla jeho pokožky, na okamžik zazářila zlatě, vzápětí opět ztmavla.

Tommy s námahou otevřel oči. „Mami…?“

Hraběnka se k němu sklonila, na tvář mu skápla její slza. „Jsem Alžběta, můj statečný hochu,“ řekla. „Jsme svobodní.“

„Otevři knihu, chlapče,“ pobídl ho Bernard. „A zachraň svět.“

Erin si vzpomněla na Proroctví.

Trojice z proroctví musí přinést knihu Prvnímu andělovi, aby ji posvětil…

Pohlédla na Rhuna, na Jordana a na Báthoryovou.

Tommy se zkusil posadit, aby také splnil svůj úkol.

Báthoryová mu pomohla a podepřela mu hubená záda vlastním tělem, snažila se přitom být co nejohleduplnější.

Tommy si položil knihu do klína a otevřel ji na první stránce. S námahou se k ní sklonil a pokusil se přečíst pradávná slova v řečtině.

„Co se tu píše?“ zeptal se sípavě.

Erin mu odrecitovala text. „Blíží se velká válka na nebesích. Aby zvítězily síly dobra, musí být z tohoto evangelia sepsaného mou vlastní krví vykována zbraň. Trojice z proroctví musí přinést knihu Prvnímu andělovi, aby ji posvětil. Jedině tak mohou zajistit spásu světa.“

Jak ho sledovali a čekali, na otevřené stránky padal popel.

Nic jiného se nedělo.

Tommy vzhlédl k vířící obloze a pak se podíval na dmoucí se olověné moře. „Co mám ještě udělat?“ zeptal se a vypadal naprosto ztraceně a opuštěně.

„Jsi První anděl,“ řekl tiše Rhun. „Jsi předurčen tuto knihu posvětit.“

Tommy zamrkal, aby setřásl popel z dlouhých řas, a pochybovačně se na něj podíval. Pak se otočil k osobě, které zjevně důvěřoval nejvíc.

K Báthoryové.

Hraběnka mu otřela krev z krku, rána tam stále ještě byla. Promluvila hlasem plným obav, chytala se každé naděje. „Může to tak být.“

„Ale já nejsem anděl.“ Tommy se zamračil. „Andělé přece nejsou.“

Báthoryová se na něj zašklebila a obnažila špičky ostrých tesáků. „Když jsou na světě netvoři, tak proč by nebyli andělé?“

Tommy si vzdychl, oči se mu na okamžik protočily v sloup – ale spíš než o výraz otrávenosti šlo o příznak celkového vyčerpání. Začal zřetelně odpadávat.

Báthoryová mu položila dlaň na tvář. „Ať už tomu věříš nebo ne, co ti to udělá, když vyhovíš jejich přání a požeháš tu zpropadenou knihu?“

Bernard mu stiskl rameno. „Prosím, zkus to.“

Tommy rezignovaně potřásl hlavou a zvedl dlaň nad otevřené stránky Evangelia. Ruka se mu i takovou malou námahou celá roztřásla. „Žehnám… této knize.“

Opět čekali, popel dál padal a země se stále otřásala.

Žádný zázrak se nekonal. Žádné zlaté světlo ani nová slova.

V Erin narůstala nejistota.

Něco museli přehlédnout – ale co?

Jordan se zamračil. „Možná musí pronést nějakou speciální modlitbu.“

Christian přelétl pohledem zničenou krajinu. „Anebo jsme na prokletém místě.“

Bernard se napřímil a vděčně ho popadl za rameno. „No jistě! Krvavé evangelium se může proměnit jen nad svatými kostmi apoštola Petra ve Svatopetrské bazilice. Musíme chlapce odvézt do Říma. Jedině tam může být kniha posvěcená!“

Tommy se náhle opřel o hraběnku, krátký návrat sil vyhasl jako sfouknutá svíčka. Ze stále nezhojené rány mu vytryskla kapka krve.

„Cestu do Říma nemůže přežít,“ namítla Báthoryová. „Skoro už ani neslyším jeho srdce.“

Rhun pohlédl na Erin a přikývl na souhlas.

Vzápětí doktorčinu pozornost přilákal povzdech za jejími zády, kde ležela na písku Arella. Žena se předtím převalila na bok, nyní však znovu klesla na záda, předtím ale stačila pohlédnout na Erin očima, ve kterých se zračil stejný smutek jako na kresbě, stejná lítost, se kterou se dívala na Jidáše.

Erin na rozdíl od Jidáše pochopila, co jí chce sdělit.

Mýlíte se.

Jako kdyby Sibyla věděla, že jí Erin porozuměla, s úlevou zavřela oči a bezvládně spadla do písku.

Erin k ní s obavami přiklekla a vzala ji za ruku, naštěstí byla teplá. Pak si všimla, že má špičky prstů pokryté vlhkým pískem. Sjela pohledem vedle ní – tam, kam se Arella nakláněla – a spatřila symbol vyrytý do písku.

Byla to pochodeň – načrtnutá ve spěchu a již trochu zanesená popelem, zobrazující svazek zapálených loučí.

Za ní Bernard navrhl: „Můžeme tu hocha ošetřit a na cestu mu na ránu přiložit tlakový obvaz. Tak přežije… musí přežít let do Říma.“

Christian ukázal na druhou helikoptéru stojící na pláži. V ní musely dorazit kardinálovy posily. „Skočím pro lékárničku. V nádržích by mělo být dost paliva pro cestu do Vatikánu. Jde jen o hodinový let. Jakmile budeme ve vzduchu, informuji lékařský tým, aby se na nás připravil.“

Báthoryová se ušklíbla. „Hoch nemá přirozené zranění. Vaše moderní medicína ho nedokáže vyléčit.“

Erin pro jednou musela s hraběnkou souhlasit. I bez Tommyho zázračných schopností uzdravovat se by se mu rána už měla zatahovat.

Znovu se zamyslela nad Arelliným symbolem.

Všichni se mýlíte.

Jak se Christian rozběhl pro lékárničku, Bernard zkusil nalít na ránu posvěcené víno a mumlal přitom latinské modlitby. Pak ji rukávem otřel.

Vyvalila se krev, nyní tekla víc.

Erin si všimla slabého zlatého světla viditelného jen díky vládnoucímu šeru. Možná šlo o jeho zvláštní andělskou esenci, zázrak, který jej udržoval při životě, stejný nejspíš zachránil život Jordanovi ve Stockholmu.

„Vůbec nevíte, co děláte,“ prohlásila Báthoryová a odstrčila Bernarda od chlapce. Ukázala na Arellu. „To ona u sebe nosila úlomek, který ho tak zranil. Musí o něm vědět víc. Probuďte ji.“

Erin to zkusila, zatřásla ženiným ramenem, ale ta nereagovala.

„Musíme dostat chlapce ze zdejší prokleté půdy a převézt ho do Říma,“ prohlásil kategoricky Bernard, když se objevil Christian a vracel se k nim. „Tam ho dokážeme zachránit.“

Erin blesklo hlavou Arellino předchozí varování.

Ani vy, ani kněží nemůžete chlapce zachránit. To dokážu jen já.

Erin se otočila k Bernardovi a vyslovila nahlas přesvědčení, které v ní stále sílilo. „Všichni se mýlíte.“

Jako kdyby Arella slyšela své poselství, probrala se. Pomalu natáhla ruku k Tommymu, k jeho zakrvácenému krku. Když se ho dotkla, kapka krve stékající z rány se zastavila. Zůstala na místě. Pak ženě klesla ruka a kapka pokračovala v pouti dolů po chlapcově bledé kůži.

„Ona ho dokáže vyléčit,“ prohlásila důrazně Erin.

Báthoryová přikývla. „Zranila ho andělská zbraň. A může ho uzdravit jen anděl.“

„Jak?“ zeptal se Bernard.

Erin hleděla na symbol, věděla, že je důležitý. Ta žena by nenakreslila nic bezdůvodně. Sibyla nikdy nezobrazila nic, co by nebylo důležité. Vybavila si kresbu nalezenou v Jidášově trezoru.

„Pochodeň!“ Erin zavolala ostatní a ukázala do písku. „To je jeden z pěti symbolů na kresbě, představují pět Sibyl.“

„A co má být?“ zeptal se Bernard, právě když se k nim vrátil Christian.

„Snaží se nám říct, kam máme jet a jak ho uzdravit. Planoucí pochodeň je symbol libyjské Sibyly, další z věštkyň, která předpověděla Kristův příchod. Podle místní mytologie má tamní voda zázračné léčivé vlastnosti. Podle některých zde Kristus zůstal s Marií a Josefem po útěku před Herodovým vražděním.“

„Znám ty příběhy,“ souhlasil Bernard. „Ale libyjská Sibyla sídlila v Sivě, což je pouštní oáza na území současného Egypta. Daleko za Středozemním mořem. Chlapec tak dlouhou cestu prostě nemůže přežít.“

Erin si uvědomila, že má pravdu, a mlčela.

Bernard to pokládal za souhlas a přešel k rozkazům. „Odvezeme je do Říma oba.“ Mávl na Christiana. „Vezmi kluka. Já se postarám o tu ženu.“

Báthoryová se postavila mezi Christiana a Tommyho. „Tak to ne.“

Bernard se na ni rozzuřeně podíval. „Jestli ho nemůžeme uzdravit tady a jestli ho nedovezeme do Sivy, tak co potom?“ vybuchl vztekle. „Pokud ho alespoň stihneme dostat do Říma do Svatopetrské baziliky, může žít tak dlouho, aby posvětil knihu a odhalil její tajemství.“

„Takže vám vlastně nesejde na tom, jestli ten kluk přežije nebo umře?“ zeptal se Jordan a položil ruku Erin na rameno. „Hlavně když splní svůj úkol.“

Bernardova zlostná grimasa byla dostatečnou odpovědí.

Erin se postavila vedle Báthoryové. „Život toho dítěte je důležitější než jakékoli tajemství.“

Bernard jim nehodlal ustoupit a mávl rukou k bledé obloze. „Popel padá dál. Co se narušilo, nebylo napraveno. Viděli jsme, jak se pod hochem otevřela brána pekla. Sice jsme to zpomalili, ale je to nevyhnutelné. Co bylo otevřeno, musíme zavřít. A máme čas jen do západu slunce, abychom to zastavili.“

„Proč do západu slunce?“ zeptala se Erin.

Bernard vzhlédl k obloze. „Četl jsem příběhy o tomto místě. Jestli se brána pekla otevře za dne, musí být znovu uzavřena do posledního denního paprsku téhož dne, jinak ji už nezavře nic. To je mnohem důležitější než jakýkoli jeden život, i kdyby to byl život toho chlapce. Když nebudeme jednat teď, zcela jistě zemřou nespočetní nevinní.“

„Ale právě to jednání se mi vůbec nelíbí,“ namítla Erin.

Jordan se postavil k ní. „Souhlasím s Erin.“

Hraběnka se přidala. „Já také.“

Rhun se nejistě díval z jednoho na druhého, váhal mezi nimi a Bernardem, který měl za zády podporu tuctu sangvinistů. „Co tedy navrhujete, abychom udělali, Erin?“

„Zapomeňme na Evangelium, na Proroctví, na záchranu světa. Soustřeďme všechny síly na záchranu tohoto jediného chlapce, který už trpěl víc, než si dokážeme představit. Dlužíme mu to. Dostalo se mu nesmrtelnosti za jediný čin, pokusil se zachránit zraněnou holubici. Pro mě je tou holubicí on. Nenechám ho zahynout.“

Chladná hraběnčina dlaň sevřela její. Jordanovy teplé prsty ji uchopily za druhou.

„Léčivá voda v Sivě má být tak silná, že ji sama Sibyla používala ke své obnově, aby se udržela nesmrtelná.“ Erin pohlédla dolů na ženu a udivilo ji, jak může anděl vypadat tak sinale a křehce. „Stále je tam můžeme dopravit před západem slunce. A oba uzdravit.“

„Hoch určitě zemře dřív, než se tam dostanete,“ vyprskl Bernard. „Řím je jen…“

Rhun mu skočil do řeči. „Jak chceš v Římě chlapce vyléčit?“

„Máme tam lékaře. Máme tam kněze. Ale i kdybychom je neměli, nejdůležitější je posvětit Knihu ve svatém Petrovi.“

Rhun se nespokojeně zamračil. „A odkud bereš jistotu, že Kniha odhalí svá tajemství v Římě?“

„Protože musí.“ Kardinál se dotkl svého krucifixu. „Jinak jsme všichni ztracení.“

Rhun se podíval na Erin a pak na hraběnku. „Bernarde, až příliš ses soustředil na návrat do Vatikánu.“

„Právě tam bylo Krvavé evangelium otevřeno a vráceno na svět.“

„Ale tu knihu jsme tam donesli jen na radu jak Erin, tak Báthory Darabontové. Jenže teď tu stojíme a znovu Erin a další žena z rodu Báthoryů ti radí, abys vzal hocha do Sivy. A i když nevíme jistě, kdo z nich je Vědma, v téhle chvíli to nehraje roli. Obě rozhodly, abychom hocha odvezli do Egypta.“

„Nejenom my,“ dodala Erin a ukázala na Arellu. „Ještě další žena. Anděl, jenž vás podle vašich vlastních slov shledal v minulosti nehodným.“

Bernard po jejích slovech ustoupil o krok, ale zdálo se, že ho to spíš ještě víc rozčílilo. „Řím je jen hodinu odtud,“ trval na svém. „Pojedeme do Svatého Petra a poskytneme chlapci veškerou potřebnou péči. A jestli se mýlím, můžeme ho lépe připravit na dlouhou cestu do Sivy.“

„Ale to už může být příliš pozdě,“ namítla Erin a ukázala na zatmělé slunce.

Christian se vydal k helikoptéře a také se díval na oblohu. „Ať se rozhodnete jakkoliv, půjdu nažhavit našeho ptáčka. Pak mi řekněte, kam poletíme.“

„Christian má pravdu,“ prohlásil Jordan, popel padal stále hustěji. „Tenhle odporný vzduch může rozhodnout za nás. Jestli se spad ještě zvýší, nikdo nikam neodletí.“

Všichni to uznali a zamířili za Christianem. Rhun nesl Arellu, Báthoryová se opět ujala hocha. Chvíli nato motor helikoptéry s kašláním začal startovat, chvíli se dusil rozptýleným popelem, než se rachotivě probral k životu. Erin si zakryla oči před pískem a popelem, které rozvířily listy rotorů.

Vůbec se nedalo mluvit.

Všichni nastoupili do kabiny. Báthoryová podala Tommyho Erin, zatímco Bernard pomohl Rhunovi položit Arellu na několik sousedních sedadel. Christian je nechal sotva zaujmout místa, vzápětí pořádně vytúroval těžce zkoušené motory. Zvedl stroj nad pláž a zamířil nad olověné vlny, aby unikl víru ohně a kouře.

„Tak kam?“ zavolal přes rameno

„Do Říma!“ rozkázal Bernard a rozhlédl se po kabině, jestli se někdo odváží něco namítnout.

Báthoryová střelila po Erin významným pohledem. Ta se od ní odtáhla, bála se nejhoršího. Ale cílem hraběnčina úskoku nebyla ona. Alžběta se náhle bleskurychle otočila na druhou stranu k Bernardovi, popadla ho jednou rukou kolem pasu a otevřela dveře vedle jeho sedadla. Ani jeden z nich ještě nebyl připoutaný, a jak Báthoryová, tak Bernard se skulili dveřmi ven, stále v pevném sevření.

Erin se naklonila, kam až jí to pásy dovolily, a jak Christian manévroval s helikoptérou, dveře se s práskáním vlivem větru několikrát otevřely a znovu přivřely. Spatřila, jak dvojice šplouchla do vody pod strojem a pak se oba vynořili a dál spolu bojovali.

Jordan se natáhl, dveře zachytil, zavřel a zajistil. „Počítám, že tím se to řeší,“ prohodil se širokým úsměvem, zjevně se mu líbil hraběnčin odvážný tah, jak změnit patovou situaci.

Všichni tři se na sebe podívali.

Christian na ně zíral, v zelených očích měl stále otázku.

Erin se předklonila a poklepala mladému sangvinistovi na rameno.

„Do Sivy,“ poručila pevně.

Christian se podíval na Rhuna, pak na Jordana, oba souhlasně přikývli. Otočil se zpět k řízení a pokrčil rameny. „Kdo jsem, abych se hádal s trojicí z Proroctví?“

KAPITOLA 47

20. prosince, 8.38 SEČ

Cumae, Itálie

Jidáš vše pozoroval z pukliny ve stěně útesu. Držel se hluboko ve stínu, skrytý před ostrými smysly sangvinistů dole na pláži a stíněný zápachem síry a rachocením země, jak se brána pekel chystala otevřít. Jen tak tak stačil vyváznout z podzemních tunelů, než se chodby kolem jeskyně s temným oblakem zřítily a zapečetily ji. Nyní se dokonce ani sangvinisté nedokážou dostat k bráně včas.

Nikdo už nemůže nic udělat, aby zabránil nevyhnutelnému.

A přesto před chvílí viděl, jak helikoptéra nastartovala, vypustila mrak hustého kouře a odlétla s chlapcem a Arellou někam pryč.

Srdce se mu divoce rozbušilo, když viděl Arellu v tak zbědovaném stavu; poznal, kolik pro záchranu hocha riskovala. Vzpomněl si na její dobité tělo a zbělelé vlasy. Přesto i z takové dálky obdivoval její krásu, když ležela na písku.

Má milovaná…

Ze skály nyní pozoroval kardinála a hraběnku, jak se brodí z olověných vln a lepí se na ně nasáklé oblečení. Oba hleděli k obloze za zmizelou helikoptérou.

Ale kam mohli ostatní odletět?

Viděl, jak Bernard s Alžbětou vypadli ze stroje, odhození jako nežádoucí přítěž.

„Všechny jsi nás odsoudila k záhubě!“ Bernardův výkřik dolehl až k němu.

Alžběta si místo odpovědi začala smetat písek z mokrých šatů.

„Dostihneme je!“ pokračoval kardinál. „Nic jsi tím nezměnila!“

Zula si botu a vysypala z ní písek. „Nedokážeš ani připustit možnost, že se mýlíš, knězi?“

„Ty mě nemáš co soudit.“

„Proč ne? Stvořil jsi mě stejně jako Rhun. Už dřív ses pletl do proroctví, když jsi dal Rhuna a mě násilím dohromady.“

Bernard po slovech Báthoryové viditelně ztuhl. Pak vztekle odkráčel pryč k ostatním sangvinistům. Nakonec všichni odešli z pláže, hraběnce opět nasadili pouta a řetězy.

Jidáš počkal celou čtvrthodinu, než se odvážil slézt dolů po stěně útesu na pláž. Vydal se tam za konkrétním cílem. Viděl, jak Arella něco kreslí do písku, a všiml si, jak to zaujalo doktorku Grangerovou a ostatní. Teď přešel k místu, kde tak vysíleně ležela. Všiml si důlku, kde spočívala její hlava.

Klekl si a pohladil ho špičkami prstů.

Zaplavila ho lítost.

Pak spatřil, co nakreslila do písku. Její rukopis by poznal všude, strávil století zaznamenáváním jejích slov a kopírováním toho, co nakreslila. Hleděl na obrázek načrtnutý se stejnou prorockou jasnozřivostí jako všechny předešlé.

Planoucí pochodeň.

Pochopil a usmál se.

Nakreslila ostatním mapu, kam mají jet.

To poznání ho uklidnilo. Znal všechny symboly, které se po staletí objevovaly v jejích věštbách, a tento také.

Posílá je do Sivy.

Vstal a v duchu jí poděkoval, znovu se mu vrátila sebedůvěra. Věděl, že zprávu v písku nechala nejen pro ně, ale také pro něj.

Povolává ho tam rovněž.

Ale proč?

ČÁST PÁTÁ

… Hle, anděl Hospodinův se ukázal Josefovi ve snu a řekl:

„Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam,

dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil.“

On tedy vstal, vzal v noci dítě i jeho matku, odešel do Egypta

a byl tam až do smrti Herodovy. Tak se splnilo, co řekl

Pán ústy proroka: „Z Egypta jsem povolal

svého syna.“

Matouš 2:13–15

KAPITOLA 48

20. prosince, 13.49 východoevropského času

nad Egyptem

Jordan položil čelo na okno nové helikoptéry. Monotónní hluk motoru a nekonečná písečná pláň bez orientačních bodů ho uspávaly. Neustálé pálení v levém rameni vystřelující do tetování po celé jeho délce mu však nedovolovalo usnout. Nebylo nijak zvlášť bolestivé, spíš obtěžující jako svědění, které se nedá podrbat.

Přesto si ho opět škrábal, ani si to neuvědomoval.

Ale někdo jiný ano.

„Něco není v pořádku s tvým ramenem?“ zeptala se Erin.

„…mmm…“ zabručel neurčitě, nechtěl ji zatěžovat banalitami, před sebou mají důležitější problémy.

Třeba toho chlapce, co leží na sedadlech vedle Erin.

Měla Tommyho hlavu v klíně a jednou rukou mu držela na krku sterilní gázu. Během více než pětihodinového letu se zdálo, že se jí podařilo téměř zastavit krvácení, ale stále musela měnit gázové polštářky za čisté.

Konečně jsou však téměř u cíle.

Když odlétli z pláže, Christian se vrátil do Neapole a zajistil jim stejné tryskové letadlo. Bylo čerstvě natankované, odstartovali okamžitě. Zamířili do městečka Mersa Matrúh na egyptském pobřeží, kde přesedli do helikoptéry, bývalého vojenského stroje nyní využívaného pro civilní lety. A od té doby s nimi Christian letí stále na jih přes stejně zvlněný písek.

Jordan už viděl při misích v Afghánistánu a Iráku hodně pouští, ale žádnou tak obrovskou. Jako kdyby jen vyměnil plavbu na bitevní lodi po šedém Středozemním moři za žlutohnědý saharský oceán. Ať jejich vrtulník letěl sebedéle, krajina pod nimi zůstávala stále stejná.

Ale nejhorší bylo, že je oblak popela stále pronásledoval, stíhal je přes moře a držel se za nimi i v poušti. Podle zpráv z rádia se rozrostl do širokého pásu a pohybuje se rychleji, než odhadovaly meteorologické předpovědi. Unikli z evropského vzdušného prostoru právě včas, krátce nato byly všechny lety kvůli špatnému ovzduší zrušeny.

Nyní už Jordan celkem bez problémů uvěřil, že popel chrlí samotné peklo.

Alespoň že je chlapec stále naživu – i když jen tak tak. Dýchal mělce a srdce mu bilo tak slabě, že ani nedokázal nahmatat pulz. Rhun ho však ujistil, že ještě tluče.

Konečně něco za oknem zaujalo Jordanovu pozornost – na obzoru se objevil proužek zeleně.

Protřel si oči slzící od všudypřítomného písku a podíval se znovu.

Stále tam byl.

Alespoň že mi oči pořád ještě slouží.

Pohlédl na Rhuna, který měl u sebe položenou ženu přikrytou modrou námořnickou dekou. Stejně jako Tommy se ani ona celou dobu nepohnula. A přesto kvůli slovu, které ani neřekla nahlas, jsou všichni právě tady.

Kéž to nebude nadarmo.

Kdyby ten kluk zemřel, Erin by to zničilo, protože právě na její naléhání podnikli s umírajícím chlapcem tenhle dlouhý let do neznáma.

Jordan se otočil zpět k oknu a pozoroval, jak se zelený proužek zvětšuje.

Podle Erin byla Siva oáza u libyjských hranic. Měla tekoucí vodu, palmy a obklopovala ji vesnice. Tento smaragd pouště byl osídlený již ve starověku, nacházely se tu zříceniny proslulé věštírny a soubor hrobek nazývaný Gebel al-Mawta neboli Hora mrtvých.

Doufal, že tu nebudou pochovávat dva spolucestující.

Jordan netušil, co je v Sivě může čekat, a tak pohlédl na jedinou osobu, jež by mohla znát odpovědi, na zakryté tělo Sibyly proti sobě – a zjistil, že má otevřené oči a upírá je na něj.

Překvapeně se napřímil a dotkl se Erinina ramene.

Podívala se naproti a předvedla stejně překvapenou reakci jako on. „Arello…?“

Pak Erin sklopila zrak k Tommymu, ale ten byl dál v bezvědomí.

Rhun odepnul pásy, které ji držely na sedadlech, a pomohl jí sednout si.

Přestože v kabině vládlo horko, nechala si kolem ramen deku, zjevně byla stále promrzlá a teprve se vzpamatovávala. I vsedě se nejistě kymácela.

„Jak se cítíte?“ zeptal se Jordan hodně nahlas, aby přehlušil rachot helikoptéry.

Otočila se k oknu a pohlédla na pás stromů, který se k nim blížil. „Siva…“

„Už jsme skoro tam,“ ujistila ji Erin.

Arella zavřela oči a zhluboka se nadechla. „Cítím ji.“

Sledovali, jak se ženě pomalu vrací barva a pleť jí z popelavě šedé opět tmavne. Dokonce i přízračně bílé vlasy začaly dostávat tmavší odstín. Před očima se zotavovala jako usychající rostlina po zalití.

„Musí čerpat sílu z toho, jak se blížíme k oáze,“ pošeptala Erin Jordanovi.

„Vyzařuje z vody,“ řekla Arella a znovu otevřela oči, zajiskřil v nich odlesk bývalého svitu. „Ale je i v samotném vzduchu.“

Jordan vyhlédl ven. Spatřil, že teď už pod nimi ubíhají palmy, rozkvetlé keře, zahrádky na dvorcích a pablesky z modré vody z fontán a zbudovaných jezírek, vše napájené z místního pramene.

Dál vpředu dvě blankytně modrá jezera ohrazovala vesnici. Všiml si rybářských člunů a brázdy za vodním skútrem, tak absurdní uprostřed velké pouště. Za jezery vystupoval z pouště hřeben vyšších stolových hor.

Christian obletěl jezero na západ a zamířil k jednomu z blízkých vrchů. Stál na něm shluk rozpadlých kamenných staveb, ruiny obklopující prastarou věž. Ukazovala k nebi jako obviňující prst.

Vše, co zůstalo z věštecké svatyně.

Erin instruovala Christiana, ať s nimi zaletí tam.

Jordan se ohlédl na Arellu, ta dál vyhlížela ven a po dokonalé líci jí kanula slza.

„Nebyla jsem tu hodně dlouho,“ vzdychla.

Jordan nevěděl, co na to říct.

„Měla jste tu domov?“ zeptala se Erin.

Žena kývla hlavou na souhlas.

„Ale pak jste jak Sibyla kumská, tak Sibyla libyjská.“ Erin náhle vytřeštila oči. „Těch pět symbolů, pět věštkyň, které předpověděly narození Krista, všechny jste byla vy.“

Znovu jí odpověděla jen přikývnutím. „Zřídila jsem si domov na mnoha místech starověkého světa.“ Dychtivě vyhlédla znovu z okna, když Christian oblétával ruiny. „Ale toto bylo mé oblíbené. I když pochopitelně dřív vypadalo mnohem lépe. Měli byste ho vidět v době Alexandra.“

„Myslíte Alexandra Velikého?“ zeptal se Rhun užasle.

Erin pohlédla na Arellu. „Podle dějepisců sem přijel. Aby se s vámi poradil.“

Usmála se. „Byl to nádherný muž s kudrnatými hnědými vlasy, zářícíma očima, tak mladý, tak toužící najít svůj osud a naplnit ho. Jako mnoho jiných před ním… i po něm.“

Zvážněla a zamyslela se.

Rhun usoudil, že si zřejmě vzpomněla na Jidáše.

Arella si povzdychla. „Ten mladý Makedonec si přišel potvrdit, že je Diovým synem a že jeho osudem je dobývat a získat slávu. Řekla jsem mu, že je to pravda.“

Jordan věděl, že Alexandr vytvořil jednu z největších říší starověku, když mu bylo teprve třicet, a zemřel nikdy neporažený v bitvě.

„A co ten druhý boží syn?“ nadhodila Erin. „Podle legend sem přišla i svatá rodina, když prchla před Herodovým hněvem.“

Vřele se usmála. „Takový milý chlapec.“

Rhun se nervózně ošil. Jordan se mu ani nedivil. Vážně znala Krista, když byl ještě dítě?

Erin se pozorně zadívala na Arellu. „Podle bible navštívil Marii a Josefa anděl a varoval je, ať prchnou do Egypta, aby unikli vraždění neviňátek. To jste byla také vy?“

Arella se usmála. Otočila se k oknu a vyhlédla na stromy a jezera. „Přivedla jsem Ho sem, aby tu mohl vyrůst v míru a bezpečí.“

Jordan si ještě z nedělní školy pamatoval, že v životě Krista byly ztracené roky, kdy krátce po jeho narození rodina odešla do Egypta a pak se jako dvanáctiletý objevil v jeruzalémském chrámu a vyspílal několika farizeům.

Erin se také zahleděla z okna, nejspíš si představovala Krista jako chlapce, jak běhá po tamních ulicích a koupe se v jezeře. „Chci znát všechno…“

Arella řekla: „Ani já všechno nevím. Ale mohu se s vámi podělit o Kristův první zázrak. Abyste vše pochopili, musíte začít od něj.“

Erin zmateně nakrčila obočí. „Jeho první zázrak? Když proměnil vodu ve víno na svatbě v Káni?“

Arella pohlédla na Erin smutnýma očima. „To ale nebyl Jeho první zázrak.“

14.07

Nebyl to Jeho první zázrak?

Erin zůstala jako uhranutá, chtěla se ptát dál, ale tajemství musí počkat. Vyčítala Bernardovi, že dává přednost tajemstvím před životem chlapce. Nesmí jednat stejně.

„A co Tommy?“ zeptala se a položila mu dlaň na chladné čelo. „V jeskyni jste řekla, že ho dokážete zachránit. Je to pravda?“

„Ano,“ přikývla Arella. „Ale musíme jednat hned.“

Sibyla se otočila a naklonila k Christianovi, rychle mu něco sdělila a ukázala dál na západ za zříceniny své svatyně.

Christian přikývl a naklonil stroj tím směrem.

Prolétli nad vesnicí s domky z nepálených cihel, které tu stojí už devět set let a některé byly po celou dobu obývané. Erin si zkusila představit, jak asi generace za generací žije ve stejném domě. Její současný univerzitní byt je mladší než ona. A rozhodně z něj nečiší takový dech beroucí nános historie, jaký ji obklopuje zde.

Egypt si uchovává víc než kterákoli jiná země ducha nadčasovosti a tajemství, je to země velkých království a zaniklých dynastií, domov mnoha bohů a hrdinů. Dotkla se kousku jantaru v kapse, vzpomněla si na Amyinu fascinaci dějinami této země. Amy jako každý archeolog toužila jednou vést vykopávky v Egyptě, zanechat tu svou stopu.

Ale naneštěstí pro Amy ten den už nikdy nenastane.

Erin podržela Tommyho za rameno, když helikoptéra vykroužila zatáčku kolem zříceniny svatyně.

Už to nikdy nedopustím, slíbila si.

Svatyně se pod ní rozkládala jako na dlani. Zdi byly zřícené, střechy chyběly a místnosti hleděly do oblohy zastírané popelem. Ale i v současném stavu si místo stále zachovávalo punc původní velkoleposti. Skutečně v těchto kamenných zdech kdysi žila žena, která teď sedí proti ní, a určovala proroctvími běh světa? Přesvědčila Alexandra Velikého, že by mohl dobýt celý svět? Znala Kleopatru, která se koupala ve zdejší vodě? A pokud ano, co královně řekla?

Erin měla tisíc otázek, ale všechny teď musely počkat.

Christian minul ruiny a zamířil do pouště za nimi.

Kam s nimi Arella míří?

Žena pokračovala v navádění Christiana a byla k nim otočená zády.

Rhun se na Erin tázavě podíval, byl stejně zmatený jako ona, ale jen pokrčila rameny. Doletěli až sem pouze na základě jediného slova této andělské ženy. Teď už je příliš pozdě jí nevěřit.

Helikoptéra minula poslední vršek s ruinami a letěla nad neporušenými písečnými dunami. Nad hlavami obloha stále více šedla, jak se k nim blížil mrak popela.

Konečně začal vrtulník klesat. Erin pátrala po nějakém orientačním bodě, ale zdálo se, že si k přistání vybrali jen náhodný pás dun. Listy rotorů zvedaly závoje písku z nejbližších svahů.

Zvuk motorů se změnil, když helikoptéra dosedala na zem.

Ale proč tady?

Jordan nevypadal o nic šťastněji. „Vypadá to tu stejně jako stovky kilometrů pouště, které jsme právě přeletěli.“

Erin měla sto chutí s ním souhlasit, ale pak začala rozeznávat drobné rozdíly. Nejbližší pahorek s dunami měl trochu jiný tvar než okolní poušť. Podívala se střídavě z protilehlých oken, aby si to potvrdila. Hřeben se stáčel a vytvářel kruh, ohraničoval obrovskou číši o průměru asi třiceti metrů a šest metrů hlubokou.

„Vypadá jako kráter,“ poznamenala Erin a ukázala Jordanovi kruhový hřeben.

„Další sopka?“ zeptal se voják.

„Spíš bude po dopadu meteoru.“

Erin pohlédla tázavě na Arellu, ale ta neodpověděla a jen ukázala Christianovi dolů.

Okamžik nato už ližiny dosedly na písek. Helikoptéra se zastavila, mírně se naklonila do středu kráteru, který byl jen kousek od ní. Christian nechal rotory běžet, jako by chtěl záměrně z kráteru odfoukat písek.

Taky jedna z metod vykopávek.

Zlatavý písek zavířil v proudech vzduchu a na chvíli všechny oslepil.

Pak motory konečně umlkly a listy rotorů zpomalily. Po mnoha hodinách neustálého rachotu na ně ticho dopadlo jako přílivová vlna. Zvířený písek se usadil a pokryl zem jako zlatý déšť.

Arella se k nim otočila a položila ruku Christianovi na rameno na znamení díků. „Teď můžeme jít.“

Rhun otevřel dveře a vyskočil ven jako první. Pokynul ostatním, ať zůstanou v kabině; vždy ve střehu, což bylo, jak Erin věděla, velice namístě.

„Tady se není čeho bát,“ ujistila je Arella.

Poté, co její slova Rhun potvrdil obvyklým Čisté, vystoupila jako další Arella a za ní Erin.

Jakmile se doktorka postavila na pevnou zem, protáhla se a nadechla, nasála zhluboka do plic suchý vzduch pouště a ochutnala typickou vůni skal a písku. Písek znamená při vykopávkách dát si hezky načas – hodiny strávené na slunci odkrýváním tajemství dlouho pohřbených pod trpělivými zrnky, která je ukrývají.

Takový luxus však teď nemá.

Přimhouřenýma očima vzhlédla ke slunci. Tak pozdě v zimě zapadá okolo páté, tedy za necelé tři hodiny. Připomněla si Bernardovo varování o otevřené bráně pekla, prozatím však takové obavy zaplašila.

Tommy rozhodně nemá ani tyto tři hodiny.

Otočila se, právě když vedle ní hlasitě dopadly do písku Jordanovy boty a vzápětí voják pomohl Christianovi odnést Tommyho tělo do pouště do tohoto podivného kráteru.

„Kde jsme?“ zeptal se Christian, mhouřil oči ve slunečním světle, i když je popel zastínil jen do chmurného přísvitu.

„Netuším,“ odpověděla tiše Erin, zmocnil se jí pocit, že by z nějakého důvodu měla šeptat. Prohlédla si svahy, které se zdvihaly všude kolem, a všimla si, že kruhový hřeben není zdaleka tak hladký, jak vypadal ze vzduchu, ale spíše zubatý a tvoří na okraji číše přirozenou hradbu. Zpod nohou sálal žár, daleko silnější, než by čekala v tak popelavý den. Vzduch se v celém pískem pokrytém kráteru tetelil a tančily v něm prachové částečky.

Arella poodešla stranou a pak zamířila doprostřed kráteru. „Pospěšte si s chlapcem,“ bylo jediné, co řekla.

Vydali se za ní celí zmatení a nejistí – zvláště když si klekla do písku a začala oběma rukama hrabat.

Jordan povytáhl obočí. „Asi bysme jí měli pomoct.“

Erin přikývla. Zatímco Christian stál stranou s Tommym v náruči, připojila se k Jordanovi a Rhunovi a hrabali spolu rameno vedle ramena, odhazovali horký písek.

Naštěstí čím hlouběji se dostali, tím byl písek chladnější.

Arella podstoupila a nechala je pracovat, byla zjevně ještě příliš slabá.

Když se Erin dostala patnáct centimetrů hluboko, náhle prsty narazila na něco tvrdého. Zachvátilo ji očekávání a nadšení. Co se tam skrývá? Kolikrát to asi písečné bouře odkryly a opět pohřbily?

„Opatrně,“ varovala ostatní. „Může to být křehké.“

Zvolnila tempo, odhrabávala jen malé porce písku a litovala, že tu nemá své nářadí, metličky a štětce. Pak jí spadla do oka vločka černého prachu a připomněla jí, že si musí pospíšit.

Opět zrychlila pohyby a ostatní následovali její příklad.

„Co je to?“ zeptal se Jordan, když se ukázalo, že jde o vrstvu hrubého a zvlněného skla zřejmě přírodního původu, jako by něco písek roztavilo.

„Myslím, že jde o impaktní sklo, možná následek dopadu meteoritu.“ Erin poklepala nehtem na povrch a cinklo to. „V libyjské poušti je velké ložisko takového meteorického skla. Žlutý skarabeus na přívěsku krále Tutanchamona byl vyřezaný právě z něj.“

„Skvělé,“ utrousil Jordan a vrátil se k práci.

Erin si na okamžik vydechla a otřela si hřbetem ruky čelo. Jak Jordan a Rhun pokračovali v odklízení písku z povrchu skla, náhle si uvědomila, kdo tu tak tvrdě pracuje a snaží se vykopat, co je tady pohřbeno.

Byli trojice z Proroctví – a jsou zase spolu.

Načerpala z toho sílu a zdvojnásobila úsilí, během několika minut pak odházeli dost písku, aby se dostali na obvod skla – i když další na něj navazovalo. Erin se rozhlédla.

Je snad celý kráter ze skla?

Dopadl sem meteorit a vytavil tu dokonale kruhovitý kráter?

Bylo by to možné?

Vypadalo to nepravděpodobně. Když Libyi před šestadvaceti miliony let zasáhl meteorit, který dal vznik Tutanchamonovu přívěsku, rozesel skleněné střepy na kilometry po okolí dopadu.

Bez zřejmých odpovědí obrátila Erin pozornost zpět k tomu, co odkryli. Jako kdyby někdo vzal diamantový nůž, vyřízl do skleněné plochy dokonalý kruh a vytvořil disk o průměru jeden a čtvrt metru.

Vypadalo to jako zátka ve vaně.

Sklonila se, aby prozkoumala povrch zblízka, a nakláněla hlavu v různých úhlech. Disk byl jantarově průsvitný, na jedné straně tmavší než na druhé, oba odstíny spojovala mdle stříbrná esovitá linka, vznikla tak roztavená verze symbolu jin a jang.

Všimla si, že stejný vzor pokračuje i mimo disk.

Sklo východní poloviny kráteru vypadalo jak z tmavého jantaru, západní půle byla zřetelně světlejší.

Ale co je ten střed?

„Vypadá to jako obrovský poklop do krytu,“ poznamenal Jordan.

Uvědomila si, že má pravdu. Opatrně ohmatala okraj velkého skleněného plátu, byl natolik nerovný, že by ho někdo dokázal nadzvednout, kdyby měl ovšem dost síly.

„Co je pod ním?“ Erin se podívala na Arellu. „A jak to může pomoct Tommymu?“

Arella odvrátila zrak od severní oblohy a kývla na Erin. „Položte mi hocha k nohám,“ poručila. „A pak zvedněte kámen, který jste odhalili.“

Christian jemně uložil Tommyho do písku. Pak s Rhunem zaujali místa na protilehlých stranách disku. Popadli ho do prstů a za skřípotu skla a písku ho hladce a plynule zvedli. Disk byl asi třicet centimetrů silný a musel vážit stovky kil, Erin to znovu připomnělo, jakou mají sangvinisté herkulovskou sílu.

Podrželi ho ve výši pasu, udělali pár kroků stranou a zase ho položili do písku. Erin opatrně popolezla vpřed a nahlédla dolů, co se tam skrývá. Vypadalo to jako jáma se zrcadlem lesknoucím se asi metr pod ní, ve kterém se odrážela obloha a její obličej.

Není to zrcadlo, uvědomila si.

Byla to klidná hladina tmavé vody.

Pohlédla na Arellu. „Je to studna.“

Žena se usmála, přistoupila blíž, viditelně nabírala síly, celá jen zářila, její tělo reagovalo na jakousi esenci vystupující ze studny.

Uctivě poklekla na její kraj a ponořila ruku do vody. Když ji vytáhla, z dlaně jí kapala stříbřitá voda.

Musí jít o přírodní pramen, nejspíš součást blízké oázy.

Arella se otočila k Tommymu a pokropila mu ránu na krku a pak mu jemně omyla hrdlo. Krev mu zmizela z kůže, přestala vytékat z rány a růžové okraje řezu se začaly scelovat.

Erin na to užasle hleděla. Vědecká část její mysli toužila nějak to celé pochopit, ale žena v ní pocítila čirou radost a doktorka s ulehčením klesla na kolena.

Arella se obrátila zpět ke studni a nabrala vodu do obou dlaní. Pak je zvedla k Tommymu.

Erin zadržela dech.

Když zářící voda zalila chlapcovu bledou tvář, udiveně otevřel oči, jako kdyby se právě probudil ze spánku.

Rozkašlal se, otřel si obličej a rozhlédl se. „Kde to jsem?“ zachraptěl.

„V bezpečí,“ prohlásila Erin, popošla k němu blíž a jen doufala, že je to pravda.

Zadíval se na ni a uvolnil se. „Co se stalo?“

Erin se obrátila k Arelle. „To neumím vysvětlit, ale ona možná ano.“

Arella vstala a otřela si dlaně o šaty. „Odpovědi jsou vyryté v tom skle. Ten příběh může spatřit každý.“

„Jaký příběh?“ zeptala se Erin.

Žena obkroužila gestem celý kráter. „Zde se skrývá nikdy nevyprávěný příběh o Ježíši Kristu.“

KAPITOLA 49

20. prosince, 15.04 východoevropského času

Siva, Egypt

Rhun se pomalu otočil, prohlížel si písečný kráter a představoval si jeho základnu z tajemného skla. Už když pomáhal Erin a Jordanovi vyčistit přístup ke studni s léčivou vodou, cítil, jak ho sklo pálí. Připisoval to jen žáru z písku rozpáleného žhoucím sluncem, ale pak poznal typickou palčivost, kterou zažíval již po staletí, kdykoliv se dotkl svého krucifixu.

Ze skla sálala svatost.

Totéž cítil i ze studny… a z té podivné andělské ženy. Když prošla kolem něj, aby uzdravila Tommyho, kapala jí z konečků prstů voda do písku a šířila se z ní taková svatost, až musel v bázni o krok ustoupit.

Christian očividně cítil totéž a sledoval ženu s úžasem a obdivem.

Rhun se rozechvěl, vnímal drtivou auru posvátné povahy kráteru.

I krev v žilách nakažená zlem ho na tomto místě, kterého se dotkl Bůh, pálila.

„Musíme odmést ten písek!“ zvolala Erin.

Už klečela a čistila na zkoušku jeden pruh od nánosu, na jeho konci narazila na obrázek vyrytý do skla. Mávla na ně, aby se rozestoupili kolem studny do kruhu.

Všichni se pustili do práce, dokonce i Tommy.

Pouze Arella se držela stranou a neprojevila o hrabání zájem. Koneckonců už znala tajemství, která tam jsou věky pohřbená. Místo toho sledovala popelem zastřenou oblohu a hleděla na sever, jako by na něco čekala.

„Jde to snadněji, když s pískem nebojujete,“ poučila je Erin. „Využívejte přirozený sklon písku padat dolů.“

Vzápětí to předvedla, hrnula si písek mezi nohy jako pes a skopávala ho po svahu níž. Rhun s ostatními ji napodobili. Zrnka písku ho pálila do dlaní žárem, který nepocházel jen ze slunce nad hlavou.

Rhun se prohrabal až ke skleněnému podloží kráteru. Objevila se další část obrazu, který Erin před chvílí objevila, hluboko vyrytá do odhaleného povrchu. Ometl ještě poslední zrníčka a poznal, že jde o rytinu v egyptském stylu. Odhrnul další písek stranou a odkryl čtvercovou tabulku s celým výjevem.

Zbytek týmu odhalil podobné tabulky vyryté do zlatavého povrchu. Tvořily kolem studny prstenec a vyprávěly dlouho skrytý příběh.

Všichni se postavili a pokusili se mu porozumět.

Arella přilákaná jejich nejistotou přistoupila k tabulce, nad kterou stála Erin. Sklonila se a jemně ometla prach z drobné postavy. Byla obrácená k nim, ale tvář měla z profilu, jak je typické pro egyptské umění.

„Vypadá to jako hieroglyfy,“ zamumlal Tommy.

Ale tento příběh nevyprávěl o egyptských králích nebo bozích. Ve skle byl zachycen chlapec s kudrnatými vlasy, jak vylézá na stylizovanou dunu, na jejíž druhé straně se dole skrývá vodní tůň.

Ale nešlo o běžného chlapce.

„To je Kristus jako dítě?“ zeptala se Erin.

Arella se na ně podívala. „Tady se vypráví, jak malý chlapec odešel sám do pouště, aby našel skrytý pramen. Nebylo mu ještě ani jedenáct a hrál si v písku mezi prameny, jak to chlapci dělávají.“

Rhunovi se vzbouřila krev v těle při představě, jak si Ježíš coby hoch hraje v poušti jako každé jiné nevinné dítě.

Arella přistoupila k další tabulce a ostatní ji následovali. Tady kudrnatý chlapec došel k tůni. Na protějším břehu seděl pták a z těla mu vycházely paprsky.

Erin si rytinu prohlédla a pak lehce svraštila čelo. „Co se stalo?“

„Jste Vědma,“ nadhodila Arella. „To musíte říct vy mně.“

Erin si klekla a prostudovala jednotlivé rýhy na panelu, povšimla si dalších podrobností. „Hoch drží v pravé ruce prak, v levé má kameny. Takže je na lovu… anebo si jen hraje. Na Davida, jak bojuje s Goliášem.“

Arella se usmála, zazářil z ní klid a mír. „Přesně tak. Ale v poušti neměl žádného Goliáše. Jen malou bílou holubičku se zářivě zelenýma očima.“

Tommy vyjekl a vpil se do ní pohledem. „Já viděl podobnou holubičku na Masadě… ale měla zlomené křídlo.“

Její úsměv vystřídal hluboký smutek. „Stejně jako ještě někdo před tebou.“

„Mluvíte o Jidášovi…“ Tommy si klekl k Erin a prohlédl si ptáka zblízka. „Řekl mi, že ji taky viděl. Když byl kluk. To ráno, co se setkal s Ježíšem.“

Erin pohlédla na Tommyho, pak na Arellu. „Holubice je pro církev odedávna symbolem Ducha Svatého.“

Rhun zkoušel pochopit, jak by tento jediný pták mohl spojit tři chlapce dohromady. A ještě důležitější je proč?

Arella se jen odvrátila s nezúčastněným výrazem a přešla k další tabulce, ostatní za ní.

Na tomto čtverci skla kámen z hochova praku zasáhl ptáka a zřetelně mu zlomil křídlo.

„On toho ptáka zranil,“ vyhrkla šokovaně Erin.

„Chtěl se trefit jen vedle něj, aby ho polekal. Ale úmysly občas nevyjdou.“

„A co to znamená?“ zeptal se Tommy.

Erin to vysvětlila. „To, že chceš, aby se něco stalo určitým způsobem, ještě neznamená, že se to tak i stane.“

Rhun zaslechl, jak se Tommymu lítostí sevřelo srdce. Chlapec se tuto lekci naučil až příliš dobře.

Stejně jako já.

Další tabulka jim prozradila ještě horší konec té dětské hry. Kudrnatý chlapec držel holubičku v dlaních, hlavička jí bezvládně visela.

„Kámen jí nezlomil jen křídlo,“ poznamenala Erin. „On ji zabil.“

„Jak si přál, aby svůj čin mohl vzít zase zpět,“ pronesla Arella.

Rhun takovou touhu moc dobře chápal, vzpomněl si na Elisabetinu tvář ve slunečním světle.

Tommy se k Arelle otočil s podezřívavě přimhouřenýma očima. „Jak můžete vědět, co Ježíš udělal a co si myslel?“

„Mohla bych to vědět, protože jsem stará a moudrá, anebo proto, že jsem prorokyně. Ale vím to, protože mi to sám řekl. Přiběhl z pouště celý od písku a zašpiněný a tohle je Jeho příběh.“

Erin na ženu vytřeštila oči. „Takže jste udělala víc, než jen odvedla svatou rodinu do Sivy. Zůstala jste tu a dohlížela na ni.“

Arella přikývla.

Christian se pokřižoval. Dokonce i Rhunova ruka zamířila mimovolně ke krucifixu na hrudi. Tato žena znala Krista a sdílela Jeho rané triumfy i trápení. Byla mnohem svatější, než mohl doufat, že on kdy bude.

Arella mávla rukou v gestu zahrnujícím celý kráter. „Ježíš stál tehdy tam, kde stojíme teď my.“

Rhun si představil pramen a tůň, která tu kdysi musela být. Představil si ptáka a chlapce na jejích březích. Ale co se stalo potom?

Arella postupovala podél prstence tabulek. Příští ukazovala chlapce, jak zdvihá ruce do výšky. Z dlaní mu vycházely vzhůru paprsky jako čárky vyryté do skla. A mezi nimi vzlétala do výše holubice s rozpjatými křídly.

„Vyléčil ji,“ hlesla Erin.

„Ne,“ opravila ji Arella. „Vrátil ji k životu.“

„Jeho první zázrak,“ vydechl Rhun.

„Správně.“ Ale nevypadala z toho činu nadšeně. „Jenže světlo tohoto zázraku přilákalo také temné oči někoho, kdo po něm pátral od chvíle, kdy anděl navštívil Marii s radostnou zvěstí.“

„Král Herodes?“ zeptal se Jordan.

„Ne, mnohem mocnější nepřítel, než kdy mohl být Herodes.“

„Takže asi ne člověk?“ tipla si Erin.

Arella je odvedla k další tabulce, kde proti hochovi stála postava z kouře a s ohnivýma očima. „Opravdu to nebyl člověk, ale spíš nesmiřitelný nepřítel, který přepadl chlapce ne proto, že by nenáviděl malého Krista, ale protože vždy toužil svrhnout Jeho Otce.“

„Mluvíte o Luciferovi,“ ozvala se Erin tlumeně a z hlasu jí zaznívala hrůza.

Rhun se podíval na skleněnou tabulku, kde temný anděl vyzýval malého Krista – jako to pak jednou zopakuje Satan, až bude pokoušet Krista na poušti, když Spasitel už bude mužem.

„Přišel sem Otec lží připravený k boji,“ vysvětlila Arella. „Ale někdo chlapci přispěchal na pomoc.“

Postoupila k dalšímu obrazu v prstenci, hocha zde zakrýval křídly anděl, stejně jako ráno Sibyla zaštítila Tommyho.

„Přišel mu na pomoc další anděl.“ Erin se obrátila k Arelle. „Zase vy?“

Ženě zjihly rysy. „Kéž by to tak bylo, ale ne.“

Rhun chápal smutek v jejím hlase. Jaké by to bylo ohromné privilegium zachránit Krista.

„Tak kdo to byl?“ zeptala se Erin.

Arella kývla k tabulce. Stále ji částečně zakrýval poletující písek. Rhun ho pomohl Erin očistit, opět mu jeho svatost spalovala dlaně.

Erin setřela pár posledních zrnek a všimla si, že chlapce nechrání pouze křídla, ale také meč, který anděl třímá v ruce.

Vzhlédla k Arelle. „Archanděl Michael. Anděl, který bojoval s Luciferem ve válce na nebesích. On jediný dokázal zranit Lucifera, bodl ho do boku svým mečem.“

Arella se zhluboka nadechla. „Michael byl vždy první a nejlepší nebeský bojovník a platilo to i tenkrát. Sestoupil dolů a zaštítil chlapce před svým bývalým protivníkem.“

„Co se stalo?“ zeptal se Jordan.

Arella sklonila hlavu, jako kdyby nechtěla odpovědět. Rhun se zaposlouchal do šepotu větru ženoucího písek a do tlukotu lidských srdcí. Zvuky tak věčné jako Sibyla sama.

Když si byl jistý, že už jim vědma nic neřekne, sám přešel k další sluncem ohřáté tabulce. Zobrazovala explozi vycházející z hocha, paprsky vyzařované z jeho malé postavy, které ničily vše ostatní na tabulce.

Rhun zvedl hlavu a rozhlédl se po kráteru. Zkusil si představit výbuch tak mocný, že roztavil písek na sklo. Co by ho mohlo přežít? A vybavil si křídla anděla, která zaštiťují smrtelného chlapce před zpětnou rázovou vlnou.

Ale co Kristův ochránce?

Rhun se obrátil k Arelle. „Jak mohl Michael odolat takovému zázračnému výbuchu způsobenému tím dítětem?“

„Neodolal.“ Tiše si povzdychla a otočila se zády k prstenci obrazů. „Michaela to roztrhalo na kusy.“

Roztrhalo na kusy?

„Jediné, co z něho zbylo, byl jeho meč, zůstal ležet opuštěný v kráteru.“

Rhun došel k poslední tabulce. Zobrazovala jen olámaný meč zatavený špičkou dolů doprostřed kráteru. Ještě jednou přelétl celý oblouk obrázkového příběhu a zkusil ho plně pochopit.

Kristův akt milosrdenství, když navrátil život obyčejné holubici, vyústil v záhubu archanděla. Jak by si něco takového dokázal chlapec odpustit? Pronásledoval ho pocit viny?

Rhun si uvědomil, že před poslední tabulkou klečí na kolenou a zakrývá si obličej. Sám zahubil Elisabetu, pouhou smrtelnici, a přesto ho to vědomí souží celá staletí. Je zodpovědný za zničení jejího života i všech ostatních, které nechala za sebou na své krvavé cestě. A přesto nechce v dlaních skrýt lítost ani hanbu, ale spíš úlevu z toho, jakou útěchu mu tento příběh poskytl.

Děkuji ti, Pane.

Pouhé vědomí, že sám Kristus se mohl dopustit chyby, mu ulehčilo břímě. Nemůže to znamenat odpuštění jeho hříchů, alespoň je však bude snáze nést.

Erin se zeptala: „A co se stalo s Michaelovým mečem?“

„Chlapec za mnou pak přišel a přinesl mi jeho úlomek.“

Arella se dotkla hrudi.

„Tak to byl ten střep, který jste nosila,“ poznamenala Erin. „Ten, který zranil Tommyho.“

Arella se na hocha omluvně podívala. „Ano.“

Kousek andělského meče.

„A kde je zbytek?“ zeptal se Jordan jako voják, praktický za všech okolností.

Arellin vyrovnaný hlas se zachvěl, jako kdyby ji vzpomínka trápila. „Chlapec mi řekl, že zhřešil, když zabil holubici… a zhřešil znovu, když ji přivolal nazpět. Že není připravený na zodpovědnost, kterou přinášejí zázraky.“

„Takže chcete říct, že Kristův první zázrak byl vlastně hřích?“ opáčil Jordan.

„On si to myslel. Ale tehdy byl v mnoha ohledech jen obyčejný vyděšený chlapec pronásledovaný pocitem viny. Nemohu soudit, co je a není správné.“

Erin se tím nechtěla spokojit. „A co se dělo potom?“

„Pověděl mi zbytek svého příběhu.“ Mávla rukou. „Pak jsem ho uklidnila, uložila na lůžko a pátrala jsem po pravdě skryté za jeho slovy. Našla jsem kráter a v jeho dýmajícím středu meč. Hledala jsem dál a objevila Luciferovy stopy vedoucí k jihu a potřísněné kapkami jeho černé krve.“

Rhun pohlédl jižním směrem. Když se soustředil, objevil tam slabou mezeru narušující svatost tohoto místa, sice málo zřetelnou, avšak byla tam.

Zůstaly tam snad ty kapky doteď?

„Ale po Michaelovi,“ navázala Arella, „jsem nenašla ani stopy.“

„A jeho meč?“

„Zůstává ukrytý,“ řekla. „Dokud se na zem nevrátí První anděl.“

„Takže to nejsem já?“ vyhrkl Tommy.

Arelliny tmavé oči na chvíli ulpěly na Tommym, pak promluvila. „Neseš v sobě to nejlepší z něj, ale nejsi První anděl.“

„Tomu nerozumím,“ řekl Tommy.

Erin pohlédla na Rhuna.

Nerozuměl nikdo z nich.

Není divu, že chlapec nemohl Knihu posvětit.

Rhuna zachvátilo hořké zklamání. Tolik životů stálo přivézt Tommyho sem, a vše nadarmo. Tolik lidí trpělo, prolilo krev a zemřelo při honbě za špatným andělem. A pekelná brána se dál otevírá a znamená jistou záhubu světa.

Selhali.

„Helikoptéra,“ oznámil Christian vedle něj a varovně se napjal.

Arella se podívala k severu, kam v poslední době hleděla často, jako kdyby stále na něco čekala. „Tak konečně dorazili všichni. Uvidíme, jestli to, co se kdysi rozbilo, půjde znovu napravit.“

„A co když ne?“ zeptala se Erin. Všimla si, že se slunce sklání k obzoru. Zapadne již za hodinu a několik minut.

Rhun se děsil odpovědi.

„Jestli ne,“ – Arella si otřela ruce o zašpiněné bílé šaty – „tak skončí vláda člověka na zemi.“

KAPITOLA 50

20. prosince, 15.28 východoevropského času

Siva, Egypt

Kéž bych měl jejich uši…

Jordan naklonil hlavu a snažil se zachytit sebeslabší zvuk oznamující přílet helikoptéry, ale slyšel jen svištění větru v písečných dunách. Zkusil to zrakem, ale viděl jen pustý žlutohnědý obzor a duny táhnoucí se všemi směry, kromě nich už jen v dálce pár kopců s plochými vrcholy. Obloha nad jejich hlavou dostala temně šedý nádech, slunce zubatě prosvítalo přes prachový opar a v této pozdní zimní době už stálo hodně nízko.

Jordan posoudil schopnost jejich týmu odrazit útok – pro případ, že se k nim skutečně blíží nějaký nepřítel.

Koho chci obelhat? pomyslel si. Pochopitelně je to nepřítel.

Jeho tým se v otevřené krajině neměl kam ukrýt – a nejlepšími obránci byli dva sangvinisté – a vlastně také i nejlepšími útočníky.

Ale kolik jich přiletí?

Jestli jde o Jidáše, ten parchant má neomezené zdroje: lidi, strigoi, dokonce i nestvůrné blasfemary.

Otočil se k Christianovi. „Co odletět někam, kde se můžeme lépe bránit?“

„Už jsme skoro bez paliva, ale i kdybychom ho měli, nejsme dost rychlí, abychom unikli stroji, který se blíží.“

Jordan si představil, jak na ně letí rakety Hellfire.

„Chápu,“ povzdychl si.

Sejmul z ramene svou automatickou zbraň. Zbývalo mu už jen trochu munice. Erin zkontrolovala svou pistoli a pokrčila rameny. Byla na tom stejně.

Věnoval jí uklidňující úsměv nebo v to aspoň doufal.

Podle toho, jak se zatvářila, se mu to nepovedlo.

Pak zaslechl vzdálené rachocení. Upřel zrak na tmavou tečku na pozadí lesknoucího se písku. Blížila se k nim malá komerční helikoptéra, letěla nízko a rychle. Mohla nést nejvýš pět až šest nepřátel. A určitě neměla rakety.

Alespoň malá úleva.

Zdálo se, že pilot namáhá stroj nad hranicí únosnosti. Za vrtulníkem se táhl pás bílého kouře. Jordan se rozkročil, zvedl pistoli a zamířil na kokpit. Kdyby dokázal trefit pilota, možná by se helikoptéra zřítila a ušetřila jim další problémy.

Jak se k nim blížila, Jordan zamířil na pravou stranu skleněné bubliny, kde by měl sedět pilot. Položil prst na spoušť.

„Počkat!“ srazil mu Christian hlaveň.

Jordan o krok ustoupil. „Co se děje?“

„Je to Bernard,“ odpověděl Rhun. „Sedí vpředu vedle pilota.“

Dobrá, teď bych chtěl mít i jejich oči.

Jordan by na tu vzdálenost nepoznal ani vlastní matku.

„A je to dobrá, nebo špatná zpráva?“ zeptal se.

„Nejspíš nás nezastřelí, jestli se ptáš na tohle,“ prohlásil Christian. „Ale pochybuji, že z nás bude mít radost.“

„Takže v podstatě samé dobré zprávy.“

Helikoptéra zamířila přímo k nim a tvrdě přistála na okraji kráteru, zakymácela se na jeho hraně a z motoru se vyvalil kouř, když s kašláním zmlkl.

Vyskočil Bernard doprovázený mohutným pilotem, opravdovým hromotlukem v letecké kombinéze. Když si obr sundal helmu, odhalil kštici tmavě zrzavých vlasů. Z kabiny za nimi je doplnily dvě ženy. První měla dlouhé šedé vlasy svázané do praktického copu a byla oblečená do sangvinistické zbroje. Druhá měla na sobě džínsy a stříbrnou košili, přes ni pak dlouhý plášť. Když se oddělila od ostatních, rozevlál se jako křídla. Jordan si všiml záblesku stříbrných pout, která jí obepínala zápěstí.

Báthoryová.

Vyrazila k nim až děsivě rychle, po svahu spíše sklouzla po zadku a pranic se nestarala, jestli to bude vypadat nedůstojně. Tvář měla staženou úzkostí a oči upírala jen na jediného člena jejich skupinky.

„Alžběto!“ Tommy jí vyběhl vstříc a pevně ji objal.

Chvíli to strpěla – ale pak mu drsně zvedla bradu a prozkoumala krk.

„Vypadáš dobře,“ prohlásila suše, ale její skutečné city ji zrazovaly.

Jordan se naklonil k Erin. „Nechápu, co na ní ten kluk vidí.“

Došel k nim Bernard a také upřeně zíral na Tommyho. „Dokázali jste je uzdravit oba,“ zabručel chraplavě a pohlédl na Arellu. „Výborně.“

Dva sangvinisté se drželi za ním jako stráž, tváře napjaté.

Bernard ukázal na hromotluka. Zblízka byl ještě větší, opravdový titán s hrudníkem jako sud a silnýma rukama porostlýma chomáči kudrnatých rezavých chlupů.

„To je Agmundr.“

Nově příchozí se udeřil masitou pěstí do prsou a krátce se zakřenil na Christiana. Pak druhou rukou hrdě ukázal na dýmající vrtulník.

Christian si povzdychl a potřásl hlavou. „No, zdá se, že jsi odrovnal další helikoptéru. Myslel jsem, že jsem tě naučil lépe pilotovat, Agmundre. Není to vikinská válečná loď. Je to jemně seřízený stroj.“

„Otravovala mě.“ Agmundr měl dunivý hlas se silným severským hrdelním přízvukem. „Je moc pomalá.“

„Tebe otravuje všechno,“ odsekl Christian, ale popadli se za předloktí a vřele si potřásli rukama, Christian si navíc vysloužil plácnutí po zádech, které ho málem srazilo na kolena. Jordanovi se Agmundr hned zalíbil.

Bernard ukázal na sangvinistku. „A tohle je Wingu.“

Žena byla černoška a vyšší než Jordan. Zblízka viděl, že má šedé vlasy zdobené pírky a cop stažený šňůrkou z pestrých korálků. Rysy měla přísné a tváře pokrývaly kmenové jizvy, drobné linie teček.

Kývla na pozdrav, ale tmavýma očima vše bystře pozorovala.

„Nemáme čas na zdvořilosti,“ vyhrkl Bernard a propátral pohledem oblohu za sebou. „Musíme hochovi dát Knihu. Jestli se tu dokázal uzdravit, třeba ji tady dokáže i posvětit.“

„Tohle je svaté místo,“ řekla Erin. „Možná svatější než Svatopetrská bazilika.“

Bernard si zachmuřeně změřil kráter.

„Zde Kristus uskutečnil svůj první zázrak,“ vysvětlila. „Když byl ještě dítě.“

Wingu zašeptala hlubokým hlasem: „Cítím tu velkou svatost.“

Bernard pomalu přikývl, zjevně také něco cítil, ale napřímil se a přešel k Tommymu. „Tak se podíváme, jestli může být Kniha posvěcená na tomto místě.“

Báthoryová nechala Tommyho, ať se k nim připojí, ale s krajní neochotou. Ne že by s tím mohla něco udělat. I když se dokázala pohybovat pod denní oblohou zastíněnou popelem, slunce ji očividně oslabovalo nebo jí možná ubírala síly svatost pod jejich nohama. V každém případě si musela uvědomovat, že nedokáže čelit sangvinistům, kteří se shromáždili zde na svaté půdě, jež jim naopak dodává sílu.

Hraběnka se zahloubala do obrázků a sledovala jejich prstenec. Zájem, který o ně projevila, nakonec přilákal i Bernardovu pozornost. Nejprve na ně jen zběžně pohlédl, pak k nim ale přišel blíž, rychle je hltal pohledem a otáčel se v kruhu, zrak mu přelétal postupně z jednoho na druhý, jako kdyby používal rychločtení.

Obrátil se k Arelle. „To je příběh, který jste zničila v Jeruzalémě.“ Přešel k poslednímu panelu a klekl si, aby se mohl dotknout vyrytého meče. Hlas mu zněl sklíčeně. „Proč jste ho přede mnou ukryla?“

„Svět ještě nebyl připravený,“ vysvětlila prostě.

„Kdo jste, že rozhodujete, jestli je svět připravený?“ Bernard vstal a vykročil k Arelle s rukou na jílci meče.

Jordan uchopil svou zbraň.

Rhun zablokoval Bernardovi cestu. „Ustup, starý příteli. Zapomeň na minulost. Musíme nyní čelit přítomnosti a budoucnosti.“

„Kdybychom měli takovou zbraň…“ potřásl Bernard hlavou, Jordan ho ještě nikdy neviděl tak zaskočeného. „Jen si představte, jakého strádání jsme mohli svět ušetřit.“

„A všechny by vás to zničilo,“ namítla Arella. „Prohlédla jsem si mešitu, když jste odešli z Jeruzaléma. Viděla jsem, co jste spáchali ve jménu Božím. Nebyli jste připravení. Svět nebyl připravený.“

Rhun se dotkl svého krucifixu. „Na tohle nemáme čas,“ připomněl ostatním. „Za hodinu zajde slunce.“

Zdálo se, že až tato slova konečně pronikla Bernardovým vztekem a zoufalstvím. „Máš pravdu.“ Sáhl pod zbroj, opět vyndal Krvavé evangelium a podal ho Tommymu. „Prosím, mé dítě. Než bude příliš pozdě. Musíš posvětit tuto knihu.“

Tommy si ji utrápeně vzal. V jeho drobných rukou se zdála obrovská. „Minule to nefungovalo. A nezapomeňte, že nejsem První anděl.“

Bernard se na něj zmateně podíval. Vypadalo to, že kardinál v tento dlouhý den zažívá jedno překvapení za druhým a většinu z nich nepříjemných. „Co to má znamenat?“

Erin ho ignorovala. „I tak to zkus,“ povzbudila hocha. „Nikomu tím neublížíš.“

„Tak dobře,“ prohlásil pochybovačně Tommy. Rozevřel knihu a napřáhl nad stránky dlaň. „Já, Thomas Bolar, žehnám této knize.“

Všichni se předklonili, jako by očekávali zázrak.

A znovu nic.

Nerozzářilo se žádné zlaté světlo ani se neobjevila nová slova.

Zdálo se, že místo dávného výbuchu už ztratilo potenciál vyvolávat zázraky.

16.04

„Tommy to řekl,“ nadhodila Erin, když si všimla poraženecké nálady sangvinistů, „není První anděl.“

„Tak kdo to je?“ zeptal se Bernard.

Erin věděla, že něco přehlédla, ale měla pocit, jako když se snaží složit potmě puzzle a jen poslepu přemisťuje jeho kousky. „Arella řekla, že Tommy nese to nejlepší z Prvního anděla v sobě. Myslím, že stále je klíčem k hádance.“

Když to uslyšel Rhun, trochu se napřímil. Představila si, že asi myslel na všechny, kdo obětovali životy, aby se Tommy dostal až sem.

Nesmějí zemřít nadarmo.

Nicméně to prozatím pustila z hlavy. Šlo o záležitost sangvinistů, zaobírat se svými hříchy a jejich vykoupením. Před ní stál reálný problém a bylo třeba ho vyřešit, nemohla si dovolit čímkoli se rozptylovat.

„Jestli je První anděl v Tommym,“ ozval se Jordan, „tak jak ho z něj dostaneme?“

„Třeba by se dal vyříznout,“ navrhl Bernard.

Erin se na něj zaškaredila. „Myslím, že si to schováme jako úplně poslední možnost.“ Zahleděla se na chlapce. „Možná by toho anděla mohlo uvolnit vymítání.“

Tommy jen zalapal po dechu, její návrh se mu nelíbil o nic víc než Bernardův.

Rhun se přísně vypjal. „Andělé se nevymítají, Erin. Vymítají se jen démoni.“

„Možná. A možná ne.“

Všichni se pohybovali na neznámém území.

Erin se podívala na Arellu. „Asi nám nepomůžete, co?“

„Máte všechny odpovědi, které potřebujete.“

Erin se zamračila, už začínala rozumět antické nevraživosti vůči věštcům a věštkyním. Občas dokázali být pořádně omezení. Ale Erin také věděla, že jí Sibyla říká pravdu. Odpověď se skrývá někde v ní samé. A je na ní jakožto Vědmě, aby ji ze svého nitra vydobyla. A také musí věřit, že Arellino mlčení slouží nějakému účelu a že si Sibyla s nimi jen nehraje, aby je potrápila.

Má to snad také svůj skrytý význam?

„Možná bysme měli vzít Tommyho přece jen do Říma,“ navrhl Jordan, „když je mu teď líp.“

„Ne,“ namítla Erin. „Ať se má stát cokoliv, musí k tomu dojít zde.“

Pomalu se otočila kolem dokola, věděla, že řešení leží někde tady v kráteru se zlatým pískem. Přelétala zrakem od tabulek k zubatým skleněným okrajům, které vypadaly jako zmrzlé výstřiky vody lemující obvod kráteru.

„Vážně si jsi jistá, že to musí být tady?“ nedal se odbýt Jordan.

Očividně hledal nějakou výmluvu, jak ji dostat z pouště na nějaké bezpečnější místo. Oceňovala jeho péči, ale s dále se otevírající bránou pekla už brzy nebude na zemi jediné bezpečné místo.

Podpora pro její stanovisko přišla z nejméně očekávaného místa.

Agmundr zabručel: „Ta žena má pravdu. Musíme tu zůstat.“

„Proč?“ otočila se k němu Erin. „Co víte?“

Agmundr ukázal k severu. „Žádná mystika. Ta helikoptéra Chinook, jak jsem myslel, že nás sleduje…“ Pohlédl na Bernarda. „Bojím se, že jsme jí nakonec přece jen neupláchli.“

Erin se ohlédla na jejich dýmající helikoptéru. Vypadala jako kůň uštvaný k smrti.

Agmundr naklonil hlavu. „Podle zvuku motorů tu bude každou chvíli.“

Rhun a ostatní se ji také zjevně pokoušeli zaslechnout, ale jejich napjaté prázdné výrazy prozradily, že Viking musí mít ještě ostřejší sluch.

„Jsi si jistý?“ zeptal se Bernard.

Agmundr nakrčil husté obočí, očividně udivený, jak o něm kardinál může pochybovat.

Jordan se zašklebil a Erin mu položila ruku na rameno.

„Není nad pořádnou motivaci,“ utrousil.

„Nejlépe pracuju pod tlakem.“

No jistě, ale ne pod tak velkým.

16.08

Rhun záviděl Erin a Jordanovi, oceňoval, jak si jsou vzájemnou oporou a jak i prostý dotek může utěšit malomyslné srdce.

Podíval se na Elisabetu, která držela od chvíle, kdy jí Wingu sundala pouta, nad Tommym ochrannou ruku. V nadcházející bitvě budou potřebovat každou pomoc. A Rhun cítil, že Elisabeta udělá všechno, aby chlapce ochránila.

Jejich pohledy se střetly. Pro jednou z ní necítil žádné nepřátelství, jen starost o chlapce, kterého objímá. Jak jiné mohly být jejich osudy, kdyby ji potkal jako obyčejný smrtelník, a ne poskvrněný strigoi. A možná by bylo nejlepší, kdyby ji nikdy nepotkal.

„Kolik vojáků unese chinook?“ zeptal se Christian a Rhuna vytrhl z myšlenek zpět do reality.

„Je to transportní vrtulník,“ odpověděl Jordan. „Asi padesát. Ještě víc, když se smáčknou.“

Padesát?

Rhun se zadíval na tmavou oblohu. Konečně spatřil na šedém nebi olivově zelenou tečku. Šlo o skutečně velký stroj s rotorem vpředu i vzadu a dlouhou kabinou uprostřed. Motory pulzovaly energií a hrozbou.

Rhun přehlédl svou malou skupinu. Všichni sangvinisté patřili k ostříleným bojovníkům, ale bylo jich příliš málo.

Jordan sledoval helikoptéru namířenou zbraní, ale nevystřelil. „Je obrněná,“ zamumlal, když se dostala blíž. „Jak jinak.“

Masivní vrtulník oblétl kráter z bezpečné vzdálenosti, aby si je nepřítel prohlédl a posoudil situaci. Pak pomalu dosedl na zem dobrých sto metrů od okraje kráteru.

Zvedl se ohromný oblak prachu a zakryl ho. Ale Rhun zahlédl, jak se ze zadní části stroje vysunula rampa. Začaly po ní sbíhat stíny. Napočítal jich dvě desítky. Takže méně než padesát. Ale vypadali silně, zdatně a divoce, někteří v kožené zbroji, jiní v uniformách různých armád a několik v obyčejných džínsách a tričkách. Očividně nešlo o disciplinovanou bojovou jednotku, ale to ani nebylo třeba.

Zaposlouchal se, jestli uslyší jejich srdce – ale neslyšel nic.

Samí strigoi.

Rhun postoupil dopředu, aby zaštítil Erin a Jordana. Oba je přivedl až sem – od nitra Masady, kdy jim odhalil svou pravou podstatu. Nasměroval je na tuto krvavou cestu a teď může jen dát v sázku svůj život, aby je ochránil. Ale bál se, že ani to nebude stačit.

Naštěstí ani dnes na to nebude sám.

Z jedné strany vedle něj stojí Christian, z druhé Bernard a z boků je všechny jistí Agmundr a Wingu. Elisabeta se stáhla dozadu s Tommym, přikrčila se před hrozbou a vycenila ostré zuby.

Na nějaký neslyšný signál celá tlupa strigoi vyrazila přes písek rychlostí, které není schopen žádný smrtelník, a rozběhla se k nim pod děsivě šedým denním nebem.

Erinino srdce se prudce rozbušilo, ale neustoupila ani o píď. Jordan stál chladnokrevně vedle ní, svou odvahu prokazoval každým silným úderem srdce.

Rhun tasil dýku a čekal.

Vybral si první cíl: největšího z protivníků, vysokého muže uprostřed. Christian sledoval jeho pohled, přikývl a zvolil si svého soupeře. Rhun sledoval, jak si i ostatní vybírají cíle.

Kázní a výcvikem by sangvinisté mohli odrazit první vlnu útočníků. Navíc mají výhodu, že se boj odehraje na svaté půdě.

To by mohlo nepřátele dost oslabit.

Mohlo.

Pak z trupu helikoptéry vyjela další rampa a po ní z tmavého trupu vyběhlo na skomírající denní světlo několik temných zvířecích bestií.

Rhunova křehká naděje se zhroutila.

Blasfemary.

Rozeznal šedé šakaly s dlouhými čenichy a obrovskýma ušima; za běhu vyli a jejich kvílení se ostře rozléhalo. Za nimi se plavně vyřítila smečka černých lvů, pohybovala se s ladnou vznešeností jako olej tekoucí pískem.

Všechna zvířata byla přeměněna do děsivé a nestvůrné karikatury své přirozenosti, zrozené z černé krve a krutosti.

Zkusil zaslechnout jejich srdce, bila pomalu a mocně a lišila se podle jejich věku a síly. Rhun pochyboval, že i bez strigoi by se jeho jednotka takovým stvůrám dokázala bránit moc dlouho – pokud vůbec.

Rhun polkl naprázdno a zašeptal rychlou modlitbu.

Jsou ztraceni.

Jak bylo předpovězeno v den jeho proměny, zemře v boji.

Ale Erin si zaslouží lepší osud.

16.31

No ovšem, blasfemary nesmějí chybět.

Jordan zasténal. Uchopil pevněji automatickou pistoli, i když věděl, že je proti takovým bestiím jen o trochu účinnější než dětská pistolka.

Hraběnka odstrčila Tommyho za sebe. „Nemaluj čerta na zeď,“ řekla mu.

Co tím chce říct?

Tommy byl stejně zmatený a vyjádřil to nahlas. „Co?“

Hoch pohlédl na smečku bestií ženoucí se na ně. Rozhodně to vypadalo, jako že je mezi nimi už i sám ďábel. A tohle nebyl žádný obrázek, ale slintající a vyjící smečka v celé své malebnosti.

„To znamená… neztrácej naději,“ vysvětlila.

Bylo zvláštní slyšet hraběnku mluvit o naději, když jí sám Jordan dokázal ze sebe vydolovat jen malý kousíček. I tak od ní ale bylo pěkné, že se pokouší chlapce uklidnit.

Tlupa strigoi dosáhla okraje kráteru jako první, ale místo aby vyběhli svah a vrhli se na ně shora, rozdělili se a oběhli ho, čímž je úplně obklíčili. Anebo možná také ucítili svatost údolí z písku a skla.

Hraběnka hrdelně zasyčela a odstrčila Tommyho ještě dál za sebe. Sangvinisté zareagovali na manévr strigoi, přemístili se a vytvořili obranný kruh.

Arella se neslyšeně přiblížila a ozvala se Jordanovi těsně u ucha, až leknutím nadskočil.

„Hraběnka promluvila moudře,“ zašeptala. „Ještě můžete zvítězit na celé čáře.“

Než se Jordan stačil zeptat, co tím myslí, Arella popadla Tommyho stojícího za Báthoryovou a postrčila ho k otevřené studni – a pak ho do ní hodila. Vykřikl a nemotorně spadl do vody.

Báthoryová se k ženě bleskurychle vrhla a odstrčila ji pryč. Avšak voda ze studně vyšplíchla a smáčela jí boty. Vykřikla a uskočila, jako kdyby šlo o roztavenou lávu.

Arella se vrátila k okraji studny, zatímco se Tommy ráchal dole.

„Mějte se na pozoru,“ varovala je. „Té vody se smí dotknout jen ten, kdo má v sobě anděla. Všechny ostatní zničí. Dokonce i lidi.“

Po těch strašlivých slovech sama skočila do vody, chytila Tommyho za rameno a stáhla ho dolů.

Hraběnka ustoupila a vypadala otřeseně.

Není divu, že byla studna tak pevně zapečetěná a celé věky skrytá pod vrstvou písku.

„Aspoň že je hoch v bezpečí před bezprostředním ohrožením,“ snažil se ji uklidnit Jordan.

Ano, ale co my?

Jordan se rozkročil ještě víc a připravil se k palbě. Pohlédl vzhůru na tlupu, která se kolem nich shromáždila. Strigoi syčeli a tasili dlouhé zakřivené meče. Blasfemary se už také připlížily. Alespoň že ty potvory nemají žádné zbraně – pak si však vzpomněl, proč je s sebou nemusejí nosit.

Rády požírají svou kořist zaživa.

KAPITOLA 51

20. prosince, 16.33 východoevropského času

Siva, Egypt

Erinin zrak přilákal pohyb na okraji kráteru, objevil se tam obrovitý muž oděný v hnědé kůži a zamířil dolů. Strigoi měl černou pleť, oholenou hlavu, ocelový piercing a táhl za sebou dlouhý obouruční meč. Sehnul se, aby nabral trochu písku, a vzápětí ho znechuceně odhodil, jako kdyby vycítil, že jde o posvátnou půdu. Pak si na to místo ještě odplivl, zavrčel a podíval se dolů na ně.

Na ni.

Projel jí chlad.

Udělal další krok a pak ještě jeden do nitra kráteru.

A nebyl sám.

Z obou stran za ním klusala dvojice lvů-blasfemar, drželi se u sebe, pátravě se rozhlíželi a ocasy švihali do písku. Hřívy měli spíš černé než žlutohnědé a čechral jim je pouštní vítr. Oči, které na ni upírali, svítily v popelem zastřeném dni děsivě rudě. Vrčeli a cenili tesáky, které by spíš slušely jejich šavlozubému předkovi. Černé drápy se zarývaly hluboko do písku a odhazovaly ho vzad v typicky kočkovitém pohybu bezprostřední hrozby.

Obr švihl mečem, lehce jím ve vzduchu vykroužil osmičku, dlouhá čepel vypadala jako prodloužení jeho svalnatých paží.

Erin náhle zatoužila, aby tolik netrvala na tom, ať se jejich skupina vydá do Sivy.

Nicméně takové myšlenky hned potlačila a pevněji sevřela zbraň. Bez ohledu na to, co se v příštích minutách odehraje, věděla, že bylo správné sem přijet. Její vina nespočívala v tom, že všechny přivedla sem, ale že neodhalila včas tajemství zdejší pouště, hádanku skrytou za Arellinýma klidnýma očima.

Sangvinisté okolo ní tasili zbraně. Bernard měl starodávný zakřivený meč, který pableskoval jako voda, vyrobený z damascénské oceli a se stříbrným ostřím, pravděpodobně mocně posvěcený. Christian také třímal zakřivený meč, moderní nepálské kukri. Agmundr vytáhl z pochvy na zádech jedenapůlruční meč. Wingu pozvedla dva krátké meče a s elegancí a silou jimi švihla.

Rhun již držel svůj karambit, hákovité ostří bylo stejně smrtící jako blasfemaří spár.

Obrovský strigoi udělal poslední krok vpřed, lvi se mu stále drželi u boků – a pak se znovu zastavil. Za ním se objevila známá šedovlasá postava. Jidáš vyměnil obvyklý šedý oblek za koženou vybělenou zbroj střiženou elegantně na míru na jeho svalnatou postavu.

Jordan na něj namířil automatickou pistoli.

Jidáš si jeho pohybu všiml a rysy mu zkřivil posměšný úsměv. Očividně se zcela zotavil od posledního setkání, kdy ho Jordan postřelil stejnou zbraní.

Zvedl ruku a vypustil do vzduchu můru se smaragdově zelenými křídly.

Sangvinisté se ostražitě napjali a upřeli oči na její třepotavý let. Kolik dalších smrtících výtvorů si s sebou přivezl? Jestli jich má dost, může zlikvidovat celou skupinu sangvinistů, aniž by musel nasadit svou armádu.

Ale můra uletěla jen pár metrů ke středu kráteru a pak po spirále klesla k zemi, jedno křídlo se jí při nárazu zlomilo na opalizující střípky. Ať už to bylo kvůli znečištění vzduchu nebo šlo jen o poryv větru s pískem, její titěrný mechanismus se nedokázal vyrovnat se zdejšími drsnými podmínkami.

Anebo opět zaúřadovala posvátná půda.

Bez ohledu na příčinu je alespoň o jednu hrozbu méně.

Ne že by to mohlo změnit konečný výsledek.

Jidášův hlas snadno dosáhl až na dno kráteru. Přelétl je pohledem a zjistil, kdo chybí. „Vypadá to, že jste někde ztratili své dva anděly.“

Erin se přinutila upřeně hledět na nepřítele a neuhnout pohledem ke studni, ve které zmizela Arella s Tommym. Doufala, že se hochovi podařilo uniknout a že pramen vede k tajnému východu v nějakém vzdáleném jezírku. Nesmrtelnost Tommyho udrží naživu, i kdyby se pod vodou topil.

„Možná jsme přišli o anděly,“ zahalekal na něj Jordan, „ale vidím, že jste našel svoje démony.“

Jidáš se rozesmál a ukázal na sangvinisty. „Máte vlastní démony, Válečníku.“

„Přátele,“ opravil ho Jordan. „Ne démony.“

Jidáš se na ně zamračil, právě mu došla trpělivost. „Kam jste ho ukryli?“ zeptal se a nebylo pochyb, že mluví o Tommym.

Musel si uvědomovat, že dokud je Tommy na svobodě, jeho plán vypustit na zem peklo zůstává ohrožen.

Na pár okamžiků se rozhostilo ticho.

Jidášův zrak ulpěl na Erin. Zvedl ruku a ukázal na ni. „Ať jí nikdo neublíží,“ zavolal nahlas. „Je má. A dá mi odpověď, kterou potřebuji.“

Podél hrany kráteru se rozlehlo vrčení a syčení.

„Ostatní zabijte!“

16.34

Daleko dole v hrdle studny Tommy ze všech sil prudce kopal nohama a nořil se ještě hlouběji. Původní šok, když ho ta divná žena shodila sem a stáhla do hloubky, již opadl. Nyní jen zkoušel držet se jí. Přes nečekanou koupel jí kupodivu důvěřoval.

Nevěděl, jestli je doopravdy anděl, ale zachránila mu život, takže prozatím bude předpokládat, že to s ním myslí dobře.

Po obou stranách mu stěny studny připomínaly sklo, sice hrubě zvlněné, ale příliš hladké, než aby mohlo jít o skálu. Představil si, jak silný výbuch to nahoře musel být při bitvě mezi Luciferem a Michaelem. A stejný výbuch musel zasáhnout i hluboko sem pod zem a zapečetit tůň, kde stál Kristus, a vše kolem roztavit ve sklo.

Nechtěl té historce uvěřit, ale byly tu dvě věci.

První – čím hlouběji se potápěl, tím byla voda teplejší.

Druhá – pod ním mu osvětlovala cestu zlatá záře lemující štíhlé ženiny nohy.

Plaval za ní, div mu plíce nepraskly, a v uších ho bodalo kvůli rostoucímu tlaku.

Dolů, stále dolů.

Konečně klesl až na dno a zoufale se potřeboval nadechnout.

Ukázala na boční jeskyni, která se rozevírala o pár metrů dál. S protestujícími plícemi se sklonil do krátkého tunelu, odstrkoval se od hladkých stěn a kopáním se odrážel ode dna. Zdroj světla vycházel právě odtamtud a přitahoval ho jako můru plamen.

Ale nehledal plamen.

Hledal vzduch.

Potápěl se s otcem u břehů Cataliny do mořských jeskyní, kterými byl celý ostrov protkaný, bylo třeba podplavat pod skálou, aby se dostali do zatopené sluje se vzduchovou bublinou u stropu.

Modlil se, aby totéž našel i zde, nějakou skrytou jeskyni, kde se ženou počká v bezpečí, dokud bitva neskončí.

V bezpečí…

Jak je to dávno, kdy se naposledy cítil v bezpečí?

Plíce křičely na poplach, když ručkoval posledním úsekem a protahoval se otvorem do jeskyně. Začal se mu kalit zrak, zužovalo se mu zorné pole, před očima mu tančily jiskry. Věděl, že nemá dost vzduchu, aby se vrátil na hladinu. Bylo rozhodnuto. Otec mu kdysi řekl, že nejdůležitější v životě je najít si správnou cestu a rozhodnout se pro ni.

Tati, mám dojem, že takhle jsi to nemyslel.

Panika dodala jeho rukám a nohám zoufalou sílu. Vyplaval do malé jeskyně tvořené zlatým sklem, jejíž dno pokrýval písek. Věděl, že nahoře musí být vzduch – proč by ho sem jinak přivedla? –, a tak se prudce odrazil vzhůru.

Rychle stoupal – a narazil hlavou na strop.

Ohmatal ho, hledal jakoukoli bublinu, i sebemenší doušek vzduchu.

Nebylo tam nic.

16.35

Strigoi a blasfemary se řítili ze svahů kráteru jako nečistý příval.

Jordan pevně sevřel zbraň a snažil se nevnímat tmavého obra vedoucího útok a doprovázeného párem lvů s černou hřívou.

Erin zamířila na jednu z bestií.

Jordan si zvolil jiný cíl, věděl, že jeho zbraň moc nezmůže proti tomu, co se k nim žene od okraje kráteru. Musel věřit sangvinistům, že odrazí první vlnu.

Místo toho namířil stranou na okraj písečné mísy. Počkal, až tam dorazí temná armáda – a pak vypálil.

Sprška rozžhavených kulek prorazila palivovou nádrž jejich helikoptéry.

Stroj v záplavě ohně vybuchl jako granát, roztočené listy rotorů si prosekaly cestu zástupem strigoi a zaryly se do protějšího svahu. Nečekaná exploze a následná jatka útočníky otřásly, blasfemary se otočily a se syčením a vytím prchaly od dýmajícího vraku. Několik strigoi se svíjelo na zemi s utrhanými údy. Další zemřeli na místě.

Rhun vrhl na Jordana uznalý pohled.

Voják využil okamžiku, kdy všichni ustrnuli v šoku, a zamířil na Jidáše, který zůstal na okraji kráteru. Vydechl, aby se zklidnil, a namířil na mužův trup, neodvážil se z takové dálky střílet na hlavu, zvlášť když mu zbývá tak málo munice. Nechtěl promarnit ani jediný náboj.

Stiskl kohoutek ve snaze znovu Jidáše srazit k zemi třeba jenom na malou chvíli. Kdyby se armáda ocitla dočasně bez velitele, mohla by se stáhnout.

Ale jak vypálil, skočil před Jidáše obrovský šakal, střely zabubnovaly do jeho hrudi, a zachránil tak prokletého zrádce. Z těla bestie vytryskla černá krev, ale nezdálo se, že by si toho všímala, když přecházela sem a tam a dál zaštiťovala svého pána.

Jidáš sešel z hřebene na odvrácenou stranu svahu, kde už byl krytý.

Zbabělec.

Temný hromotluk, který byl mnohem blíž, se rychle vzpamatoval a znovu se vrhl vpřed, aby zkrátil vzdálenost a zaútočil na ty, kdo stáli nejblíž. Zavrčel a vycenil dlouhé tesáky.

Agmundr přijal jeho výzvu a popošel mu v ústrety.

Obr proti obrovi.

K boji vlastně ani nedošlo.

Agmundr posílený svatou půdou švihl těžkým mečem tak rychle, až to zasvištělo. Srazil hlavu strigoi tak čistě, že stále vrčela, když se kutálela pryč.

Jordan pokropil dávkou tlupu útočící zleva.

Wingu s Christianem skočili napravo.

Rhun a Bernard kryli týl.

Alžběta se držela u okraje studny, ani neútočila, ani nepomáhala, jen strážila Tommyho únikovou cestu, ať už vede kamkoli.

Erin vystřelila zpoza Jordanových zad, zasáhla lva přímo do oka a ten se skulil Agmundrovi k nohám; obr mu jedinou ranou velkého meče proťal hrdlo.

Jordan pocítil lítost k prokletému zvířeti. Nechtělo, aby se z něj stalo to, čím je teď. Jejich lítost mu však mohla přinést jen takovéto milosrdenství.

Pokračoval v palbě.

Agmundr se otočil ke druhému lvovi a začal provádět klamavé pohyby, oba hledali protivníkovu slabinu – vtom však do Vikinga narazil statný šakal, překvapil ho a zaťal mu mohutné zuby do stehna.

Jordan střelil bestii do hřbetu, ale ta tomu nevěnovala pozornost.

Agmundr se stenem klesl na písek a překulil se na záda. Šakal mu pustil velkou nohu a chňapl po hrdle. Jordan vypálil nestvůře přímo do tlamy – ale zbraň cvakla naprázdno.

Sakra…

Vrhl se vpřed s pozvednutou zbraní, připravený použít ji jako kyj. Než však stihl zasadit ránu, cvakající čelisti se prodraly pod Agmundrův meč. Žluté zuby se zaťaly Vikingovi do krku.

Agmundr se proti útoku vzepřel – a pak bezvládně klesl, když mu šakal vyrval celé hrdlo.

Chladná krev vystříkla Jordanovi na ruku.

Uskočil.

Šakal se obrátil k němu, ze šedého čenichu mu skapávala na zlatý písek krev s pěnou. Mohutné zadní nohy se mu napjaly – a pak skočil přímo na vojáka.

Celý Jordanův svět zaplnily jen zažloutlé tesáky a děsivé zavytí.

16.36

Rhun se vrhl Jordanovi na pomoc. Koutkem oka zahlédl, jak Agmundr padl a že mu voják přispěchal na pomoc – jen aby sám čelil stejným čelistem, které připravily obrovitého Vikinga o život.

Rhun narazil do šakalova ohromného boku. Čelisti šelmy cvakly jen pár centimetrů od Jordanova obličeje. Bestie se skulila na písek a otočila se proti nim, drápy rozhrnuly písek a zaskřípaly na skleněném podloží.

Kněz před sebe napřáhl zakrvácený karambit a pomodlil se, aby měl dost síly na ochranu ostatních. Vzduch byl prosycený krví, jak Christian, Bernard a Wingu pokračovali ve svém smrtícím tanci uprostřed temné smečky. Rudý opar promlouval k jeho vlastní krvi, ponoukala ho, aby se podvolil slasti a napil se z toho pramene.

Rhun raději zadržel dech.

Přímo před ním se šakalovy divoké rudé oči zabodly do jeho. Šedavá srst na svalnatém zátylku se mu ježila. Zavrčel a odhalil zažloutlé zuby v mocných čelistech.

Když na něj netvor skočil, Rhun se zapřel o písek a provedl výpad rukou a zarazil karambit mezi špičatými zuby hluboko do šakalovy tlamy. Vší silou, které byl schopen, proťal čepelí patro a zaryl ji bestii do mozku – a pak ruku vytáhl.

Netvor se zhroutil, černá krev se mu vyvalila z tlamy a potřísnila písek. Přední tlapy zaškrábaly o čelisti a zakňučel bolestí.

Rhuna při pohledu na jedno z božích stvoření, které bylo proměněno v takovou trpící nestvůrnost, zachvátila lítost. Konečně rudý svit v očích bestie vyhasl do matně hnědé, jak bylo zvíře zbaveno kletby.

Ale neměl čas, aby dál sledoval jeho vysvobození.

Zezadu ho srazila do písku ohromná síla a vtiskla mu hlavu do šakalovy temné krve. Drápy mu sedřely záda, pronikly jeho zbrojí i kůží a dlouhý spár se mu zastavil až na žebru.

Rhun vykřikl – a lev tyčící se nad ním triumfálně zařval.

KAPITOLA 52

20. prosince, 16.37 východoevropského času

Siva, Egypt

Tommy v zatopené jeskyni zpanikařil a zazmítal sebou. Oběma dlaněmi si zacpal pusu. Nedokázal ale zabránit, aby si nenabral do plic vodu; bylo to, jako by se nadechl ohně. Začal kolem sebe naslepo kopat a rozhánět se rukama, narážel na stěny jeskyně, jeho tělo se chtělo zbavit ohně, kašlal a dusil se. Ale vodu nebylo čím vytlačit, jen další vodou.

Bojoval, dokud se úplně nevysílil, a pak se vznášel bez pohybu.

Utopil se.

Ale je přece ten, kdo nemůže zemřít.

Plíce ho bolely, avšak už se nebránily nadechování vody. Znovu otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe, chtěl křičet.

Nyní věděl, že nezemře, a tak se dal do prohlídky jeskyně.

Ta žena ho sem dolů musela přivést z nějakého důvodu.

Vzpomněl si, že mu ukázala, ať plave do jeskyně.

Proč?

Zdroj světla v jeskyni vycházel ze skleněné výdutě uprostřed dna, vypadala jako miniaturní sopka. Byla tak jasná, že si Tommy musel zakrýt oči. Přesto si povšiml, že je v centru něco stříbrného.

Ponořil se hlouběji do záře a rozeznal, že jde asi o půl metru tenké stříbrné čepele ukončené širším jílcem se záštitou. Všiml si, že rukojeť je vroubkovaná, aby ji prsty mohly pevně sevřít.

Už už natahoval pravici, aby to udělal – a vtom si vzpomněl na příběh, který slyšel nahoře, o meči archanděla Michaela. Podíval se blíž a uviděl dokonce dlouhý vrub na jedné straně, odkud pocházel úlomek.

Chytil se druhou rukou za krk a vzpomněl si, jak to bolelo.

Natáhl prst a dotkl se hlavice na konci jílce. Když se kůže otřela o kov, ucítil, jak jím projela energie, jako kdyby si sáhl na živý elektrický drát – až na to, že se cítil mnohem silnější. Připadal si, že by mohl pěstmi drtit skály.

Prohlédl si meč. Většina čepele byla zatavená do skla s nánosem písku.

Jako Excalibur krále Artuše.

Tommy věděl, co se od něj očekává. Anděl sem tento meč přinesl a je na Prvním andělovi, aby ho uvolnil, vrátil na slunce, aby se mohl použít proti temným silám.

Ale zase ruku stáhl.

Nechtěl se meče dotknout.

Co je mu do světa tam nahoře? Nejdřív ho unesli, pak mučili a potom znovu unesli – jen aby ho nakonec obětovali na oltáři.

A náhle si uvědomil, že by tento meč mohl ukončit jeho trápení.

Může mě osvobodit.

Jeho čepel dokáže způsobit daleko větší zranění než říznutí do krku. Mohl by k jeho ostří přiložit obě zápěstí, trhnout jimi dolů a přeříznout si je.

Mohl by zemřít.

Zase bych uviděl mámu a tátu.

V mysli mu vyvstala tvář matky, vzpomněl si, jak si shrnovala krátké kudrnaté vlasy za uši, jak jí hnědé oči vždy přímo zářily starostí, když ho něco bolelo. Ten pohled často vídával, když bojoval s rakovinou. A také si vzpomněl, jak mu v nemocnici zpívávala ukolébavky, přestože už byl na ně moc velký, jak ho dokázala rozesmát, i když věděl, že se jí chce plakat.

Milovala mě.

A stejně tak i otec. Jeho láska byla praktičtější: snažil se do několika posledních let vnést co nejvíc života. Tommy dostal mustang kabriolet, naučil se kulečník, a když byl už příliš slabý, sedával u něj otec se zkříženýma nohama na pohovce a pomáhal mu zabíjet zombíky v Resident Evil. A někdy si spolu povídali, doopravdy povídali. Protože oba věděli, že přijde čas, kdy to už nebude možné.

A také si byl jistý ještě něčím.

Měl jsem umřít jako první.

Tak zněla dohoda. Byl nemocný; oni zdraví. Měl zemřít a oni žít dál. Přijal to a smířil se s tím, i když těžko – dokud ta hloupá holubice všechno nepokazila.

Zíral na meč a rozhodl se.

Můžou si tu válku vybojovat i bez něj.

Sáhl po meči připravený vykonat krvavou cestu zpět do náruče rodičů. Natáhl ruku těsně nad jílec a soustředil se. Když byl připravený, pevně stříbrnou rukojeť uchopil a prudce za ni škubl.

Projel jím výboj energie. Meč pod ním se rozzářil stále jasněji a jasněji, až připomínal supernovu. Pevně zavřel oči, bál se, že ho jas oslepí. Světlo i tak proniklo přes víčka a naplnilo mu hlavu.

Pak opět pomalu pohaslo.

Otevřel nejdřív jedno oko, pak druhé.

Sklo pod nohama se roztavilo. V rukou mu teď matně oranžově zářil obrovský meč. Jeho váha ho držela u písčitého dna jako kotva.

Přiložil k ostří bříško palce. Řízl se do hloubky dřív, než si uvědomil, že se ho vůbec dotkl. Vytryskla krev a vznášela se vzhůru jako rudý oblak. Sledoval jeho pouť a teď věděl, jak snadné bude podřezat si o něj zápěstí.

Přinejhorším to štípne… a pak bude konečně po všem.

Přiložil zápěstí k meči.

Komu tu budu chybět?

Zvedl oči od neuvěřitelně ostré čepele ke stropu nad hlavou a vzpomněl si na horkou poušť. Na chladné prsty, jak mu zvedly bradu a dotkly se jeho krku, aby se přesvědčily, že je v pořádku.

Alžběta.

Jí bude chybět. A bude naštvaná.

Vzpomněl si i na ostatní: na Erin, Jordana, dokonce i na toho zachmuřeného kněze Rhuna. Riskovali všechno, aby ho přivezli sem do pouště a zachránili mu život. A právě teď možná umírají.

Umírají kvůli mně.

16.39

Erin došly náboje, popadla Agmundrův velký meč. Potřebovala obě ruce, aby ho dokázala zvednout. Zakymácela se v bocích a zapracovala celým tělem, aby svedla zvednout ruce s mečem do vzduchu, a těžkopádně švihla směrem k nejbližšímu strigoi.

Netvor se zachechtal, o krok ustoupil a zaútočil na Christiana, Erin ignoroval.

Hledala někoho jiného, koho by napadla.

Ale žádný ze strigoi ani blasfemar se k ní ani nepřiblížili, řídili se Jidášovým rozkazem, že ji nikdo nesmí zabít. Budou se jí vyhýbat, dokud si pro ni osobně nepřijde sem dolů.

Možná je právě tohle moje nejúčinnější zbraň.

Lví zařvání ji donutilo otočit se. Několik metrů od ní bojoval Rhun, přišpendlený pod jedním z tmavých blasfemařích lvů. Jordan mu přišel na pomoc a rozháněl se svou zbraní jako kyjem.

Odhodila těžký meč a rozběhla se k nim.

Jordan byl smeten stranou jako ovád, drápy mu rozervaly kožený plášť a téměř utrhly rukáv. Přistál tvrdě na zádech. Ale vyrušení umožnilo Rhunovi osvobodit se, i když přišel o velký pás kůže na zádech.

Lev se vrhl za unikající kořistí.

A Erin udělala nejhloupější věc v životě.

Skočila mezi Rhuna a lva, roztáhla ruce, vykřikla a vypjala hruď jako voják na přehlídce.

Lev se přikrčil, zaprskal a pak se vypjal do výšky, vztekle sekl ocasem.

„Nesmíš mě napadnout, co?“ pronesla výsměšně.

Odhrnul černé pysky, zavrčel a ustoupil, zvlášť když jí na pomoc přispěchal Christian.

Pohlédl na ni. „Nevěděl jsem, že máte v popisu práce i krocení lvů.“

Usmála se a příliš brzy polevila v ostražitosti.

Lev skočil vpřed, zkušeně zasáhl tlapou Christiana, a když ji míjel, sekl po ní a srazil ji stranou.

Erin padla na kolena a chytila se za ránu. Ucítila, jak jí mezi prsty teče krev na rameno a na hruď. Uvědomila si, jakou udělala chybu. Jidáš řekl, že nesmí být zabita – ale neřekl nic o tom, že nesmí být zmrzačena.

Stranou od ní Rhun s Christianem bojovali se lvem.

Jordan volal její jméno.

Čas se zpomaloval.

Padla bokem do písku. Jeho drsnost na tváři ji uklidňovala. Je v poušti. Miluje poušť.

16.40

Jordan doběhl k Erin a klesl vedle ní na kolena. Věděl, že přišel příliš pozdě, než aby jí pomohl. Krev jí prýštila z ramena a vsakovala se do písku.

Pozvedla hlavu.

Jantarové oči se upřely na něj – a pak sjely za jeho záda.

Tvář jí naplnil úžas, nevysvětlitelný vší tou krví, vytím a rozléhajícími se výkřiky. Zvedla zakrvácenou ruku a ukázala kamsi za jeho rameno.

Rhun se otočil, aby se podíval.

Co to…?

Z hrdla studny z temnoty dole stoupal prstenec oranžového plamene. Otáčel se jako úzký vír a pomalu se zdvihal přímo vzhůru k temnému nebi.

Jordan od něj nemohl odvrátit zrak.

Dokonce i bitva ustala, rozhostilo se ostražité ustrašené ticho.

Všechny oči a tváře se obrátily k plameni.

Když byl plamen vysoký na délku paže, objevila se pod ním ruka, jako kdyby ho tlačila vzhůru. Plamen dál stoupal. Za ním se vznesla podivná postava jeho nositele nad studnu a pomalu vkročila na její okraj.

Tommy.

Když se dotkl nohama země, oheň zhasl a odhalil stříbrný meč, který držel nad hlavou; po čepeli stále tančilo několik jazyků plamene a oslnivě zářila.

Chlapcův zrak se střetl s Jordanovým.

I v očích mu planul oheň.

„Myslím, že tohle patří tobě!“ vykřikl Tommy, napůl chlapec a napůl něco vzbuzujícího posvátnou hrůzu.

Hoch – jestli to ještě byl hoch – se rozmáchl a vyhodil meč do výšky. Roztočil se kolem příčné osy. Jordan se chtěl skrčit, ale místo toho napřáhl levou ruku. Jílec mu hladce vklouzl do dlaně, jako kdyby tam odjakživa patřil. Tetování vzplálo živoucím plamenem. Přes roztržený plášť a košili spatřil, jak se jeho rozvětvená stopa po zásahu bleskem rozzářila vnitřním ohněm.

Do těla mu vprýštila nadlidská síla.

Zavířil mečem kolem sebe, obklopila ho svištící hradba ohně a oceli, jako kdyby pronesl kouzelné zaklínadlo. Ještě nikdy předtím nedržel meč v ruce.

Lev zařval a znovu se otočil k Erin.

Jordan jen pomyslel a stál před ní, aby ho zastavil.

Když po něm šelma vztekle sekla tlapou, ťal do ní mečem.

Jak ostří proniklo kůží, netvor zařval v agonii. Rána vzplála plamenem, oheň zachvátil tlapu a pak i celé tělo. Lev šílený bolestí odskočil a prchl řadami temné armády, zůstala za ním ohnivá stopa zapalující vše, čeho se dotkl.

Jordan máchl mečem.

Tak to je pekelně dobrá zbraň.

Nebo spíš nebesky dobrá.

Pootočil se, zasáhl jednoho strigoi do ruky, druhého do stehna. Oba zavyli, když jim z ran vyrazily plameny. Voják se vrhl vpřed, pohyboval se na nohách, které jako by ani nebyly z masa a kostí.

Byl rychlý jako strigoi, jako sangvinista.

Netvor za netvorem klesali pod jeho mečem.

A pak zamířil dál – za skutečným nepřítelem.

Za Jidášem.

16.40

Jidáš pozoroval Válečníka, jak postupuje bitevním polem. Netvoři před ním uhýbali a prchali do pouště. Těch několik, kteří zůstali, zlikvidovali sangvinisté. Viděl, jak hraběnka objala hocha; andělský svit v chlapcových očích pohasl, poté co předal meč jeho pozemskému nositeli. Chlapec a prastará bytost se pevně objímali.

Jidáš necítil strach.

Vše spělo k této chvíli.

Strávil staletí hledáním smyslu svého dlouhého života a pak další staletí tím, aby přivedl svět na pokraj zkázy a sám mohl zemřít.

A ten čas teď nadešel.

Voják ho zabije, ale jen pokud bude bojovat. Nepatří k těm, kdo vraždí neozbrojené. A tak se Jidáš sehnul a sebral jednu z odhozených zbraní, starou otlučenou šavli.

Jeho zbylý bodyguard se chtěl k němu připojit a pozvedl útočnou pušku.

„Odejdi,“ poručil mu Jidáš.

„Moje místo je po vašem boku. Až do konce.“

„Tak mi odpusť.“ Jidáš švihl šavlí a uťal mu hlavu. Pak poodstoupil od těla. Nikdo mu nebude zasahovat do osudu.

Válečník překvapeně vytřeštil oči, ale nezpomalil.

Ostatní se přihnali za ním včetně doktorky Grangerové, která si držela na rameni krví prosáklý kus látky.

„Zůstaň tam, Erin,“ zavolal Jordan. „Tohle je můj boj.“

Vypadala, že chce něco namítnout, ale rozmyslela si to.

Jidáš zvedl zakrvácenou šavli do střehu. „Kolikrát vás ještě musím zabít, seržante Stone?“

„Můžu se vás zeptat na totéž.“

Meč ve Válečníkových rukou zářil bílým světlem a jiskřil drobnými plaménky.

Jidáš se rozechvěl očekáváním.

Voják kolem něj zakroužil, tvářil se podezřívavě, jako kdyby očekával nějaký úskok.

Musíš sehrát svou roli, Válečníku. Nezklam mě.

Aby se pojistil, Jidáš na něj zaútočil a muž ránu kryl. Byl nadpřirozeně rychlý. Když to Jidáš zjistil, začal bojovat naplno, konečně už nemusel předstírat, že je pomalý a neobratný. Staletí se učil u těch nejlepších mistrů šermu.

Útočil znovu a znovu, užíval si skutečný boj, svůj poslední. Bylo uspokojivé najít důstojného soupeře. Ale tohle nebyl jeho osud. Na okamžik jakoby náhodou otevřel kryt.

Jordan bodl.

Čepel se zaryla Jidášovi do boku.

Na stejné místo, kam římský voják bodl Krista na kříži.

Jidáš si dovolil ještě rychlé gesto vděčnosti, než klesl na kolena. Z rány vytryskla jasně červená krev. Prosákla mu košilí. Upustil šavli.

Jordan se postavil před něj. „Jsme vyrovnáni.“

„Ne,“ odpověděl Jidáš a natáhl ruku k jeho noze. „Jsem navždy tvým dlužníkem.“

Padl na bok a převrátil se na záda. Viděl jen šedou oblohu. Dokázal to. Svět se zahalil do popela a krve. Slunce za pár minut zapadne. Nic už nezastaví to, co začal.

Má smrt zvěstuje můj úspěch.

Přijal ji jako znamení, svou odměnu za otevření brány pekla a příchod konečného Soudného dne.

Spalující bolest v boku se nepodobala ničemu, co kdy zakusil, ale přijímal ji dychtivě. Brzy už nalezne klid. Vítal ho. Zavřel oči.

Pak na něj padl stín a ucítil vůni lotosových květů.

Arella.

Otevřel oči a pohlédl na její krásu – další odměna za to, že naplnil svůj osud.

Její teplé dlaně uchopily jeho ruku. „Má lásko.“

„Stalo se, přesně jak jsi předpověděla,“ řekl.

Sklonila se k němu a na tvář mu kanuly její slzy.

„Ach, má lásko,“ opakovala. „Proklínám proroctví, které tě dovedlo až sem.“

Pohlédl jí do tmavých očí. „Byla to Kristova vůle, ne tvá.“

„Byla to tvá vůle,“ namítla. „Mohl ses vydat jinou cestou.“

Pohladil ji po vlhké líci. „Vždy jsem kráčel jinou cestou. Ale jsem vděčný za roky, které jsme po ní šli společně.“

Pokusila se usmát.

„Nic si nevyčítej,“ řekl. „Jestli mi můžeš prokázat jen jedinou laskavost, tak tuto. Ty na ničem neneseš vinu.“

Povystrčila bradu jako vždy, když si nechala myšlenky a pocity pro sebe.

Přes bolest zvedl ruku a omotal si kolem prstu pramének jejích vlasů. „Jsme jen Jeho nástroje.“

Přitiskla mu dlaň na ránu. „Mohu přinést vodu ze studně a vyléčit tě.“

Tělem mu projel strach. Zapátral po vhodných slovech, aby jí to vymluvil, ale znala ho příliš dobře. A tak se soustředil jen na jediné a vložil do něj celou svou vůli a nechal pravdu zazářit v očích.

„Nechci.“

Sklonila se, políbila ho na rty a pak se naposledy objali.

16.49

Erin se sevřelo hrdlo, když andělská bytost plakala pro Jidáše.

Arella chovala jeho hlavu v klíně a odhrnula mu šedé vlasy z čela, přitom mumlala slova v nějakém starém jazyce. Usmál se na ni, jako kdyby byli mladí milenci, a ne dvě nesmrtelná stvoření, která dospěla na konec jim vyměřeného času.

Rhun se dotkl Erinina ramene a vzhlédl k zatmívajícímu se nebi.

Tento jediný dotek jí připomněl, že ačkoli vyhráli bitvu, válka ještě neskončila. Podívala se na slunce, které už na západě zacházelo za obzor. Téměř jim vypršel čas zbývající k odčinění toho, co Jidáš uvedl do pohybu.

Pohlédla na muže, jenž to všechno začal.

Jidášovi vytékala z boku krev a odnášela i jeho život. V sílícím šeru si všimla, že krev slabě září, a vzpomněla si, že totéž viděla, když si v jeskyni pod zříceninami Cumae náhodou pořezal prst o úlomek meče, který ho teď zabil.

A vzpomněla si, že Arella vrhala stejnou zlatou záři, když zachraňovala Tommyho. A dokonce i Tommyho krev slabě zářila na pláži v Cumae.

Co to znamená?

Pohlédla na Tommyho, který ještě postával u studny, a pak na Jidáše.

Znamená to snad, že oba mají v žilách andělskou krev?

Připomněla si, že jak Tommy, tak Jidáš se také setkali s holubicí, symbolem Ducha Svatého, podobnou té, kterou zabil Kristus. A tenkrát byli navíc i v Kristově věku.

Vybavila si Arellina slova.

Michaela to roztrhalo na kusy. Neseš v sobě to nejlepší z něj, ale nejsi První anděl.

Erin začínala vše chápat.

Tommy neměl v sobě celého Michaela, jen to nejlepší, nejzářivější a nejjasnější z něj, sílu schopnou dávat život.

Další nádoba obsahovala naopak to nejhorší a nejtemnější se silou zabíjet.

Viděla, že záře Jidášovy krve je zřetelně tmavší než Tommyho.

Dva různé odstíny zlaté.

Otočila se a pohlédla přes kráter na sklo odhalené jejich hrabáním a na kruhové víko, jež uzavíralo studnu. Stejně jako celý kráter bylo z poloviny tmavě zlaté a z poloviny světlejší.

Vzpomněla si, jak si pomyslela, že vypadá jako východní symbol jin a jang.

Dvě části, které tvoří celek.

„Potřebujeme je oba,“ zamumlala.

Pohlédla na Arellu. Sibyla předtím zachovávala mlčení, protože věděla, že sem musí dorazit i Jidáš. Nakreslila snad do písku tento symbol sama Arella, aby věděl, že má přijet na toto místo?

Bernard se přiblížil k Erin, šaty měl potrhané a zakrvácené, ale musel vycítit, že na něco přišla. „Co to povídáte?“

I Rhun se na ni podíval.

Vzala je stranou společně s Jordanem. Potřebovali si to poslechnout a říct jí, že se mýlí.

Prosím, ať se mýlím.

Rhun do ní zabodl svůj temný neproniknutelný pohled. „Co se děje, Erin?“

„První anděl není Tommy. Je to archanděl Michael, nebeská bytost roztržená na kusy. Na dva kusy.“ Ukázala na sklo v kráteru. „Musí být znovu spojen. To, co se kdysi rozbilo, se musí znovu spravit.“

To bylo Arellino varování – jinak skončí vláda člověka na zemi.

„Ale kde je ta druhá půlka?“ zeptal se Bernard.

„V Jidášovi.“

Skupinkou proběhla vlna zděšení.

„I kdybys měla pravdu,“ zeptal se Jordan, „jak je máme zase spojit dohromady?“

Erin se soustředila na Jidáše umírajícího v písku.

I na to znala odpověď. „Musí se zbavit svých smrtelných schránek.“

Jordan na ni zůstal zírat. „To jako že musí zemřít?“

Ztišila hlas na pouhý šepot. „Je to jediný způsob. Proto tu zůstal meč a proto jsme sem museli přijet.“

„Jidáš už je smrtelně zraněný,“ prohlásil Rhun. „Takže meč musí dopadnout i na toho chlapce?“

„Jak bysme to mohli udělat?“ vyhrkl Jordan. „Myslel jsem, že jsme se už v Cumae domluvili, že Tommyho život je důležitější než sama záchrana světa.“

Erin s ním chtěla souhlasit. Chlapec neudělal nic špatného. Snažil se pomoci nevinné holubici a za odměnu viděl zemřít svou rodinu a prošel si hroznými mukami. Je správné, že tu musí také zemřít?

Nemůže přece poslat toto dítě na smrt.

Ale je to také jen jediný život oproti životům všech spravedlivých i nespravedlivých na světě.

Jordan na ni mlčky hleděl.

Věděla, že udělá to, co mu řekne, sice váhavě, ale přece. Je voják – chápe, co znamená obětovat se pro vyšší dobro. Potřeby mnohých převažují nad potřebami jednotlivce.

Zakryla si obličej.

Nemohla se dívat, jak bude prolitá další nevinná krev. Už viděla, jak její sestřička padla za oběť falešné víře. Způsobila Amyinu smrt, protože brala nebezpečí, které jim hrozilo, na lehkou váhu. Už nevezme další nevinný život bez ohledu na to, co jí radí rozum.

„Ne,“ vydechla už rozhodnutá. „Nemůžeme zabít dítě, ani kvůli záchraně světa ne.“

Bernard náhle přiskočil k Jordanovi a natáhl ruku po meči. Jenže voják byl teď stejně rychlý a zvedl meč proti kardinálově hrudi, hrot mířil na jeho netlukoucí srdce.

„Tohle vás zabije stejně jistě jako každého strigoi,“ varoval ho.

Bernard pohlédl na Rhuna, ať ho podpoří a spojí se s ním proti Jordanovi. Kardinál skutečně toužil po andělském meči.

Rhun zkřížil ruce na prsou. „Důvěřuji moudrosti Vědmy.“

„Ale hoch musí zemřít,“ trval kardinál na svém. „Jinak svět zahyne s ním. A tak hrůzně, že si to smrtelníci ani nedokážou představit. Co je proti tomu život jednoho chlapce?“

„Všechno,“ ujistila ho Erin. „Zavraždit dítě je zlý skutek. A každý zlý skutek se počítá. Každý jednotlivý. Musíme se jim vyhýbat a zabraňovat každému z nich, protože co bychom jinak byli?“

Bernard si povzdychl. „A co když není ani dobrý, ani zlý, pouze nutný?“

Erin zaťala pěsti.

Nedovolí, aby Tommyho někdo zavraždil.

„Erin,“ ustaraný pohled Jordanových modrých očí se střetl s jejím. Kývl směrem ke studni.

Tommy pokynul Alžbětě smířlivým gestem, ať zůstane na místě. Pak došel k nim a na jednoho po druhém upřel oči.

„Já to vím,“ řekl vyčerpaně. „Když jsem se dotkl meče a rozhodl jsem se vynést ho ze studny… hned jsem to věděl.“

Erin si vzpomněla, jak mu plály oči, když držel meč.

„Musí to být mé rozhodnutí,“ oznámil. „A já se tak rozhodl, jedině pak bude všechno zase v pořádku.“

Když to Erin uslyšela, uvědomila si, jak málo stačilo, aby všechno zničili. Kdyby dala svolení Jordanovi nebo mu Bernard vzal meč a kdyby pak někdo z nich hocha probodl bez jeho souhlasu, byli by všichni ztracení.

Trochu ji ta myšlenka uklidnila, ale opravdu jen trochu.

To, co Tommy řekl, totiž znamená, že konec bude stejný.

Mrtvý chlapec v písku.

„Ale Jidáš nesouhlasil s tím, že ho meč bodne,“ namítl Rhun.

Erin se zarazila, kněz má pravdu.

Takže už jsme prohráli?

Jordan polkl naprázdno a sklonil meč, věděl, že si Bernard už nic nebude vynucovat. „Myslím, že Jidáš souhlasil,“ řekl. „Během boje reagoval na každý můj pohyb a výpad. Pak najednou nechal ruku klesnout. Tehdy mi to nedošlo, jen jsem zareagoval a bodl ho.“

„Mám podezření, že vždy toužil zemřít,“ přikývl Rhun.

„Tak co uděláme?“ zeptal se Jordan. „Myslím tady a teď?“

Erin si všimla, že se vyhýbá pohledu na chlapce.

Tommy se ošil, očividně stál tak, aby byl k Alžbětě stále otočený zády, a ohlédl se přes rameno, jestli na něj nevidí. Pak si všiml, že ho při tom Erin pozoruje. „Pokusí se tomu zabránit.“

Zvedl čepel Jordanova meče a špičku si přiložil na hruď. Vzhlédl k Jordanovi, pokusil se usmát, ale spodní ret se mu třásl strachy, přesto se však snažil vypadat statečně tváří v tvář velkému neznámu.

Jordan konečně našel odvahu se na něj podívat. Erin ještě nikdy neviděla v jeho tvrdých ironických rysech vepsáno tolik smutku a utrpení.

„Nedokážu to udělat,“ zasténal.

„I tohle vím,“ řekl Tommy tiše rozechvělým hlasem. Podíval se k západu na slunce, poslednímu světlu, které kdy uvidí.

Od studny k nim dolehlo zakvílení. „Neeee…“

Alžběta si náhle uvědomila, co se chystají udělat, a rozběhla se k nim.

Tommy si povzdychl a vrhl se na meč – zemřel a odnesl s sebou poslední světlo dne.

KAPITOLA 53

20. prosince, 16.49 východoevropského času

Siva, Egypt

Rhun chytil Elisabetu kolem pasu, když kolem něj probíhala, a zvedl ji.

Tommy se zhroutil na zem, tělo mu sjelo z meče a tmavý písek se zbarvil jeho rudou krví. S ní se objevila i jasná zlatá záře. Na protější straně kráteru zazářil podobný jas, jen jako temnější zlato, a zarámoval postavy Jidáše a Arelly.

„Proč?“ zakvílela Elisabeta a natáhla k němu ruce.

Rhun ji postavil na zem vedle chlapce.

Meč mu čistě probodl srdce. Rhun uslyšel poslední chabé zachvění a pak se zastavilo.

Jordan naproti nim také klesl k chlapci na kolena, upustil meč a chytil se za levé rameno.

Erin se sklonila. „Co se děje…?“

Rhun to ucítil ještě okamžik předtím, než to nastalo – výron obrovské nezměřitelné síly –, loktem si zakryl oči a zaštítil Elisabetu vlastním tělem.

Pak přišla exploze jasu.

Sláva naplnila jeho oči.

Krev se mu v žilách vařila.

Elisabeta v jeho náruči vykřikla, slyšel i ostatní, jak sténají bolestí a strachy.

Rhuna srazila zář na kolena, prosil za odpuštění a modlil se zachvácený bolestí. Každý z jeho hříchů vystoupil jako černá skvrna na pozadí svaté záře, nic se před ní nemohlo skrýt. A jeho největší hřích byl jako bezbřehá černá tůň schopná ho celého pohltit. Dokonce ani toto světlo ho nedokázalo přemoci.

Prosím, dost…

Konečně po chvíli, která vypadala jako věčnost, světlo ustoupilo milosrdné tmě. Rhun otevřel oči. Okolo kráteru byla rozeseta mrtvá těla strigoi a blasfemar, dokonce i těch, kteří uprchli, exploze je všechny zabila. Rhun se svíjel bolestí, která stále probíhala jeho tělem.

Pálila jako nejsvatější oheň.

Rozhlédl se po kráteru. Erin se krčila nad tělem Tommyho, Jordan klečel vedle ní a držel ji za rameno. Oba vypadali sice otřeseně, ale jinak je záře nezranila. Protože nebyli přeměnění, nápor světla jim neublížil.

Elisabeta spočívala Rhunovi zhrouceně v náruči a nehýbala se.

Je strigoi a navíc nepřijala Kristovu lásku, která by ji před ohněm zaštítila. Jako ostatní zavržení tvorové musí být i ona mrtvá.

Prosím, modlil se, Elisabeta ne.

Tiskl si její tělo k hrudi. Ukradl ji z její doby, z jejího hradu, stovky let ji věznil, jen aby pak kvůli němu zemřela v poušti daleko od všeho a všech, co kdy měla ráda.

Kolikrát už jí jeho skutky přinesly prokletí?

Odhrnul jí z bílého čela krátké kudrnaté vlasy a setřel písek z bledých tváří. Kdysi dávno ji právě takto držel, když ležela a umírala na kamenné podlaze čachtického hradu. Už tehdy ji měl nechat odejít, ale i teď věděl, že by udělal cokoliv, jen aby ji měl zpátky.

Dokonce by i hřešil.

Jako v odpověď na takové rouhavé myšlenky se pohnula. Její stříbřité oči se otevřely a rty se váhavě a vřele usmály. Pohled měla prozatím prázdný, ztracený, mimo čas a místo.

Přesto v ten okamžik poznal pravdu.

Navzdory všemu ho miluje.

Pohladil ji po tváři. Ale jak mohla přežít ve stavu zavržení takový výbuch spalujícího jasu? Zaštítilo ji snad jeho tělo? Anebo jeho láska k ní?

Ať tak nebo tak, naplnilo ho štěstí, pohroužil zrak do jejích stříbřitých očí a přestal vnímat poušť kolem nich. V této chvíli existovala jen ona a na ničem jiném nezáleželo. Zvedla ruku. Měkké špičky prstů ho pohladily po tváři.

„Má lásko…“ zašeptala.

17.03

Erin odvrátila oči od Rhuna a hraběnky. Pořád byla oslněná výbuchem světla, ale přísahala by, že na okamžik zahlédla mávnutí křídel vzlétajících z písečné krajiny. Pohlédla vzhůru na hvězdy.

Hvězdy.

Narovnala se a pomalu otočila, viděla jen jasnou noční oblohu táhnoucí se všemi směry. Představila si, že temnota zmizela a nebe je opět čisté až zpět ke Cumae.

Uspěli snad a skutečně zavřeli otevírající se bránu?

Jordan stál hned vedle ní. Sevřel levou ruku v pěst a předpažil, trochu jí zatřásl. Vrátilo ji to k naléhavějším starostem. Vzpomněla si, jak klesl na kolena a držel se za bok, jako kdyby dostal infarkt. „Jsi v pořádku?“ zeptala se.

Podíval se dolů na chlapce a prolitou krev.

„Když se zabil, ucítil jsem, jak se ze mě něco vyrvalo. Přísahal bych, že umírám.“

Znovu.

Pohlédla na Tommyho bledý obličej. Měl zavřené oči, jako kdyby jen usnul. Tehdy ve Stockholmu právě jeho dotek a krev vzkřísily a uzdravily Jordana. Všimla si, že krvavá kaluž už nezáří. Prostě se jen vsakovala do písku.

Natáhla paži a pohladila Jordana po ruce, ucítila její teplo a byla za to vděčná. „Myslím, že ať už ti Tommy předal cokoliv andělského, uniklo to z tebe při tom světelném záblesku.“

„Kde je meč?“ zeptal se Jordan a rozhlížel se kolem sebe.

Byl také pryč.

Znovu si vybavila křídla utkaná ze světla. „Nejspíš se vrátil ke svému původnímu majiteli.“

Přidal se k nim Bernard s hlavou zvednutou k obloze. „Byli jsme ušetřeni.“

Doufala, že má pravdu, ale ne všichni měli takové štěstí.

Klekla si a dotkla se Tommyho košile nasáklé krví. Přejela prsty po mladé tváři, která ve smrti vypadala ještě mladší, s uvolněnými rysy a konečně klidně. Kůže byla na dotek stále teplá.

Teplá.

Přiložila mu dlaň na krk a vzpomněla si, jak totéž dělala s Jordanem. „Pořád je teplý.“ Trhnutím mu rozevřela košili, až utrhala knoflíky. „Rána zmizela!“

Tommy sebou náhle škubl, téměř se posadil a ucukl před ní, očividně se polekal a zmateně se na ně podíval. Strach vzápětí vystřídala úleva.

„Hele…“ vyhrkl a podíval se na obnaženou hruď.

Pro jistotu si ji ještě prohmatal.

Alžběta se odtrhla od Rhuna, doběhla k nim a zabrzdila až o kolena. Popadla ho za druhou ruku. „Jsi v pořádku, chlapče?“

Stiskl jí prsty a přisunul se blíž k ní, stále byl vyděšený.

„Já… já nevím. Myslím, že jo.“

Jordan se usmál. „Mně připadáš v pořádku, kluku.“

Připojil se k nim Christian s Wingu. Dokončili rychlý průzkum kráteru a okolí, aby se ujistili, že jsou v bezpečí. „Slyším jeho srdce.“

Rhun a Bernard to s přikývnutím potvrdili.

Erin vydechla úlevou. „Díky Bohu.“

„Anebo v tomto případě spíš díky Michaelovi.“ Jordan ji vzal kolem ramen.

Hraběnka se na Tommyho zaškaredila. „Tohle už nikdy nedělej!“

Vážnost, s jakou to pronesla, vyvolala na Tommyho tváři slabý úsměv. „Slibuju.“ Zvedl ruku. „Už se nikdy na další meč nenapíchnu.“

Christian se přitočil k Erin. „Jeho krev už není cítit… andělsky. Už je zase smrtelný.“

„Podle mě proto, že jsme v něm uvolnili duši. Takže se může spojit s druhou polovinou.“ Pohlédla naproti na Jidáše. „Znamená to, že se i Jidáš vyléčí?“

Christian zavrtěl hlavou. „Prohlédl jsem ho, když jsem to tu obcházel s Wingu. Ještě žije, ale jen tak tak. I teď cítím, jak mu slábne srdce.“

Rhun upřel oči na Jidáše. „Jeho odměnou není život.“

17.07

Poprvé po dvou tisících let Jidáš věděl, že smrt je nablízku. Z rány v boku se mu šířilo brnění a postupovalo žilami jako ledová voda.

„Je mi zima,“ zašeptal.

Arella ho pevněji stiskla v teplé náruči.

S velkým úsilím vedl ruku před selhávající oči. Její hřbet pokrývaly hnědé stařecké skvrny. Kůže mu visela v záhybech jen na kostech.

Byla to křehká ruka starého člověka.

Roztřesenými prsty si ohmatal obličej a objevil vrásky tam, kde bývala hladká kůže – okolo úst a v koutcích očí. Všude samá vráska.

„Stále jsi krásný, můj ješitný starý muži.“

Jemně se při jejích slovech usmál, škádlila ho jako vždy.

Vyměnil prokletí nesmrtelnosti za prokletí stáří. Kosti ho bolely a plíce sípavě lapaly po dechu. Srdce mu bušilo jako opilci potácejícímu se v temnotě.

Pohlédl na Arellu krásnou stejně jako vždy. Přišlo mu nemožné, že ho kdysi mohla milovat a že ho miluje i nyní. Udělal chybu, že ji nechal odejít.

Mýlil jsem se naprosto ve všem.

Myslel si, že jeho cílem je přivést Krista zpět na zem. Všechny myšlenky upíral jen k tomuto úkolu. Strávil staletí službou této posvátné misi.

Ale nebyl to jeho úkol, pouze jeho domýšlivost.

Kristus mu věnoval dar pobývat dál na světě ne jako trest za to, že ho zradil, ale aby odčinil chybu, kterou i sám Kristus udělal jako chlapec.

Napravit, co se kdysi rozbilo.

A teď jsem to udělal.

To bylo jeho skutečné pokání a úkol, lepší, než si zasloužil. Byl povolán, aby vracel život, ne aby přinášel smrt.

Naplnil ho mír, zavřel oči a tiše se vyznal z hříchů.

Bylo jich tolik.

Když oči znovu otevřel, zamlžoval mu zrak šedý zákal. Arella byla jen rozmazaná skvrna a neúprosně se mu dál ztrácela, jak se jeho konec blížil.

Objala ho pevněji, jako by ho chtěla udržet na světě.

„Od začátku jsi znala pravdu,“ zašeptal.

„Ne, ale doufala jsem,“ odpověděla také šeptem. „Proroctví není nikdy jasné.“

Rozkašlal se, jak mu sesychaly plíce. Jeho hlas už byl jen krákání. „Lituji jen toho, že jsem svou věčnost nemohl strávit s tebou.“

Nyní byl už příliš slabý a zavřel oči – ne do temnoty, ale do zlatého světla. Zaplašilo chlad a bolest, zůstala jen radost.

Zašeptala mu do ucha: „A jak víš, že spolu nestrávíme věčnost?“

Naposledy otevřel oči. Zářila tak, že ji viděl i přes zákal, v celé své slávě a nebeské milosti.

„I mně je odpuštěno,“ pronesla zpěvavě. „Konečně se smím vrátit domů.“

Vznesla se nad něj, pryč od něj. Sáhl po ní a zjistil, že jeho paže je z čistého světla. Uchopila ho za ruku a vysvobodila ho ze smrtelné schránky do svého věčného objetí. Zalití láskou a nadějí odlétli vstříc věčnému míru.

Společně.

17.09

Nikdo nepromluvil.

Erin i všichni ostatní byli svědky toho, jak se Arella proměnila ve světlo, očistila kráter teplem, které vonělo po lotosových květech, a pak zmizela.

Jidášovo tělo tu zůstalo, ale začalo se rozpadat v prach, pouštní vítr ho mísil s věčným pískem a označoval tak místo jeho posledního odpočinku.

„Co se mu stalo?“ zeptal se ustaraně Tommy.

„Zestárl na svůj přirozený věk,“ odpověděl Rhun. „Z mladého muže ve starého během několika úderů srdce.“

„A stane se to taky mně?“ zhrozil s Tommy.

„S tím si nedělej hlavu, kluku,“ ozval se Jordan. „Byl jsi nesmrtelný jen pár měsíců.“

„Je to pravda?“ otočil se hoch k hraběnce.

„Myslím, že ano,“ ujistila ho Alžběta. „Vojákova slova znějí rozumně.“

„A co ta andělská žena?“ Tommy si prohlédl prázdné místo v poušti. „Co se stalo s ní?“

„Když mám hádat,“ řekla Erin, „soudila bych, že ona a Jidáš splynuli v jedno.“

„Tak to by se mu mělo líbit,“ prohlásil Tommy.

„Taky myslím.“

Erin propletla prsty s Jordanovými.

Pevně je sevřel. „Ale to znamená, že nám došli andělé. Neměl náhodou alespoň jeden z nich posvětit tu knihu?“

Erin se otočila k Bernardovi. „Možná to udělali. Obloha je znovu čistá.“

Bernard sáhl přes rozedrané šaty do neprůstřelné vesty. Ale zasekl se mu zip a vypadalo to, že se ho chystá utrhnout. Konečně rozepnul kapsu a vyndal Krvavé evangelium.

Zvedl ho třesoucíma se rukama a zatvářil se ustaraně.

Kožená vazba knihy vypadala nezměněná.

Ale všichni věděli, že pravda se skrývá uvnitř.

Přinesl ji Tommymu a uctivě ji s omluvným výrazem vložil chlapci do rukou. „Otevři ji ty. Zasloužíš si to.“

Měl pravdu.

Tommy si sedl na složené nohy a položil si knihu do klína. Jedním prstem pomalu nadzvedl titulní stránku, jako by se bál, co se může skrývat uvnitř.

Erin mu nakukovala přes rameno stejně nervózně, srdce jí bušilo jako o závod.

Tommy otevřel knihu a titulní stranu si položil na koleno, odhalil tak první stránku. Původní, rukou psaná pasáž zazářila ve tmě slabým světlem, každé písmeno jasně zřetelné.

„Není tam nic nového,“ konstatoval Bernard nešťastně a deprimovaně.

„Třeba to znamená, že už je po všem,“ usoudil Jordan. „A nemusíme už nic dalšího dělat.“

Kdyby jen…

Erin však dostala nápad. „Otoč stránku.“

Tommy si olízl horní ret a poslechl ji, zvedl první stránku a odhalil další.

Byla prázdná – a pak se na ní objevila tmavě červená slova, rozeběhla se po ní v pečlivě napsaných řádcích. Představila si, jak Kristus píše tato řecká písmena, pero namáčí do vlastní krve a vytváří zázračné evangelium.

Řádek za řádkem rychle zaplnily stránku, bylo toho mnohem víc, než Kniha odhalila napoprvé. Vytvořily se tři krátké odstavce a doplnil je závěrečný vzkaz.

Tommy zvedl knihu k Erin. „Dokážete to přečíst, že jo?“

Jordan doktorce položil ruku na zdravé rameno. „Jasně že dokáže. Je to přece Vědma.“

Pro jednou Erin necítila potřebu ho opravovat.

Ano, jsem.

Když knihu převzala, z vazby jí do rukou projela podivná energie. Slova se jí před očima rozzářila jasněji, jako kdyby byla odjakživa předurčená přečíst, co je tu napsáno. Náhle pocítila touhu si knihu přivlastnit, přivlastnit si její slova.

Přeložila starou řečtinu a přečetla nahlas první odstavec. „Vědma je nyní svázána s knihou a nic ji od ní nemůže oddělit.“

„Co to znamená?“ zeptal se Bernard.

Pokrčila rameny, nevěděla o nic víc než on.

Jordan jí vzal knihu z rukou. Jakmile se její prsty přestaly Evangelia dotýkat, slova zmizela.

Bernard zalapal po dechu.

Erin si rychle vzala knihu zpět a slova se znovu probudila k životu.

Jordan se na Bernarda zakřenil. „Pořád o ní pochybujete, co je zač?“

Bernard jen zíral na knihu, vypadal sklíčeně, jako kdyby mu vzali jeho celoživotní lásku. A možná to tak i bylo. Erin si vzpomněla, jak se cítila, když ji poslali zpět do Kalifornie a pokládali za nehodnou, aby se dál zabývala touto zázračnou knihou.

„Co se tam ještě píše?“ zeptal se Tommy.

Nadechla se a přešla k dalšímu odstavci. „Válečník…“ pohlédla na Jordana a doufala, že to bude něco dobrého. „Válečník je podobně svázán s anděly, kterým vděčí za svůj smrtelný život.“

Když pronesla poslední slovo, Jordan sebou najednou škubl a strhl si z levé ruky zbytek rukávu. Zasykl. Jeho tetování ohnivě zaplálo a zlatě zazářilo. Vzápětí zhaslo a zůstaly jen modročerné linky inkoustu v kůži.

Promnul si rameno a zatřepal prsty. „Pořád cítím, jak hluboko uvnitř něco pálí. Jako když mě tehdy Tommy oživil.“

„Co to znamená?“ zeptala se Erin a tázavě pohlédla na ostatní.

Podle jejich výrazů to nikdo nevěděl.

Christian nabídl jediný poznatek. „Jordanova krev je cítit stále stejně, takže není nesmrtelný ani nic podobného.“

Jordan se na něj zamračil. „Přestaň mě očichávat.“

Erin prozatím nechala tu záhadu být, soustředila se na třetí odstavec a nahlas ho přečetla. „Ale Rytíř Kristův musí provést volbu. Vyřčením nahlas může odčinit svůj největší hřích a vrátit, co se zdálo být navěky ztraceno.“

Pohlédla na Rhuna.

Zadíval se na ni, tmavé oči měl tvrdé jako obsidián. Z toho, jak mu temně zableskly, usoudila, že si něco uvědomil, ale nahlas neřekl nic.

Tommy ukázal na spodní část stránky. „A co je napsané tam dole?“

Také to přečetla. Od ostatních odstavců text dělila větší mezera, očividně šlo o závěrečné sdělení nebo varování.

„Trojice musí pospolu splnit poslední úkol. Luciferova pouta byla uvolněna a jeho Kalich zůstává ztracen. Bude třeba světla všech tří, aby skuli Kalich nanovo a uvrhli ho zpět do jeho věčné temnoty.“

Jordan si ztěžka povzdychl. „Takže naše práce ještě neskončila.“

Erin držela teplou knihu v rukou a ještě několikrát přečetla poslední pasáž. Co je ten Kalich? Věděla, že ji čeká mnoho dlouhých hodin hledání smyslu těchto několika řádek, aby z nich vydobyla něco užitečného.

Ale to teď může počkat.

Jordan se podíval na Rhuna. „A co to s vaším největším hříchem?“

Rhun dál mlčel a otočil se do pouště.

Bernard odpověděl za něj: „Jeho největší hřích je, že se stal strigoi.“ Pevně chytil Rhuna za rameno. „Můj synu, věřím, že ti Kniha nabízí zpět smrtelný život, aby se ti do těla vrátila duše.“

Ale bude to Rhun tak chtít?

Erin přečetla odstavec znovu.

Ale Rytíř Kristův musí provést volbu…

KAPITOLA 54

20. prosince, 17.33 východoevropského času

Siva, Egypt

Rhun ucítil, jak ho Bernard naléhavě uchopil za rameno. Kardinálův dech ho zalechtal na šíji, když promluvil. Slyšel šustění látky a zaskřípání kožené zbroje, jak se k němu jeho mentor naklonil. Ale co neslyšel, byl tlukot srdce.

I jeho hruď byla stejně mlčenlivá.

Nikdo z nich není skutečný člověk, smrtelník.

Krev ho stále pálila od světelné erupce a připomínala mu další zásadní rozdíl mezi nimi a zbytkem lidstva.

Jsme prokletí.

I když jsou posvěcení a oddaní službě církvi, stále zůstávají netvory, kteří patří temnotě.

Zvážil Bernardova slova a přemýšlel, jestli mohou být pravdivá. Mohlo by se jeho srdce znovu rozbušit? Mohl by dostat zpět svou duši? Mohl by se vrátit do jednoduššího světa, mít děti a cítit dotyk ženské ruky beze strachu?

Jen málokdy si dovolil zaobírat se takovou nadějí. Přijal svůj úděl sangvinisty. Slouží bez otázek už mnoho a mnoho let. Jedinou spásou před prokletím je smrt.

Pak ale potkal Erin, která zpochybňovala všechno a všechny. Dala mu vůli nejen postavit se osudu – ale doufat i v něco víc.

Budu však mít odvahu vzít si to?

Elisabeta stála před ním, odvrátil zrak od pouště k její jemné tváři. Očekával, že bude zahořklá a jeho příležitost okomentuje se sžíravou jedovatostí. Místo toho však udělala něco mnohem horšího.

Pohladila ho po tváři. „Musíš to dobrodiní využít. Tohle jsi přece vždy chtěl.“ Její chladná dlaň se ho stále dotýkala. „Zasloužíš si to.“

Pohlédl jí do očí a viděl, že mluví upřímně. Nepatrně přikývl, už věděl, co musí udělat a co si doopravdy zaslouží.

Vzal ruku, která ho hladila, do svých a políbil ji na dlaň na znamení díků.

Pak se otočil k Erin držící slabě zářící Knihu, vlastně vždy patřila jí.

Vše má být na svém místě.

Věděl, že se stačí dotknout Knihy a nahlas vyslovit svůj největší hřích, a bude ho zbaven, do těla zatracence se vrátí duše.

Erin se na něj usmála, šťastná za něj.

Bernard šel za ním celý radostně napjatý, že uvidí ten zázrak. „Jsem na tebe tak hrdý, synu. Vždy jsem věděl, že jestli se někomu z nás dostane milosti, budeš to ty. Budeš volný.“

Rhun zavrtěl hlavou.

Ne, nikdy nebudu volný.

Napřáhl ruku nad Knihu a vzpomněl si na okamžik, kdy se svíjel ve svaté záři znovu povstávajícího anděla a kdy byly odhaleny všechny jeho hříchy – včetně toho nejtěžšího, jehož černá zkáza se vymyká odpuštění.

Projela jím slova Evangelia.

…může odčinit svůj největší hřích…

Zvedl tvář k nebesům. Jeho přítel se zmýlil. Rhun znal svůj největší hřích, stejně jako ho zná ten, kdo napsal tato slova.

Nyní na ně přiložil dlaň. „Přeji si odčinit svůj největší hřích,“ pronesl jako modlitbu. „Nechť je smazán a vrátí se to, co jsem uloupil.“

Erin jeho slova znepokojila a zmátla – což bylo v pořádku.

Uslyšel, jak Elisabeta stojící za ním zalapala po dechu a padla na kolena.

Erin mu pošeptala: „Cos to udělal?“

Pro odpověď se ohlédl a podíval na Elisabetu. Tiskla si dlaně k ústům a nosu, jako kdyby se pokoušela zadržet ruku osudu. Ale skrz prsty jí prosakoval černý dým a před zděšenýma očima tvořil temný mrak. Pak během mrknutí oka se roztočil jako vír, vsákl se do země a zmizel ze světa.

Přestala si zacpávat nos a ústa a chytila se za krk.

Začala křičet.

A křičela a křičela.

Zvuk se nesl přes poušť znovu a znovu.

Rhun ji objal v touze uklidnit a utěšit ji.

„Už je to v pořádku,“ mumlal. „Všechno je, jak to vždy mělo být.“

Viděl, jak jí zlostná a polekaná tvář začíná růžovět. A poprvé po staletích uslyšel, že se jí znovu rozbušilo srdce.

Ponořil se do jeho tlukotu, chtělo se mu plakat.

Elisabeta na něj upřela vytřeštěné oči. „To není možné.“

„Ale je, má milovaná.“

„Ne.“

„Ano,“ zašeptal. „Zničení tvé duše byl můj největší hřích. Odjakživa.“

Zrudla, ne vracejícím se životem, ale vztekem. Stříbrné oči ztemněly do bouřkových mračen. Do ruky mu zaryla ostré nehty. „Tys mě udělal zase smrtelnou?“

„Ano,“ ujistil ji trochu váhavě.

Odstrčila ho, její síla byla nyní jen nepatrným zlomkem té předchozí. „Ale já si to nepřála!“

„Co-cože?“

„Nežádala jsem tě, abys mě proměnil v netvora, a nežádala jsem tě, abys mě vrátil do téhle podoby.“ Roztáhla ruce. „Křehké a ufňukané ženy.“

„Ale dosáhla jsi odpuštění. Stejně jako já.“

„Nestojím o žádné odpuštění. Ani tvoje, ani svoje!“ Odtáhla se od něj. „Pohráváš si s mojí duší, jako kdyby to byla cetka, kterou můžeš po libosti rozdávat a zase si brát. Tehdy i teď. Kde je v tom moje volba? Anebo na ní nezáleží?“

Rhun horečně hledal slova, kterými by jí to vysvětlil. „Život je přece největší dar.“

„Je to největší prokletí.“

Ukázala mu záda a zamířila do otevřené pouště.

Tommy vyrazil za ní. „Počkejte! Neopouštějte mě!“

Hochův opuštěný a žalostný křik ji sice zastavil, ale už se neobrátila k Rhunovi. Tommy k ní doběhl a zezadu ji objal. Přitáhla si ho dopředu a přitiskla k sobě, ramena se jí otřásala pláčem, bradu měla položenou na jeho temeni.

Bernard se dotkl Rhunova ramene. „Jak jsi mohl tak ohromný dar promarnit na ni?“

„Není promarněný.“

Vzedmul se v něm hněv. Jak může být Bernard tak zabedněný? Copak nechápe, že nejtěžší hříchy jsou ty, které pácháme my, a ne ty, které jsou páchány na nás?

Hraběnka se k němu stále otáčela zády.

Však ona to pochopí a odpustí mu.

Musí.

17.48

Erin zavřela knihu a ustoupila od ostatních. Jordan vykročil za ní, ale požádala ho o chvilku soukromí. Pohlédla vzhůru na hvězdy, na měsíc stoupající nad kráter, na jediné místo, kam dohlédla a kde neležela mrtvá těla a jež bylo daleko od záplavy nejrůznějších emocí, které se přelévaly všude kolem ní.

Potřebovala být chvíli v klidu.

Došla k odkryté studni.

Zdejší svatost, nejspíš zrozená z meče uschovaného na dně, odradila bojující, aby se sem přiblížili. Ohlédla se na jatka na svazích kráteru, kde ležela těla zvířat a strigoi.

Jejich skupinka sice zaplatila hroznou cenu, ale dokázala to.

Jen ne celá.

Zrak jí padl na ubohého Agmundra a vzpomněla si na jeho široký úsměv.

Díky, že jsi nás chránil.

Vzpomněla si na Nadiu na sněhu, dokonce na Leopolda na skalnaté podlaze jeskyně. Nalezli smrt daleko od domova, kde se narodili, i od těch, kteří je milovali.

Stejně jako Amy.

Klekla si na okraji pramene a pohlédla dolů do průzračné vody. Odrážely se v ní hvězdy, jasně zářil pás Mléčné dráhy a připomínal jí jak nepatrnost, tak i majestát života. Hvězdy nad hlavou jsou věčné. Naslouchala šustění písku přesýpajícího se po dunách, který šeptá stejně jako před tisíciletími.

Tento kousíček pouště je už hodně dlouho mírumilovným a svatým místem.

Erin si prohlédla tabulky vyprávějící příběh Kristova prvního zázraku a toho, co po něm následovalo. Byla to připomínka, že kdokoli může udělat chybu, špatný krok. Stejně jako Kristus neznala smrtící následky svých činů na Masadě, jak tamní události mohou přinést smrt a spustit dlouhodobý sled událostí.

Ohlédla se zpět za Bernardem a v hlavě se jí zrodila krutá myšlenka. Kolik krveprolití by se zabránilo, kdyby kardinál nedělal tolik tajností. Kdyby znala důležitost smrtelně nebezpečných informací, o které se v nevědomosti podělila s Amy, mohla být opatrnější. Místo toho tajemství, která si sangvinisté nechali pro sebe, stála život Amy a mnoha dalších.

Soustředila se na knihu, kterou držela v rukou. I když přijala úlohu Vědmy, už nikdy nedovolí, aby se před ní zatajovala pravda. Vatikánské autority musí otevřít své knihovny a odhalit všechna tajemství, jinak s nimi přestane spolupracovat.

Kniha je nyní připoutána k ní a ona ji použije k otevření všech zamčených dveří.

Dluží to Amy.

Sáhla do kapsy a vyndala valounek jantaru. Pozvedla ho k měsíčnímu světlu a prohlédla si drobné peříčko uvnitř. Jantar ho uvěznil tak pevně jako ona vzpomínky na Amy: jsou navždy zachované, nikdy je už nic neodvane.

A protože na svou studentku nikdy nezapomene, možná by se měla něčeho vzdát.

Pomalu začala naklánět dlaň dopředu, až jí nakonec jantar sklouzl na špičky prstů. Pak se z nich skulil a spadl do studny. Předklonila se a sledovala, jak valounek rozčeřil obraz hvězd a mizí ve věčnosti.

Nyní část Amy zůstane navždy v Egyptě na jednom z nejsvatějších míst na zemi, poblíž pradávných tajemství, která možná nebudou už nikdy odhalena.

Erin naposledy pohlédla do studny a učinila slib.

Nikdy víc.

Už nebude prolita žádná nevinná krev, aby se uchovala tajemství sangvinistů. Přišel čas, aby zazářila pravda.

Uchopila Knihu a vstala.

Připravená změnit svět.

BOŽÍ HOD VÁNOČNÍ

0.04 SEČ

Vatikán

Hluboko pod Svatopetrskou bazilikou se sangvinisté shromáždili v jeskynním chrámu svého řádu, na nejposvátnějším z posvátných míst nazvaném prostě Svatyně. Každý rok se zde scházeli v největším počtu, aby se zúčastnili půlnoční mše na oslavu Kristova narození.

Rhun stál na kraji kongregace. Ostatní z jeho řádu zaplnili prostor a nehybně stáli v tichém rozjímání. Naprosté ticho nenarušoval ani tlukot srdce nebo zašustění sutany. Těšil se z toho ticha a věděl, že ostatní kolem něj také. Svět nad nimi byl století od století stále hlasitější, zde však nacházel klid a mír, po kterém jeho duše tak toužila.

Nad ním se klenul strop, hladké a prosté linie přitahovaly jeho zrak k nebesům. Chladný kámen byl dohladka oleštěný tisíci rukou z raných dob církve. Neobsahoval žádné ozdoby jako běžné kostely. Tento prostor promlouval o prostotě sangvinistické víry – tvrdý kámen a jednoduché pochodně stačí, aby k Němu vedly zatracené tvory. I když se Rhun nacházel hluboko pod římskými ulicemi, cítil se tu k Jeho slávě blíž než kdekoli jinde.

Tato vánoční mše byla známá také jako andělská mše. Ten název Rhunovi nepřišel nikdy výstižnější než zde v tuto nejsvatější ze všech nocí tak krátce poté, kdy pobýval ve společnosti andělů.

Kouřová vůně kadidla přilákala jeho pohled od střechy ke středu svatyně. Tam s ladnou grácií shromážděním procházeli nejsvatější z kněží. Představený sangvinistického řádu měl na sobě prosté černé roucho přepásané hrubým provazem. Vyhýbal se rouchům, která nosili kardinálové, biskupové a papež – dával přednost oblečení prostého řadového kněze.

A přesto byl mnohem víc.

Byl Vzkříšený.

Lazar.

Bez něj by byli odsouzení k životu nečistých netvorů vraždících nevinné i hříšné, dokud by je neskolil meč nebo nespálily sluneční paprsky. Vzkříšený nalezl pro ně jinou cestu, cestu svatosti, služby a smysluplnosti.

Nyní Rhun věděl, že být sangvinistou není hřích.

V poušti se rozhodl správně. Svou existencí slouží Bohu, a to bylo už od nejútlejšího dětství jeho nejvroucnějším přáním. Z této cesty sešel, až když zničil Elisabetu, dostal však příležitost tento hřích smýt. Nyní může opět sloužit Bohu s čistým svědomím.

Lazar prošel kolem něj.

Rhun pohlédl na jeho dlouhé prsty, věděl, že se dotýkaly Krista. Ty zamžené oči hleděly na Něj. Přísná tvář mluvila s Ním a smála se společně s Ním.

Lazara doprovázeli další dva sangvinisté.

Muž a žena.

Povídalo se, že jsou dokonce ještě starší než Vzkříšený, ale jejich jména nikdo nikdy nevyslovil. Vlastně tento pradávný pár ostatní vídali jen zřídka, dokonce i mezi Odloučenými, staršími řádu, kteří tráví čas v neustálých modlitbách a meditacích. Rhun kdysi také toužil připojit se k Odloučeným, ale místo toho byl povolán zpět do světa smrtelníků.

Muž nesl starobylý kříž, jehož dřevo staletími vybledlo z hnědé barvy do šedé. Žena kývala stříbrnou kadidelnicí. Kolem se vznášel jemný dým a naplňoval Rhunův nos vůní františku a myrhy. Obklopovala ho svatá vůně a vsakovala mu do šatů, vlasů i kůže.

Zazněl zpěv a Rhunův hlas se připojil a souzněl s ostatními sangvinisty. Nádherný chór se rozléhal v obrovské jeskyni a zaznívaly tu jemné tóny mimo slyšitelnost smrtelníků. Ve Svatyni mezi ostatními členy řádu a v temnotě už nepotřeboval skrývat svou jinakost a mohl zpívat skutečně naplno.

Lazar se zastavil před starodávným kamenným oltářem a zvedl bledou ruku, aby udělal znamení kříže. „In nomine Patris et Filii et Spiritus Sancti.“

„Amen,“ odpověděla kongregace.

Rhun se nechal unášet důvěrně známým rituálem. Nemusel myslet ani se modlit. Prostě jen existoval v dané chvíli, nechal sbor ostatních, aby ho nesl vpřed. Patří sem, mezi své bratry a sestry v sutanách. Toto je zbožný život, po kterém toužil, když byl ještě smrtelníkem, a život, který si zvolil i jako nesmrtelný.

A tak dospěli ke svátosti oltářní.

Lazar pronesl slova latinsky. „Krev pána našeho Ježíše Krista, jež byla prolita pro tebe, zachová tvé tělo i duši pro věčný život. Pij toto na památku, že Kristova krev byla prolita pro tebe, a buď za to vděčný.“

Pozvedl starobylý kalich do výšky, aby všichni viděli zdroj své spásy.

Rhun odpovídal s ostatními a postavil se do zástupu ke svatému přijímání.

Když stanul před Vzkříšeným, Lazar mu pohlédl do očí a tvář se mu rozzářila slabým úsměvem. „Pro tebe, můj bratře.“

Rhun zaklonil hlavu a Lazar mu do úst nalil víno.

Rhun si vychutnával jeho sametovost, když mu stékalo hrdlem a prostupovalo do celého těla. Dnes v noci nepálilo. Tuto přesvatou noc dokonce ani takoví jako on nemusejí zakoušet pokání.

Pouze Jeho lásku.

14.17 SEČ

Řím

Tommy přepínal kanály v Alžbětině malé televizi. Všechny ukazovaly vánoční oslavy v italštině. A tak to šlo po celý den – nebylo na co se dívat. Povzdychl si a přístroj vypnul.

Alžběta seděla vzpřímeně na pohovce vedle něj. Ještě nikdy ji neviděl polehávat a ani ona mu nedovolila lenošit.

Stále obě nohy na zemi, poučila ho nekompromisně.

„Čekal jsi snad jiný program?“ zeptala se.

„Nečekal. Jen doufal.“

Kromě toho je žid a ti tyhle svátky neslaví, ale propásl i chanuku. Jediný pozdrav, který dostal, přišel od nejméně očekávané osoby, vánoční pohled mu poslal Grigorij Rasputin. Rus nějak zjistil, že bydlí v tomto vatikánském bytě.

Alžběta se zamračila, když našla pohlednici přilepenou na vstupních dveřích.

Stálo na ní jen Veselé Vánoce, můj anděli!

Na obrázku byl anděl obklopený zlatou aurou.

Tommy nevěděl, jestli jde o hrozbu, žert nebo upřímné blahopřání.

Podle toho, jak mnicha znal, nejspíš o všechno dohromady.

Podal Alžbětě dálkové ovládání, ale odložila ho na kávový stolek. Už jí vysvětlil, jak se používá, a ona se učila rychle. Byla zvědavá na vymoženosti moderního světa a on jí rád všechno vysvětloval.

Když opustili egyptskou poušť, Tommy skončil v Římě v bytě, který spravuje církev. Od návratu mu několikrát dělali krevní testy, ale jinak ho nechávali na pokoji. Teď byl jen sirotek. Nabídli mu jiné dočasné ubytování, než se opět vrátí do Spojených států, ale raději zůstal s Alžbětou.

Nudil se, a tak se zeptal: „Nechceš se naučit používat mikrovlnku?“

„Není mikrovlnka přístroj na přípravu jídla?“ Sevřela rty. „To je práce pro služebnictvo.“

Tommy na ni udiveně pohlédl. Očividně se potřebuje o moderním světě naučit mnohem víc, než jen používat přístroje. „Myslíš, že si nebudeš pro sebe vařit?“

Oči jí potemněly. „Proč bych měla marnit čas takovými trivialitami?“

Ukázal na pokoj. „Nemůžeš tu bydlet navždy. A až odejdeš, budeš si muset najít práci, vydělávat peníze a vařit si.“

„Církev mě nehodlá odtud pustit,“ namítla.

„Proč? Mě přece pustili.“ Posílají ho k tetě a strýci v Santa Barbaře, sotva je zná.

„Jsi ještě dítě. Nepředstavuješ pro ně hrozbu. Proto tě bez obav pustí do té Kalifornie.“

Povzdychl si a potlačil zakňourání. Alžběta nesnášela, když si někdo stěžoval. Nakonec ale vyhrkl: „Nechci tam jet.“

Otočila se k němu. „Ale pojedeš.“

„Neznám ty lidi. Vůbec. Myslím, že jsem je viděl jen jednou.“

„Postarají se o tebe, je to jejich povinnost, jsou tví příbuzní.“

Ale nebudou mě milovat, pomyslel si. Ne jako máma a táta.

„Kdy odjíždíš?“ zeptala se.

„Zítra.“ Sklopil hlavu.

Poplácala ho po tváři. „Narovnej se. Zkřivíš si páteř.“

Přesto viděl, že se snaží skrýt šok. Očividně jí o tom nikdo neřekl.

„Dozvěděl jsem se to teprve dnes ráno,“ dodal. „Vánoční dárek pro nás oba.“

Zamračila se na něj. „Proč bych měla cítit něco jiného než radost, že se zase shledáš se svou rodinou?“

„No jasně, proč,“ zamumlal.

Vstal a přešel do kuchyně. Neměl nic jiného na práci. Žádné balení, jen pár svršků, které mu přinesl Christian, a nějaké knížky od Erin, jež mu dala, než s Jordanem odjela do Spojených států.

„Tommy.“ Alžběta vstala a došla k němu. „Možná pro tebe bude těžké žít s těmi lidmi, ale jsou tvá rodina. Bude to lepší, než zůstat zavřený tady… se mnou.“

Otevřel a zase zavřel příborník, nic z něj nepotřeboval, jen musel něco dělat. Přibouchl ho ale až příliš hlasitě.

Vzala ho za ramena, otočila k sobě a zvedla mu bradu. „Proč jsi tak naštvaný? Co je? Chceš, abych při loučení plakala? A prosila tě, ať zůstaneš se mnou?“

Možná aspoň trošku.

„Ne.“

„Takových hysterických projevů jsem zanechala už jako holčička,“ prohlásila. „V té tvé televizi jsem viděla spoustu podobných pošetilostí, ale přijdou mi hloupé.“

„Jo, v pohodě,“ hlesl.

Pohladila ho po rameni. „Budeš mi chybět. Hodně jsi mě naučil a přinesl mi mnoho radosti.“

Odhadl, že u ní tato slova znamenají totéž, jako kdyby se moderní žena zhroutila v pláči na podlahu.

„Taky mi budeš moc chybět,“ řekl.

Vyndala z kapsy šedou krabičku a vtiskla mu ji do ruky. „Dárek na rozloučenou, když neslavíš Vánoce.“

Tommy ho opatrně rozbalil. Byl to telefon s předplacenou kartou.

„Kdybys mě někdy potřeboval,“ prohlásila vážně, „zavolej a já přijedu.“

„Myslel jsem, že tě tu vězní.“

Odfrkla si. „Jako kdyby mě někdy dokázali zadržet.“

Tommy ucítil, jak mu do očí stoupají slzy, a pokusil se je potlačit.

Pohlédla mu zblízka do obličeje. „Na světě je jen pár lidí, kterým se dá věřit. Ale tobě věřím.“

„A já tobě.“

Právě proto chtěl zůstat s ní. Ostatním jde hlavně o jejich cíle, ale jí jde o něj.

Objal ji, aby zakryl slzy.

„Taková pošetilost,“ vydechla, ale objala ho ještě pevněji.

10.12 centrálního standardního času

Des Moines, Iowa

Erin seděla na schodech pokrytých kobercem v domě Jordanovy rodiny. Skrývala se tu před ruchem v obývacím pokoji dole, dopřála si chvíli oddychu od chaosu vánočního rána. Nadechla se vůně čerstvě upečených perníčků a hořkého aroma právě dovařené kávy. Přesto se držela stranou.

Předtím šla pomalu po schodech a prohlížela si zarámované fotografie visící na zdi. Ukazovaly Jordana v nejrůznějším věku spolu s jeho početnými bratry a sestrami. Bylo tu zvěčněné celé jeho dětství od hraní baseballu přes rybaření až po maturitu.

Erin neměla z dětských let jedinou fotografii.

Pohled dolů odhalil Jordanovy synovce a neteře, poskakovali po pokoji jako pražící se zrnka popcornu a pochutnávali si na sladkostech z vánočních punčoch. Něco takového Erin vídávala jen ve filmech. Když byla dítě, Vánoce znamenaly pouze modlitby navíc, žádné dárky, punčochy ani Santa Claus.

Strčila ruku do kapsy nových vlněných šatů. Druhou měla stále na pásce. Rameno se jí od lvího útoku už skoro zahojilo. Jordan jí před chvílí v ložnici vyměnil obvaz a pak ho hned synovec Bart odtáhl dolů. Erin slíbila, že za nimi vzápětí přijde, ale klid na schodišti ji zlákal.

Nakonec Jordan vystrčil zpoza rohu hlavu, objevil ji a připojil se k ní. Když si sedal, povytáhl si nohavice nových kalhot. Obojí oblečení byly dárky od Jordanovy matky.

„Nemůžeš se tu schovávat navždy,“ prohlásil. „Mí synovci a neteře tě stejně dostanou. Dokážou zavětřit strach.“

Usmála se a dala mu štulec loktem. „Dole je náramně veselo.“

„Já vím, jsou trochu hluční.“

„Ne, jsou skvělí.“ Myslela to upřímně, ale jeho rodina byla tak normální, tak naprosto odlišná od její. „Jen se potřebuju trochu aklimatizovat.“

Pohladil ji palcem po ruce a ten prostý dotyk jí připomněl, proč ho má tak ráda. „Chceš snad říct, že jsi klidně bojovala se lvy, vlky, medvědy a všemi druhy nemrtvých příšer, ale bojíš se čtyř malých dětí, jejich vyčerpaných rodičů a mojí matky?“

„Moc výstižné shrnutí.“

Objal ji a ona mu položila tvář na hruď ve flanelové košili. Uslyšela, jak mu klidně tluče srdce. Užívala si ten zvuk, věděla, jak málo chybělo a ztratila ho. Objala ho ještě pevněji.

Spokojeně zabručel. „Poslyš… vždycky se ještě můžeme přemístit do hotelu, tam mají jednu postel pro nás oba, tak co?“

Usmála se na něj. Když včera přijeli, jeho matka trvala na tom, že budou spát v oddělených ložnicích. „Je to zatraceně svůdné. Ale baví mě sledovat tě ve tvém přirozeném prostředí.“

Zezdola k nim dolehl pronikavý dětský hlásek. „Kde je strejda Jordan?“ dožadoval se.

„No, slečinka Olivia je už nedočkavá.“ Postavil ji na nohy. „Pojďme. Nekoušou. Až na ty nejmenší.“

Její ruka se v jeho cítila v teple a bezpečně, když ji vedl z posledních schodů a pak do hlučného obývacího pokoje. Protáhli se kolem nazdobeného vánočního stromku k pohovce.

„Raději se drž dál od válečné zóny,“ varoval ji.

Jordanova matka Cheryl se na ni usmála. Seděla v hnědém koženém křesle a přes kolena měla přehozený pléd. Byla bledá a křehká. Erin věděla, že bojuje s rakovinou, a nikdo si nebyl jistý, jestli se dočká dalších Vánoc.

„Syn má pravdu,“ řekla Cheryl. „Vyhýbejte se stromku, dokud šílenství nepomine.“

„Babííí!“ zaječela Olivia z plných plic. „Můžeme už konečně rozbalit dárky?“

Ostatní děti se k ní sborem přidaly.

Cheryl zvedla ruku. „Tak dobrá. Do toho!“

Děti se vrhly na dárky jako smečka lvů na padlou gazelu. Ozvalo se trhání papíru. Vzduch zaplnilo nadšené kvičení, ze kterého se vyloupl zklamaný výkřik: „Ponožky?“

Erin si zkusila představit, jaká by byla, kdyby vyrůstala v takovém prostředí.

Olivia přiběhla a hodila Erin do klína plastového jednorožce. „To je Twilight Sparkle,“ oznámila veledůležitě.

„Ahoj, Twilighte.“

„Strejda Jordan povídal, že máš stehy. Můžu je vidět? Kolik jich máš? Bolí to?“

Jordan jí přispěchal na pomoc. „Olivie, stehy jsou pod obvazy, takže je nemůžeš vidět.“

Zatvářila se schlíple, jak to dokáží jen zklamané děti.

Erin se k ní naklonila. „Je jich čtyřiadvacet.“

Děvčátko na ni vykulilo očka. „To je hodně!“ Pak je ale podezíravě přimhouřilo. „A kdo tě zranil?“

Erin si zakládala na pravdomluvnosti. „Lev.“

Jordanova matka málem upustila šálek s kávou. „Lev?“

„Bezva!“ vyhrkla nadšeně Olivia. „Podrž mi Applejacka.“

Odběhla pro další koníky.

„Naprosto sis ji získala,“ poznamenal Jordan.

Olivia se vrátila a začala strkat poníky Erin do klína, každého z nich přitom pojmenovala: Fluttershy, Rainbow Dash a Pinkie Pie. Erin se snaživě pokusila hrát si s nimi, ale bylo jí to tak cizí jako kmenové rituály domorodců v pralese.

Cheryl promluvila přes Oliviinu hlavu. „Jordan mi řekl, že ho přidělili ke zvláštní ochranné jednotce do Vatikánu.“

„To je pravda,“ přiznala Erin. „Budu tam pracovat s ním.“

„Mami,“ ozval se Jordan, „přestaň páčit z Erin informace. Jsou Vánoce.“

Cheryl se usmála. „Jen jsem jí chtěla poděkovat za to, že tě převeleli někam do bezpečí.“

Erin si připomněla, kolikrát se od setkání na Masadě oba ocitli v ohrožení života. „Nejsem si jistá, jestli je bezpečí to správné slovo. Kromě toho, kdyby to bylo úplně bezpečné, Jordan by tam ani nechtěl.“

Matka poplácala vojáka po rameni. „Jordan si nikdy nevybírá nejsnadnější cestu.“

Olivia měla už dost toho, že ji přehlížejí, a zatahala Erin za rukáv. Ukázala obviňujícím prstíkem doktorce na nos. „Umíš vůbec jezdit na koni?“

„Umím. Dokonce mám velkou klisnu jménem Gunsmoke.“

Vzpomněla si na Blackjacka a pocítila lítost z jeho ztráty.

„A můžu Gunsmoke vidět?“ zeptala se Olivia.

„Žije v Kalifornii, kde pracuju,“ vysvětlila jí Erin. „Nebo spíš kde jsem pracovala.“

Včera večer měla krátký hovor s Natem Highsmithem a popřála mu veselé Vánoce. Už se setkal s jedním z profesorů-školitelů, které mu navrhla, a vypadal, že se s jejím odchodem vyrovnal. Takže bez ohledu na to, co se stane s ní, on bude v pořádku.

„A co děláš?“ nedala se odbýt Olivia. „Jsi voják jako strejda Jordan?“

„Jsem archeoložka. Vykopávám kosti a další záhadné věci a snažím se odhalit naši minulost.“

„Je to zábava?“

Erin pohlédla na Jordanův uvolněný a šťastný výraz. „Většinou ano.“

„To je dobře.“ Olivia poplácala Jordana po koleni. „Strejda potřebuje víc zábavy.“

Erin se usmála do jeho modrých očí a řekla po pravdě: „Však já taky.“

A POTOM…

Hluboko pod zříceninami Cumae Leopold vyplouval z temného vědomí a znovu do něj zaplouval. Několik posledních dní se vznášel na vlnách temnoty a bolesti, zdvihaly ho, jen aby opět klesl níž, stále znovu a znovu.

Čepel Rhunovy dýky zajela dost hluboko, aby ho zabila, avšak nezemřel. Pokaždé, když už si byl jistý, že se potopí navždy do černého bezedna, a připravil se přijmout věčné utrpení jako trest za své selhání – znovu procitl. Přinutil se plazit a sytit z těl, která s ním zůstala v jeskyni, a doplnit to tu a tam nějakou neopatrnou krysou.

Taková zoufalá zvířata nabízela jen málo potravy, ale dala mu naději.

Myslel, že je tu po zemětřesení nedobytně zavalený bez naděje na vyváznutí. Ale kudy proleze krysa, mohl by se on prokopat. Jen potřebuje, aby se mu vrátily síly.

Ale jak?

Z hloubky pod sebou zaslechl rachot kamenů, které se srážely jako obrovské zuby, jež ho volají do zbraně. Přinutil se zvednout olověná víčka. Louče už dávno dohořely, zůstal po nich jen zápach kouře. Téměř se však nedal rozeznat, překrýval ho puch síry a rozkládajících se těl.

Sáhl do kapsy a vyndal malou baterku. Mučivě dlouhé vteřiny s ní jeho ztuhlé prsty zápolily, než se ji podařilo rozsvítit.

Světlo ho oslepilo. Přivřel oči a počkal, dokud si nepřivykly. Pak je znovu rozevřel.

Rozhlédl se po zemi kolem černého kamene. Síť, která poutala anděla, tam stále ležela. Ale pukliny rozevřené krví stejného anděla se znovu uzavřely. I vířící temnota zmizela, vsákla se zpět do hlubiny.

Všechno jsou známky mého selhání.

Slabý jako kotě se převalil na záda a sáhl do vnitřní kapsy sutany pro to, co ho tam tížilo. Damnatus ho pověřil i druhým úkolem. První byl zajmout Sibylu a uvěznit ji tu.

To měl vykonat před obětí.

Druhý úkol musel být splněn až po ní.

Nevěděl, jestli na tom ještě záleží, ale složil přísahu a ani teď ji neporuší. Z kapsy vytáhl mlžně zelený kámen trochu větší než balíček karet. Šlo o drahocenný Damnatův poklad; nalezli ho v egyptské poušti, prošel mnoha rukama, několikrát se ztratil a byl znovu nalezen, až skončil v držení Zrádce Krista.

A teď ho mám já.

Zvedl kámen ke světlu. Sledoval, jak se temnota uvnitř zazmítala a ucukla před jasem. Když baterku sklonil, skvrna vevnitř narostla a vyzařovala z ní síla čirého zla.

Byl to výtvor nejhlubší temnoty.

Stejně jako já.

Znal pověsti, které se ke kameni vázaly, prý v nitru ukrývá kapku Luciferovy krve. Netušil, jestli to je pravda. Věděl jen, co má s kamenem udělat.

Ale mám dost sil, abych to dokončil?

Poslední dny snášel tmu a bolest, jedl, aby se udržel naživu, a dost zesílil. Ke splnění posledního úkolu, o který ho Damnatus požádal, bude potřebovat silné svaly a kosti. Smysl toho činu mu nikdy nebyl odhalen, ale věděl, že pokud se o něj nepokusí teď, bude nadále už jen slábnout a pomalu se propadne do nebytí.

Otočil kámen, aby si prohlédl podivnou jemnou rytinu na jedné straně krystalu.

Měla tvar poháru – nebo možná kalicha. Ale nešlo o pohár, ze kterého Leopold často přijímal krev Kristovu. Věděl, že zobrazený pohár je mnohem starší než sám Kristus a že kámen je jen malý dílek většího mysteria, klíč k jeho pravdě.

Zvedl kámen co nejvýš a prudce švihl rukou dolů, udeřil krystalem do skály, na které ležel. Trochu se naštípl, ale nestačilo to.

Prosím, Pane, dej mi sílu.

Leopold to celé opakoval znovu a znovu a kvílel přitom zoufalstvím. Nesmí znovu zklamat. Znovu zvedl paži a prudce udeřil. Tentokrát ucítil, že se mu krystal v ruce rozlomil na dvě polovice.

Děkuji Ti…

Pootočil hlavu, aby viděl. Zvedl ruku. Krystal pukl přes střed. Černá tekutina vyvzlínala ze smaragdového skla a našla si holou kůži.

Když se ho dotkla, Leopold vykřikl.

Ne bolestí, ale naprostou a dokonalou extází.

V ten úžasný okamžik poznal, že pověsti nelhaly.

Díval se, jak se kapka Luciferovy krve vsakuje do jeho těla, zmocňuje se ho, zcela ho stravuje svou temnotou, až zůstal jen jediný cíl.

A nové jméno.

Vstal s překypující děsivou silou, bledá pleť mu zčernala do ebenové. Zvedl hlavu a zavyl své nové jméno do tváře vesmíru, skály kolem něj se roztřásly pouhým jeho hlasem.

Jsem Legie, ničitel světů.